Previous Next
Poutavý bedekr po světech československých přepisovatelů PETR ŠÁMAL Na název samizdatové edice Československý přepisovatel, již v letech 1982 až 1989 vytvářel a mezi přáteli v...
Mlhoviny strukturalismů PIOTR GIEROWSKI Literárněvědný strukturalismus je příkladem jednoho z nejdůležitějších směrů 20. století, který zanechal...
Průvodce po cestách literárněvědného strukturalismu HERTA SCHMID Ondřej Sládek s kolektivem spoluautorů vypracoval rozsáhlý terminologický Slovník literárněvědného...

Ve dnech 29. 6. – 4. 7. 2015 se v Praze konal pátý ročník celosvětového setkání odborníků na českou literaturu. V dnešním příspěvku přinášíme zprávu o Blok II: Válka a paměť.

 

Důraz při komponování bloku s názvem „Válka a paměť“ byl kladen na zkoumání různých druhů paměti a vzpomínání i na řadu kontextů, ve kterých lze danou problematiku zkoumat, ať už jde o kulturu vzpomínání, popularizaci, sebereflexi či politiku paměti.

Lucie Antošíková, Iva Málková, Jakub Flanderka a Jozef Brunclík zkoumali problematiku války a paměti především na základě rozboru poezie. Zvolili přitom každý zcela odlišný přístup a jejich tázání se rozpínalo mezi autobiografickou rekonstrukci až k úvahám o krajních možnostech básnického sdělení.

Jozef Brunclík z univerzity v Nitře se zaměřil na díla Jana Motulky z pohledu vzpomínání na traumatické válečné zážitky napříč žánry a vztah reálného prožitku a literární fikce. Oproti paměti individuální, kterou se zabýval Brunclík, postavila Lucie Antošíková paměť kolektivní, z níž vyvěrají náměty sbírek básníků, kteří debutovali v šedesátých letech. Problémem zde přestává být zpracování individuální zkušenosti, ale již stereotypizované zkušenosti kolektivu. Akcent na dětskou perspektivu přitom umožňuje odstup od velkých narativů i podrývání ustálených obrazů.

Básnickými sbírkami šedesátých let se zabývala i Iva Málková, tentokráte se však jednalo o osobní básnické reminiscence básníků střední generace: Viléma Závady, Františka Hrubína či Vladimíra Holana. Problém byl rozšířen z otázky paměti na širší tázání po identitě a významu poetické paměti po válečné zkušenosti.

Mimo rámec opozice individuální × kolektivní umístil Jakub Flanderka svůj rozbor sbírek Viléma Závady Hradní věž a Povstání z mrtvých. Nešlo mu přitom o podobu paměti ale prozkoumával na základě autorových reflexí možnosti poezie v situaci po dvou světových válkách.

Tereza Riedlbauchová pak toto téma zkoumala na materiálu deníků a vzpomínek Anny Lauermannové Mikschové. „Všední“ dějiny byly přitom chápány v kontrastu k popisu událostí první světové války, na jejichž pozadí se odehrává pražský literární život. Ve stejném kontrastním rámci pak autorka rozebrala popisy umírání Otakara Theera. S podobným kontrastem osobních a velkých dějin pracovala Klára Soukupová v příspěvku „Nostalgické vzpomínky na dětství za druhé světové války v českých autobiografiích“. Důraz byl tentokrát kladen na dětskou perspektivu, která přinejmenším zdánlivě už sama o sobě funguje jako filtr a povědomí o válečných událostech je tak do vzpomínek na dětství přidáváno dodatečně. Tato specifická problematika byla rozebrána na autobiografických textech Ivana Klímy či Arnošta Lustiga. Alena Zachová v referátu „Rodinná paměť tematizující válečný konflikt v literatuře“ otevřela problematiku paměti subjektivní, navázané na „malé dějiny“ osobní či rodinné. Zaměřila se přitom na memoárovou literaturu.

Druhý blok uzavřely v první den konference tři referáty, které se k paměti vztahovaly různými způsoby. Matteo Colombi na příkladech z české (Červená země Jaroslava Bednáře) a slovinské (Doberdob Prežihova Vorance) literatury dvacátých let, zachycující boje na italské frontě, předestřel napětí mezi protiválečně zaměřeným humanismem a nacionalismem jako kulturní konstrukcí, která funguje jako zásobník nadějí či iluzí a představ o daném národu. Anna Amelinová z Ruské akademie věd se věnovala utopiím v české literatuře první republiky, především pak Velkovýrobě ctnosti Jiřího Haussmanna a následně textům Marie Majerové, jejíž reportáže ze Sovětského svazu označila kvůli jejich idealizaci a „statičnosti“ za žánr utopie klasičtější než antiutopické texty, které reflektují válečné události. Hravou stránku kulturní paměti představila Lucie Kořínková, když se ve svém referátu zabývala obrazem „posmrtného života“ Františka Gellnera. Ukázala několik případů, kdy se Gellnerova neobjasněná (a tedy nejistá) smrt na haličské frontě první světové války stala východiskem spekulací a konstrukcí. Především pak román Stín černého motýla (Petr Hugo Šlik [2011]), v němž se vyskytuje František Gellner jako tajemný maskovaný superhrina, dokazuje, že způsoby, jak je možné další život tohoto českého spisovatele a kreslíře zobrazovat, mohou být téměř neuvěřitelné.

Bohuslav Hoffmann v příspěvku „Konec války a jeho reflexe v paměti přímých účastníků“ zkoumal na základě literárních i neliterárních textů způsoby narace, kterými lze pojednat o konkrétní traumatické válečné události. Otázku identity respektive její literární reprezentace otevřel Charles Sabatos. Komparatistický pohled mu umožnil vhled do proměny konstrukce postavy Turka v různých fázích moderní české literatury. ¨

Ján Gavura se ve svém referátu soustředil na polemiky z doby 2. světové války, v nichž se diskutovaly zejména otázky angažovanosti slovenských spisovatelů ve prospěch nového autoritativního režimu (tato podrobná historická sonda se zaměřila mimo jiné na L. Novomeského, J. Smreka či V. Beniaka). Otázku podmínek literární produkce probral i Daniel Jakubíček, který se ve svém příspěvku zabýval zkušeností českých autorů s rozsáhlým cenzurním systémem, který se začal utvářet po Mnichovu.

Polská bohemistka Joanna Czaplińská aplikovala metody německých paměťových studií na současnou českou literaturu, která tematizuje odsun sudetských Němců. Za klíčovou přitom označila perspektivu oběti, která se objevuje v dílech autorek, jako jsou R. Denemarková a K. Tučková. Na stejné téma, tedy odsun, se soustředila i Karolina Ćwiek-Rogalská. Spíše než perspektiva ji ale zajímala obecnější historická proměna obrazu těchto událostí v české literatuře po roce 1945. O aplikaci paměťových studií na literární materiál usilovala též Urszula Kowalská, kterou ale zajímala obecnější problematika (pop)paměti, respektive možnosti literatury formovat kolektivní paměť.

Širší otázkou literární reflexe česko- německých vztahů v současné české literatuře se pak zabýval Petr Hrtánek, přičemž tuto problematiku nahlížel prostřednictvím různých nosičů paměti, především pak míst.

Ondřej Sládek v příspěvku „Pražský lingvistický kroužek v období protektorátu“ na základě vydatného pramenného materiálu referoval o možnostech tvorby a publikování strukturalistické literární teorie v době války. Za přímý válečný rámec pak zašel příspěvek Marie Havránkové. Skrze korespondenci popsala nejen tehdejší tvůrčí možnosti „kroužku“, ale zkoumala i důsledky, které měla válečná situace na strukturalistické myšlení mezi lety 1945 a 1948. Tomáš Pavlíček referátem „Od cenzora úředníka k cenzorovi národnímu hrdinovi“ představu všemocného cenzora do jisté míry zproblematizoval a na řadě dobových pramenů i pozdějších vzpomínek poukázal na dvojznačnou roli této role. Širší oblastí lingvistiky se zabýval Václav Velčovský. Zaměřil se přitom na dobové hodnotové chápání jazykových prostředků zejména v myšlení lingvistů Františka Trávníčka či Pavla Eisnera.

Petrohradská slavistka Marina Kotovová přinesla cenný pohled zvenčí, když popsala dějiny bohemistiky na petrohradské univerzitě v druhé polovině 20. století, přičemž se soustředila na přínos jednotlivých osobností i meziinstitucionální spolupráci. Ruskou bohemistikou se zabývala též Ludmila Budagovová. Orientovala se však úžeji na novou recepci české literatury vznikající ve válečném období a otevřela otázky aktuálnosti tehdejší tvorby Holanovy či Nezvalovy i problematiku proměňujících se interpretací válečných událostí.

Ursula Stohlerová zkoumala proměny zobrazování válečných událostí v textech českých školních z období socialistické diktatury s čítankami vzniklými po roce 1989.

Eva Pršová v příspěvku „Obrazy vojny v próze pre deti a mládež” rozpracovala typologii dětské prózy s tématem války v českém a slovenském prostředí, na základě tohoto interpretačního rámce se pak věnovala rozboru díla reprezentativních autorů.

Příspěvek bulharské bohemistky Anželiny Penčevové „Válka imaginační, mystifikačni, halucinačni“ otevřel zkoumání války v románech blízkých postmoderně. Ve světle stále většího zájmu o literaturu faktu si všímala různých podob kontrarealistických zobrazení války. Nevyhýbala se ani problému zcela fiktivní válečné události, případně různým druhům mystifikace, přičemž brala v potaz především tvorbu J. Kratochvila, J. Topola, kterou srovnávala s díly B. Hrabala či Z. Rotrekla.

Na téma fantastické války navázala Olga Pavlová příspěvkem o obrazech 1. světové války v antiutopické literatuře. Zaměřila se přitom především na Čapkův román Továrna na absolutno, který rozebrala jak z pohledu souvztažnosti žánru vědecké fikce a (anti)utopie, tak z hlediska narativních technik; v neposlední řadě se věnovala pragmatické a revoluční složce díla v rámci kontextů předválečné a poválečné avantgardy.

Ingrid Chytilová poukázala na zajímavé zrcadlení mezi díly Arnošta Lustiga a Imre Kertésze. Oba tematizují otázku holokaustu a zobrazují postavy, které v sobě nesou určitá traumata. V návaznosti na práce Dorrit Cohnové referentka ukázala, jak každý z autorů používá jiný narativní způsob, aby postava buď „vyslovila nevyslovitelné“, nebo naopak zdůraznila nemožnost vyprávět o svých zážitcích. Také Ilona Gwóźdź- Szewczenková spojila téma holokaustu v literatuře s naratologickou otázkou, a sice jak způsob fokalizace ovlivňuje výsledné vyznění příběhu. Obraz lodžského ghetta, který se skládá ze střípků multiperspektivního vyprávění, byl podle ní ovlivněn snahou autorů o „realističtější“ podání daného prostředí. Metoda koláže hrála podstatnou roli také v příspěvku Anny Stejskalové, která na základě pečlivé analýzy ukázala, jak Jiří Kolář v Přestupném roce využívá citátů cizích textů a k čemu tyto transpozice básnicky využívá. Z představeného materiálu bylo zřejmé, že Kolář zásadně omezuje subjektivitu originálů, odstraňuje konkrétní názvy a jména a oklešťuje originály na působivé enumerace.

Poslední čtveřici referátů zahájil Gabriel Lukáč, který se explicitně vrátil k tématu paměti, když sledoval zobrazení minulosti v širším kontextu polistopadové slovenské prózy, vůči níž literární kritika vznesla požadavek rozsáhlejší historické epiky. Dobrava Moldanová se v souvislosti s válkou zaměřila na legionářskou literaturu, především na trojici Medek — Kopta — Langer a s odkazem na jejich dnešní minimální čtenost poukázala na to, že i dříve byli čtenáři této prózy především sami legionáři. Různé podoby postav Židů v antisemitských textech konce 19. a začátku 20. století představil ve svém referátu Lukáš Borovička, který ukázal, jakými slovy či obraty se konstruovalo domnělé spojenectví Židů s Němci v rámci českého nacionalistického pojetí války. Závěrečný příspěvek Ľubomíra Gábora o agonistickém tónu v české a slovenské pohádce následně ukončil druhý blok konference.