Previous Next
Spojování neslučitelného Tereza Šnellerová Monografie Petra Andrease Vybírat a posuzovat. Literární kritika a...
Nadpozemské ovoce JOSÉ ALANIZ Během posledních 10 let se studia komiksu s pozoruhodnou jistotou usídlila na půdě...
Jiří Opelík o Karlu Čapkovi JIŘÍ HOLÝ Nová Opelíkova kniha vychází ve stejném nakladatelství...

TOMÁŠ HAVELKA

Matěji Václavu Šteyerovi, plodnému jezuitskému autorovi, fundátorovi Svatováclavského dědictví, kazateli, organizátorovi literárního i duchovního dění v Čechách druhé poloviny 17. století, se v posledních letech dostává zasloužené vědecké pozornosti: po prvé vlně zájmu na počátku 21. století (Nečasovo vydání Žáčka [2001] a Valáškovo vydání Věčného pekelného žaláře [2002]) se v posledních letech zase dostal na výsluní. Soustavně se mu věnuje například jazykovědec Ondřej Koupil, jenž vydal dvě gramatické příručky, u nichž Šteyer figuroval jako autor nebo editor (Jezuité Drachovius a Steyer gramatiky češtiny [2012]); jsou mu věnovány partikulární studie i školní práce. Jednou z výrazných přispěvatelek do diskurzu o jeho významu se stala také Marie Škarpová. Už svojí dizertací, obhájenou v roce 2006 v Ústavu české literatury a knihovnictví MU v Brně, se etablovala jako odbornice na českou raněnovověkou hymnografii. V následné badatelské činnosti uplatňované buď v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anebo na univerzitách (FF JU v Českých Budějovicích a FF UK v Praze) se zaměřila na různé aspekty této oblasti: například na konceptualismus v díle Adama Michny, mariánské motivy ve vánočních písních, na fenomén rukopisných kancionálů apod.; velký význam mají zejména její pečlivé a s velkou šíří pojímané pohledy na repertoár velkých svodových kancionálů 17. a 18. století: Matěje Václava Šteyera, Antonína Koniáše, nově i Václava Klejcha. Těmito pracemi navazuje na dílo Antonína Škarky a jeho nezavršenou snahu o zachycení repertoáru celé raněnovověké hymnografie (databáze Hymnorum thesaurus bohemicus, která je ve stávající, nedokončené podobě dostupná digitálně na stránkách Kabinetu pro klasická studie FLÚ AV ČR).
Knížka, kterou Marie Škarpová připravila v roce 2015 do tisku s titulem „Mezi Čechy, k pobožnému zpívání náchylnými“. Šteyerův Kancionál český, kanonizace hymnografické paměti a utváření katolické identity, je spojením dvou etap její badatelské cesty. Jde totiž v základě o již zmíněnou dizertaci, vydanou po devíti letech od obhájení: zahrnuje tedy i poznatky, které nasbírala při dalším studiu bohemikální hymnografie. Původní dizertace je sice základem nové knihy, ale už při letmém pohledu na obsah je vidět, že jde o text výrazně překoncipovaný a doplněný. To potvrdí i pohled na jednotlivé kapitoly, v nichž kromě citování recentní literatury najdeme řadu pasáží, jež v původní dizertaci nejsou; některé změny vznikly sice přesunutím nebo přejmenováním kapitol, každá část je ale přepracovaná, ne jen přemístěná.
Hlavním tématem knihy je strukturovaný pohled na repertoár Šteyerova zpěvníku. Škarpová v celé knize přesvědčivě prezentuje, o jak fenomenální dílo šlo. Adjektivum fenomenální zde ovšem neznačí kvalitu, nýbrž výjimečnost a význam: naopak, jedna z nejzajímavějších pasáží knihy dokumentuje, že Šteyer se programově bránil uměleckým excesům a odstraňoval je (zejména Michnovy konceptuální pokusy). Přes tuto rezignaci na progresivní směry dobové umělecké tvorby (ale možná právě proto) byl Kancionál český bezpochyby nejvýznamnějším hudebním tiskem od doby svého vzniku, a to nejen kvůli počtu vydání se stále se rozšiřující skladbou písní, ale i vlivem, jaký měl na generace mladší, a to až dodneška, jak Škarpová výstižně popisuje v úvodní kapitole na s. 12–21. Dodejme, že i v současném liturgickém katolickém kancionálu (společném zpěvníku českých a moravských diecézí se všemi dodatky) je zahrnuto s odkazem na Šteyerův kancionál z roku 1683 37 písní, zatímco od „progresivního“ Michny je jich jen 9 (o ostatních autorech této doby ani nemluvě: Holan i Bridel jsou citováni pouze jedenkrát). To budiž chápáno jako velmi odlehčená polemika s autorčiným tvrzením, že Šteyerův Kancionál „je navzdory své dlouhé recepci dnes téměř neznámý“ (s. 9). Spíš to ukazuje, jak se postupně mění charakter vnímání a že se s proměňováním kontextů mění i vnímání celku: písně ze Šteyerova kancionálu zná každý, kdo chodí pravidelně do (katolického) kostela (patří mimochodem mezi ty častěji používané), ale málokdo si pod jménem Šteyer něco přesnějšího vybaví. Nic méně například text chorálu „Svatý Václave“ je podle Šteyera, koleda „Veselé vánoční hody“ má podle něj nápěv atd. I v tomto kontextu má tedy Kancionál český pořád pozoruhodný vliv.
Kniha je rozdělena zhruba v polovině do dvou částí, z nichž prvá je vlastní monografií věnovanou různým aspektům Šteyerova výběru písní, druhá je rozsáhlým soupisem založeným v podstatě na druhém, opraveném a doplněném vydání Kancionálu z roku 1687 (hned umístění písně „Hospodine, pomiluj ny“ pod číslem 1 ukazuje na druhé vydání: ve vydání z roku 1683 je jako první píseň uvedena „Vesele zpívejme, Boha Otce chvalme“). Obě části jsou komplementární: monografie vychází z analýzy skladby Kancionálu, a to jak z hlediska synchronního (tj. skladba písní konkrétního vydání), tak i diachronního (vývoj repertoáru Kancionálu ve všech vydáních; jeho vazba na předchozí písňovou tvorbu), navíc čísla jednotlivých písní v soupise jsou referenčními údaji pro citování v monografii.
Není úplně jednoduché shrnout krátce obsah monografie: je totiž tematicky široce pojatá: Škarpová nahlíží Kancionál v kontextech politických, náboženských, literárněhistorických, hymnografických atd. To vede samu autorku k tomu, že závěry publikuje průběžně (kap. III. 5 a VI. 3). Výsledný dojem je vrstevnatý a zasazuje Kancionál plasticky do kulturní situace druhé poloviny 17. století. Šteyer reagoval podle autorky velmi aktivně na pociťovanou nedostatečnost katolické církve v otázkách propagace nově pojímané konfese formou oficiálního písňového svodu. V osmdesátých letech 17. století už byla katolická reformace víceméně úspěšně završená, ale scházely jí služebné texty: například právě svodový generálně použitelný liturgický kancionál, ale nejen ten. Hrozivě byla podle samého Šteyera cítěna také absence homiletického svodu, který by tlumočil oficiální názory „moderně“ definované římskokatolické konfese, reagující na nově pojímaná náboženská témata (zpověď, Boží milosrdenství, mariánská úcta apod.). Tady si dovolím lehce doplnit autorku, protože uvedená fakta ukazují Šteyera jako velmi odpovědného a aktivního představitele dobového katolictví, který hledá, jakými cestami posílit pozici a prestiž své církve, a usoudí, že projektem s velkou návratností bude zaměřit se na česky hovořící a cítící věřící (jak Kancionál, tak Postila jsou určeny „sprostému lidu“, míněno českému). Škarpová upozorňuje na fakt, že teprve druhé vydání Kancionálu z roku 1687 lze pokládat za definitivní, zatímco prvé nese řadu rysů nedokončenosti — vidíme zřetelnou paralelu s Postilou: v její předmluvě Šteyer také upozorňuje na naléhavou potřebu katolického homiletického svodu, a on prý spěchá, aby tuto mezeru zacelil — výsledkem je rychlé vydání Postily obsahující krátká tezová kázání ciceronské uměřenosti vyznačující se absolutní nevšímavostí vůči stylu nové elokvence, knihy s nesmyslnou typografickou úpravou, a přesto zásadní, výjimečné a po dlouhé generace používané… Jak by asi vypadalo druhé vydání Postily, kdyby se ho Šteyer dožil? Také by ji dokončil a rozšířil? Hypoteticky lze tvrdit, že ano: odpovídá to alespoň jeho vyčerpávající pracovitosti a zodpovědnosti. Koncepce jeho tvorby tedy vyznívá celkem jasně: pracovat rychle a cíleně, raději poskytnout nedokonalé dílo, se kterým lze pracovat, než čekat na lepší, a nemít nic: je to postoj člověka znalého praxe. Tuhle strategii podpořil fundací Svatováclavského dědictví, které mu umožňovalo financovat rychlá vydání za sebou, a snahou o zaštítění arcibiskupskou přízní (jak prvé vydání Kancionálu, tak Postily jsou dedikované arcibiskupovi Janu Bedřichu z Valdštejna!) — vysoce pravděpodobně tím také vyjadřoval svou loajalitu vůči arcibiskupské rekatolizační strategii. To je nicméně téma, které v knize, jinak velmi vrstevnaté a plné digresí, trochu postrádám; přitom se mi zdá, že právě rekatolizační strategie Jana Bedřicha z Valdštejna mohla mít na Šteyerovu publikační činnost vliv zásadní a dedikování Kancionálu (a Postily) právě jemu je zřetelnou stopou. Kniha obsahuje dlouhé odbočky (například pasáž věnovaná concettu v díle Adama Michny, kap. VI. 2.2.2.2, zabírá 4 strany), a tak se domnívám, že by i zmínku o souvislostech mezi koncepcí náboženské praxe prosazované pražským arcibiskupem a činností Matěje Václava Šteyera jako hlavního představitele Svatováclavského dědictví i činného autora postrádaných služebných knih recenzované monografii slušela.
Celou knihou Marie Škarpové prostupuje téma cenzury, kterou ale pojímá jako složitý jev nejednoznačně uchopitelný. Ve Šteyerově práci se s tímto fenoménem setkáváme jednak jako s autokorekčním postupem, jednak jako s oficiálním schvalovacím nástrojem. Jeho Kancionál je z jednoho úhlu pohledu konfesijně normativní: výběr písní, úpravy i opomenutí vytvářejí katolický model přístupu k aktivní písňové tvorbě i recepci: Šteyer ukazuje, jak by se měla recipovat nekatolická tvorba a jak se má tvořit nová, katolická. Od případné chybné („bludné“) interpretace textů se sám v předmluvě distancuje.
Škarpová hledá ve Šteyerově editorském i autorském postoji dvě linie cenzurního a kanonizačního procesu: jednak v podobě selekce, výběru písní, jednak v exkluzi, tedy v opomenutí. Vychází z pojetí nové cenzury (new censorship), jak byla definována zhruba od osmdesátých let 20. století a kterou pro českou obec zprostředkovali autoři pozoruhodné antologie Nebezpečná literatura? Tomáš Pavlíček, Petr Píša a Michael Wögerbauer (2012; pozdější kolektivní monografii V obecném zájmu už Škarpová ve své monografii použít nemohla). Škarpová vybírá z tohoto souboru především studie manželů Jana a Aleidy Assmannových, Beate Müllerové, Judith Butlerové, ale i jiných. Zatímco v dizertaci pojímala autorka cenzuru víceméně jen jako restriktivní protireformační nástroj, nyní se podle ní podílí i na produkci vytvářením nového ambiciozního hymnografického kánonu. Je to bezpochyby pojetí, do kterého všechny doložené Šteyerovy zásahy funkčně zapadají: jak jeho aktivní zásahy do skladby repertoáru, tak i výběr pramenů napříč konfesemi a typem pramene (rukopisné a tištěné zpěvníky, letáková produkce, autopsie) a editorské úpravy textové i hudební — to všechno dokumentuje, že budování repertoáru Kancionálu bylo vedeno snahou o vytvoření stylově jednotného celku s vysokou věroučnou úrovní: hymnografický kánon pobělohorského katolictví.
Ve třetí části monografie se Marie Škarpová věnuje struktuře zpěvníku jednak z hlediska vydavatelského (rozdíly jednotlivých vydání), jednak z hlediska editorského. K vydavatelskému rámci podotkněme, že podle zjištění autorky se Šteyer velmi výrazně zasadil i o podobu druhého vydání, a to vlastně dvěma způsoby: jednak soubor obohatil o dalších 38 písní, jednak doplnil počet notací o dalších 179: a to je fakt, který by neměl zapadnout. I vzhledem k tomu, že editoři posmrtných vydání na notace nových písní zcela rezignovali, ukazuje tato skutečnost Šteyera jako aktivního a zkušeného zpěváka, snad i hudebníka: je skutečně doloženo, že rád předzpěvoval v kostelích, prý s velkým „výchovným vlivem“ (tak čteme v elogiu, citovaném i v přítomné práci na s. 100; s velkou pravděpodobností zde „výchovný vliv“ znamená, že si lidé písničky zapamatovali a sami opakovali). A srovnání autorského přístupu Šteyera s postupem jeho následovatelů také přesvědčivě ilustruje, jak dbal na koncepčnost: zatímco on doplňoval nové písně na logické místo, další editoři je umisťovali zcela mechanicky na konec knihy nebo některého oddílu.
Zásadní a jedna z nejvýznamnějších pasáží knihy se zabývá Šteyerovým editorským přístupem: vlastně praktickou realizací selekce a exkluze, nutně ústící opět v otázky konfesijní katolické identity a budování kolektivní hymnografické paměti. Marie Škarpová ukazuje, že Šteyer neměl jako kritérium pro selekci konfesijní původ ani novost písní: budoval „hymnografický kánon“, sestavený z materiálu různého stáří a původu: autorka navrhuje jako kritérium trochu vágní termín dobovou oblibu. Tento těžce definovatelný tvar zastřešil jak přebírání z katolických rukopisných i tištěných pramenů, tak i z pramenů nekatolických, starších i novějších. Jen nezasvěceného člověka může překvapit, že skladbu pobělohorského katolického zpěvníku tvořily i písně původu „kacířského“, ale i zasvěceného překvapí, jak vysoké číslo to je: podle Škarpové Šteyer převzal asi 130 písní bratrského původu (s. 80, mezi nimi jsou to zejména žalmové parafráze Jiříka Strejce), asi 160 písní původu utrakvistického (s. 82), asi 60 písní původem luterských (s. 82). Některé protestantské písně byly Šteyerem užity v katolickém zpěvníku poprvé. Pokud tedy druhé vydání obsahuje více než 900 písní, pak písně nekatolického původu představují 39 % z celkového počtu! Katolický hymnografický kánon založený na více než třetině písní kacířského původu? Marie Škarpová vysvětluje tento překvapivý poměr zejména konfesijní prostupností písňové produkce v průběhu 16. století a ztrátou povědomí o původu písní v průběhu desítek let jejich obecného tradování. S tím lze jistě souhlasit: představa, že by lidé trvali na dohledávání toho, co se vlastně na poutích či v kostele zpívá, je nesmyslná. Autorka upozorňuje, že jako nekatolické se musí chápat všechny písně, které vznikly v předbělohorské době a nejsou zachyceny v některém (z tehdy ještě řídkých) katolických kancionálů (s. 80). Ještě významnější vysvětlení ale souvisí s mírnou linií rekatolizační strategie druhé poloviny 17. století. Škarpová ve shodě zejména s H. Louthanem (Obracení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém, Praha 2011) uvádí, že proces přijímání nekatolických písní do katolického rámce představoval specifickou rekatolizační metodu. Šteyer navíc povýšil rekatolizační strategii selekce na diskurz o prioritě zpěvu katolické konfese (nejkompaktněji čteme v kap. V. na s. 116–140, ale i na jiných místech). Dovoluji si zvýraznit jednu okolnost: vzhledem k tomu, že Šteyer explicitně upozornil na kralickou Bibli jako na pramen své pravopisné příručky (Žáček) a že se aktivně účastnil i jezuitského vydání Komenského Januy, lze předpokládat, že také zjišťoval a věděl, jaký je původ písní, které vkládá do své knihy. Bezpochyby záměrně a aktivně tedy pracoval s nekatolickým materiálem a tvůrčím způsobem jej zařazoval do katolického kontextu, a to i s vědomím, že někdo jeho nekatolický původ bude schopen identifikovat: pro ně to mělo být vstřícné gesto. Je to proces typický v Čechách pro okruh jezuitů kolem Bohuslava Balbína a Tomáše Pešiny z Čechorodu: do téhož okruhu náležel například i Jan Kořínek, který ve Starých pamětech kutnohorských (1675) tamější horníky jen chválí; o protestantské historii Kutné Hory se tam nedozvíme nic, nicméně můžeme si přečíst pasáže z díla Pavla Stránského. Rozpoznatelnou strategií bylo takticky mlčet o kacířské minulosti, ale přitom se nekatolickým pracím nebránit a funkčně je zařazovat do katolického kontextu: je to ono Škarpovou zmiňované „přepisování kolektivní paměti“, a jak autorka správně upozorňuje, nebylo to specifikum hymnografie a jenom českých zemí, ale zřetelný obecný rys budování nové katolické identity ve střední Evropě ve druhé polovině 17. století (s. 106–107).
Zajímavé jsou ale i údaje o přebírání z pramenů katolických. Nejvíce použil Šteyer Michnových prací (80 písní), epických hagiografických písní Šimona Lomnického, notně zkracovaných, a písní J. Hlohovského (po 40 písních). Bezpochyby důležité je také zjištění Marie Škarpové o asi 20 písních doložených před uvedením v Kancionále jen ve formě letákových písní (autorka užívá obvyklý termín kramářské písně). To ukazuje na význam letákové produkce, která mohla živě reagovat na měnící se oblíbenost a poměrně rychle uspokojovat poptávku. Implementace letákových písní do kancionálů a tím jejich fixování a zahrnutí do kolektivní identity ukazuje mimo jiné na Šteyerovo aktivní sledování dobové produkce. Vazba mezi letákovou produkcí a svodovými (ale asi i jinými) zpěvníky je produktivní linií současné hymnografie a může přinést mnoho významných zjištění, která předvedou hudební život českých zemí v plastické podobě.
Konfesní a uměleckou čistotu a jednotnost dosahoval Šteyer úpravou textů. Jeví se jako poučený editor se zkušeností literární i básnickou. Konfesijní vě roučné úpravy jsou očekávatelné, nicméně nemnohé, Šteyer se jim vyhnul vybíráním písní neproblematických. Těch nemnoho úprav, které Marie Škarpová zachytila, jsou v intencích nahrazování problematických slov (např. papež) a posilování mariánské a eucharistické tematiky. Nejzajímavější zachycenou úpravou je proměna bratrské písně „Bože nepostihlý a všemohúcí“ o Kristovu dělném životě do písně „Bože nestihlý a všemohoucí“ o Velebné svátosti oltářní (s. 158–159). Šteyer ale zasahoval do textů také z důvodů estetických (odstraňoval například umělecké excesy Michnových konceptuálních básní) a takové úpravy spojoval i se současným zvýrazněním katolické roviny textů.
Monografie Marie Škarpové ukazuje komplexnost Šteyerova zpěvníku. Vytvořil stylově jednotný svod dobové písňové produkce, soubor písní umělecky uměřených, vybavených jednohlasou melodií a dobře zpívatelných, oblíbených mezi českými věřícími, ať už byla jejich konfesijní identita ukončeně a přesvědčeně katolická, anebo nevyjasněná, nezcela pevná a hledající (domnívám se, že právě těm byly Šteyerovy texty hymnografické, homiletické i hagiografické primárně určeny).
Jako nedílná součást práce je připojen soupis písní podle prvého a druhého vydání Kancionálu. Při srovnání s původní dizertací je vidět několik rozdílů v koncepci jednotlivých hesel. Takto vypadá srovnání téhož hesla z dizertace a publikace:

Dizertace:

poř. číslo 136

incipit Stála Matka žalostivá/ vedlé kříže bolestivá

nadpis -

str. 158

nápěv 2

notace (1683 — 1 notace) + jako Stála Matka litující

pretext // autor/překladatel/upravovatel Stabat Mater dolorosa

prameny Habr, B 1541, B 1564 (Stáše), Kun 1576, Z 1606

Publikace:

č. 136 Stála Matka žalostivá/ vedlé kříže bolestivá (/ vedlé — 1712, 1727) s. 142 (1683), 161 (1687), 164 (1697), 158 (1712–1764)

1 notace (1683); 2 notace (1687–1764)

NO: Jako Stála Matka litující. (1683); Jako Stála Matka litující. Neb takto spojíc tři verše. (1687–1764, pozn. u 1. notace)

PRETEXT: Stabat Mater dolorosa NEJSTARŠÍ ZÁZNAM TEXTU: KolK 1517 (incipit Stáše Matka žalostivá)

NEJSTARŠÍ ZÁZNAM TEXTU V KATOLICKÉM ZPĚVNÍKU: ŠteyKan 1683

Vidíme, že změn v koncepci i počtu informací je poměrně dost. Zatímco v dizertaci měla autorka jako referenční verzi některé z vydání z 18. století, v publikaci jsou už citována vydání všechna, přibyly informace o notacích, ale naopak ubyly výskyty v předcházejících zpěvnících: ty jsou rozděleny na nejstarší záznam a nejstarší záznam v katolickém zpěvníku; autorka obhajuje tuto změnu úsporou místa. Je samozřejmě pravdou, že jistou náhradu může poskytnout náhled v databázi Hymnorum thesaurus Bohemicus nebo v databázi Stanislava Tesaře Melodiarium Hymnologicum Bohemiae <http://www.musicologica.cz/ melodiarium>, kde je vrstevnatě a kompletně zpracován repertoár vybraných zpěvníků od roku 1410 (výběr je to ale značně neúplný, z pobělohorské doby zpracovává právě jen Šteyerův Kancionál 1683, scházejí například všechny bratrské zpěvníky kromě ivančického z roku 1564 atd.). Nicméně nejsem si jist, že ty 2–3 (?) řádky konkordančních údajů by rozsah výrazně navýšily, zvlášť když by mohly nahradit poslední dva údaje ve stávajícím heslu. Údaje by to byly zajímavé a užitečné, i kdyby byly v neúplné podobě (první katolický výskyt by mohl být realizován nějakým uzuálním způsobem: třeba polotučným písmem aj.). V uvedeném ilustračním hesle by byl dokonce tento soupis výskytů pravděpodobně kratší než dva údaje existující. Nepovažuji tedy tuto realizovanou změnu za výhodnou (to ale píšu s vědomím, že nevím, kolik excerpovaných pramenů by muselo přibýt a co by tak kompletní konkordance způsobila).
Mám-li závěrem ve stručnosti zhodnotit celou recenzovanou knihu (včetně graficky jednotné záložky), musím zejména podotknout, že přináší vrstevnatý a obohacující pohled nejen na českou hymnografii druhé poloviny 17. století, ale i na vývoj náboženského myšlení a strategii rekatolizace v pobělohorské době. Přepsání katolické kolektivní paměti, které Marie Škarpová ve své pečlivě, textologicky poctivě zpracované knize vykresluje, odpovídá bezpochyby nejen literární produkci osmdesátých a devadesátých let 17. století, ale i náboženské strategii rekatolizace za arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna. Byla-li již dizertace hodnocena výborně (a nemyslím tím jen hodnocení u obhajoby), platí totéž i o doplněné, domyšlené a zpřesněné monografii. Ne náhodou ji v anketě České literatury Pavel Janáček, Jan Malura a Jiří Pelán označili za výjimečnou knihu roku 2015.

Marie Škarpová: „Mezi Čechy, k pobožnému zpívání náchylnými“. Šteyerův Kancionál český, kanonizace hymnografické paměti a utváření katolické identity. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2015. 552 strany + 1 záložka.

Vyšlo v České literatuře 2017/1.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit