Previous Next
Za Jiřím Rambouskem MICHAL PŘIBÁŇ V neděli 4. listopadu 2018 v Brně náhle zemřel literární historik Jiří Rambousek. Zemřel v nedožitých...
Citlivé čtení Josefa Hrdličky VERONIKA KOŠNAROVÁ Ve své nové knize Poezie a kosmos Josef Hrdlička přinejmenším v některých aspektech navazuje na...
K dějinám evropské moderny: česká literatura německého jazyka LUCIE ANTOŠÍKOVÁ Už dlouho jsem knihu nečetla s takovou radostí. Publikace Kristiny Lahlové je výborně napsané, velmi...

VÁCLAV MAIDL

Ve dnech 5.–6. října 2017 se na FF UK v Praze v Hybernské ulici konalo mezinárodní symposium Der Wissenschaftler und Politiker Arnošt Kraus. Mezinárodní charakter bylo možno vyčíst již ze seznamu pořadatelů (Herder Forschungsrat Marburg, Ústav germánských studií FF UK, Institut für Musikwissenschaft Weimar-Jena a Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.), stejně jako ze seznamu účastníků a jednacích jazyků (němčina, angličtina, čeština). Důvodem konání symposia nebylo žádné krausovské výročí (A. K.: 1859–1943), nýbrž systematický výzkum intelektuálního života v Praze v 19. a 20. století, iniciovaný Steffenem Höhnem a zaměřený zejména na významné germanisty působící na obou germanistických pracovištích národnostně rozdělené Karlovy univerzity (tehdy Karlo-Ferdinandovy). Navazovalo tak na dřívější symposia a konference, věnované např. Augustu Sauerovi, Franzi Spinovi nebo Otokaru Fischerovi (výsledky jednání bývají publikovány v řadě Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert nakladatelství Böhlau, jejímiž vydavateli jsou Steffen Höhne, Alice Stašková a Václav Petrbok). Díky dlouholetému vedení Semináře a prosemináře pro německou filologii (spolu s Václavem E. Mourkem) i díky svým dílům Stará historie česká v německé literatuře a Husitství v literatuře, zejména německé, stejně jako díky studii Německá literatura na půdě ČSR do roku 1848 publikované v reprezentativní Československé vlastivědě (díl Písemnictví [1933]) je Kraus znám především jako germanista. Je proto třeba ocenit, že symposium zaměřilo svou pozornost především na Krause-skandinavistu (z organizátorů zde odvedla velký kus práce Helena Březinová ze skandinávské větve Ústavu germánských studií FF UK) a kulturního prostředkovatele a taktéž polemického publicistu.
Symposium zahájil Steffen Höhne (IfMW Weimar-Jena) souhrnným referátem o Arnoštu Krausovi jako germanistovi a kulturním prostředkovateli, taktéž ale i polemikovi. Upozornil na imanentní konkurenční i komplementární vztah obou pražských germanistik a v souvislosti s tím na specifiku české germanistiky Krausovy doby, jež zkoumala vzájemné česko-německé historické a kulturní vztahy zejména s přihlédnutím k německé kultuře a literatuře českých zemí. Připomenul také Krausův podíl na založení Čechische Revue i Krausovu polemiku s Josefem Pfitznerem po vydání jeho Das Erwachen der Sudetendeutschen im Spiegel ihres Schrifttums bis zum Jahre 1848.
Václav Smyčka (ÚČL AV ČR) pojal své vystoupení literárněteoreticky a zaměřil se na metodologickou problematiku psaní dějin německé literatury z českých zemí ve vztahu k Arnoštu Krausovi. V příspěvku „Arnošt Kraus und die Konzeptionen der deutschböhmischen Literaturgeschichte“ představil Krausův syntetizující text Německá literatura na půdě ČSR do roku 1848 a zasadil jej do kontextu dosavadních pokusů o shrnutí německy psané literatury na území českých zemí. V intencích Haydena Whita se soustředil na specifický ironický modus textu, jenž zasahuje do obsahové i formální (narativní) stránky textu, a jeho ideologické implikace.
Ludger Udolph (Institut für Slavistik, TU Dresden) poukázal na jeden překvapivý moment Krausova široce pojatého díla, a to na jeho zásluhy o české loutkové divadlo. Aby mohl tuto zdánlivou marginálii (pomoc Vrchlickému při korekturách jeho překladu Fausta [1890]) osvětlit, naskicoval nejdříve až převelký oblouk dějin loutkového divadla v Čechách a jeho krizi za realismu, aby pak vyzdvihl Krausovo pojednání o patrně vůbec nejstarší faustovské loutkové hře, jejíž rukopis Kraus našel v pražské univerzitní knihovně. (Že Kraus toto pojednání považoval za velmi podstatné, o tom více v jeho „kšaftu“, Řeči o věnci, vzniklé za internace v Terezíně v roce 1942.)
Martin Liška (Ústav světových dějin FF UK) otevřel skandinavistický blok pěti příspěvků představujících Krause coby skandinavistu a popularizátora severských zemí. Krause označil za zakladatele pražské skandinavistiky, připomněl jeho přednášky na téma Nördliche Einflüsse auf die deutsche Literatur (ZS 1920), v dalším načrtl přehled univerzitních skandinavistických přednášek a seminářů až do konce první republiky. Upozornil však také na Krausovy opakované cesty do Švédska a Dánska i na polemiky s jeho českými kolegy Václavem E. Mourkem (1894) a Antonínem Beerem (1920/21).
Martin Humpál (Ústav germánských studií FF UK) vyzdvihl na počátku svého příspěvku „Arnošt Kraus and Norwegian Literature“ roli Krause jako zakladatele univerzitního oboru nordistiky. V dalším připomenul jeho inspirativní návštěvy severských zemí coby zdroj Krausovy publicistiky, ve shodě s dalšími účastníky symposia postihl její smysl v ukázání příkladnosti (zejména Dánska) pro českou společnost. Humpálovým stěžejním tématem však bylo porovnání norských autorů Bjørnsona a Ibsena v Krausově binárním podání. Bjørnson z něho vychází jako realista a optimista, zatímco Ibsena Kraus vidí jako romantika a pesimistu. Co v Krausových soudech o literatuře naprosto schází, je smysl pro estetické hodnoty díla, kostatuje M. Humpál.
Peter Bugge (Aarhus), Havlův dvorní překladatel do dánštiny, rovněž tak i děl Karla Čapka, v příspěvku „Kraus’ Image of Denmark“ zdůraznil s odvoláním na Krausovu knižní i časopiseckou publicistiku (např. Dánsko, jeho hmotná a duševní kultura, Praha, J. Otto 1908) jeho oslnění malým dánským národem, jeho houževnatostí a usilováním. Obdivuhodná obeznámenost s Krausovou časopiseckou produkcí pak P. Bruggemu umožnila přesvědčivě doložit, že Dánsko se pro Krause stalo vzorem jak pro život praktický (zejména dánské zemědělství), tak duchovní (usilování o svobodu a její zachování).
Na vývody P. Bruggeho navázala Jana Laintová (Helsinky), která si všímala především Krausovy praktické prostředkovací činnosti. Nastínila, jak A. Kraus budoval v letech 1918–1938 síť vztahů s dánskými institucemi, aby mohl — mimo jiné — organizovat zájezdy českých rolníků do Dánska, ale současně také zprostředkovával návštěvy z těchto zemí v Československé republice, aby Češi mohli blíže poznat obyvatele skandinávských zemí (na čele s Dánskem).
Na jiný aspekt Krausova prostředkovatelského působení se v příspěvku „Arnošt Kraus und das dänische Schulwesen — zwischen Bewunderung und Vermittlung“ zaměřil Zdeněk Hojda (Katedra pomocných věd historických a archivního studia FF UK). Také on konstatoval Krausovo překvapení z vysoké životní úrovně dánských rolníků a dělníků, stejně jako jeho fascinaci rozvinutou dánskou národní emancipací. Dle Hojdy zaujala Krause jako pedagoga vysoká úroveň dánského školství, soustředil se přitom především na institut vysokých lidových škol a večerních škol pro dělníky, o nichž Kraus informoval v četných článcích, ve kterých nechybí ani kritické postřehy (ve školách postrádal závazné osnovy, registroval přeplněnost tříd).
Lucie Merhautová (Masarykův ústav a Archiv AV ČR) v první části svého příspěvku „Die Vermittlung der tschechischen Literatur in der »Čechischen Revue« und der »Union«“ akcentovala Krausovo úsilí o zprostředkování stavu vědění, kultury a literatury Čechů pro cizinu v tehdejším světovém jazyce, jež stálo za založením Čechische Revue a vycházelo z Masarykova konstatování o Češích v Evropě neznámých. Neomezila se však pouze na publicistické orgány uvedené v názvu příspěvku. Díky detailní znalosti Krausových příspěvků v Das literarische Echo (srov. její materiálově bohatou práci Paralely a průniky. Česká literatura v časopisech německé moderny, Praha 2016) mohla porovnat Krausův přístup s přístupem Camilla Hoffmanna v jeho příspěvcích pro stejné periodikum: zatímco Kraus viděl zaujatě českou literaturu jako součást evropského literárního kontextu, Hoffmann k české literatuře přistupoval „zvenčí“, byl k ní i kritický a mnohá díla vnímal jako výraz českého provincialismu.
Václav Petrbok (ÚČL AV ČR), iniciátor a editor antologie podstatných Krausových germanistických textů (Arnošt Vilém Kraus [1859–1943] a počátky české germanobohemistiky, Praha 2015) představil Krause jako polemika na poli kulturněpolitickém. V úvodu shrnul dosavadní bádání ke Krausově osobnosti (se zvláštním důrazem na konferenci v r. 1997 iniciovanou Jindřichem Pokorným), s odkazem na Otokara Fischera připomněl šíři Krausových zájmů a aktivit (nejen vědecká a recenzní činnost, ale i jeho angažmá v četných dobových diskuzích — např. o pravopisné reformě, oficiální podobě dopisnice, školské reformě). Ve stěžejní části svého příspěvku tematizoval z Krausovy bohaté žurnalistické činnosti jeho informování o českých snahách v Bohemii, jeho zapojení do diskuzí okolo RKZ a jeho polemické střety s Alfredem Klaarem, Karlem Emilem Franzosem či Paulem Kischem (k polemice s Paulem Kischem viz podrobněji příspěvek Michala Topora).
Do jaké šíře Krausovy zájmy zasahovaly, to doložila ve svém příspěvku „Kraus a Smetana“ emeritní ředitelka Smetanova muzea Olga Mojžíšová. Ve shodě s některými předchozími příspěvky (Peter Bugge, Zdeněk Hojda, Jana Laintová, Václav Petrbok) tak vykreslila Krause ne jako filologa zaměřeného úzce na jazyk a literaturu, nýbrž jako člověka s velkými přesahy do kultury a života země, o jejíž jazyk se zajímá. Krausova zásluha nespočívala jen v tom, že ve svých článcích informoval o Smetanově působení v Göteborgu v letech 1856–1861, ale i v tom, že část svých švédských pracovních pobytů (1898, 1902) věnoval získání Smetanovy korespondence s jeho švédskými přáteli (tři autografy daroval pak Kraus Smetanovu muzeu).
Vystoupení Michala Topora (Institut pro studium literatury) nazvané „Dis/kontinuita jednoho polemického vztahu: Arnošt Kraus / Paul Kisch“ se zařadilo k příspěvkům akcentujícím polemickou složku Krausovy osobnosti a ukázalo Krause jako nesmiřitelného (a leckdy i nespravedlivého) ironika. M. Topor předvedl za použití četných citátů (nejen z článků, ale též i ze soukromé korespondence Krausovy, Sauerovy a bratří Kischových) Krausovu několikerou, vždy útočnou a ironizující reakci na texty Paula Kische, ať již to byla knižně publikovaná dizertace Hebbel und die Tschechen v r. 1913, recenze Tobolkova sborníku Das böhmische Volk v Bohemii v r. 1917 a ze stejného roku kritický článek o Rukopisu královédvorském tamtéž, který se stal základem Kischovy brožury Der Kampf um die Königinhöfer Handschrift z léta l918, již Kraus dehonestoval v několikadílném fejetonu „Dr. Paul Kischs Entdeckungen in der Königinhöfer Handschrift“, publikovaném v říjnulistopadu 1918 v časopise Union. Závěrečné poukázání na stejný osud obou protagonistů v době holokaustu pak případně relativizovalo vyznění těchto polemik.
Lenka Vodrážková (Ústav germánských studií FF UK) se v materiálově bohatě podloženém příspěvku „Arnošt Kraus und das Judentum“ nevěnovala pouze tématu signalizovanému názvem, nýbrž naskicovala ve zkratce ucelenou Krausovu biografii od rodinného zázemí v dětství (s poukazem na Krausovu mateřštinu — český jazyk), přes gymnazijní léta u piaristů Na Příkopech a univerzitní studia v Praze a Berlíně (jeho „Kultursprache“ byl tudíž německý jazyk) až po průběh jeho profesního života, od počátku spjatého s existencí Semináře německého jazyka a literatury na české Karlo-Ferdinandově univerzitě (triáda lektor — docent — profesor). Kombinaci profesního a privátního života si vynutilo právě zvolené téma, díky němuž poznáváme Krause jako v podstatě asimilovaného Žida (byť byl za studií členem Verein der tschechisch-jüdischen Akademiker), kterého ale jeho židovství dostihovalo, až jej dostihlo osudově. Krausova reakce byla až do konce racionální, jak o tom svědčí články „O asimilaci českých židů“ (1938) a „Jak jsem se stal dvakrát židem“ (1942), koncipované jako odkaz pro další generace, stejně jako „Řeč o věnci“, vzniklá až za internace v Terezíně.
Jak vidno, další díl řady Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert bude opět přínosný a obsahově bohatý.

Vyšlo v České literatuře 2/2018.