Previous Next
Subverzní adaptace VERONIKA PEHE Kniha Petra Bubeníčka vyšla jako součást série nakladatelství Palgrave Macmillan soustředící se na adaptaci...
Syntéza o tematizaci a reflexi židovství v české literatuře 20. století MARIE-ODILE THIRUOINOVÁ Tato úctyhodná publikace o tisíci stranách je kolektivním dílem, které vzniklo pod vedením...
Otvírání struktur slovenského realismu RÓBERT KISS SZEMÁN Marcela Mikulová — Ivana Taranenková (edd.): Konfigurácie slovenského realizmu. Synopticko-pulzačný...

PETRA KOŽUŠNÍKOVÁ


Autoři publikace Sedm statečných a spol. si vytyčili úkol „analyzovat jeden z nejvýraznějších fenoménů současné české literární kultury“ (s. 9), jímž rozumí tvorbu českých autorek-prozaiček. Přínosná je však jen zčásti, a to právě v těch příspěvcích, v nich badatelé dokážou kriticky reflektovat vědecké možnosti nastoleného konceptu a vyvarovat se příliš zobecňujících až neopodstatněných generalizací. V téměř polovině textů však dochází ke střetu se základy nastolené perspektivy a tím s požadavky na vědeckou práci. Příručka by tak mohla sloužit jako názorná ukázka toho, jak může vypadat hodnotné pojednání s využitím byť rozporuplné typologické kategorie rodu autora a jak si lze na tomtéž lidově řečeno vylámat zuby.
V současném literárněvědném kontextu není užití rodu autorek jako typologického kritéria ničím neobvyklým a tato bezproblémovost je patrně příčinou častých pochybení. V úvodu recenzované knihy je sice problematičnost takového rámce částečně reflektována („Literatura psaná ženami není v žádné z kapitol pojímána jako definičně jasné, zřetelně ohraničené významové pole“ [s. 9]), jednotlivé texty jsou však disparátní a soudržnost celku zajišťuje právě a pouze rod autorek. V takovém případě při pozornějším začlenění do širšího literárněvědného kontextu dochází k paradoxní situaci. Opakované ohledávání kvalit literatury psané ženami v rodově vyhraněném rámci za užití rozdílných interpretačních postupů i kritérií, kde výsledky jsou vztaženy opět k rodu autorek, generuje význam literatury psané ženami jako signifikantního typu literatury. Kritérium rodu se tak ocitá na stejné významové úrovni jako kritéria definující literární žánry. Jak jinak nazvat situaci, kdy je jeden rys (byť v tomto případě neliterární) opakovaně vyhodnocován jako kauzální aspekt celého souboru literárních textů, a to i v konkurenci „klasických“ literárněvědných nástrojů a kategorií, které nahrazuje v pozici definičně nejvyššího prvku tohoto souboru textů? V takové situaci se úvodní obecné zaštítění publikace stává prázdným alibi.
Pojmenování souboru odkazuje (stejně jako názvy pododdílů a grafická úprava) ke stejnojmennému filmu, respektive k postavám hrdinů-pistolníků. Psaní autorek je zde tedy představeno již v prvním kontaktu jako cosi dráždivě přitažlivého, dobrodružného, odvážného a samozřejmě menšinového. Patrná je snaha zdánlivě se vymknout schematismu negativních konotací (např. červená knihovna), heroizace je však druhý extrém, který nepřekonává základní stereotyp „jinakosti“. Již na jiných místech (viz Host 2015/4, s. 88–89) jsem uvedla, že od roku 2006 tvoří vydávání autorek téměř 40 % knižní produkce a považovat to v současnosti za specifický či menšinový jev je anachronismus. S tím souvisí také ona „pozoruhodná“ číslovka sedm. Soubor se zaměřuje na klasifikaci literatury vydané v rozmezí cca 25 let (od roku 1989 až do současnosti), kdy vyšlo na tisíce původních literárních textů. Číslovka sedm ve spojení s literaturou psanou ženami v takto dlouhém časovém období pouze stereotypně akcentuje minoritní zastoupení literatury psané ženami, což nutně vyznívá jako umělé udržování exkluzivity bez potřeby reflexe aktuálního stavu předmětu zkoumání. Užití takovéto hypotézy k prezentaci vědecké publikace proto vnímám jako velice nešťastné.
Příspěvky jsou v ní rozděleny do tří tematických okruhů. První oddíl „Na širokém plátně“ obsahuje tři přehledové stati, které pojednávají o literatuře psané ženami v tematicky či žánrově zúženém kontextu české literatury, druhý oddíl „V původním znění s titulky: kontexty a kontakty“ pojednává o zpřístupňování tvorby českých a zahraničních (především jihoslovanských) prozaiček formou překladu a věnuje se i vzájemným intertextuálním vazbám, třetí oddíl „Pod bodovým reflektorem: portréty a momentky“ zahrnuje analytické stati zaměřující se na tvorbu čtyř vybraných českých autorek.
První oddíl zahajuje obecně přehledový text Vladimíra Novotného, z nějž je odvozena číslovka sedm, převzatá do názvu celé knihy. V samotné stati je přitom číselná hodnota, tedy výběr sedmi autorek relativizován. Autor sám tento počet opravuje na osm (sic!), jmenuje však další tři autorky, které součet pomíjí. Celkem se tedy jedná o jedenáct autorek a název souboru by tak podle daných kritérií mohl znít také „Jedna do tuctu!“. Novotného výběr sedmi autorek za období patnácti let: Veroniky Bendové, Františky Jirousové, Svatavy Antošové, Hany Lundiakové, Hany Andronikovy, Hany Sánerové, Daniely Hodrové, se zdá být dost libovolný, založený na osobním vkusu (byť jistě vytříbeném) a rozsahu článku.
Z metodologického hlediska je však podstatnější autorovo vyrovnání se s daným typologickým rámcem. V úvodu stati kritizuje nadužívání označení ženské psaní, ženská literatura s odkazem na výroky autorek Radky Denemarkové a Petry Hůlové. Problematické je zde postavení pojmu a jakéhosi uzuálního pojmenování na stejnou úroveň. To, že pojem ženské psaní bývá nadále užíván jako synonymní např. k pojmenování ženská literatura, je spíše obrazem nereflektovanosti, které bychom se ve vědeckém diskurzu měli vyvarovat. Na druhou stranu, čím se oproti kritizované praxi liší Vladimírem Novotným užité označení ženský fenomén? Není to snad totéž? Ve svém článku se autor bohužel nevyhnul neustálým poukazům k „mužskosti“ a „ženskosti“, což snižuje hodnotu jeho stati. Ani druhý příspěvek tohoto autora pojednávající o díle Jakuby Katalpy bohužel nevybočuje z nastíněné linie.
Stává se tak prvním, nikoli však jediným autorem, který podlehl potřebě nadmíru akcentovat rodovou příslušnost. Obdobným způsobem lze tuto tendenci pozorovat i ve statích Aleksandry Pająkové a Antonína K. K. Kudláče. Pojednání o třech vybraných prózách tematizujících okolnosti konce 2. světové války s pomocí termínu (post)paměti polská badatelka uzavírá snadným odkazem na ženský hlas, aniž by se ptala, zda se nejedná spíše o specifika (post)generačního vztahu k tematizovaným okolnostem. Také Antonín K. K. Kudláč, který se vydal na pole málo tematizované populární literatury, aby na dvou románech Daniely Mičanové ukázal, že také v této oblasti nemusí být postavy jako nositelky příběhu pouze schematické a stereotypní, se nevyhnul úskalí rodu. Ze srovnání dvou typů hrdinek v žánrově rozdílných knihách — sentimentálního a detektivního románu — se snaží vyvozovat autorčin posun od schematismu. Celý příspěvek uzavírá nešťastným odvozováním postav od životní praxe autorky a v závěru zabředá do klišovitých frází o ženskosti, aniž by přitom pátral po schematismu konkrétních žánrů, které možná více napovídají o rozdílném pojetí postav, než by odrážely „spisovatelčinu specificky ženskou zkušenost“ (s. 154).
Také příspěvek Joanny Czaplińské, který je věnován průzkumu tvorby autorek české science fiction, vyznívá poněkud lapidárně. Základní badatelskou otázkou je, zda má česká SF (ženský) rod. V úvodu se autorka vyrovnává se stereotypním vnímáním SF jako „mužského“ žánru a posléze si klade za pomocné doplnění metodologického rámce ženské psaní a feminismus. Byť reflektuje termín ženské psaní, a to v jeho různých pojetích, v konečném důsledku se zaměřuje pouze na tematizaci mužsko-ženských, resp. patriarchálně- matriarchálních vztahů, čímž zužuje podstatu konceptů ženského psaní a nepokrývá ani šíři nastolené výzkumné otázky. Do kolize se zde dostává úzký výběr textů otevřeně inspirovaných feministickým myšlením a jejich synekdochické hodnocení v rovině rodu. Popisuje tak již reflektovanou existenci feministických myšlenek v české SF (viz např. L. Machala: Literární bludiště [2001]) jako potvrzení existence ženského rodu v SF, aniž by rozšířila soubor zkoumaných textů. Pozitivní rozdíl spočívá v tom, že autorka automaticky nesměšuje rod autorek s literárněvědnou koncepcí rodu.
Příspěvek Jiřího Studeného ve mně vyvolal zcela otevřené rozpaky. Autor představuje prvotinu Jany Šrámkové z pohledu tvůrčího psaní — pedagogické a výzkumné (?) metody — kterou Šrámková sama prošla. V analýze poukazuje na možnosti využití jejího textu pro pedagogické účely výuky tvůrčího psaní s konkrétními návrhy cvičení. Pod povrchem jako by se skrývala snaha ukázat, že Šrámkové prvotina je právě pouze naplněním takovýchto naučených postupů. (Proto je natolik vhodnou rekvizitou?) Osobně postrádám souvislost pozitivních možností pedagogického využití debutu Jany Šrámkové s literárněhistorickým zaměřením recenzovaného sborníku, který se snaží hledat, klasifikovat a poměřovat literární hodnoty textů, a ne je hodnotit dle možnosti jejich pragmatického, pedagogického či jiného využití.
Mnohem lepší bilanci mají příspěvky v druhém oddíle, kde je tvorba vybraných autorek nahlížena v mezinárodním kontextu. Marta Pató ve své stati mapuje v širším časovém období (počínajícím reflexemi překladů za první světové války) proměnu přístupu k překládání děl českých autorek do maďarštiny, přičemž se neomezuje na přísně genderově vyhraněný rámec. V tomto ohledu jde o sumář velice prospěšný a dostatečně vypovídající i přes svou stručnost, neboť přibližuje situaci české literatury v kontextu, pro jehož znalost scházejí většině bohemistů jazykové kompetence. Následně pak mapuje mezinárodní intertextové přesahy, především na příkladu dvou intertextových výpůjček a transformací z textu Pétera Esterházyho Jedna žena. Demonstruje otevřenost literárního komunikačního prostoru a nutnost tuto otevřenost udržet.
Obdobnou validitu má také následující příspěvek Aleše Kozára pojednávající o vzájemných jazykových převodech ze/do slovinštiny. Úžeji se soustředí na mapování překladatelských strategií. Shodně s předchozím příspěvkem kvituji mapování vzdálenějšího literárního kontextu, které primárně nerezignuje na úplnost. Zaměřuje se na vzájemné kulturní motivace (nikoli pouze tematické), které z překladatelské činnosti vyplývají. Jako částečně problematické vnímám pouze závěrečné konstatování zvýšené motivace právě při překladu děl autorek (když jsou zde pojednávány pouze ony).
Jako podnětnou lze označit také stať Miroslav Kouby o dílech i osudech autorek reflektujících jugoslávský válečný konflikt Dubravky Urgešićové a Svetlany Brozové. Byť se autor ocitá mimo rámec české literatury, svým vylíčením vzdáleného kulturního kontextu jej obohacuje o nové informace. Také on operuje v rámci své stati s problematickým pojmenováním ženská literatura, ale vysvětluje jeho užití v návaznosti na odlišné konotace, které v pojednávaném kulturním kontextu evokuje. V závěru se však distancuje od jakýchkoli explicitních generalizací, jež by mohly vyplývat z užitého rodového rámce.
Za velice zdařilý a přínosný považuji také závěrečný příspěvek publikace od editora Iva Říhy, kriticky reflektující ohlasy tvorby Petry Hůlové a interpretující jejich potenciál. Ačkoli se postup zdá být obdobný jako u Vladimíra Novotného (pojednání o díle Jakuby Katalpy), v tomto případě je sekundární materiál skutečně kriticky reflektován a vede k rozkrývání opakovaných schematismů v posouzení próz autorky, které zastiňují potenciál její tvorby. Tato stať představuje velice hodnotný příspěvek k problematice genderu v literatuře a literární vědě, ze dvou důvodů. Při svém výzkumu rozkrývá základní problém neporozumění tvorbě Petry Hůlové, a to sdílený schematismus konkrétních klasifikačních postupů. Byť autor platnost svých závěrů nezobecňuje mimo analyzovaný materiál, což velice oceňuji, daným pojetím stať tvoří základ pro rozsáhlejší reflexi literárněkritické praxe a odhalování schémat spjatých s rodem autorek, což je dosud spíše opomíjená perspektiva.
Ve své recenzi jsem se zaměřila na význam kategorie rodu a funkčnost jejího využití při klasifikaci literatury psané ženami. Výchozím rámcem publikace byly redakčně stanoveny jako základní aspekty užité perspektivy menšinové zastoupení literatury psané ženami a její exkluzivita. Čtyři z deseti příspěvků v návaznosti na tento rámec vztahují svá příčinná hodnocení k rodu autorek a tyto texty tak vyjímají z literárněvědné klasifikační škály. U těchto statí je zřejmé, že se s literární perspektivou vyrovnávají za pochodu, respektive nahrazují chybějící znalosti závěrečným „únikem“ mimo literárněvědné pole. Důsledkem je nadhodnocení příčinnosti rodu autorek a literární texty se stávají jen prostředkem stvrzení rysu exkluzivity. Do této skupiny „genderových pistolníků“ patří příspěvky oba Vladimíra Novotného, Aleksandry Pająkové a Antonína K. K. Kudláče.
Opačným příkladem jsou čtyři příspěvky, které rodový rámec sice nezamítají, ale užívají jej striktně jako prostředek zúžení předmětu bádání, aniž by mu předem přisuzovali nějakou validitu. Tyto příspěvky se soustředí na reflexi literárních vztahů mezi texty a přinášejí nové informace zapojením do širších kontextů a perspektiv. Jsou dobrým příkladem toho, jak lze klasifikovat tvorbu autorek na poli obecné literární vědy (nikoli genderově zaměřených studií), což odpovídá pojetí a směřování tohoto sborníku. Patří sem práce Marty Pató, Aleše Korzára, Miroslava Kouby a Iva Říhy.
Příspěvek Joanny Czaplińské nelze považovat za metodologicky nepoučený, ale přesto vede k nevyváženým závěrům. Dle mého názoru zcela mimo oborové zaměření se ocitá příspěvek Jiřího Studeného. Z této bilance zřetelně vyplývá, že implementace mimoliterární kategorie rodu autora do literárněvědné perspektivy skrývá významná metodologická úskalí, jejichž důsledky jsou opakovaně podceňovány.
V závěru recenze se chci pozastavit nad označením knihy jako „odborné monografie“. Ačkoli rozdílnost přístupů editoři v úvodu reflektují, nelze pod ni zahrnovat také metodologickou nepoučenost, která vede až k selhání vědeckého přístupu přímo ve čtyřech případech z deseti. Navíc postrádám jakousi vnitřní provázanost či vzájemnou reflexi jednotlivých příspěvků svědčící o kolektivní spolupráci. V současné podobě kniha spíše působí jako sborník náhodných textů podle zadání: próza — autorka — současnost.

Ivo Říha — Jiří Studený (edd.): Sedm statečných a spol. Próza psaná ženami v kontextu současné české literární kultury. Pardubice, Univerzita Pardubice 2015. 234 strany.

Vyšlo v České literatuře 2017/1.