Previous Next
Fenomén Zappa: badatelský oříšek, nebo kámen úrazu? STEFAN SEGI V září roku 2013, u příležitosti dvacátého výročí úmrtí kytaristy a skladatele Franka Zappy, uspořádal Ústav...
Evropská knižní kultura? Ne, kultury… JIŘÍ TRÁVNÍČEK Na poli knižní a čtenářské kultury jsme v poslední době svědky několika integračních snah: shromáždit data...
Pro studenty — a pro veřejnost? MICHAL CHARYPAR Útlá antologie Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích editorů Jiřího Holého a Hany...

JAN MALURA — IVA MÁLKOVÁ — MARTIN TOMÁŠEK

Olomoucké Panorama česke literatury (1994) bylo první polistopadovou příručkou, která prezentovala souhrnně, systematicky a faktograficky důkladně vývoj české literatury od raného středověku po rok 1989. Kniha se stala poměrně vyhledávanou pomůckou mezi studenty vysokých a částečně středních škol, brzy jí však začala konkurovat spíše výkladově pojatá práce Česka literatura od počatků k dnešku (1998), která byla navíc doplňována čítankami. V roce 2008 autorský kolektiv pod vedením Lubomíra Machaly zpracoval Panorama do podoby multimediální aplikace a navázal na ni příručkou Panorama polistopadove česke literatury (2012), zahrnující tehdy nejsoučasnější literární dění. Nedávno se stejný kolektiv k dílu vrátil, revidoval, doplnil a aktualizoval text, čehož výsledkem jsou nyní dva díly: Panorama česke literatury 1 (do roku 1989), Panorama česke literatury 2 (po roce 1989). Jsou pod ním podepsáni jak autoři, kteří stáli u zrodu původní knihy (kromě Machaly ještě Martin Podivínský, Alena Štěrbová a již nežijící literární historici Josef Galík, Eduard Petrů a Jiří Skalička), tak ti, kteří starší sestavu postupně doplňovali (Erik Gilk, Petr Hora — dnes rovněž zesnulý, Jana Kolářová, Petr Komenda, Radek Malý a Jan Schneider).


Lubomír Machala jako editor oba svazky uvádí jen stručným objasněním geneze a základních cílů, nepředkládá sofistikovaný metodologický úvod, dnes často praktikovaný u syntetických příruček. Nesnaží se programový koncept představit kupříkladu ve stylu Dějin nove moderny, jež deklarují inovativnost přístupu a s velkým potěšením přiznávají narativní, konstruovaný charakter prezentovaného literárněhistorického obrazu. Tento, v současnosti obvyklý topos literárněhistorických syntéz, se v Panoramatu omezuje na stručnou zmínku („nijak […] nezastíráme, že předkládáme pouze jakýsi náš literárněhistorický konstrukt, respektive naši rekonstrukci“ [s. 10]). Čtenář tak může získat dojem, že literární vývoj je v podstatě snadno rekonstruovatelný a není spojen s žádnými metodologickými problémy. Je ovšem vůbec možné psát dějiny bez vstupní konceptuální reflexe? Domníváme se, že ne, jedním dechem je však třeba dodat, že olomoucký kolektiv nevytváří dějiny jako takové, ale „panorama“ — tedy širokoúhlý pohled chronologicky zachycující literární vývoj, nikoli kompaktní příběh, ale přehled určený zejména pro orientaci studentů vysokých a částečně středních škol.
Jestliže jsou dějiny literatury vrcholným žánrem literárněhistorické práce, mají podobná kompendia či lexikony nepochybně ambice poněkud skromnější. Panorama jako celek zabírá spektrum rozmanitých tendencí, vývojových linií a osobností, včetně pop-literatury, divadla, literární vědy. Snaží se uživateli poskytnout nemalé penzum faktů, spolehlivých a ověřených. Kladem je věcnost a srozumitelnost, neboť výklad neodrazuje náročnou terminologií, solidně zvládnutá je tematicko-žánrová charakteristika, nesporným pozitivem jsou rovněž odkazy na hudební, filmové a divadelní adaptace jednotlivých děl. V knize nacházíme mnohdy velice výstižné charakteristiky autorské tvorby, stručné, ale hutné, které jsou nejzdařilejší tam, kde zahrnují i dobové kritické reflexe (viz např. výklady o meziválečné poezii a o literatuře po roce 1989 v druhém svazku). Právě druhý díl nahlíží na literární život s větší citlivostí vůči jednotlivým odstínům a detailům, uplatňuje hledisko chronologické, generační, ale pokouší se též o hlubší hledání společných témat a tónů v pestré literární produkci posledního čtvrtstoletí. Zároveň jsme v části věnované literatuře po roce 1989 očekávali, že — díky již zjevnému časovému odstupu — budou překlenuty dosavadní různorodé, v metaforách a metonymiích se tříštící pojmenování tendencí v poezii, próze a dramatu od devadesátých let 20. století. Inovovaný soubor je však nepřekonává ani nekonfrontuje, nesjednocuje různorodá pojetí, známá ze starších publikací (Na tvrdem loži z psiho vina, V souřadnicich volnosti). Ve srovnání s nimi nepřináší další události, nová hodnocení a rozvrstvení literárního života.
Jako zjevný záměr Panoramatu se jeví snaha literární minulost přímo nehodnotit. Lubomír Machala v rozhovoru pro Lidove noviny („Kdo měl za Máchy ponětí o Máji?“, LN 9. 3. 2016, s. 8) říká, že Panorama „nechce vnucovat hodnotovou hierarchizaci a autoritativní názory na jednotlivé osobnosti či díla“, jelikož „výrazná ocenění či jasné odsudky stárnou v takových pracích nejrychleji“. S tím je sice možné v obecné rovině souhlasit, v praxi to ale znamená řetězení izolovaných výkladových celků, v nichž občas zaniká to podstatné. Co si má například čtenář při absenci hodnocení počít s výčty desítek básnických sbírek oficiální poezie normalizačního období? V půlce devadesátých let, kdy vyšlo Panorama poprvé, byla cesta informačně nasyceného, utříděného a — co se týče hodnocení — střízlivého výkladu užitečná, avšak v současnosti máme příručky typu Lexikonu česke literatury, Slovniku českych spisovatelů po roce 1945 (včetně internetové verze), takže jsme v jistém ohledu v komfortnější situaci. Zároveň jsme ale vystaveni záplavě textů, beletristických i odborných, produkujících množství literárněvědných informací, jejichž hierarchizaci a hodnotovou reflexi možná potřebujeme více než kdykoli dříve. Nakonec se k takovému hodnocení občas uchylují i autoři Panoramatu, zcela na místě se třeba jeví, když dobovou pozici přibližovaného autora doplňují lakonickou poznámkou o přitažlivosti díla pro dnešního čtenáře. „S jistým despektem byly tyto prózy označovány jako předčasné memoáry. Přesto ale například povídkový cyklus Petra Hájka Haleluja! z roku 1977 nebo novela Ludvíka Němce Nejhlasitějši srdce ve městě (1978) mají šanci zaujmout spontánností a autenticitou výpovědi i po letech“ (s. 483), píše se například o začínajících spisovatelích druhé poloviny sedmdesátých let 20. století.
Cílem nového vydání nejspíše byla snaha aktualizovat původní text, a to zejména v rovině faktografické a interpretační: autoři skutečně zpřesňují některá fakta a inovují odkazy na sekundární literaturu. Neuniká jim například objev pařížského zlomku latinského překladu Dalimilovy kroniky (s. 33). Z hlediska koncepčního jsou důležitým obohacením informace o jinojazyčné tvorbě na českém území, přirozeně především německé (stranou ovšem zůstala ta polská z oblasti Těšínska). Právě německé literatuře je věnována soustavná pozornost, někdy důkladnější, někdy jen lakonická a izolovaná od souvislostí s českojazyčnou produkcí. Chybí nám například výklad vztahující se k německé literatuře v době humanismu a renezance (jáchymovské kulturní centrum a významní autoři jako Johann Mathesius či Johann Habermann). Panorama se snaží reflektovat současný stav oborového poznání, ale málo se to projevuje například v kapitolách o 19. století, jehož výklad má velmi konzervativní podobu (vyhýbá se kategoriím jako biedermeier či parnasismus, naopak prodlužuje život redundantnímu přívlastku kriticky v případě realismu). Kupříkladu práce Dalibora Turečka jsou sice zmíněny v seznamu literatury, ale nijak se s nimi výkladově nepracuje, zohledněny nejsou výzkumy korespondence Boženy Němcové, ani podněty, které přinášejí komentáře v edici Česká knižnice apod. Registrace základních informací vedená úsilím — ostatně v této podobě zcela marným —, aby se v paměti udrželo vše, co tam bylo ještě před deseti či padesáti lety, pak může vést i k pouhé faktografické výčtovosti zamlžující skutečnou roli spisovatele v literárních dějinách. U Aloise Jiráska (stejně jako u Máchy, Němcové ad.), postrádáme připomenutí druhého života autora a jeho díla, tematizováno není souznění autora s masarykovskou republikou ani Nejedlého „komunisticko-pokroková“ agitační akce. To vše je přitom trvalou součástí vnímání tohoto autora (včetně filmových adaptací), takže Jiráska lze jen těžko „číst“ pouze v souvislostech doby vzniku jeho děl, neboť se tím vytrácí značná část jejich vlivu. Podobně je tomu u RKZ, jejichž význam tkví jak v samotných textech výrazně ovlivňujících českou kulturu 19. století, tak v diskuzích kolem této památky, díky nimž se konstituovala mj. filologická a historická věda, postupně se oprošťující od nacionalismu, který byl původně jejím hnacím motorem. Moderní literárněhistorická příručka by nejspíše měla mít ambici rovněž osvětlovat, jak se u vybraných, klíčových osobností měnila recepce jejich díla a jaké významy se na ně nabalovaly — v neposlední řadě tím dochází k přibližování jejich literárního odkazu současnému čtenáři.
Představu, že v literárněhistorických kompendiích, zdržujících se hodnotících soudů, je hlavním indikátorem významu rozsah věnovaný autorovi či dílu, lze nepochybně obhájit, pakliže se ovšem tato zásada promítá do proporčně vyváženého obsahu. Právě z tohoto hlediska budou některé pasáže Panoramatu vzbuzovat pochybnosti. Obecně lze konstatovat, že 19. století a především starší literatuře je v něm věnována nezaslouženě malá pozornost. J. A. Komenský nemůže mít stejný prostor jako Richard Weiner nebo Vítězslav Hálek, protože je spisovatelem významnějším, což objektivně dokazují jeho společenské, politické a kulturní rezonance, zejména zahraniční. Kompletnímu středověkému překladu Bible do češtiny se v Panoramatu věnuje jediná věta (s. 53), přestože šlo o epochální slovesný čin. Delší prostor než staročeským Biblím je pak vyčleněn Benjamimu Kličkovi, Karlu Novému, Heleně Malířové, Janu Knobovi, Jindřichu Spáčilovi (s. 288), Vladimíru Vaňkovi, Věře Kalábové (s. 376–377) ad. Někteří autoři, dnes už de facto zapomenutí, zbytečně zahušťují text a ukrajují místo pro důležitější literární jevy. Ve druhém svazku je nemalý prostor poskytnut pro výklady o polistopadovém dramatu a divadlu, což je poněkud paradoxní, neboť se tu zároveň připomíná oprávněný názor Lenky Jungmannové, podle níž je stále zřetelnější odklon současných českých inscenací od textových předloh, až divadlo vlastně přestává být „mezním případem literatury“, a stává se spíše svébytným „uměním s vlastním jazykem“ (s. 214). Přesto čteme rozsáhlé profily mladších, ještě ne dobou ověřených autorů, jako jsou Pavel Trtílek, Zdeněk Jecelín, Iva Volánková Klestilová aj. Překvapivě zde není ani jednou připomenut cenami ověnčený dramatik a dramaturg ostravské Arény Tomáš Vůjtek, ačkoli například u Davida Drábka je nejen zmíněno, ale též charakterizováno dvanáct jeho her. Značná pozornost je v Panoramatu věnována literární vědě, velmi málo se však dozvíme o zakladatelských generacích moderní literárněvědné bohemistiky (Jan Gebauer či Jaroslav Vlček), nic se tu nepraví o Gebauerově konstituování Listů filologickych, prvního specializovaného lingvo-literárního časopisu v Čechách, či o jeho slovanském semináři, z něhož se rekrutovala plejáda badatelů. Naopak nadstandardní pozornost je věnována nejen F. X. Šaldovi a V. Černému, ale i společenským funkcím a odbojové roli o poznání méně vlivného literárního historika Alberta Pražáka (s. 311). Necelá desítka stran je věnována „Jinojazyčné tvorbě českých autorů po roce 1989“. Název kapitoly je zavádějící, protože mnohé klíčové texty určujících osobností (Libuše Moníková, Ota Filip aj.) vznikaly před rokem 1989, přičemž role takových děl byla jiná v době jejich prvního vydání a jiná po sametové revoluci, kdy jejich vnímání ovlivňoval už zcela jiný kontext „národní“ literatury. Právě teoretické vymezení a kontextové vnímání této kapitole schází (jinojazyčnost jako znepokojující rys české literatury, a to i na přelomu 20. a 21. století a v následujících letech). Je v této souvislosti škoda, že Panorama opominula v sekundární literatuře i v koncepčním vymezení práce Petra Mareše, Joanny Czaplińské či Marka Nekuly. Pro období po roce 1989 by za pozornost také stálo sledovat a vyložit význam překladů původní české prózy do jiných jazyků.
Vzhledem k rozsahu díla zde nenacházíme mnoho věcných ani jazykových omylů; celý text se nám jeví jako dobře zredigovaný. Místo Puškin je např. chybně uvedeno „Puškyn“ (s. 222), exulantský spisovatel působící v Žitavě se nejmenuje Kristián Pašek, ale Pešek (s. 78). Jan Češka nemohl být autorem díla Přikladne řeči a užitečna naučeni, vybrana z kněh hlubokych mudrcův (s. 62), to objevil již Jaroslav Kolár, a proto současná literární historie hovoří o tzv. Pseudo-Češkovi. Občas narazíme na omyl v žánrovém určení: Dačického Paměti nejsou — navzdory svému konvenčnímu, v 19. století vytvořenému názvu — z žánrového hlediska memoáry, ale městskou kronikou. U Paměti Františka J. Vaváka chybí údaj o opožděném vydání tohoto desetisvazkového díla v letech 1907–1938 (s. 94). Objevíme také nicneříkající floskule („Holan tak plní v nejlepších svých básních úlohu skutečného umělce“ [s. 354]), neurčité soudy (díla Boženy Benešové „jsou kompozičně vyvážená a jazykově působivá“ [s. 198]), nepřesná tvrzení („V osmi obrazech se Kohout pokouší postupně otvírat nejpalčivější dobové problémy: restituci, podnikatelskou korupci, homosexualitu, prostituci…“ [s. 175] — homosexualita jistě není „problémem“ polistopadové doby, jde o fenomén zcela jiného typu, než jakým je např. podnikatelská korupce).
Nejen původní, ale také upgradovaná Panorama kupí s takřka pozitivistickou důsledností informace, takže jí většinou nezbývá prostor pro pozornější zastavení se u některých klíčových spisovatelů nebo děl. Snad je to jeden ze záměrů knihy, nedívat se na literární minulost z hlediska dnešních potřeb a preferencí, registrovat také to, co bylo dobově významné a příznačné, nevnucovat svým uživatelům představu závazného literárního kánonu. Ve školské praxi, kam přednostně míří, se ovšem bez aktualizačních interpretací, přiměřeného výběru faktů a takových děl, která mohou u dospívající a čerstvě dospělé generace rezonovat nebo jim umožní porozumět širším souvislostem literárního a kulturního vývoje, jen těžko obejdeme. Panorama sice deklaruje, že chce „zvát k přečtení důležitých děl“ (s. 10), ale zůstává tomuto pozvání mnoho dlužna. To se do jisté míry týká i polistopadové literatury, zvláště děl publikovaných po roce 2007. Svého adresáta místy Panorama ztrácí ze zřetele i při volbě jazyka. Srovnejme například úvod kapitoly „Národní obrození“ ve vydání z roku 1994 („Doba národního obrození v českých zemích je historicky charakterizována jako období postupné likvidace feudalismu s reformními snahami v duchu tzv. osvícenství. Je to úsilí ve jménu »osvíceného« rozumu a vědy překonat náboženskou ideologii a feudální absolutismus“ [s. 91]) s odpovídající partií v aktuálním vydání („Vznik dějinného procesu tradičně označovaného jako národní obrození byl v Evropě spojen se zásadním přechodem kultury vyrůstající z náboženských zdrojů v kulturu oriento vanou světsky. Jeho důsledkem byl postupný rozklad feudalismu a zrod občanské společnosti, jež svými novými sociálními vazbami včetně kolektivních identit postupně vytlačovala a nahrazovala dosavadní společnost stavovskou. Doprovázel jej a zároveň akceleroval narůstající vliv reformního úsilí v duchu tzv. osvícenství, záměrně usilujícího »osvíceným« rozumem a vědou odstranit nevyhovující a přežitý feudální absolutismus a jeho ideologické i mocenské nástroje“ [s. 93]). Vidíme sice posun k pregnantnímu vyjádření na úrovni dnešního stavu historického poznání, ale zbytnění i formulační zpřesnění textu nepochybně poznamenává míru jeho srozumitelnosti pro nezasvěceného čtenáře. Právě tato oscilace mezi literárními dějinami a uživatelsky jasně vyprofilovaným přehledem představuje podle nás jeden z podstatných problémů Panoramatu. Jako přehled, dlužno říci, že dobře utříděný, faktograficky převážně spolehlivý a srozumitelně prezentovaný, sice může — zejména v případě literatury 20. století a literárního života po roce 1989 — plnit ještě dlouho funkci studijního vysokoškolského kompendia. Svým nevyhraněným pojetím stejně jako absencí základní edukační koncepce, která by se promítla mj. do promyšlenější strukturace textu, ale dnes patří spíše do minulosti než do přítomnosti či budoucnosti.

 

 

Lubomír Machala et al.: Panorama česke literatury 1 (do roku 1989). Praha, Knižní klub 2015. 607 stran. Lubomír Machala et al.: Panorama česke literatury 2 (po roce 1989). Praha, Knižní klub 2015. 303 strany.

Vyšlo v České literatuře 2017/2.