Previous Next
Kniha o Věnceslavu Metelkovi JIŘÍ POLÁČEK Je obecně známo, že součástí geneze románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1893) jsou texty Věnceslava...
Kunsthistorické čtení autobiografií KLÁRA SOUKUPOVÁ Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by...
Za esejistikou Sylvie Richterové JAKUB ČEŠKA Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana...

PETR ŠÁMAL

Jaroslav Med byl nepřehlédnutelnou postavou české literární vědy. Ať vstoupil kamkoli, všude ho bylo vidět (nikoli náhodou hrával na studiích nejvyšší basketbalovou ligu) a ještě víc slyšet. Zpravidla býval obklopen klubkem posluchačů, s nimiž svým zvučným, zastřeným hlasem mnohdy s cigaretou v ruce rozmlouval o literárních novinkách, oblíbených autorech či aktuálním dění v oboru. Mladší kolegové, které rád zahrnoval do svého přátelského okruhu, pak naslouchali vyprávěním o alotriích v rodném Havlíčkově Brodě, průšvizích při studiu knihovnictví a bohemistiky na pražské filozofické fakultě či o potížích plynoucí z kontaktů s kulturním disentem. V Medových nesčetných historkách se začínající literární vědci setkávali se jmény českých intelektuálů, jež zpravidla znali pouze z četby nebo z učebnic, a zároveň nemohli nebýt fascinováni šíří jeho čtenářského zázemí, zahrnujícího kánon moderní literatury domácí a zejména světové. V tom byla setkání s touto osobností neopakovatelná.


Zdroje odborných zájmů Jaroslava Meda mají počátky již v letech dětství a dospívání, které s nostalgií pozdního ohlédnutí vylíčil v knižním rozhovoru s Alešem Palánem a Janem Paulasem (Texty mého života, 2007, rozhlasové životopisné vyprávění si lze poslechnout zde). Pocházel z přední havlíčkobrodské rodiny, v níž měl hlavní slovo konzervativní dědeček, nikdy se nesmířivší se zánikem rakouského mocnářství. Med již tehdy vášnivě četl vše od rodokapsů po klasiku a v nedalekém Petrkově, kam docházel za Bohuslavem Reynkem, se rodil jeho celoživotní zájem o modernistickou linii české katolické literatury.

Během pražských studií, započatých v roce 1952, vznikla četná přátelství – za všechna zmiňme to s Alexandrem Stichem –, jež ho provázela celým životem. Na filozofickou fakultu padesátých let vzpomínal především jako na místo všudypřítomného ideologického tlaku, únikem z něj byl pro Meda především soustavný zájem o kvalitní literaturu a milovaný jazz. S vrstevníky či spolužáky tvořícími později druhou generaci pražské strukturalistické školy se sice znal, ale s ohledem na vlastní přináležitost ke katolickému kulturnímu proudu neměl k budoucím kolegům z Ústavu pro českou literaturu zpočátku nijak blízko. Přestože se mnozí z nich později stali jeho přáteli, nesdílel s nimi ani v budoucnu teoretizující strukturalistický slovník a menší byl i jeho zájem o formální popis analyzovaných děl. Jaroslav Med se vždy spíše snažil o jejich ideový rozbor, často s ohledem na biografické souvislosti a širší kontext duchovních a ideologických koncepcí doby.

Foto Michael WögerbauerFoto Michael Wögerbauer

Z literárních kritiků pro něj zásadní roli sehrála osobnost Bedřicha Fučíka, s nímž se po jeho návratu z vězení sblížil i lidsky. Přes světonázorovou odlišnost respektoval a soustavně sledoval dílo Václava Černého, jehož duchovědné, kriticko-personalistické pojetí literární vědy ho inspirovalo. Cesta za literárním dílem byla pro Jaroslava Meda nezřídka zprostředkována či prohloubena osobním setkáním s oblíbenými autory, jako tomu bylo v případě Jakuba Demla, Václava Renče, Ivana Slavíka, Rio Preisnera, Františka Daniela Mertha, Věroslava Mertla či Ivana Diviše. Zejména v posledních dvou případech bylo toto setkání spjato s dlouholetým a silným přátelským poutem.
Po absolutoriu zůstal Jaroslav Med v Praze, kde vyučoval na středních školách, kontakty s Vysočinou však nepřerušil. Jako lektor a příležitostný autor spolupracoval s Krajským nakladatelstvím v Havlíčkově Brodě, kde vyšel soubor jeho krátkých próz Hory a mračna (1959) a populárně zaměřená kniha Bedřich Václavek a Vysočina (1962, s J. M. Weimanem). V té době se také věnoval literární publicistice. Roku 1966 se stal aspirantem v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Skutečnost, že se tématem jeho disertace tehdy stala česká literární dekadence, dokládá mimo jiné fakt, že sklonek 19. století již přestával být nahlížen a priori ideologickým pohledem – vždyť ještě v třetím svazku akademických Dějin české literatury (1961) se psalo o „dekadentní poezii bez trvalejšího významu“. V druhé polovině šedesátých let se však otevíral prostor pro diferencovanější výklady a Jaroslav Med pro ně byl jako čtenář i historik dobře připraven.
Na konci šedesátých let uveřejnil Med v České literatuře podnětnou studii „Halas – Trakl – Reynek“ (ČL 1969/3). V ní jako jeden z prvních literárních historiků věnoval pozornost Reynkově poezii, již vřadil do kontextu meziválečných literárních dějin. Svou disertaci o „symbolistně dekadentní tvorbě“, jak označoval literární tendence devadesátých let, nestihl s ohledem na nástup normalizace obhájit. Do akademického prostředí se pak vracel od poloviny sedmdesátých let (jako zaměstnanec nastoupil do ÚČL roku 1980, když předtím opět vyučoval na středí škole). Autorsky se v té době podílel na Lexikonu české literatury a později byl součástí týmu, který měl napsat nový, čtvrtý svazek akademických Dějin české literatury. Ten byl sice dokončen již v šedesátých letech, ale nesměl před nástupem normalizace vyjít (editovaný byl Zdeňkem Pešatem a Evou Strohsovou až s odstupem v roce 1995). Výstupem nikdy nedokončené práce na „náhradních“ dějinách byla se zpožděním publikovaná kniha Česká literatura na předělu století (1991), jejíž součástí se staly i podstatné části opožděně obhájené disertační práce Problémy české literární dekadence. V druhé polovině osmdesátých let Jaroslav Med dále pracoval na první velké monografii o životě a díle Viktora Dyka (1988), kde autorovy texty vykládá na pozadí jeho politického a ideového vývoje. Několika interpretačními studiemi rovněž přispěl do Slovníku básnických knih (1990), vzniklém ve spolupráci s blízkými kolegy Miroslavem Červenkou, Vladimírem Macurou a Zdeňkem Pešatem.
Od počátku devadesátých let se odborný zájem Jaroslava Meda naplno soustředil k autorům, které důvěrně znal a kteří s ohledem politické poměry zůstávali dlouhá léta opomíjeni. Vydal či formou doslovů vytrvale „vytahoval ze stínu“ a popularizoval tvorbu Bohuslava Reynka, Jana Zahradníčka, Jakuba Demla, Václava Renče, Jana Kameníka, Ivana Slavíka a mnohých dalších; své stati pak soustředil do knižního souboru Spisovatelé ve stínu (1995, rozšířené vydání 2004). Poválečné katolické autory, jež chápal jako reprezentanty spirituální linie české literatury, pak představil i ve velkých kolektivních projektech Ústavu pro českou literaturu, jimiž byly Slovník českých spisovatelů od roku 1945 či čtyřsvazkové Dějiny české literatury 1945–1989. Se vstřícným ohlasem širší veřejnosti se setkala také jeho poslední velká kniha Literární život ve stínu Mnichova (2010). Druhorepublikový konzervativní obrat, jehož předními mluvčími se stali katoličtí spisovatelé, zde vysvětloval v kontextu „krize demokracie“ a s přihlédnutím k prvorepublikovým kulturním a ideologickým diskusím.
Po roce 1989 Jaroslav Med začal vyučovat na několika univerzitách, zejména Filozofické a Katolické teologické fakultě UK, kde svým širokým rozhledem a jiskřivým podáním inspiroval plejádu svých studentů a následovníků. Stal se výraznou postavou polistopadového katolického kulturního milieu, jež ovlivňoval též jako předseda redakční rady Perspektiv, přílohy Katolického týdeníku, pro které napsal desítky pravidelných sloupků o knižních novinkách. Výmluvné svědectví o sympatiích a obdivu, které si získal, představuje jubilejní sborník Stařec a med (2012).
Inspirativnost Jaroslava Meda nejvíce vynikala při osobních setkání, kdy přicházelo ke slovu jeho charisma a chlapecká, klukovsky prostořeká povaha, v knižním rozhovoru poněkud tlumená. Právě tímto osobním kouzlem přitahovaly jeho přednášky takový zájem. Medovo odborné psaní necharakterizuje pojmová a konceptuální rigoróznost či faktografická detailnost, ale upřímný zájem o literaturu v jejím existenciálním rozměru a snaha otevřít dílo čtenářům či posluchačům. Tomu odpovídal i čtivý, esejistický způsob podání. Jeho pojetí literární vědy bylo v jistém smyslu konzervativní, skeptické vůči neustále se střídajícím teoretickým paradigmatům postmoderních humanitních věd. Neměl rád, když se věda širšímu okruhu čtenářů uzavírala a odrazovala je již svým jazykem.
Jaroslav Med bude české literární vědě – a zdaleka nejen jí – scházet.

 

Vyjde v České literatuře 1/2018.