Previous Next
Posthistorie stržená dějinami VÁCLAV SMYČKA Studium paměti se etablovalo společně s dalšími „obraty“ kulturních věd v závěru minulého století, tedy v...
Pokus o teorii psaní   JOSEF HRDLIČKA V knize Událost psaní se Petr Komenda pokusil zapojit rukopisné prameny do interpretace díla...
Česká knižnice pro školy ROBERT KOLÁR Na sklonku loňského roku vyšel pilotní svazek nové edice pojmenované Seminář České knižnice, kterou vydává...

DALIBOR TUREČEK

Po pěti letech navázal Tomáš Hlobil na svou první knihu, věnovanou problematice rané univerzitní výuky na pražské univerzitě (Výuka dobrého vkusu jako státní zájem. Počátky pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech 1763–1805, Praha, Togga 2011). Relevantnost, a dokonce mezinárodní atraktivitu tématu mezitím potvrdilo německé vydání onoho prvního svazku v hannoverském Wehrhahn Verlag (2012).
Páteří recenzované knihy je činnost tří pražských ordináriů estetiky, Josepha Georga Meinerta (1773–1844, působil v letech 1805–1811), Johanna Heinricha Dambecka (1774–1820, činný 1812–1820) a konečně Antona Müllera (1792–1842, profesorem v letech 1823–1842). Předsunut je ale více než stostránkový oddíl, nazvaný „Úřední dokumenty“, v němž se mapují institucionální a právní rámce výuky estetiky, a to nejen v Praze, nýbrž i ve Lvově, Štýrském Hradci, Insbrucku, Olomouci, Freiburgu im Breisgau, Würzburgu, Halle a Lipsku. Již zde se projevuje mimořádná Hlobilova akribie i kompetence. Jeho heuristika vychází převážně z nevydaných archiválií, z nichž nejedny jsou rukopisné povahy; ty jsou pak konfrontovány s tištěnými, ale přesto nikoli notoricky známými a dosavadním bádáním běžně využívanými prameny (viz seznam použitých pramenů a literatury na s. 263–276). Krom toho je autor velmi dobře rozhlédnutý v rakouské a německé, ale i anglické či polské sekundární literatuře (viz impozantní seznam použité literatury na s. 277–301). Výsledný Hlobilův koncept tudíž není postaven — jak můžeme bohužel vidět v nejedné současné práci, vzniklé na půdě bohemistických humanior — na letmém nápadu, na prezentování více méně půvabných, ale podstatou disparátních jednotlivin či na teoretizující exhibici, ale má bezpečný heuristický fundament i výpovědní relevanci. Tu ještě zvyšují v přílohách otištěné soupisy kolegií estetiky na jednotlivých výkladem dotčených univerzitách, stejně jako průběžně umisťované shrnující závěry jednotlivých oddílů knihy. První okruh zjištění potvrzuje specifickou povahu rakouského modelu univerzitní výuky estetiky. Distance tu byla patrná především vůči Kantově Kritice soudnosti, včetně jedné z klíčových kategorií, tedy nezaujatého zalíbení. Na základě důkladné analýzy nástupní přednášky J. G. Meinerta však Hlobil prokazuje, s jakými posuny a prostřednictvím jak komplikovaných strategií se do českého kontextu dostávaly třeba i podněty Friedricha Schillera či Johanna Wolfganga Goetha. Jak autor formuluje v závěru, „německé idealistické ideje měly být rakouskými autory nejčastěji účelově instrumentalizovány vytržením z původního kontextu, popřípadě odtržením od transcendentální metody; nijak vzácná ale nebyla ani přímá polemika či dokonce odmítnutí německých idealistických idejí“ (s. 233). Hlobil ale nepropadá iluzi lineárního pokroku a nevnímá distanci od německého idealismu jako negativum, jako příznak domnělého opoždění. Jak můžeme číst na jiném místě, „většina českých (myšleno zemsky) studentů, umělců a široké veřejnosti zjevně nechápala absenci estetických teorií Immanuela Kanta a Georga Friedricha Wilhelma Hegela jako nedostatek či nepatřičnost pražských přednášek“ (s. 236). Hlobilovi také především jde o specifičnost pražské estetiky a prokazuje, že „v pražském univerzitním curiculu byl plnohodnotně zastoupen pozdně osvícenský psychologicko-antropologický i religiózně idealistický proud estetiky“ (s. 234). Hlobil zároveň nemyslí v binárních opozicích a nepostupuje taxonomicky. Naopak vnímá vnitřní různorodost vzájemného prolínání jednotlivých estetických konceptů: „Ani jeden proud přitom nevystupoval jako jednohlasý monolit“ (ibid.). Široký proud modifikací byl, jak kniha dokumentuje, podmíněn i napětím mezi jasným centrálním konceptem císařské kanceláře a jejích dekretů na jedné a univerzitní praxe na druhé straně. Císařské koncepty nebyly ve sledovaném období uváděny v život bez přihlédnutí k místním tradiciím i reálným, především personálním možnostem. Podstatnou roli přitom sehrávali i suplenti, jejichž činnost není povětšinou dostatečně zdokumentovaná, ale z nichž vystupuje postava anglickému romantismu otevřeného Adolfa Hanslicka, klementinského knihovníka a otce pozdějšího hudebního estetika Eduarda Hanslicka.
Za touto vrstvou Hlobilových zjištění se otevírá problematika překračující rámec dějin estetiky potencionálně velmi podstatná i pro jiné disciplíny, v neposlední řadě pro literární historii. Na více místech Hlobil odkázal na mínění jiných, považujících pražské poměry za mimořádné a tvrdících, že „těsný vztah mezi univerzitní estetikou a literaturou neměl na konci 18. a v 19. století v žádné jiné zemi rakouského mocnářství obdobu“ (s. 12). V témže duchu vyznívá i již klasický citát Augusta Suaera, podle nějž „v Čechách vycházely déle než půl století rozhodující podněty k básnické činnosti od profesorů estetiky pražské univerzity, [kteří] do Čech přesazovali různé literární směry, od gottschedianismu až po romantiku“ (ibid.). Jistě by nebylo dobré přecenit jedinou trajektorii literárních proměn a roli univerzitní estetiky se Sauerem takřka absolutizovat. Na druhou stranu je ale podíl univerzitního vzdělání na profilu literárně činné inteligence pro danou dobu neoddiskutovatelný. V této souvislosti není nepodstatné, konstatuje-li se pro období po roce 1848 příklon do herbartismu a registruje-li se zároveň podstatná proměna, způsobená novým císařským konceptem univerzitního vzdělávání z konce čtyřicátých let: zrušena byla obligatorní tříletá propedeutika na filozofické fakultě, která tak získala statut dosavadních navazujících fakult profesních (práv, medicíny či teologie). Pro dobového vzdělance tak přestalo být nezbytně nutné projít alespoň jistou částí estetických přednášek (výjimku již dříve měli medici). Především se ale uvolnila dosavadní vazba estetiky na klasickou filologii, která do té doby představovala páteřní a zcela obligatorní oblast curicula univerzitního vzdělance. Tak studijní plán dvorské komise z roku 1805 pojal estetiku „jako doplněk k jediné povinné přednášce třetího ročníku — k vyššímu praktickému studiu latinských klasiků za účelem tříbení vkusu“ (s. 20). Také inovovaný plán z roku 1824 „přidružil k profesuře estetiky klasicko-filologické předměty“ a „požadoval, aby se výuka estetiky s klasickou literaturou a řeckou filologií pravidelně střídaly“ (s. 21). Tomu odpovídalo i obsazování profesorských míst: tak v Olomouci byla pro rok 1820/1821 příslušná „profesura charakterizována jako řádná pro řeckou a latinskou filologii a klasickou literaturu a mimořádná pro estetiku“ (s. 35). Připomeňme znovu, že tento systém byl formálně zrušen na konci čtyřicátých let a prakticky erudoval v několika létech následujících. Pokud tedy aktuální literárněhistorické bádání shledává různorodé manifestace literárního klasicismu napříč celou první polovinou 19. století a horní mezník tohoto jevu klade ze svého úhlu pohledu do padesátých let, je změna systému univerzitní výuky jedním z velmi těsně souvisejících indikátorů, který takto navrženou periodizaci zvnějšku podporuje.
Na vznik i povahu obecného klasicistního povědomí jistě měl i obsah extenzí z estetiky. J. G. Meinert tak již ve své nástupní přednášce příznačně označil estetiku za „bránu vedoucí z květnatých plání umění do chrámu ctnosti“ (s. 122), jinde poukázal na „výtvory jiných národů, zejména Řeků, coby věčný zdroj krásna“ (s. 121), respektive oponoval pouhým pocitům, „jelikož tyto stavy jsou nanejvýš nestálé a navíc mohou zmnožovat chorobnou změkčilost“ (ibid.). Analogicky se ovšem vyučovalo nejen v Praze. Tak například ve Freiburgu i. B. se v letech 1814–1816 neslo šest semestrů v duchu práce s Horatiovou a Boileauovou poetikou (s. 50). Na druhou stranu — jak Hlobil ukazuje ve zvláštní kapitole — existovalo v Praze dobré povědomí nejen o anglické beletrii, ale také o estetice téže provenience a například Anton Müller ve svých „přednáškách pojednal o Byronovi, Shaespearovi, Miltonovi, Ossianovi, Sternovi a Walteru Scottovi“ (s. 249). Pro literární dějepis se tu pochopitelně jedná spíše o směrovky než o definitivní zjištění, bylo by potřeba vzít materiál do ruky ze specifického úhlu pohledu, stejně jako by bylo podstatné prozkoumat obsah univerzitní výuky poetice a rétorice (pro podstatnou část sledovaného období je v Praze vyučoval i Máchovi známý Alois Klar). Přesto se nám již na základě Hlobilovy knihy otevírá jasnější porozumění pro specifický různotvar poezie, u nás velmi hojně zastoupený, v jehož rámci přicházely ke slovu motivy vlastenecky či subjektivně laděné romantiky v rouše antických výrazových prostředků.
Z přirozených důvodů věnoval Tomáš Hlobil soustředěnou pozornost působení Johanna Heinricha Dambecka, jehož přednášky nemusel rekonstruovat ze zápisků z druhé ruky, ale mohl se opřít o jejich posthumní vydání, pořízené Josephem Adolfem Hanslickem. Díky knižní edici také Dambeckovy náhledy podstatně přesáhly i horní hranici jeho osobního univerzitního působení (zemřel 1820). Literární historik nalezne v příslušných pasážích řadu velmi zajímavých indicií, třeba by nebyly v centru zájmu historika estetiky: Dambeck založil svůj koncept mimo jiné i na zmínkách o Augustu Schleiermacherovi a především o bratrech Schelgelech, jeho kniha ale „nejvíce pozornosti vyhradila Jeanu Paulovi […] a Ludwicku Tieckovi“ (s. 166). Zejména Jean Paul byl Dambeckem zařazen „mezi geniální estetiky“ a citováno bylo z prvního vydání jeho Vorschule der Aesthetik, a to „nejhojněji v oddílu o géniovi“ (ibid.). Na J. Paulovi Dambeck cenil specificky romantickou variantu „groteskního komična, [děl] vyznačujících se satirických hořkostí a výsměšným sarkasmem vůči světu“ (s. 167). Stejně příznačný i zajímavý se jeví být Dambeckův zájem o dílo Tieckovo a Wackenroderovo. Z Phantasien über die Kunst (Tieck), případně z Herzensergießungen eines kunstliebenden Klosterbruders (Wackenroder) Dambeck přejal opět a především „nevysvětlitelnost génia a obdiv vůči němu“ (s. 168), i když zároveň požadoval, aby duševní síly u vrcholného génia působily „ve vzájemné harmonii“ (ibid.). Dambeck tu vstoupil do stop jednoho ze svých předchůdců, A. G. Meissnera, který svého času též kritizoval proslulý 116. fragment Friedricha Schillera, postulující nadřazení básníkovy libovůle nad jakýkoli (rozuměj estetický či poetologický — DT) zákon. Tato specifika udomácňování tezí německé romantiky mimo jiné vrhají i nuancované světlo třeba na mnohé kritické debaty o Máchově Máji ze třicátých a čtyřicátých let. Další podstatný oddíl Hlobilovy knihy je věnován působení nejdéle úřadujícího ordinária, Antona Müllera (činný 1823–1842). Pozornost je přitom soustředěna nejen k obecným parametrům Müllerova estetického systému, založeného „na neochvějné křesťanské víře v prozřetelnost, podobnost člověka bohu a mravnost jako jedinou záruku lidské blaženosti“ (s. 210), ale především k specifickému Müllerovu konceptu teorie dramatu, kterou autor představil „v celoročním přednáškovém univerzitním cyklu“ (s. 227).
Literární bohemista si při čtení nové Hlobilovy publikace může jen přát, aby se mu do ruky dostala podobná pojednání například o estetice, potažmo rétorice a poetice na univerzitě jenské, jimiž prošel mimo jiné Jan Kollár. Stejně by jistě mnohé přineslo i nové bližší prozkoumání pražského univerzitního působení Aloise Klara. Stávající Hlobilova kniha by si — dodejme na margo — možná zasloužila ještě pečlivější redakční přípravu: zejména úvodní pasáže některých kapitol nesou v konvolutu nadbytečné, ba i rušivé stopy svého dřívějšího časopiseckého otištění; zde je také třeba hledat i příčinu nadbytečného opakování některých faktografických údajů. Jedná se ale o naprosté marginálie, které nikterak nesnižují ani celkovou kvalitu spisu, natož badatelského výkonu Tomáše Hlobila.

Tomáš Hlobil: Výuka dobrého vkusu jako státní zájem II: závěr rané pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech 1805–1848. Praha, Togga 2016. 314 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2017.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit