Previous Next
Liber viaticus LUKÁŠ PRŮŠALiber viaticus, cestovní breviář Jana ze Středy, je unikátní památkou české středověké knižní kultury. Rukopis,...
Konáč v protipikartské polemice JAN PIŠNA Český intelektuální svět přelomu 15. a 16. století byl vázán a téměř výhradně soustředěn na náboženské...
Hrabal v množném čísle JIŘÍ PELÁN Jakub Češka se věnuje Hrabalovi už delší čas; nyní vydal knižní monografii Bohumil Hrabal, autor v množném...

VERONIKA PEHE

Kniha Petra Bubeníčka vyšla jako součást série nakladatelství Palgrave Macmillan soustředící se na adaptaci a vizuální kulturu. Vzhledem k tomu, že ostatní tituly v této sérii se zabývají problematikou adaptace na teoretické úrovni nebo se soustředí na anglojazyčné prostředí, je o to více překvapující, ale i záslužné, že se Bubeníčkovi podařilo prorazit se studií zaměřenou výhradně na českou literaturu a kinematografii z éry státního socialismu. I přes takto specializované téma se autorovi daří zachytit obecnější problematiku politické dimenze filmové adaptace vznikající v podmínkách cenzury, za režimu, který autonomii tvůrce značně omezoval. Jak autor poznamenává v úvodu, zajímá ho především, jak se umělecké dílo protíná s recepcí, kulturou, ideologií, politikou a kreativitou (s. 2). Kniha tak má co nabídnout všem, kteří se zajímají o interpretaci kultury zasazenou do historicko-společenského kontextu.
Zaměření na zahraniční publikum s sebou nutně nese obšírnou kontextualizaci i vymezení se proti tezím, které se domácím čtenářům mohou jevit poměrně samozřejmé. Například hned v úvodu Bubeníček uvádí, že jeho hlavním cílem je ukázat, že ne všechny filmy, které vznikaly za železnou oponou, byly umělecky nehodnotné počiny poplatné dobové ideologii — tvrzení, které pro čtenáře obeznámené zejména s československou novou vlnou jistě není nijak překvapující. Nicméně publikace, která je rámována především jako studie zabývající se problematikou adaptace v specifickém politickém prostředí, takovéto vysvětlení historicko-politického kontextu potřebuje; proto je vítána i celá sekce v úvodu stručně shrnující dějiny Československa od první republiky až po normalizaci, jež tak nabízí nezbytné historické pozadí pro porozumění specifikům umělecké tvorby v znárodněném filmovém průmyslu.
V následných čtyřech případových studiích zasazených do padesátých a šedesátých let 20. století autor ukazuje, jakými strategiemi se filmovým tvůrcům dařilo transformovat uznávaná literární díla do vizuálního formátu a přitom je obdařit nečekanými a mnohdy subverzními významy. V kontextu přísného politického dohledu nad uměním zejména v padesátých, ale rovněž v raných šedesátých letech měla tato subverze především politický rozměr ve smyslu poukazování na tabuizovaná témata. Ovšem kniha není jen příběhem o souboji filmařů s cenzurou. Bubeníček vyzdvihuje i příklady formální subverze, kdy se filmovým tvůrcům podařilo „nezfilmovatelné“ psané slovo vyjádřit vizuálními obrazy. To je případ studií o filmovém zpracování románu Vladislava Vančury Marketa Lazarová (1967) a Vávrově adaptaci Hrubínovy poemy Romance pro křídlovku (1966). Ve zbývajících kapitolách autor rozebírá film Václava Kršky Stříbrný vítr (1954), jenž zpracovává známou literární předlohu Fráni Šrámka, dvě adaptace románů Julese Verna v režii Karla Zemana (Vynález zkázy z roku 1958 a Ukradená vzducholoď z roku 1966), a film Žert Jaromila Jireše (1968), který vznikl na základě stejnojmenného románu Milana Kundery.
Vlastnímu rozboru uvedených děl nelze mnoho vytknout. V první kapitole Bubeníček přesvědčivě rozkrývá homoerotický podtext filmového Stříbrného větru, poukazuje na to, jak Zeman dokázal v „dětském filmu“ ukrýt politicky nepohodlná témata jako nostalgii po Rakousku-Uhersku a návaznost na estetiku meziválečné avantgardy zavrhovanou komunistickým režimem, odhaluje individualismus příčící se dobovému kolektivistickému étosu v Marketě Lazarové a Romanci pro křídlovku a analyzuje kritiku padesátých let přítomnou v Žertu. O něco problematičtější je celkové rámování knihy, jež se zdá slibovat něco trochu jiného, než co čtenář ve výsledném textu najde. Na obtíž je i místy nepřehledný styl, který na čtenáři vyžaduje značnou aktivní práci.
Autorova próza se totiž vyznačuje tím, že neupozorňuje na hlavní argumenty textu. Ty jsou místo toho v textu „ukryté“ a čtenář je nachází spíše jen tak mimochodem. Je to škoda, jelikož Bubeníček přichází s řadou originálních postřehů, na které se ovšem nesnaží čtenáře nijak výrazně upozornit. Pochopitelně každý úvod ke knižní publikaci musí zvládnout zastat celou řadu funkcí: jasně shrnout, o čem kniha pojednává, vysvětlit, jak pracuje s klíčovými pojmy, či nastínit teoretická a metodologická východiska. Jistě není vždy jednoduché vytvořit priority, jak všechny tyto informace vhodně zorganizovat. Úvod knihy Subversive Adaptations se ale k jádru věci dostává jen velmi pozvolna, takže čtenář stále napjatě čeká, co vlastně bude přesným předmětem autorova zkoumání. Například zarážející skutečností je, že se z úvodu jen pomalu dozvídáme, proč se autor soustředil právě na filmové adaptace literárních děl. Sice hned na začátku poznamenává, že „uznávanost adaptovaných literárních textů — jejich klasický status — sloužil jako záminka, jež legitimizovala film v očích stranického establishmentu“ (s. 2), nicméně mechanismy politické subverze, které popisuje, by se daly aplikovat i na řadu filmů, které vznikaly z originálního scénáře a nikoli podle literární předlohy. Jako příklad zmiňuje známý mechanismus „čtení mezi řádky“, neboli to, co ruský literární vědec Lev Losev nazval „ezopským jazykem“ — tedy systém skrytých alegorií, které čtenáři či diváci aktivně hledají v literárním či filmovém textu. V československém prostředí si jistě mnozí tento způsob recepce asociují především spíše s komediemi než adaptacemi literárních děl. O tomto žánru, který se subverzní interpretaci přímo nabízí, ale Bubeníček nepíše. Na preciznější důvody výběru tématu si tak musíme počkat dvacet stran, kdy autor vysvětluje význam adaptace a spisovatelů pro státní filmový průmysl.
Podobně „skryté“ je pak vysvětlení toho, jak autor rozumí pro knihu centrálnímu pojmu subverze a proč se na ni chce soustředit — nastává až na 26. straně. Předchozí stránky, které do hloubky kontextualizují situaci v Československu v padesátých a šedesátých letech by spíše naznačovaly, že předmětem knihy bude zejména rozkrývání toho, jak dobová politická situace ovlivňovala filmaře v jejich tvůrčích možnostech. Nicméně jen kapitola o Stříbrném větru tato očekávání plně naplňuje. Bubeníček v ní umně kombinuje jak interpretaci samotného filmu, který porovnává s literární předlohou, tak zkoumání produkčního kontextu či další mimotextuální faktory, jako význam hereckého obsazení pro výsledné podvratné vyznění filmu. Autor na příkladu Stříbrného větru poukazuje, jak i v „tuhých“ padesátých letech nebylo veřejné mínění politickému establishmentu lhostejné. Ačkoli zásahy cenzorů vedly k průtahům v uvedení filmu, Bubeníček přesvědčivě argumentuje, že značný zájem a očekávání veřejnosti spojené s adaptací slavného Šrámkova literárního díla vytvářely tlak právě i na cenzory, aby i přes ideologické výhrady film rychle uvedli. Režiséru Krškovi tak „prošlo“ na svou dobu několik netypických motivů — od jen nevýrazné kritiky maloměšťáctví až po odvážné zobrazení mužského těla. Autor zdůrazňuje, že zde hrála důležitou roli Krškova biografie, stejně jako životopis představitele hlavní role Eduarda Cupáka, neboť byli oba homosexuálně orientovaní. Režisérovi se tak podařilo do filmového podtextu dostat i zcela tabuizované téma odlišné sexuality. Podle Bubeníčka tak činil pomocí strategie jistých ideologických ústupků: dobově poplatný kult pracující ženy si režisér „odškrtnul“ scénou, kdy skupinka chlapců pozoruje ženy máchající prádlo v řece. Přítomnost žen, domnělého sexuálního objektu sledovaného chlapci, ale slouží jen jako záminka, aby Krška v záběrech vyzdvihnul krásu odhalených mladých mužských těl. Ačkoli biografické výklady uměleckých děl bývají předmětem sporu různých škol literární či filmové interpretace, Bubeníček na tomto příkladu dobře ukazuje, že životopis tvůrců může být pro výslednou interpretaci díla relevantní.
Slabinou — a to neplatí jen pro kapitolu o Stříbrném větru — je ale nedořešená otázka, nakolik může biografie ovlivnit i recepci. Ačkoli Bubeníček implicitně pracuje s předpokladem, že homoerotický podtext filmu nemohli diváci přehlédnout, nemá jak jeho recepci skutečně doložit. Autor přitom často hovoří o divácích, případně „některých divácích“. V kapitole o Žertu například tvrdí, že kariérismus postavy Zemánka, úhlavního nepřítele hrdiny filmu Ludvíka Jahna, iritoval diváky a činil ho nesympatickým — na jaké zdroje se ale spoléhá při hodnocení diváckého přijetí, není jasné. Ve svých závěrech o recepci analyzovaných filmů se autor opírá hlavně o dobové recenze. Nelze ovšem názory úzké skupinky recenzentů, navíc v oficiálně schválených periodikách, ztotožňovat s přijetím filmů běžnými návštěvníky kin. A právě o těch chybí údaje, které by mohly širší přijetí daných filmů alespoň naznačit. Kniha tak možná měla od počátku více vyzdvihnout, že i přes pokusy o robustní kontextualizaci primární roli přeci jen hraje autorova vlastní interpretace.
V tomto kontextu lze jako opomíjené téma zmínit i konkrétní produkční proces filmů. V případě Stříbrného větru sice autor zmiňuje jednotlivé osoby, které se podílely na cenzorském hodnocení filmu, u zbývajících děl se ovšem už nedozvíme, jaký byl proces jejich schvalování, jakou kontrolou prošly na úrovni scénáře, hrubého střihu či už hotového filmu atd. Takové informace by jistě obohatily zejména poslední kapitolu o Jirešově Žertu, kde zásahy do tvůrčího procesu režiséra — anebo naopak jejich relativní absence — na samotném vrcholu Pražského jara, navíc u filmu pracujícího s politicky velmi odvážnou literární předlohou, jistě vypadaly výrazně jinak než u dřívějších filmů, kterými se Bubeníček zabývá. Kapitoly o adaptacích Julese Verna, Markety Lazarové a Romance pro křídlovku tak zaujmou především čtenáře, kteří v knize hledají zamyšlení nad formálními aspekty problematiky adaptace — tedy jak určité literární mechanismy vyjádřit obrazovou formou.
Obecně ale platí, že kritizovat knihu za něco, co nedělá, spíše než se soustředit na to, čeho skutečně dosáhla, není úplně spravedlivé, jelikož množství možných úhlů a interpretací daného materiálu nemůže nikdy být v jedné knize vyčerpáno. Proto na závěr nelze než souhlasit s autorovým tvrzením z epilogu, že úspěšně ukazuje, jak se probíraným filmovým adaptacím podařilo zobrazit komplexnější realitu než tu oficiálně schválenou. Na žánrově rozličných případových studiích ukazuje, že i v prostředí politického dohledu nad kinematografií se tvůrcům dařilo filmovým jazykem vyjádřit řadu politických sdělení a podvratnými technikami z literárních předloh vytvořit svébytná, umělecky hodnotná filmová díla.

Petr Bubeníček: Subversive Adaptations. Czech Literature on Screen behind the Iron Curtain. Cham, Palgrave Macmillan 2017. xi + 224 strany.

Vyšlo v České literatuře 3/2018.