Previous Next
Neznámá slovanská avantgarda MARKÉTA KITTLOVÁ Ruský sborník Sraženija i svjazi v programmach i praktike slavjanskogo litěraturnogo avangarda si vytkl...
Far away, so close: estetická funkce a estetická zkušenost JOSEF ŠEBEK Kniha Davida Skalického Ozvláštnění — fikce — estetická zkušenost je zajímavým pokusem o promyšlení konceptů,...
Marxismus jako metoda a projekt MARTA EDITH HOLEČKOVÁ Ve dnech 16. a 17. října 2018 se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskutečnila mezinárodní...

Mezinárodní konference Odkaz G. Lukácse, Budapešť 27.–28. dubna 2017.
Konferenci o intelektuálním odkazu jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších středoevropských myslitelů 20. století pořádal Lukácsův archiv v Budapešti a Mezinárodní společnost G. Lukácse spolu s Filozofickou fakultou Univerzity Eötvöse Loránda, Spolkem studentů Středoevropské univerzity a Katedrou historie téže instituce. Na její organizaci a propagaci se podílel také časopis pro moderní společnost a kulturu Logos. Účastnilo se jí více než osm desítek badatelek a badatelů z nejrůznějších zemí světa včetně Brazílie, USA, Číny nebo Japonska; Českou republiku zastupovali čtyři referující.
Pro současnou politickou situaci regionu je příznačné, a zároveň nikterak překvapivé, že se konference konala v poněkud rozjitřené atmosféře. Krátce předtím došlo na základě rozhodnutí příslušné městské části k odstranění budapešťské sochy G. Lukácse. Za tímto aktem stála krajně pravicová strana Jobbik, která v návrhu na vymazání Lukácse z paměti města zmiňovala vedle marxismu také židovský původ maďarského filozofa. Intelektuální veřejnost současně ve stejných dnech žila snahami maďarského premiéra Viktora Orbána na reglementaci Středoevropské univerzity coby údajně cizorodého elementu neblaze ovlivňujícího maďarskou společnost. Vedle ryze vědeckého charakteru tak lukácsovská konference představovala jistou formou intelektuálního protestu vůči současné (nejen) maďarské politické situaci. Zdá se, že se jedná se o skutečnost, na niž si budeme muset zvykat.
Organizátoři konference vyzývali k přezkoumání aktuálnosti Lukácsova přínosu filozofii, estetice, literární historii a humanitním vědám obecně. Nicméně neuzavírali se ani možnému vlivu na promýšlení současných politických otázek. Většina referujících se věnovala tématům spojeným s Lukácsovou první věhlasnou prací Dějiny a třídní vědomí (1923; doufejme, že se brzy dočkáme vydání českého překladu této klasické práce); velká pozornost nicméně byla také věnována jeho poslednímu nedokončenému spisu Ontologie sociálního bytí (1978). Šlo tedy převážně o spojité nádoby filozofie a politiky a mezi nejčastější diskutované pojmy tak patřily například revoluční subjekt, totalita, dialektika, zvěcnění, odcizení a podobně. Hojně referována byla také recepce Lukácsova díla v nejrůznějších filozofických, především marxistických tradicích, ale také vztah samotného Lukácse k minulým i současným myšlenkovým tradicím (od hegelianismu po existencialismus). Často se jednalo o velmi nuancované diskuze srozumitelné pouze detailním znalcům Lukácsova díla, ovšem řada referátů otevírala také otázky obecnějšího charakteru směřující k hranicím lidského poznání, k tematizování lidské aktivity nejen ve vztahu ke společenské změně, ale i k přírodě. Mezi nejinspirativnější patřily dle mého soudu dvě hlavní přednášky amerického marxistického filozofa Andrewa Feenberga a maďarského marxistického intelektuála Gaspára Miklóse Tamáse. Obě navzájem odlišným způsobem aktualizovaly Lukácsův inspirativní odkaz při hledání humanistických důrazů lidského počínání: první především v souvislosti s kritikou manipulativní povahy moderní společnosti a techniky, druhá potom v souvislosti s formami politické manipulace prostřednictvím fašistických či aktuálních postfašistických hnutí.
Zatímco tedy otázky spojené s filozofickým odkazem a promýšlením změnotvorného subjektu konferenčním debatám dominovaly, Lukácsovo působení na poli kultury a literatury zůstávalo poněkud stranou zájmu. Z více než dvaceti panelů se pouze dva věnovaly literatuře, z toho první literatuře a politice a teprve druhý ryze literární teorii. Na rozdíl od jiných témat nezaznělo zde nic obecnějšího charakteru. Jednotlivé příspěvky mapovaly spíše lokální recepce (heidelberská estetická škola, filipínská literární kritika atd.), nebo se věnovaly jednotlivým případům jako vztah György Lukácse a Roberta Musila či debatě s Bertoldem Brechtem. Nezodpovězenou otázkou tak zůstává, zda je filozofický a politický odkaz aktuálnější díky své hloubce či současné znepokojivé politické situaci, či zda Lukácsovy literárněvědné práce nejsou z hlediska dnešních literární vědy a literární historie dostatečně atraktivní.
Osobně by mě zajímalo traktování této otázky především v českém kontextu, neboť z mála toho, co máme od Lukácse v češtině k dispozici, je právě valná většina spojena s uměním a literaturou. Pod dojmem samotné konference, ale také třeba výboru Michaela Špirita z díla Růženy Grebeníčkové (O próze výpravné; ed. Michael Špirit, Praha, Institut pro studium literatury/Torst 2015; srov. též recenzi Romana Kandy, „Reprezentativní výbor z díla Růženy Grebeníčkové?“; Svět literatury XXVII, 2017, č. 56, s. 149–154), který autorčinu marxistickou, Lukácsem ovlivněnou část díla prakticky opomíjí, nezbývá než doufat, že se Lukácsova odkazu v této oblasti ujmou další badatelky a badatelé. Jedno je ale jasné: György Lukács stále aktuální je. Patří k těm typům intelektuálních postav, s nimiž nemusíme bezvýhradně souhlasit, jež nás však permanentně provokují k dalšímu myšlení. Pokud by toto mělo být jediné zjištění z budapešťské konference, není to podle mého soudu málo. Jan lidského poznání, k tematizování lidské aktivity nejen ve vztahu ke společenské změně, ale i k přírodě. Mezi nejinspirativnější patřily dle mého soudu dvě hlavní přednášky amerického marxistického filozofa Andrewa Feenberga a maďarského marxistického intelektuála Gaspára Miklóse Tamáse. Obě navzájem odlišným způsobem aktualizovaly Lukácsův inspirativní odkaz při hledání humanistických důrazů lidského počínání: první především v souvislosti s kritikou manipulativní povahy moderní společnosti a techniky, druhá potom v souvislosti s formami politické manipulace prostřednictvím fašistických či aktuálních postfašistických hnutí. Zatímco tedy otázky spojené s filozofickým odkazem a promýšlením změnotvorného subjektu konferenčním debatám dominovaly, Lukácsovo působení na poli kultury a literatury zůstávalo poněkud stranou zájmu. Z více než dvaceti panelů se pouze dva věnovaly literatuře, z toho první literatuře a politice a teprve druhý ryze literární teorii. Na rozdíl od jiných témat nezaznělo zde nic obecnějšího charakteru. Jednotlivé příspěvky mapovaly spíše lokální recepce (heidelberská estetická škola, filipínská literární kritika atd.), nebo se věnovaly jednotlivým případům jako vztah György Lukácse a Roberta Musila či debatě s Bertoldem Brechtem. Nezodpovězenou otázkou tak zůstává, zda je filozofický a politický odkaz aktuálnější díky své hloubce či současné znepokojivé politické situaci, či zda Lukácsovy literárněvědné práce nejsou z hlediska dnešních literární vědy a literární historie dostatečně atraktivní. Osobně by mě zajímalo traktování této otázky především v českém kontextu, neboť z mála toho, co máme od Lukácse v češtině k dispozici, je právě valná většina spojena s uměním a literaturou. Pod dojmem samotné konference, ale také třeba výboru Michaela Špirita z díla Růženy Grebeníčkové (O próze výpravné; ed. Michael Špirit, Praha, Institut pro studium literatury/Torst 2015; srov. též recenzi Romana Kandy, „Reprezentativní výbor z díla Růženy Grebeníčkové?“; Svět literatury XXVII, 2017, č. 56, s. 149–154), který autorčinu marxistickou, Lukácsem ovlivněnou část díla prakticky opomíjí, nezbývá než doufat, že se Lukácsova odkazu v této oblasti ujmou další badatelky a badatelé. Jedno je ale jasné: György Lukács stále aktuální je. Patří k těm typům intelektuálních postav, s nimiž nemusíme bezvýhradně souhlasit, jež nás však permanentně provokují k dalšímu myšlení. Pokud by toto mělo být jediné zjištění z budapešťské konference, není to podle mého soudu málo. Jan Mervart