Previous Next
Fenomén Zappa: badatelský oříšek, nebo kámen úrazu? STEFAN SEGI V září roku 2013, u příležitosti dvacátého výročí úmrtí kytaristy a skladatele Franka Zappy, uspořádal Ústav...
Evropská knižní kultura? Ne, kultury… JIŘÍ TRÁVNÍČEK Na poli knižní a čtenářské kultury jsme v poslední době svědky několika integračních snah: shromáždit data...
Pro studenty — a pro veřejnost? MICHAL CHARYPAR Útlá antologie Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích editorů Jiřího Holého a Hany...

MICHAL KOSÁK - JIŘÍ FLAIŠMAN

Ve středu 22. února zemřela ve věku 89 let editorka a textoložka PhDr. Jarmila Víšková, od roku 1953 po sedmatřicet let pracovnice Ústavu pro českou literaturu a dlouholetá jazyková redaktorka časopisu Česká literatura.

V edičním středisku ústavu se od svého nástupu věnovala pod vedením starších editorů, jako byli Rudolf Skřeček či Rudolf Havel, přípravě svazků Národní knihovny a Knihovny klasiků; tam se, jak vzpomínala v rozhovoru, který s ní před dvaceti lety vedl Pavel Kosatík (Tvar 1997/9), vyškolila na knihách Boženy Němcové, Jana Nerudy a J. K. Tyla. Práci Jarmily Víškové, stejně jako ostatních editorů tzv. Skřečkovy školy, charakterizovala snaha po rozšiřování vlastního edičního obzoru a úsilí po jednotě přístupu – dělala autory „od Vlacha po Bacha“, jak sama říkala. Ráda se podílela na edicích, „kde je třeba se poprat s neznámou problematikou, kde je nutno postupovat takřka detektivním způsobem, edice s nezvyklou diagnózou“. Vedle unikátnosti každé edice, zvláštnosti její problematiky je u Jarmily Víškové spojující prvek v systematičnosti přístupu k textu, v důrazu kladeném na poznání historie textu, srovnání dostupných pramenů a v jejich následném kritickém posouzení.
Víšková se podílela na ediční přípravě mnoha desítek svazků, např. Eduarda Basse, jehož Cirkus Humberto (1959) byl její první samostatnou prací, Karla Čapka, Václava Černého, Václava Havla, K. H. Hilara, Zdeňka Kalisty, Jiřího Karáska ze Lvovic, Františka Langera, Jana Nerudy, Ivana Olbrachta, Karla Poláčka, K. V. Raise, Jaroslava Seiferta, Karla Schulze, J. V. Sládka, Jiřího Weila ad., velké zkušenosti získala též při přípravě textů pro sborníky Literární archiv a Strahovská knihovna. Podle Jana Šulce, který s ní spolupracoval při vydávání dvou svazků Esejů pro Spisy Václava Havla, se v hovoru nejčastěji vracela a nejvíce si ze svých edic cenila Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka (1968) a Havlíčkových Petrolejových lamp (1983). Zvlášť upozornit bychom pak chtěli ještě na její edice pro Spisy Vladislava Vančury, svazek s romány Pekař Jan Marhoul a Pole orná a válečná (1984) a Markétu Lazarovou (1986, ve formátu e-pub volně ke stažení zde), které vynikají charakteristikami proměn textu a jasností, s níž jsou tyto změny interpretovány.
Vedle praktické ediční práce Jarmily Víškové náleží k její činnosti kritické posudky psané především pro Českou literaturu, v nichž se např. věnovala edičnímu zpracování svazků knižnic Národní knihovna či Slunovrat, a odborná reflexe ediční práce v obou domácích příručkách textologie. Pro Editor a text (1971) zpracovala kapitolu „Úprava textu k vydání“ a podílela se i na rozsáhlém textu přílohy, v níž jsou shrnuty zkušenosti především z přípravy svazků Národní knihovny a Knihovny klasiků. S vědomím omezenosti tohoto materiálu pak koncipovala kapitolu „Ediční zpracování textu“ pro příručku Textologie. Teorie a ediční praxe (1993; časopisecky v ČL 1986/6, s. 481-499), která se už zpracováním emancipovala od poněkud normativního pojetí starší příručky a na množství materiálu ukazovala šíři problematiky, přičemž mj. nově přistoupila k otázce autorizace a s ní souvisejících neautorských zásahů.
Práce Jarmily Víškové – především její edice a oba příspěvky do textologických příruček – to je nejen výsledek pracovitosti, zkušenosti, jasného, koncepčního a kritického myšlení, ale také vášně, která je za knihami, které připravila, i jejími texty stále vidět.