Previous Next
Liber viaticus LUKÁŠ PRŮŠALiber viaticus, cestovní breviář Jana ze Středy, je unikátní památkou české středověké knižní kultury. Rukopis,...
Konáč v protipikartské polemice JAN PIŠNA Český intelektuální svět přelomu 15. a 16. století byl vázán a téměř výhradně soustředěn na náboženské...
Hrabal v množném čísle JIŘÍ PELÁN Jakub Češka se věnuje Hrabalovi už delší čas; nyní vydal knižní monografii Bohumil Hrabal, autor v množném...

TOMÁŠ GLANC

Název Uncensored, necenzurováno, je dokladem, že Ann Komaromiová reflektuje potřebu hledat pro známé a zdánlivě samozřejmé jevy (v tomto případě samizdat) výstižná a předchozími výzkumy neopotřebovaná označení, usiluje o nové výkladové rámce pro stará témata.


Ani její řešení nemá stoprocentně garantovanou jednoznačnost své výpovědní hodnoty, především proto, že cenzuru, jak vyplývá z novějších výzkumů tohoto regulačního principu v literární/kulturní komunikaci, nevykonávají zdaleka jen státní úřady zaměřené na dozor nad publikačními aktivitami. Cenzura jako intervence do textu nebo v podobě různých forem jeho vyloučení se projevovala i v „redakcích“ či komunitách samizdatových časopisů, edic a v mechanismech výběru titulů a zacházení s texty v prostředí neoficiální kultury.
Nicméně každý rozumí, že Komaromiová má ve své monografii na mysli literární dění, které se vymykalo kontrole GLAVLITu, instituce obstarávající v sovětské kulturní politice cenzuru. Navíc její svěží jednoslovný titul vyvolává zvědavost a určité napětí — v titulech knih jsme na slovo uncensored zvyklí především, jde-li o nějaká ožehavá témata s kriminální zápletkou nebo o dosud zatajovaná fakta — třeba v souvislosti s Jackem Rozparovačem (Paul Begg: Jack the Ripper: the uncensored facts [1989]), nebo se slavnými hvězdami popmusic (Richard Cole: Stairway to heaven: Led Zeppelin uncensored [1992])…
Kniha Ann Komaromiové svědčí o autorčině dlouhodobém badatelském úsilí na poli samizdatu, tamizdatu a disentu, nynější text částečně obsahuje i časopisecky publikované studie z let 2007–2013 (IX–X). Dříve podceňované aspekty neoficiální literární produkce v Sovětském svazu, například otázka materiálních nosičů šířených textů nebo osobitá samizdatová subjektivita těch, kdo se na produkci a šíření samizdatu podíleli, byly příznačné už pro její rané studie, například „The Material Existence of Soviet Samizdat“ (Materiální existence sovětského samizdatu [2014]). Komaromiová se připojila k těm badatelům (Skilling, Hänsgen, Witte, Daniel), kteří psací stroj jako nejrozšířenější výrobní nástroj a symbol literárního samizdatu vnímají především z hlediska typologie textů a jejich šíření.
Už ve zlaté éře samizdatu za brežněvovské stagnace se objevila a rozšířila idea (kterou formulovala mj. básnířka Anna Achmatova), že alternativní písemnictví kombinuje kulturní současnost s reprodukční technologií z dob před zavedením Guttenbergova knihtisku. Komaromiová tuto úvahu uvedla jako titul jedné své starší studie: „Samizdat as Extra-Gutenberg Phenomenon“ (Samizdat jako vněgutenbergovský jev [2008]). Do knihy vešly úvahy na toto téma v poněkud pozměněném a rozšířeném znění pod názvem „Samizdat and the Extra-Gutenberg Condition“ (Samizdat a vněgutenbergovské okolnosti [s. 129–152]).
Již Harold Gordon Skilling, věhlasný bohemista z Toronta (kde působí i Komaromiová), varoval v úvodu své knihy Samizdat and an Independent Society in Central and Eastern Europe (Samizdat a nezávislá společnost ve střední a východní Evropě, 1989) před lehkomyslným srovnáváním samizdatu se středověkým opisováním textů a Komaromiová tuto příliš volnou analogii nijak nepřehání. Nepouští se ovšem ani do žádné ucelenější mediální teorie samizdatu jako specifického nosiče informací, nýbrž spíš na konkrétních případech ukazuje příznačné jevy a následky samizdatové cirkulace, jako jsou nestabilita textu, respektive jednotlivých navzájem odlišných opisů, jejich v podstatě folklórní existence, znemožňující autorovi (nebo „vydavateli“) účinnou kontrolu dění s dílem či „knihou“/textem během cirkulace a s ní souvisejících proměn — hlavně při nových, „živelných“ opisech (viz „Samizdat and Print Culture“, Samizdat a tištěná kultura [s. 134–139], a především pak podkapitolu „Epistemic Instability and the Validation of Samizdat Texts“, Kognitivní nestabilita a potvrzování platnosti samizdatových textů). Zajímavý je přitom postřeh roztroušený na různých místech monografie, že v době samizdatu získávají neoficiálně šířené texty osobitý status pravdivosti, věrohodnosti — tento kanonizační potenciál samizdatové produkce klidně autorka mohla výrazněji postulovat a rozvést. Ještě zajímavější je ale napětí, v němž se tato autorita ocitá. Autoritativní status je totiž zároveň podrýván skutečností, že opisy jsou jedinečné, nekontrolovatelné a navzájem se liší. Pozoruhodné je také implicitní srovnání s oficiální produkcí, která by měla představovat oproti samizdatu monolitní instanci státem garantované neměnné oficiální pravdy, ale opak byl skutečností. Sovětské texty, procházející neustálými cenzurními proměnami, strategickými úpravami a výpustkami, maskováním, rituálními procedurami zaklínání (se) určitými jmény a pojmy a účelovým lhaním, vynikaly možná větší sémantickou labilitou, než tomu bylo u „folklórního“ samizdatu. Dva kánony se tak doplňovaly a předháněly ohledně znejistění své závaznosti z hlediska textologického, ačkoli u samizdatu šlo o následek hypertrofované individuální autentičnosti ve vztahu k textu, zatímco u oficiální produkce o hypertrofii nadosobních vazeb a ohledů nebo o ideologické zakázky.
Samostatným a vzrušujícím tématem je pak fenomén falešného samizdatu, jehož prostřednictvím se KGB snažila infiltrovat do samizdatové komunikace (s. 140–141). Škoda že samizdatu státní provenience nevěnovala autorka systematičtější pozornost. Podvrhy samizdatu vznikajícího na psacích strojích profesionálů z KGB jistě představují v tomto ohledu jev křiklavý (o němž se ovšem v knize dozvíme jen to, že existoval), ale jiné formy „alternativních samizdatů“ by si také zasloužily pozornost. Tak politická elita komunistické strany, ale například i církevní pravoslavný establishment disponovaly vlastními zdroji a distribucí samizdatu — tisků a opisů pro vlastní potřebu příslušníků vlastního aparátu. Absenci zřetelné hranice mezi oficiální a neoficiální sférou (což je téma, které Komaromiová oprávněně a opakovaně zdůrazňuje) dosvědčuje příklad Anatolije Žigalova, umělce z moskevského undergroundu, který si kromě své tvorby, kterou nemohl zveřejňovat, vydělával jako překladatel prací pro oficiální církevní samizdat — překládal na zakázku spisy některých západních teologů pro vnitřní potřeby církevní vrchnosti a měl povinnost odevzdat všechny průklepy strojopisů, což obcházel dodatečnou kopií, kterou pak nechával kolovat ve „skutečném“ samizdatu. Tento případ Komaromiová neuvádí, cituje nicméně desítky jiných výroků a vzpomínek účastníků samizdatových aktivit, které dokládají něco, o čem autorka ve svém výkladu pojednává.
Poněkud chybí zcelující systematičnost jednotlivých tezí, okruhů a aspektů samizdatu, která by se očekávala od monografie opírající se o rozsáhlý a obdivuhodný výzkum. Autorka precizně uvádí prameny svých citátů a poznatků, v dvousetpadesátistránkové knize zabírají přes šedesát stran poznámky a dalších dvacet stran bibliografie. Nicméně u souborného pojednání tak zásadního fenoménu jsou překvapivě tři z pěti kapitol věnovány převážně jednotlivým literárním dílům: Aksjonovovu románu Popálenina, Puškinskému domu Andreje Bitova a kultovnímu románu Moskva — Petuški Venědikta Jerofejeva. Výběr vyvolává řadu otázek, na které Ann Komaromiová nenabízí uspokojivé odpovědi: proč se rozhodla ve dvou ze tří případů pro autory, kteří před první zkušeností se samizdatem po léta úspěšně působili ve strukturách sovětské literatury? K tomu je třeba dodat, že na rozdíl od české situace, kde liberální šedesátá léta umožnila téměř všem spisovatelům oficiálně publikovat, v ruské literatuře existovala početná skupina významných autorů, kteří v samizdatu působili už od počátku své tvorby v některých případech i desítky let — až do perestrojky.
Další otázku vyvolává autorčino spojení těchto tří autorů pod hlavičkou „avantgardního přístupu“ (avant-garde approach [s. 10]), aniž bychom věděli, co se tím myslí a proč autorka, pokud ji tento aspekt zajímá, nezmiňuje nikoho z čelných autorů sovětského samizdatu, kteří na avantgardu navazovali opravdu důsledně, programově, originálně a vlivně i z hlediska následujícího vývoje — třeba Vladimir Ufljand z leningradské Filologické školy, kterého Komaromiová vůbec neuvádí, nebo Nikolaj Glazkov a Leonid Gubanov, kteří už v roce 1963 nazývají svůj sborník Pervoje izdanije neofuturistov. V příkladech by bylo možné dlouho pokračovat. S estetikou avantgardy Ann Komaromiová zachází povšechně a její podkapitola o avantgardním užívání jazyka („Samizdat novels and the avant-garde use of language“ [s. 15–20]) patří k nejslabším místům celé monografie, protože neobstojí z literárněvědného ani literárněhistorického, natož z obecně estetického hlediska a slouží jen vnější legitimaci spojení tří diametrálně odlišných autorů, kteří z plejády klasiků ruského samizdatu patří k těm, jejichž dílo s dědictvím avantgardy souvisí minimálně. Jako vědeckou autoritu ohledně avantgardy cituje autorka americké vydání klasické, ale dnes už v mnohém zastaralé a mnohými autory a přístupy překonané knihy Petera Bürgera Theorie der Avantgarde (1974). Ale jak avantgarda souvisí se samizdatem a disentem se nedozvíme ani z této kapitoly, ani z podkapitoly na začátku knihy („Autonomy, Dissence and the Avant-garde“ [s. 8–10]). Cituje se Pierre Bourdieu a jeho nepřekvapivá definice, že avantgarda označuje trendy a skupiny, které na poli kulturní produkce napadají zavedené pozice a hodnoty (s. 10). Uvádí se stalinistická glorifikace Majakovského a zároveň jeho nesporný vliv na poválečnou neoficiální poezii, kritický vztah mnoha poválečných umělců k utopickým dimenzím avantgard — vyplývá z toho, že avantgarda je něčím disidentská a disidentství něčím avantgardní —, ale to je trochu málo — obzvlášť v SSSR, kde estetika avantgard hrála v kultuře druhé poloviny 20. století tak enormní roli. Romány Bitova, Aksjonova i Jerofejeva mohou být označeny za avantgardní, říká autorka (s. 15) a dodává další Bourdieuovu definici avantgardního díla jako díla vzpěčujícího se integraci do existující kultury. To jsou velmi obecné soudy, které působí obzvlášť v souvislosti s Ruskem jako velmocí avantgard nedostatečně.
Potíže s avantgardou odkazují k problému oborové identity monografie. Naléhavost takové otázky je pro dnešní situaci v humanitních vědách nečekaná. Kdo by se staral o to, kam přesně zaškatulkovat invenční práci? Rozumí se samo sebou, že hlediska literárněvědná nezbytně souvisejí s hledisky mediálněteoretickými a uměnovědnými i filozofickými, komparatistickými či antropologickými. A nutnost historiografické perspektivy je vzhledem k vnějšímu rámci, v němž se samizdat v SSSR a ve východní Evropě rozvíjel, už vůbec mimo jakoukoli pochybnost. Sociologický aspekt plodně zdůrazňuje samizdat nejen jako množinu specifických předmětů a nosičů konkrétních děl, nýbrž i jako společenství a společenskou komunikaci, vytvářející určité modely, jimž se dosud badatelsky věnovalo málo pozornosti.
Konkrétní provedení v případě Ann Komaromiové ale přece jenom v takové zdánlivě ideální kombinaci kompetencí vyjevuje i stinné stránky. Pierre Bourdieu je jistě sociologem prvořadého významu, ale role, které se mu dostává v autorčině přístupu, je téměř absolutní. Pokud by přitom autorce šlo o výklad samizdatu založený na „literárním poli“ jako určitém konceptu filozofie moci, institucí, diskurzu a společenské manipulace, bylo by nezbytné tuto vlivnou a objevnou francouzskou myšlenkovou koncepci představit jako určitý program, na kterém se podílelo více autorů, především pak Michel Foucault. Bez něj je tento typ myšlení a zkoumání zcela nemyslitelný, stejně jako je bez něj nemyslitelný jeho o čtyři roky mladší vrstevník Bourdieu, jak ostatně dokládají desítky výzkumů zabývajících se cestou od Foucaulta k Bourdieuovi nebo jejich srovnáním, případně polemickým vztahem mezi pracemi těchto dvou významných autorů, kteří se alespoň částečně zabývali týmiž problémy. Zatímco je ale Bourdieu u Komaromiové citován doslova nesčetněkrát, Foucaulta autorka vůbec nezmiňuje, kromě jedné poznámky, ve které ani nejde o odkaz na jeho dílo, nýbrž na knihu Olega Charchordina, současného autora z petěrburské Evropské univerzity, jenž se zabýval ruským pojetím individua a kolektivu a v té souvislosti se na Foucaulta odvolal! Sociologicko-filozofické pojetí samizdatu, ale především disidentství, leží autorce na srdci, jak dokládá závěr její monografie, nazvaný „Soviet Dissidence and Critical Subjectivity in an Extra-Gutenberg Age“ (Sovětské disidenství a kritická subjektivita v mimogutenbergovské době). Zároveň to ale působí, že Ann Komaromiovou k tomuto přístupu inspiroval výhradně Bourdieu. Ještě větší otazník ale vyvolává lineární spojení samizdatu s disidentstvím, obzvlášť v monografii, jejímž srdcem jsou tři rozsáhlé studie o literárních dílech. Téměř všichni básníci, výtvarní umělci a prozaici, šířící svá díla v sovětském samizdatu, totiž opakovaně zdůrazňovali, že nejsou disidenty a neúčastní se aktivit zaměřených na kritiku sovětské moci nebo dokonce na boj proti ní. V Sovětském svazu byla propast mezi disidenty a umělci, jejichž dílo souviselo se samizdatovými praktikami, ještě podstatně hlubší než v Československu, kromě Solženicyna bychom těžko hledali autory, kteří byli aktivní v obou těchto sférách (jako v českém případě Havel, Uhde, Vaculík). I v SSSR existovaly mezi oběma typy aktivit kontakty, ale těžko je pojednávat jako součást celku.
Ve srovnání se sociologicky filozofickým aspektem, inspirovaným Bourdieuem, zůstávají některé jiné podstatné aspekty, které Komaromiová svým objevným přístupem přinejmenším implicitně aktivizuje, zcela mimo pozornost jejího výkladu.
Nelze samozřejmě v útlé knize pojednat všechny typy „necenzurovaně“ šířených nosičů a ostatně už v titulu autorka zřetelně vymezuje svůj zájem o „samizdat novels“. Nicméně ve skutečnosti jí nejde jen o romány, nýbrž o samizdat jako takový, dokonce v tak širokém záběru, jaký je obsažen v druhé části podtitulu: „the Quest for Autonomy in Soviet Dissidence“ (Pátrání po autonomii v sovětském disentu).
Zatímco politická složka je v tomto pátrání obsažena významně a autorka dokládá dobrou archivní znalost různých částí disidentského hnutí a jeho nejznámějšího periodika, které se jmenovalo Chronika těkuščich sobytij (Kronika aktuálních událostí, analogie československého INFOCHu, Informací o Chartě), jiné linie, pro samizdat zásadní, zůstávají zcela mimo pole autorčina zájmu. Pokud na to recenze upozorňuje, není účelem banálně konstatovat, že o spoustě autorů a jevů, které s danou problematikou těsně souvisejí, autorka nereferuje. Takový postřeh by byl nesmyslný, protože je v daném případě zásadní redukce samozřejmě nezbytná a nikdo nepochybuje o tom, že sama Komaromiová zná tolik dalších samizdatových autorů a jejich produkce, že by to vydalo na mnoho dalších knih. Tím spíš, že studovala v nejlepších archivech sovětského samizdatu, které na světě existují (v ruském Memorialu a moskevské Historické knihovně, v budapešťském Open Society Archive i v brémské Forschungsstelle Osteuropa). Přesto: pokud si zvolila za téma samizdat jako typ komunikace, což je přístup vynikající, těžko pochopit, proč vůbec nezmiňuje ty případy, které samizdat jako komunikační a technologickou praxi přímo tematizují? Obzvlášť tehdy, kdy jde o díla autorů, kteří patří k nejvýznamnějším představitelům ruské samizdatové kultury.
Snad na prvním místě by se měl uvést samizdat ze své podstaty literární, který ale experimentuje se samotnou literárností slovesného uměleckého díla, a to prostředky, které jsou nejtěsněji spjaty s vnějšími okolnostmi a možnostmi materiální existence díla. Do této kategorie patří například rozsáhlý katalog samizdatových praktik jednoho ze stěžejních umělců pozdně sovětského undergroundu Dmitrije Prigova, který na hranici mezi výtvarným uměním a literaturou vytvářel experimentálními metodami díla, která nejen samizdatovými metodami šířil, ale jejichž „samizdatovost“ byla přímo jejich tématem. Vytvářel například různým způsobem nečitelné a nepřístupné texty, texty jako objekty a letáky, rukopis, strojopis, škrtání a opravování přetvářel v „hrdiny“ některých svých textů.
Jiným takovým „křiklavým“ případem je samizdatový časopis Transponans, který v nákladu pěti výtisků vydávali v letech 1979–1987 interdisciplinární umělci Ry Nikonova a Sergej Sigej. Význam jejich tvorby pro zkoumanou problematiku spočívá v tom, že samizdat přetvořili v jakousi rukodělnou galerii, časopisy v umělecké objekty z oblasti vizuální či konkrétní poezie a z technologické nouze vytěžili (tak jako i mnozí čeští nebo východoněmečtí i polští autoři) jedinečné výrazové prostředky, které se svou povahou liší od podobných technik jejich kolegů, kteří měli k dispozici možnosti běžných — byť experimentálně zaměřených — nakladatelství (jako Henri Chopin nebo Eugen Gomringer).
Snad na tyto a další produktivní aspekty samizdatu dojde v příštích knihách Ann Komaromiové. Autorka má zjevně velké ambice, týkající se nejen minulosti sovětského samizdatu, ale i jeho souvislosti s děním v dnešním světě médií a komunikace. Napovídá to již závěr jejího úvodu (s. 23–24), kde mluví o rezonanci sovětských zkušeností v dnešní globální digitální kultuře. A v závěru pak skutečně dojde i na Twitter, Facebook a dokonce na J. K. Rowlingovou a fanoušky Harryho Pottera. Jsou to ale jen zmínky a poznámky, opírající se o práce teoretiků médií z MIT, Massachusetts Institute of Technology, Henryho Jenkinse a Ethana Zuckermana.
Určitě také ještě uslyšíme o archivním a digitalizačním výzkumu Ann Komaromiové, který již teď přináší své významné plody a v její knize je zohledněn jen nepřímo. Na internetu je dostupný elektronický archiv spuštěný v rámci jí iniciovaného Project for the Study of Dissidence and Samizdat (Projekt pro studium disidenství a samizdatu) torontské univerzity, obsahující především leningradské samizdatové časopisy, skvěle zpřístupněné jak v kopiích originálního strojopisného vydání, tak i převedené do textových souborů, které lze pohodlně studovat. Obsahem projektu na adrese <http:// samizdatcollections.library.utoronto.ca> jsou ale i interview s pamětníky a další cenné materiály. Druhá kniha Ann Komaromiové tak na sebe jistě nenechá dlouho čekat.

 

Ann Komaromi: Uncensored. Samizdat Novels and the Quest for Autonomy in Soviet Dissidence. Evanston, Northwestern University Press 2015. 254 strany.

Vyšlo v České literatuře 2016/6.