Previous Next
Odešel velký vypravěč (Jaroslav Med 19. 4. 1932 – 14. 2. 2018) PETR ŠÁMAL Jaroslav Med byl nepřehlédnutelnou postavou české literární vědy. Ať vstoupil kamkoli, všude ho bylo vidět...
Prameny k životu Jaroslava Vrchlického MARTIN HRDINA Pětapadesátým svazkem edice Varia jsou vzpomínkové texty související s osobou Jaroslava Vrchlického,...
Jak se zrcadlí česká moderna v interakčních vztazích VÁCLAV MAIDL Po přečtení čtyři sta sedmdesáti devíti stránek knihy Lucie Merhautové je dobré vrátit se ještě jednou k...

MARTIN HRDINA

Pětapadesátým svazkem edice Varia jsou vzpomínkové texty související s osobou Jaroslava Vrchlického, uspořádané Jiřím Hubáčkem, jehož studií je kniha uvedena.
Pořadatel postavil do čela svazku Paměti Bedřicha Frídy, Vrchlického bratra, napsané přibližně před sto lety. V rámci publikace jde o nejvýznamnější text — dosud byl otištěn jen zčásti a jeho autor měl k Vrchlickému velmi blízko, byl přímým svědkem mnoha událostí jeho života. Frídovy Paměti jsou zajímavé ani ne tak způsobem podání či zvolenou perspektivou vyprávění, jako spíše v detailu — ať už dílčími charakteristikami různých osob, nebo řadou momentek z dění kolem Vrchlického. Z Frídova líčení například vyplývá, že přímořský pobyt Vrchlického in statu moriendi se podařilo realizovat jen díky přispění státu — šlo přece jen o člena Panské sněmovny. Akta „Vrchlický“ však byla v pražské místodržitelské kanceláři otevřena vlastně již na sklonku sedmdesátých let za okolností takřka obskurních, když k podivení tehdejšího místodržícího přijely jisté dvě hraběnky orodovat za úřednické místo pro mladého básníka, a to z prosté příčiny — Vrchlický pracoval v době italského pobytu jako vychovatel u jejich příbuzných a nedostával slíbený plat. Z průhledů do života Frídových zaujme například i rozprodej, či spíše snad rozkrádání knihovny bezmocného básníka rodinnými příslušníky, anebo popis Zeyerovy metody výuky cizího jazyka: Zeyer, jenž si také prošel slastmi a strastmi vychovatele ve šlechtické rodině, naučil Bedřicha Frídu anglicky bez mluvnice a drilu — prostě spolu jen přečetli Ossiana a Poslední dny Pompejí.
Po edici Pamětí následuje v publikaci Jiřího Hubáčka několik článků uveřejněných již dříve: Frídova vzpomínka na prázdniny Vrchlického v letech 1873–1874 a zpráva o básníkových započatých pamětech, k nimž se v pozůstalosti zachovaly různé podklady. Další v pořadí jsou vzpomínky samotného Vrchlického na různé osoby, s nimiž se setkal v mládí — mezi nimi Františka Douchu, Vítězslava Hálka či Jana Nerudu. Posledním přetištěným textem, podávajícím výpověď o životě Vrchlického, je zpráva Josefa Pelnáře zamýšlená jak o tom v případě Vrchlického svědčí nejen Hubáčkem častěji připomenuté Kožíkovy medailony, ale třeba i vynikající, byť takřka neznámá Urbanova fraška Trochu lásky.
Pořadatel svazku si položil také otázku po objektivitě, spolehlivosti Frídových Pamětí, respektive pravdivosti různých tvrzení v nich obsažených. V závěru svého úvodu rezignoval na „rozbor této otázky“, předeslal, že v komentáři nebude Frídovy výroky verifikovat, ale podá „na základě dobových materiálů a vzpomínek současníků možné doplnění nebo naopak zpochybnění jednotlivých tvrzení“ ve snaze postavit čtenáře „před množství různých interpretací a náhledů, jež mají především ukázat nesnadnost verifikace vzpomínky jako historického materiálu a zdůraznit, že Frídův text představuje pouze jednu z mnoha interpretací životního příběhu jednoho z největších českých básníků“ (s. 41). Jiří Hubáček ušetřil čtenáře desítek stran rozumování o problematičnosti takového počínání a výčtu kritérií výběru pramenů kontextualizujících Frídovy vzpomínky — jeho vysvětlivky k Frídovým Pamětem jsou někdy úsporné, jindy rozbíhavé a v celku svědčí o zevrubné znalosti pramenů a literatury k životu a dílu Vrchlického.
Celkové pojetí edice Frídových Pamětí je adekvátní pramenu, jazykové úpravy náležité, zpráva o edici by však zasloužila některá doplnění. Například by snad bylo možné upřesnit údaj o uložení rukopisu v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze „od určité doby“. Přestože editor věnuje pozornost popisu pramene, neuvádí nápis na deskách manuskriptu — „Paměti dědečka Bedř. Frídy. Originál“ —, který nepřímo svědčí o existenci alespoň jednoho opisu (snad toho, kterým disponoval Václav Černý), a nezmiňuje ani zprávu z 29. listopadu 1949, nalepenou na tyto desky, která vypovídá o osudech Pamětí a dává přesnější odpověď na otázku, proč nebyly po mnohá desetiletí uveřejněny: „Paměti Bedřicha Frídy, uložené v Ústavu pro českou literaturu jako depositum, nesmějí se bez vědomí a výslovného svolení rodiny Frídovy, tj. pí Niny Frídové a jejího syna Myrtila Frídy, ani půjčovat ke studiu, ani tisknout, ani jiným způsobem užívat.“ Pokud jde o standardní náležitosti kritického aparátu, chybí několik odkazů na citované prameny — tak v případě dopisu Bedřicha Frídy hraběti Coudenhovovi, otištěného v úvodním textu, dále u citace z dopisu Karly Bezdíčkové Bedřichu Frídovi či u dopisu Bedřicha Frídy redakci Zvonu z roku 1912 (s. 33–37). Dosti nepovedený je překlad z němčiny v jedné z vysvětlivek (č. 237) a čtenáře patrně nepotěší ani zmatek v číslování vysvětlivek ke konci edice Pamětí. Přes tyto nedostatky jsou „vzpomínky ze života dvou bratří“ dobře koncipovanou, zdařilou a přínosnou publikací, podněcující k novým úvahám o Vrchlickém a obohacující poznání jeho života a díla. jejím autorem jako „projev kulturního pořádku v našem národním životě“ (s. 142). V této medicínsky využitelné kazuistice, představené v roce 1912 ve Spolku českých lékařů a uveřejněné časopisecky i formou samostatné brožury, byla zájemcům o onen „kulturní pořádek“ patrně adresována především následující výpověď o Vrchlickém: „Nebyl paralytik, jak tu a tam se tvrdilo“ (s. 147).
Rozsáhlá úvodní studie Jiřího Hubáčka strukturuje nepřehledné pole vzpomínkových textů o Vrchlickém a seznamuje s okolnostmi jejich vzniku, přičemž se soustředí na zmíněné Frídovy Paměti a přibližuje komplikovaný vztah jejich autora k Vrchlickému. Součástí těchto prolegomen k četbě vzpomínkových textů jsou také obecné úvahy o soukromí tvůrce a jeho narušení. Jiří Hubáček odůvodnil svou práci tím, že „Vrchlického dílo samo vybízí k interpretacím odvozeným z osobního básníkova života“ — příkladem uvedl sbírky Okna v bouři či Písně poutníka —, a aniž by odmítal „četné novější pokusy vykládat výše zmíněné básnické sbírky pouze na základě jejich textových souvislostí v rámci básníkova díla“, usoudil, že přihlédnutí k autorově biografii je „pro jejich plné pochopení nezbytné“ (s. 18). Ať tak či onak, předložená publikace frapantně ukazuje, že uveřejněním pramene typu Frídových Pamětí ztrácejí soukromí nejen samotní tvůrci, ale i osoby přicházející s nimi z různých důvodů do styku. Posledně zmíněný text tak například staví do nových souvislostí básně zařazené, ale i nezařazené do knihy Kvítí Perdity, když líčí rodinnou přítelkyni „Vrchlických“ Karlu Bezdíčkovou jako intrikánku, požívající řadu výhod plynoucích ze styku s Vrchlickým, vymáhající z málem bezmocného člověka sta a sta veršovaných milostných dopisů, a nakonec úpěnlivě prosící o jejich zničení. Také příběhy tohoto druhu vstupují do kolektivního povědomí ruku v ruce s uměleckými díly jejich aktérů,jak o tom v případě Vrchlického svědčí nejen Hubáčkem častěji připomenuté Kožíkovy medailony, ale třeba i vynikající, byť takřka neznámá Urbanova fraška Trochu lásky.
Pořadatel svazku si položil také otázku po objektivitě, spolehlivosti Frídových Pamětí, respektive pravdivosti různých tvrzení v nich obsažených. V závěru svého úvodu rezignoval na „rozbor této otázky“, předeslal, že v komentáři nebude Frídovy výroky verifikovat, ale podá „na základě dobových materiálů a vzpomínek současníků možné doplnění nebo naopak zpochybnění jednotlivých tvrzení“ ve snaze postavit čtenáře „před množství různých interpretací a náhledů, jež mají především ukázat nesnadnost verifikace vzpomínky jako historického materiálu a zdůraznit, že Frídův text představuje pouze jednu z mnoha interpretací životního příběhu jednoho z největších českých básníků“ (s. 41). Jiří Hubáček ušetřil čtenáře desítek stran rozumování o problematičnosti takového počínání a výčtu kritérií výběru pramenů kontextualizujících Frídovy vzpomínky — jeho vysvětlivky k Frídovým Pamětem jsou někdy úsporné, jindy rozbíhavé a v celku svědčí o zevrubné znalosti pramenů a literatury k životu a dílu Vrchlického.
Celkové pojetí edice Frídových Pamětí je adekvátní pramenu, jazykové úpravy náležité, zpráva o edici by však zasloužila některá doplnění. Například by snad bylo možné upřesnit údaj o uložení rukopisu v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze „od určité doby“. Přestože editor věnuje pozornost popisu pramene, neuvádí nápis na deskách manuskriptu — „Paměti dědečka Bedř. Frídy. Originál“ —, který nepřímo svědčí o existenci alespoň jednoho opisu (snad toho, kterým disponoval Václav Černý), a nezmiňuje ani zprávu z 29. listopadu 1949, nalepenou na tyto desky, která vypovídá o osudech Pamětí a dává přesnější odpověď na otázku, proč nebyly po mnohá desetiletí uveřejněny: „Paměti Bedřicha Frídy, uložené v Ústavu pro českou literaturu jako depositum, nesmějí se bez vědomí a výslovného svolení rodiny Frídovy, tj. pí Niny Frídové a jejího syna Myrtila Frídy, ani půjčovat ke studiu, ani tisknout, ani jiným způsobem užívat.“ Pokud jde o standardní náležitosti kritického aparátu, chybí několik odkazů na citované prameny — tak v případě dopisu Bedřicha Frídy hraběti Coudenhovovi, otištěného v úvodním textu, dále u citace z dopisu Karly Bezdíčkové Bedřichu Frídovi či u dopisu Bedřicha Frídy redakci Zvonu z roku 1912 (s. 33–37). Dosti nepovedený je překlad z němčiny v jedné z vysvětlivek (č. 237) a čtenáře patrně nepotěší ani zmatek v číslování vysvětlivek ke konci edice Pamětí. Přes tyto nedostatky jsou „vzpomínky ze života dvou bratří“ dobře koncipovanou, zdařilou a přínosnou publikací, podněcující k novým úvahám o Vrchlickém a obohacující poznání jeho života a díla.

Bedřich Frída — Jaroslav Vrchlický: Vedle sebe šli jsme dálnou poutí… Vzpomínky ze života dvou bratří. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2016. 271 stran.

Vyšlo v České literatuře 5/2017.