Previous Next
Fenomén Zappa: badatelský oříšek, nebo kámen úrazu? STEFAN SEGI V září roku 2013, u příležitosti dvacátého výročí úmrtí kytaristy a skladatele Franka Zappy, uspořádal Ústav...
Evropská knižní kultura? Ne, kultury… JIŘÍ TRÁVNÍČEK Na poli knižní a čtenářské kultury jsme v poslední době svědky několika integračních snah: shromáždit data...
Pro studenty — a pro veřejnost? MICHAL CHARYPAR Útlá antologie Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích editorů Jiřího Holého a Hany...

INA PÍŠOVÁ

Sémiotická analýza spartakiády jako jednoho z klíčových rituálů komunistického panství není pro českou literaturu nijak nové téma. Jako výpověď režimu o sobě samém ji přečetl již Vladimír Macura v souboru esejů Šťastný věk, v němž se mu materiálem staly nejen texty, které vznik a průběh oslav provázely, ale i estetika samotného cvičení a její proměny v čase. Jakkoli se však v zrcadle dobové poezie a publicistiky spartakiáda jeví jako úspěšný spektákl a jeden ze základních symbolů socialismu, jehož mýtotvorný potenciál lze jen obtížně přecenit, bližší pohled na individuální vzpomínky jejích účastníků, stejně jako na vratkou logistiku akce samotné, odkrývá rovinu, která Macurovým esejům zůstala skrytá.
Monografie historika Petra Roubala Československé spartakiády, vycházející jako 22. svazek edice Šťastné zítřky, k fenoménu spartakiády přistupuje v zásadě z obdobné perspektivy jako Macura. Nahlíží ji jako vizuální politickou strategii a jako sebedefiniční udržovací mechanismus režimu, jenž spojením individuálních lidských těl utvářel tělo kolektivní, tedy jakousi imagined community národa, k němuž touto cestou promlouval. Roubal však nekončí u úvah o spartakiádě jako Gesamtkunstwetku demonstrujícím zdraví, jednotu a mládí socialistického Československa. Sleduje její genezi v sokolském hnutí, proměny symboliky napříč čtyřmi desetiletími, zmíněnou logistiku a zejména prožívání spartakiádních příprav i oslav jak samotnými cvičenci, tak diváky. V této pluralitě perspektiv se spartakiáda jeví jako podnik se značně ambivalentním výsledkem. Ačkoli režim úspěšně prosazoval základní parametry této slavnosti, jako didaktický projekt utvářející „nového socialistického člověka“ spartakiády dle Roubala v plném rozsahu selhaly. Nedokázaly totiž široké veřejnosti zabránit, aby si jejich rituální rámec nenaplnila vlastní festivitou a vlastním způsobem prožívání, kterému režim mohl pouze bezmocně přihlížet.
Vedle této teze nabízí Roubalova monografie řadu svěžích postřehů. První z pěti částí, „Genealogie spartakiád“, představuje spartakiádu jako čistokrevného potomka nacionalistických tělovýchovných hnutí 19. století, veřejného cvičení turnerů Ludwiga Jahna a politicko-estetického Sokola Miroslava Tyrše. Oba projekty deklarovaly dvojí ambici: vzbudit národní vášně a zároveň je kontrolovat. Stejně jako pozdější spartakiáda usiloval Tyršův Sokol zároveň i o reprezentační funkci mladé první republiky „jako něčeho víc než jen státu, jako spirituální a estetické kategorie“ (s. 71) „s cílem vytvořit, když už ne slovanskou jednotu, tak alespoň obraz synchronizovaného slovanství“ (s. 46).
Zcela v macurovském duchu se nesou komparativní kapitoly „Symbolika první spartakiády“ a „Symbolika normalizačních spartakiád“. V politické sebeprezentaci národa padesátých let se tělo jednotlivce stalo ideologickou proměnnou, cvičenci na sebe brali symbolické podoby dělníků, rolníků či emblematických předmětů. Cvičení rovněž doprovázel explicitní komentář v podobě veršů usměrňujících možné divácké interpretace žádoucím směrem. Po roce 1968 se takový koncept začal jevit stále více jako neudržitelný. Normalizační spartakiády, jak si ostatně všimla i Blanka Činátlová ve studii „Dederon a stadion“ ve sborníku Tesilova kavalerie, se odvracejí od zobrazení lidu jako hladce fungujícího mechanismu a navrací se k sokolskému konceptu organismu tvořeného již ne jedním homonymním celkem, nýbrž jeho částmi vykonávajícími diferenciované funkce. Tělo jednotlivce přestává být nositelem symbolů a stává se samo symbolem. Ideologické vyčerpání ústící ve změnu celého paradigmatu tak s sebou přináší návrat k sokolské genderové morfologii a k přirozeným estetickým kvalitám lidského těla, zejména ženského. Ze stadionu mizí nejen dekorace sorely, emblémy spřátelených států a antické sloupy Brány borců, ale i explicitní zobrazení nepřítele či slovní komentáře. Zjednodušení sémiotické konstrukce celého spektáklu tak nutně vede k otevírání stále širšího pole, v němž strana se stále menším úspěchem vyjednává významy přijatelné jak pro oficiální výklad rituálu, tak pro jeho konzumenty.
Vztah společnosti ke spartakiádě, jímž se Roubal zabývá v poslední kapitole, byl po celou dobu jejího trvání až překvapivě konstantní. Zájem cvičenců i diváků přesahoval kapacitu Strahovského stadionu, ať už se psal rok 1955 či 1980, přestože aktivní účast na spartakiádním cvičení vyžadovala devítiměsíční nácvik, tedy obrovské množství osobního času. Na ochotě veřejnosti zapojit se do intenzivních příprav Roubal ukazuje, jak se svým mimořádným rozsahem a pravidelností spartakiády staly nejen strukturujícím prvkem normalizačního bezčasí, ale vedle chataření a domácího kutilství i „angažovanějším modem vivendi“. Enormní zájem, stejně jako intenzivní individuální prožívání spartakiády jako období konzumu, zábavy a mezilidských vztahů, představují podle Roubala symbolické vnesení soukromých hodnot do veřejné sféry, privatizaci politična. Vstupuje tím do dialogu s obráceným konceptem „politizace privátna“ Pauliny Brenové a tezí Ladislava Holého o hranici mezi soukromou a veřejnou sférou jako základním pilíři normalizační stability.
Bližší pohled na logistické pozadí celé operace ukazuje, že spartakiády vytvořily pole pro celou řadu konzumních praktik, ve většině případů jen obtížně kontrolovatelných režimem. Ačkoli měly navozovat dojem moderní společnosti, ve skutečnosti se opíraly o rituály vesnického společenství. Její organizátoři kopírovali vesnický cyklus půstu a oslav, nedostatku a přebytku — speciální dodávky exotické zeleniny a uzenin na pražské trhy vytvářely nedostatek příslušného zboží nejen před i po spartakiádě, ale všude mimo Prahu. Pestrost doprovodného programu, hojnost potravin během spartakiády, tisíce účastníků nakupujících v Praze a bavící se mládež dodávaly strahovským dnům kontury karnevalu. Realita vně zdí stadionu ve skutečnosti připomínala spíše lidové slavnosti, nezřízený konzum a kolektivní rauš.
Monografie Petra Roubala tak vyvrací poměrně zavedenou představu, že komunistické rituály se časem vyprázdnily a proměnily se v povinnou přehlídku oficiální symboliky. Společnost se jich sice aktivně účastnila, strukturovala podle nich svůj osobní čas a vřazovala je do své individuální a rodinné paměti, nicméně to nutně neznamenalo, že by přistupovala na jejich oficiální diskurz či přejímala režimem proponované normy chování. Obrovský úspěch spartakiády zejména v osmdesátých letech nabízí otázku, zda se vlastně ještě jednalo o komunistický rituál. Nejčastější reakcí široké veřejnosti totiž byla snaha rituál „zkonzumovat“, tedy využít všech možností, které režim nabízel ve snaze dostát olbřímích rozměrů takové akce: „Politické moci se sice za přispění sokolských odborníků podařilo vytvořit obraz dokonale čitelné a poslušné masy na ploše Strahovského stadionu, ale za jeho branami musela jen bezmocně sledovat, jak si společnost spartakiády přivlastňuje a přizpůsobuje je svým potřebám“ (s. 15).

Petr Roubal: Československé spartakiády. Praha, Academia 2016. 421 strana.

Vyšlo v České literatuře 5/2016.