Previous Next
Přetírání starších textů ERIK GILK V Liberci působící literární historička Eva Štědroňová vydala loni v Hostu obsáhlou knihu o domácí literatuře...
Apologetika fantastické literatury PAVEL ŠIDÁK Cílem knihy Terezy Dědinové je iniciovat diskuzi o fantastické literatuře, což znamená zejména překlenout...
Jedna generace Swéerts-Šporkových a její textové praxe CLAIRE MÁDLOVÁ Ve své poslední knize se Veronika Čapská chopila historiografií již bohatě zpracovaného tématu — rodiny...

KAREL PIORECKÝ

Ve dnech 24.–25. listopadu 2016 se v knihovně města Ostravy konalo mezinárodní odborné sympozium Česká literatura a kultura za protektorátu. Podnět k jeho uspořádání vzešel z Oddělení 20. století a literatury současné Ústavu pro českou literaturu AV ČR, které pod vedením Pavla Janouška zahájilo práci na projektu Dějiny české literatury za protektorátu Čechy a Morava (1939–1945). Na organizaci sympozia se rovněž podílela Filozofická faktulta Ostravské univerzity a občanské sdružení Pant.

Cílem sympozia především bylo, jak uvedl autor prvního referátu Pavel Janoušek, otevřít diskuzi o české literatuře období protektorátu a získat podněty využitelné při psaní jejích dějin. Janoušek se ve svém vystoupení soustředil především na analýzu dosavadního myšlení o protektorátní literatuře. Konstatoval, že je pro něj typická představa abnormality, do níž literatura vstoupila poté, co její život byl konfrontován s omezením svobod národních, individuálních i uměleckých. V závěru Janoušek zdůraznil, že při psaní dějin protektorátní literatury je především nutné respektovat fakta, nahlížet je v širších souvislostech a protektorát chápat jako specifický celek složený z protikladných tendencí.

Václav Velčovský se ve svém příspěvku, podobě jako v monografii Nesoužití, věnoval otázce jazykové politiky, jazykového plánování a politizace jazykových kódů za protektorátu. V úvodu svého referátu při-pomněl političnost češtiny, kterou si tento jazyk s sebou nese od 19. sto-letí, a obecnou povahu jazyka jako primární formy přihlášení se k určité národní identitě. Posléze sledoval jednotlivé cíle a postupy jazykového plánování realizované protektorátní mocí: stanovení oblastí bilingvního chování, postupné prosazování němčiny jako privilegovaného jazyka, zavádění povinných jazykových zkoušek pro státní zaměstnance, prosazování němčiny ve školách, úřadech, akademické sféře atd. Za jazykové důsledky totalitního diskurzu v závěru označil např. zjednodušování jazyka, užívání klišé, eufemismů či kvantifikačních údajů. Velčovský svým příspěvkem přesvědčivě doložil, že nepřiznaným, ale dobře zřetelným cílem protektorátní moci byla germanizace středoevropského prostoru.

V závěru úvodního bloku zazněl referát Kateřiny Piorecké „Černé jízdní dámské kolo aneb Sítě aktantů literárního pole za Protektorátu Čechy a Morava“. Piorecká se soustředila na analýzu systému regulace života české kultury a zejména literatury v období protektorátu. Za tímto účelem bylo roku 1942 zřízeno Ministerstvo lidové osvěty, které mělo ve své gesci kulturní politiku v oblasti tisku, divadla, písemnictví, výtvarného umění, hudby, zpěvu, tance i filmu. V těchto úředních strukturách vznikaly materiály jako „Seznam zakázaného a nežádoucího písemnictví“ a byly soustředěny podrobné informace o všech činných autorech. Ti byli povinni je odevzdávat formou vyplněných dotazníků prostřednictvím profesních organizací a nakladatelů. Tyto dotazníky se staly základem rozsáhlé kartotéky, jíž — podle Piorecké — nově vzniklé ministerstvo završilo etatizaci literárního prostoru Protektorátu Čechy a Morava. Tato kartotéka je uložena ve fondech Národního archivu. Piorecká následující část referátu věnovala zprávě o studiu těchto archivních pramenů. Podle Piorecké tento pramen ukazuje na nutnost brát zřetel nejen k lidským, ale i k nelidským aktantům protektorátní kultury — jako je např. kartotéka coby technologický nástroj výkonu moci, nebo jízdní kolo, jako jeden z aktantů atentátu na Heydricha.

Po bloku těchto obecněji pojatých referátů reflektujících širší souvislosti protektorátní kultury i metodologické možnosti jejího výzkumu, následovaly referáty založené většinou na konkrétních materiálových sondách. Michal Jareš si za své téma zvolil protektorátní básnickou satiru a zkoumaný materiál si pracovně rozdělil na satiru vnitřní a vnější. Vnitřní satirou Jareš rozumí satirické texty publikované v tiskovinách vydávaných na území Protektorátu Čechy a Morava, vnější satirou je pro něj potom ta, která vycházela mimo toto území, tedy satira exilová.

Poezii sledovaného období bylo věnováno ještě několik dalších referátů. Zdeněk Brdek ve svém příspěvku shrnul debatu o mladé básnické generaci ze začátku čtyřicátých let. Kromě Bednářova Slova k mladým se věnoval i konkurenčním skupinovým projektům, jakým byl např. nový realismus nevržený Fedorem Soldánem či program skupiny Aktivsté. Za společný znak těchto generačních tendencí Brdek označil kritiku avantgardy a odpor k principu umění pro umění. Bednářovu koncepci nahého člověka pak interpretoval v kontextu sartrovského existencialismu. Nevyhnul se však ani náboženským aspektům Bednářova programu a jeho mesianistické rétorice. Jako protikladný typ dobového teoretika označil Jindřicha Chalupeckého, který na rozdíl od Bednáře nekladl důraz na formování literární generace, ale vznášel otázku po smyslu moderního umění, které ovšem Bednář odmítá jako celek. Tato generační diskuze byla podle Brdka iniciačním momentem pro vznik Skupiny 42.

Pojmu generace a dobové diskuzi o něm se dotkla také Iva Málková ve svém referátu „Obraz české poezie v protektorátních časopisech“. Málková zvolené téma omezila na časopisy Kritický měsíčník a Akord, které podrobila komparaci z hlediska tematických priorit. Za jednu ze shod mezi oběma časopisy označila právě zájem o pojem generace a také o otázku, zda je vůbec potřebné se po literární generaci v dané době doptávat. Jako další tematické průniky označila zájem o barokní literaturu a také tendenci věnovat teoretickou pozornost slovu a verši. Za specifikum Akordu potom označila mimořádnou pozornost, již tento časopis věnoval osobnosti Josefa Floriana. V případě Kritického měsíčníku připomněla intenzivní reflexi díla Josefa Palivce a spory o ně.

Pozornost hned dvou účastníků konference upoutal českou literární historií poněkud opomíjený básník Jaroslav Kolman Cassius. Martin Pilař představil tohoto autora jako ve své době značně recipovaného básníka, který byl ovšem po nástupu komunistické moci vytěsňován z výkladů o dějinách české literatury. Hlavním důvodem bylo zřejmě jeho působení v pravicovém tisku. Pilař Kolmana Cassia prezentoval jako ideového a estetického odpůrce avantgardní poezie čerpajícího ze znalostí antiky, biblického jazyka a odkazu romantického básnictví. Ve svém referátu vyzdvihl především skladbu Koně v noci, která vznikla roku 1943 po atentátu na Heydricha, vyšla ovšem až po válce. Jednu z pasáží tohoto textu Kolman Cassius věnoval obrazu vyhlazení Lidic. Pilař ocenil především hudební kvality tohoto básnického textu. Detailní pozornost motivické skladbě básnických sbírek Železná košile a Hromnice hoří věnovala ve svém referátu Frances Jacksonová.

Literárněvědné příspěvky věnující se dobové próze zazněly v paralelní konferenční sekci a byly zaměřeny k tématům historické prózy (Daniel Jakubíček), interpretaci Bassova románu Cirkus Humberto (Erik Gilk) či biografickým souvislostem protektorátní tvorby Jaroslava Durycha (Karel Komárek). Svůj samostatný blok měly rovněž referáty tematizující divadelní tvorbu období Protektorátu Čechy a Morava (Vladimír Just, Anselm Heinrich, Blanka Jakubíčková).

Neméně cenné byly příspěvky přesahující úzké hranice uměleckých druhů, jako tomu bylo v případě referátu Petra Bednaříka „Režisér Otakar Vávra a jeho filmové adaptace literárních děl v období protektorátu“ či příspěvek Gabriela Goessela „Texty populárních písní v Protektorátu“. Obraz československé mediální krajiny pak dokreslily příspěvky Radka Žitného o mocenském zneužívání rozhlasu a Pavla Suka, který hovořil o proměnách obsahu populárních obrazových týdeníků v období protektorátu.

Vysokou úroveň kulturněhistorické práce předvedl ve svém referátu „Jazzová hudba a swingové výstřednosti v Protektorátu Čechy a Morava“ Petr Koura. Koura si dal za cíl prověřit tradovanou představu džezu jako hudebního stylu, který byl pro nacistickou ideologii nepřijatelný, a tudíž podrobený tvrdým zákazům. Na základě studia českých a německých pramenů přesvědčivě doložil, že dobová realita byla poněkud jiná, než jsou tradované představy. A to i v Německu, kde např. platil zákaz vysílání džezové hudby v rozhlase už od roku 1935, ale přesto se džez dál vysílal jako „odstrašující příklad“, a pokud byl německé provenience, zákazu nepodléhal. Zákaz džezu byl tedy vždy relativní, protože nebylo možné jasně definovat, co džez je, a co už nikoli.

Podobných zjištění, zpřesňujících interpretací i materiálových objevů přinesla konference Česká literatura a kultura v protektorátu ještě celou řadu. Literárněhistorické a kulturněhistorické bádání na tomto poli je zdá se na dobré cestě. Ostravskou konferencí byl minimálně učiněn dílčí, ale velmi podstatný krok k literárněhistorické syntéze, krou hodlá Janouškův tým uchopit českou literaturu a její život mezi lety 1939–1945.

Vyšlo v České literatuře 2017/1.

Komentáře   

0 #1 značkové oblečení 2017-10-05 14:38
For designer and luxury styles, see Zappos Luxury.

My weblog :: značkové oblečení: https://www.npmjs.com/package/znackovelevneobleceni
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit