Previous Next
Kontexty Franze Kafky THOMAS ORT Vzhledem k tomu, že se jménem i podobiznou Franze Kafky se člověk v dnešní Praze setkává na každém kroku a...
Avantgarda — marxismus — pozdní moderna ROMAN KANDA Problematizování kategorie chronologie není jen módním teoretickým přístupem, ale je také jedním z aspektů...
Slova od srdce Slova od srdce MARIE ŠKARPOVÁ Jeden z největších současných znalců české katolické kazatelské produkce 17. a 18. století...

MICHAL ŠKRABAL

O chystaném autorském slovníku Jana Čepa jsme se mohli dočíst v diptychu statí publikovaných předloni v časopise Naše řeč (2014/2, s. 68–77; 2014/3, s. 113–131); šlo o předobraz prvních dvou kapitol recenzované monografie. Obě studie působily slibným dojmem už svou orientací na téma v lexikografii (jak literárněvědné, tak lingvistické) okrajové a málo prozkoumané. Sympatie budila snaha o mezioborový přesah: pokusit se literárním vědcům představit možnosti kvantitativně-korpusových metod, ale též naopak — pootevřít korpusovým a kvantitativním lingvistům hájemství literatury. Stejně potěšující je fakt, že se tyto metody pěstují a rozvíjejí i mimo pražskou „centrálu“ (Ústav Českého národního korpusu) a nově vznikají regionální centra (vedle olomoucké univerzity, jež je Změlíkovou almou mater, je v posledních letech slyšet např. o Ostravě, zejména díky Radku Čechovi).


Nyní tedy máme k dispozici celou monografii, odrážející aktuální stav Změlíkova bádání. Především se nejedná o definitivní podobu Čepova autorského korpusu. Zpracovány byly zatím beletristické texty, stranou zůstala esejistika, publicistika, korespondence a deníky. To může na první pohled působit dojmem jisté neúplnosti a parciálnosti, do níž chtě nechtě badatele nutí stávající grantový systém (jehož požadavkům je třeba dostát především). Mé obavy, aby nezůstalo jen u pouhého torza, však do značné míry rozptýlil úmysl jasně deklarovaný jak v monografii, tak na webových stránkách projektu <http://slovnikcep.g6.cz/>: „zpracování veškeré Čepovy slovesné pozůstalosti“ a následná „definitivní podoba Čepova slovníku, která by měla být analogickou verzí k již existujícím pracím tohoto typu, tzn. Slovníku Karla Čapka (2009) a Slovníku Bohumila Hrabala (2007), které byly zpracovány na pracovišti ČNK [Českého národního korpusu — MŠ]“. Ano, jen takto lze smysluplně dovršit celý výzkum; v opačném případě půjde o promarněnou šanci. Troufám si tvrdit, že zamýšlený Čepův slovník by ten Čapkův či Hrabalův mohl v něčem podstatném předčit. Změlík je primárně literárním teoretikem, toť cenná devíza — a tento profil by se měl do jeho díla vtělit. U zrodu Čapkova i Hrabalova autorského slovníku stál tým lingvistů, jimž „vypomohl“ kolega z literární branže literárněhistoricky laděnou úvodní studií (v Čapkově případě šlo o explicitně sebevymezující se „poznámky nelingvistovy“ Jiřího Opelíka, kdežto Hrabalovu tvorbu shrnul Milan Jankovič). V obou případech se však doprovodný text omezoval na rovinu čistě jazykovou.
Změlíkovy ambice jsou vyšší. Nepředkládá Čepův korpus jako „pouhou evidenc[i] lexikálních komponentů jazykové vrstvy uměleckého díla“, je pro něj „především obrazem strukturní povahy uměleckého díla jako znakového celku“ (s. 116). „Využití korpusových, statistických a kvantitativních metod neslouží pouhému záznamu a evidenci lexikálních kvalit uměleckého textu či díla, ale především snaze vybudovat výchozí přesnou a objektivní bázi, jež by umožnila funkční extrapolaci do vyšších struktur textu“ (s. 119). Následné schéma na téže straně (mimochodem z mého pohledu snad vůbec nejdůležitější v celé knize) názorně ukazuje rozličnou „míru reference, kterou je korpus schopen k určité rovině [uměleckého narativu] poskytnout. S narůstající abstrakcí se snižuje referenční spolehlivost korpusu“: nejvyšší je v povrchové jazykové struktuře, nejnižší na úrovni nejabstraktnější, v rovině fikčního světa (jakkoli i k jeho popisu jistě dokáže přispět).
Přes výše zmíněnou parciálnost má vydání monografie nepochybně svůj smysl už nyní. Kniha je dobrým a praktickým vádemékem pro všechny badatele zatouživší v budoucnu, ať už z jakéhokoli důvodu, vytvořit autorský slovník jiné literární osobnosti. Nemusí se přitom omezit pouze na tvorbu jednotlivého autora, Změlík sám naznačuje další možné extenze v podobě chystaného Olomouckého korpusu české esejistiky přelomu 19. a 20. století či korpusu českých biblických překladů. Z textu je rovněž dobře patrné, že ani dnes, v době počítačově zpracovaných korpusů, není úkol vytvořit autorský slovník některého z literátů nijak triviální. Co se bezesporu zjednodušilo, je způsob přípravy — odpadla dekády trvající úmorná manuální práce, překonali jsme i metodu děrných štítků (díky ní tu máme mimochodem např. Konkordanční a frekvenční index k Slezským písním Petra Bezruče z roku 1969). Kvantitativně- -korpusová analýza ohromuje svou robustností, rychlostí a zdánlivou bezproblémovostí, ačkoli každý do tématu byť jen trochu zasvěcený jedinec dobře ví, jaké nesčetné stovky, ba tisíce hodin práce programátorů a jazykovědců se za tímto úchvatným nástrojem skrývají. Co však zůstává na bedrech badatelových i nadále, je koncepce — jak vůbec korpus autorských textů sestavit, respektive které všechny autorovy texty do něj zařadit, a především jak bude daný slovník vypadat. V tomto ohledu velmi oceňuji pestrý přehled v úvodní kapitole monografie, byť i ten je pouhým výběrem, naznačujícím možná řešení. Obecně se ukazuje, že i zde platí povšechná lexikografická zásada, totiž že výsledná podoba slovníku je primárně určena jeho adresátem. (Ptejme se při té příležitosti mimo jiné i po tom, proč se právě Čepovi dostalo toho privilegia mít vlastní autorský slovník, co se vlastně chceme o tomto spisovateli dozvědět, nakolik je dnes jeho dílo aktuální a živé apod.). A třebaže vyšly za poslední dvě dekády hned tři čepovské monografie (biograficky laděná Pouť a vyhnanství Mojmíra Trávníčka v roce 1996, z roku 2014 pak pocházejí hned dvě knihy, interpretačně orientovaný Dvojí domov Jana Čepa Tomáše Kubíčka a k exilové etapě jeho tvorby soustředěná práce Jana Zatloukala L’exil de Jan Čep. Un écrivain tcheque en France), kvantitativní aspekt Čepova jazyka není vzpomenut ani v jedné z nich.
Změlík se pustil do ovšemže nelehkého plánu „reflektovat teoretickou rovinu, jež je vymezena otázkou možného zapojení kvantitativně-korpusové analýzy do kontextu literárněvědného bádání“ (s. 9), tedy metody, jež nebývá v literární vědě běžně využívána, spíše vůči ní ze strany většiny badatelů panuje podezíravost a nedůvěra. Autorovi pak logicky nejde primárně o další čepovskou monografii, ale, jak sám píše, o „monografii »o metodě«“ (s. 9). Je si přitom dobře vědom úskalí možné samoúčelnosti kvantitativní analýzy bez náležité interpretace, kterou zlí jazykové korpusovým metodám rádi a hojně vyčítají. Varování před touto nástrahou je obsaženo již v samotné předmluvě v citátu Franka Morettiho z jeho knihy Grafy, mapy, stromy, vydané u nás vloni (jistě ne náhodou ji v Hostu 2015/9 recenzoval právě Změlík — a je to recenze nadšená, kniha je v ní ověnčena maximálními pěti hvězdičkami), a vrací se v textu opětovně jako jakási mantra, což místy může působit až poněkud dotěrně. Jistě je dobré mít dané úskalí celou dobu na paměti, ale snad je stačilo zkraje vytknout před závorku a už se k němu ustavičně nevracet. Vzbuzuje to totiž nechtěně dojem vědcovy nejistoty a obavy, že tomuto nebezpečenství nakonec sám podlehne.
Jak by taková interpretace opírající se o analýzu korpusových dat měla vypadat, přitom Změlík ukazuje vcelku suverénně ve třetí (dosud nepublikované) kapitole, v níž nahlíží na první tři Čepovy povídkové soubory (Dvojí domov [1926]; Vigilie [1928]; Zeměžluč [1931]) „z hlediska kvantitativně-korpusové analýzy tematických oblastí“ (s. 121). Opírá se o tzv. tematickou koncentraci textu, koncept rumunského fyzika (a příležitostného kvantitativního lingvisty) Ioana-Iovitze Popeska, s jejíž pomocí lze určit „rozhraní mezi dvěma frekvenčními pásmy, které vymezuje distribuční oblast příznakového lexika“ (s. 121), jinými slovy vyhledat slova pro daný text klíčová (srov. též aplikaci KWords, dostupnou na webu ČNK), zkoumat je a taxonomizovat pak po stránce tematicko-sémantické (aspekt paradigmatický), ale též si všímat jejich syntagmatiky, tedy blízkého kontextu — to vše ve vztahu k základním narativním kategoriím vypravěče, času a prostoru. Mimoto lze uvedená data srovnávat i s ostatními texty, ať už samotného Čepa, či jiných autorů. Na jedné takové komparaci mimo jiné s prózami Čapkovými Změlík dokazuje, že „poměr obou aspektů (kvantitativní a kvalitativní) není věcí náhody, ale projekcí imanentních strukturních a sémantických pravidel příslušného textu“ (s. 131), či o pár stran dále jinak řečeno: „projevem strukturní intence uměleckého textu, respektive řady strukturních činitelů, které se podílejí na budování a formulování sémantiky fikčního narativu“ (s. 135).
Technické aspekty užitých metod se autor snaží popsat a vysvětlit s ohledem na nepoučeného čtenáře a mám za to, že to dělá dovedně a erudovaně. I tak se ale obávám, že pro leckoho bude ona přemíra grafů, tabulek a vzorců jen těžko stravitelná a že bude mít tendenci dané pasáže přeskakovat. Je to bohužel nutná daň jednak za inovativnost, jednak za vyšší míru exaktnosti: Změlíkovy závěry jsou podepřeny přesnými čísly, jeho výzkum je plně a kdykoli replikovatelný a ověřitelný.
Ke konci kapitoly se situace až zlomově mění: autor přesedlává na klasickou textovou analýzu včetně komentovaných ukázek. Do ní jsou nicméně organicky včleněny poznatky plynoucí z prve popsaných rozborů, čímž je naplněno desideratum „přímé interakce s konkrétními texty“ (s. 178). V úplném závěru se Změlík vrací k základnímu principu organizujícímu Čepovu tvorbu, jímž je synekdocha (ve své — již vzpomenuté — monografii její důležitost zmiňuje Tomáš Kubíček). Změlík se však nespokojuje s její základní dimenzí „na ose hyponymně-hyperonymních vztahů jako provázanost subjektu […] s transcendentálním rozměrem lidské zkušenosti rozpínající se na dvou základních osách, které tvoří čas (vertikála) a prostor (horizontála)“ (s. 212). S oporou v citátu z Čepova autobiografického eseje Sestra úzkost (1975) přisuzuje synekdoše nový význam: „Projektuje se jako sjednocující princip nejen uvnitř fikčních světů Čepových próz, nejen na rozhraní jednotlivých knih, ale rovněž na rovině vztahu díla, autora a jeho neustálého mučivého hledání vlastní existenciální jistoty“ (s. 213). Snad k této bystré a osobité pointě přispěla skromnou mírou i kvantitativně-korpusová metoda. Pak by byl cíl této monografie splněn.
Můj celkový dojem ze Změlíkovy práce je pozitivní, dílčí připomínky mám k technické stránce projektu. Velice bych se přimlouval za vylepšení ad hoc vytvořeného manažeru beletristických korpusů Korbel (autoři Petr Plecháč a Richard Změlík), především z hlediska uživatelského: standardy dané aktuálním uživatelským rozhraním Kontext, používaným v rámci ČNK, jsou nepoměrně vyšší a uživatel, snadno jim uvyknuv, může nelibě nést například minimalistický, neinteraktivní konkordanční seznam v Korbelu. Rozhodnutí autorů oddělit prohledávání korpusu od frekvenčních statistik respektuji, i když logičtější a uživatelsky přívětivější se mi zdá spojit obé v jeden ústřední prvek celého manažeru. Ten by si také zasloužil alespoň nějakou dokumentaci či nápovědu, počítá se zjevně se zájemci již notně poučenými (znalými například rozdílu mezi tokenem [slovním tvarem] a lemmatem), byť i takoví mohou váhat, v jakém formátu mají vepsat dotaz na morfologickou značku. Od bonusového materiálu na CD přiloženém k monografii bych očekával více než jen dva pdf soubory se stávajícím (tedy dílčím, vygenerovaným na základě korpusu pouze fikčních narativů) frekvenčním slovníkem Jana Čepa; snad sem šlo umístit i offline verzi manažeru.
Mezioborový dialog mezi literárními vědci a lingvisty — čili dialog mezi filology — je nám vskutku zapotřebí, žel je stále ještě, i přes logickou blízkost a provázanost, nedostatečný. Richard Změlík se, i přes všechny mé výše zmíněné výhrady, projevil jako zdatný iniciátor a účastník tohoto dialogu.

 

Richard Změlík: Kvantitativně-korpusová analýza a literární věda. Model a realizace autorského korpusu a slovníku Jana Čepa v kontextu zahraniční a české autorské lexikografie. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci 2015. 243 strany.

Vyšlo v České literatruře 4/2016.