Previous Next
Obhájené disertace 2018 TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární...
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...

Ve dnech 29. 6. – 4. 7. 2015 se v Praze konal pátý ročník celosvětového setkání odborníků na českou literaturu. Sešlo se zde přes 150 vědců z 20 zemí, jejichž odborným zájmem je česká literatura a její dějiny. Téma kongresu bylo primárně vymezeno literárněhistoricky — hlavní název setkání „Válka a konflikt v české literatuře“ mimo jiné odkazoval ke stoletému výročí 1. světové války. Druhým velkým jubileem, které mělo setkání bohemistů připomenout, bylo 600. výročí upálení Jana Husa (husovské téma měla i doprovodná výstava „Tyto sem kniežky napsal…“).

 

Jednání byla rozdělena do čtyř hlavních bloků — Reflexe války a konfliktu v české literatuře (I), Válka a paměť (II), Performativita války v české literatuře (III), Ktož jsú boží bojovníci. Jan Hus — husitství — husitské války a jejich dopad na českou kulturu (IV).

Součástí kongresu byl též bohatý doprovodný program — dva kulaté stoly (Války a jejich reprezentace v literatuře — inspirace pro národní a evropskou paměť?, Vladimír Macura: Ten, který byl [a bude]) a též panelová diskuze o situaci bohemistiky ve světě.

Ústředním tématem bloku Reflexe války a konfliktu v české literatuře byla analýza způsobů, možností a forem, které ustavují reflexi vzpomínek na válku v různých podobách literárních děl. Jednání se soustředilo nejen na zkoumání děl interpretujících motiv války a jejich dějinné souvislosti, ale i na obecnější analýzu vztahu literatury a konfliktu — s dobovými normami, ideologiemi či státní mocí.

Klíčovým dílem pro úvodní sekci tohoto bloku byly Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška, István Vörös se ve svém referátu zaměřil na perspektivu reprezentace skutečnosti. Příspěvek maďarského bohemisty László G. Kovácse byl odlehčený, poučený a zároveň ve svém výsledku nepovrchní — motivy Uher a Maďarska v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka byly brány a čteny z pohledu Maďara i z dobové perspektivy. Pokus o nástin Haškova vztahu k maďarským reáliím i lidem sice nepřekročil komentované čtení Osudů, ale z pohledu jiného čtenářského kontextu byl Kovácsův příspěvek svěží. Podobně tomu bylo i s referátem Františka A. Podhajského nazvaným „Jak nakládat s revoluční mocí“, který postavil vedle sebe Šklovského Sentimentální cestu, Babelovu Rudou jízdu a Haškovy povídky z Bugulmy. Pokus o pochopení, jak tito tři autoři přistupovali v reálném životě i v psaném textu k zmatené a nepřehledné situaci v Rusku v průběhu revolučních let, byl zajímavý, byť mohl působit jako svým způsobem neukončený a nedořečený.

Příspěvky zabývající se Haškovým románem pokračovaly i v následujícím bloku, Jiří Hasil se prostřednictvím jazykové analýzy promluv vybraných hlavních postav pokusil ukázat, jak Hašek své postavy charakterizuje a sociálně zařazuje, Joanna Goszczyńská se pak zaměřila na pojem postsekularismu, jehož prizmatem nahlížela na román Vladislava Vančury Pole orná a válečná v rovině eticko-politické a v rovině filozofie jazyka.

Vančurův román byl zpřítomněn i v příspěvku Christiny Balabanové, která jej konfrontovala s Válkou s mloky Karla Čapka. Obě prózy zkoumala především z poetologického hlediska a zabývala se protichůdnými tendencemi Vančurových a Čapkových experimentů v oblasti epické struktury díla a ve způsobu využití jazykových prostředků.

Dílo Karla Čapka bylo zdrojem i pro další blok referátů. Getraude Zandová se zamýšlela nad Matkou — položila si přitom otázku, zda je toto drama logickým pokračováním autorova vývoje v době nastupujících totalitních režimů a angažované literatury, či představuje vykročení mimo jeho dosavadní poetiku. Na otázku vztahu avantgardy, moderny a války navázala francouzská bohemistka Catherine Servantová. Sledovala vztah Karla Čapka jako autora předválečné avantgardy k avantgardě poválečné. Klíčovým rozporem mezi Čapkem a Karlem Teigem je podle Servantové pohled na válku a technický pokrok, přičemž Čapek zaujímá pozici skeptickou vůči radikálnímu postoji poválečné avantgardy. Agnieszka Janiec-Nyitraiová se soustředila na otázku, zdali lze Čapkovy Trapné povídky označit za vzdálený ohlas první světové války.

Paralelní jednání bloku „Reflexe války a konfliktu v české literatuře“ zahájil první jednací den Jaroslav Med, který hovořil o poezii Viktora Dyka, konkrétně o jeho tzv. válečné tetralogii, jednom z vrcholných literárních děl v boji za národní svobodu. Erik Gilk se zaměřil na prozaický cyklus Karla Poláčka o okresním městě — stručně charakterizoval poetiku těchto próz a pokusil se pojmenovat klíčové umělecké prostředky, budující specifické napětí mezi nudným bezčasím na jedné straně a tragickými zásahy do maloměstského života na straně druhé. Na způsoby tematizace války a konfliktu ve Váchalově díle Malíř na frontě poukázal ve svém příspěvku Vladimír Novotný.

Druhý blok se zaměřil na čtyři autory tematizující ve svém díle válečnou situaci — Richarda Weinera, Jana Weisse, Karla Konráda a Ladislava Mayera. Kenichi Abe popisoval ozvěny války ve Weinerově publicistickém díle, zejména v knize Třásničky dějinných dnů (1919), Miroslav Chocholatý konfrontoval podoby obrazu první světové války v prózách Richarda Weinera (Lítice) a Jana Weisse (Barák smrti) a snažil se načrtnout jeho společné body a odlišnosti. Dílu Jana Weisse se věnoval ve svém referátu Bohumil Fořt, kladl si za cíl nastínit struktury motivů a témat (např. reflexe 1. světové války či ideologický konflikt) a strategií jejich výstavby v kontextu české literatury. Michal Jareš porovnal známou prózu Karla Konráda Rozchod! s prakticky neznámým dílem v podstatě neznámého autora (román Ladislava Mayera Trotl [1933], vydaný pod pseudonymem Nathan Bekaney). Poukázal na společné východisko autorů a na tematické souvislosti obou románů.

K odpolednímu bloku prvníhodne vystoupil Alessandro Catalano s velmi zajímavou vizí začátků české bohemistiky v Itálii. Problematika první světové války stejně jako problémy s dostupností i nedostupností materiálů a italských časopisů prvních dvaceti let 20. století byly v Catalanově podání téměř detektivní. Celý referát, doprovázený množstvím obrazového materiálu, nebyl v žádném případě jen heuristickým sběrem, ale promyšlenou materiálovou studií, poukazující na dlouhodobě pěstované vztahy italsko-českých překladatelů, učitelů i turistů. Také následující referát Dany Hučkové vycházel z detailní znalosti materiálů. V příspěvku „Vojna a kňazi-literáti“ připomněla specifika tvorby vznikající přímo na válečném poli. Ilustrovala je ukázkami z dopisnic i dobových časopisů, zároveň poukázala na vztahy evangelické a katolické církve v rámci polních kurií. Michal Fránek se ve svém příspěvku zaměřil na ohlasy prusko-rakouské války, jež zanechala významnou stopu v české beletrii. Kromě kanonických děl, která tuto válku tematizují (Newtonův mozek Jakuba Arbesa, Jan Cimbura Jindřicha Šimona Baara), představil i texty dnes pozapomenuté.

Systematicky a s přesahy do české poezie zahájil svůj blok Valér Mikula, který zkoumal básně socialistického realismu a jejich chápání války jako paradigmatu. Mikula přiblížil — dnes možná úsměvně působící — verše plné odhodlání a „boje“, přičemž neopomněl ukázat na jejich schematismus i podporu ustavujícího se komunistického režimu. Za pomoci řady ukázek připomenul slogany jako „boj za mír“, které podle něj ukazují „válku“ jako jasný koncept pro socialistické vymezení se v druhdy bipolárním světě. Holt Meyer se soustředil na zobrazení Vladislava Vančury a Julia Fučíka, obětí německé okupace Československa, ve dvou dílech Milana Kundery z padesátých a raných šedesátých let (Poslední máj, Umění románu). Referát Jakuba Češky sledoval komplex témat spjatých s tematikou války v díle Bohumila Hrabala.

Čtveřice příspěvků druhého bloku se tematicky rozdělila na dvě poloviny. První se v souvislosti s válkou věnovala dílu Ladislava Fukse, zatímco druhá se zaměřovala na žánr detektivky. Josef Šebek se soustředil se na zvláštní přítomnost války a násilí ve Fuksově díle, které zasadil do kontextu konceptu „výjimečného stavu“ a „homo sacer“ italského filozofa Giorgia Agambena. Zkoumal pak, jak se jednotlivé diskurzy (rasově-genetický, eugenický, pseudoduchovní a profesionální) projevují v konkrétních textech. Na tuto interpretaci Fuksova díla navázala Ludmila Bartošová, když se zaměřila na vliv války na identitu jeho postav. Matija Ivačić ze záhřebské univerzity sledoval v českých detektivkách šedesátých let, jakou roli hraje válka v kompozici vybraných textů a jakou důležitost má pro detektivní zápletku. Ukázal, že válka je využívána nejen pro dokreslení napětí, ale také jako klíč k odhalení zločinu; je tedy součástí motivace jednání postav, a do jisté míry tak určuje podobu detektivky. Michal Sýkora se soustředil na detektivku v širší časové perspektivě — pokusil se na postavě vyšetřovatele, způsobech odhalování zločinu či identitě záporných figur porovnat žánrová schémata, figurující v detektivní literatuře před válkou a po ní. Otázka propojení německé národnosti jako signalizace latentního zla následně vyvolala diskuzi o časové proměnlivosti těchto konceptů.

Poslední blok v této sekci zkoumal díla poválečné české literatury. Aleksandra Pająková se ve svém příspěvku pokusila rekonstruovat pohled Vladimíra Körnera na rakousko- pruskou válku roku 1866; dílo Václava Vokolka v kontextu tvorby vzniklé po druhé světové válce představila ve svém příspěvku Iwona Matuszkiewiczová a poté jihokorejská bohemistka Sunbee Yu prezentovala textovou analýzu povídky Ivana Klímy „Vila v Tróji“, zaměřenou zejména na charakteristiku prostoru.

Bulharská bohemistka Žoržeta Čolaková se ve svém příspěvku věnovala některým aspektům válečné reflexe v poezii Jaroslava Seiferta. Klíčové pro ni přitom bylo spojení války a melancholie, pojaté jako postoj stejnou měrou individuální jako příznačný pro celou dějinnou situaci moderního člověka zasaženého válečnou událostí. Podobné východisko zvolila i Hana Enderlová, avšak soustředila se více na konkrétní básnickou poetiku. Svým příspěvkem zpochybnila převažující názory na sbírky Vladimíra Holana Vanutí a Kameni přicházíš, jež se snažila vyjmout z neosymbolistického kontextu a tvorbu „pomnichovskou“ tak nechápala jako radikální předěl v Holanově tvorbě.

Zuzana Říhová, dlouhodobě se věnující dílu Milady Součkové, analyzovala spisovatelčiny texty, které vznikaly na začátku druhé světové války, především pak na Mluvící pásmo. Text Součkové v referátu zasadila mimo kontext avantgardy a nahlédla na něj jako na text literární moderny, dekonstruující žánr a otevírající témata zániku světa a evropské civilizace. Dílem Milady Součkové se zabývala také Kamila Woźniaková. Spíše než literární a kulturní kontext zkoumala konkrétní literární motivy, respektive na mýtus každodennosti a kontrast různých dějinných perspektiv.

Zdeněk Brdek ve svém příspěvku sledoval básnickou řeč Kamila Bednáře, zejména ve sbírkách Bosé oblohy (1942) a Hladiny tůní (1943). Dílo Ivana Diviše zkoumal Martin Charvát, který se pokoušel poukázat na to, že válečné téma je v Divišově poezii v mnoha ohledech blízké baroknímu způsobu reprezentace světa. Ivo Harák ve svém referátu představil tvorbu významného reprezentanta naší duchovně orientované poezie druhé poloviny 20. století, Stanislava Zedníčka.

Anna Batistová se zaměřila na literární rubriky londýnských exilových časopisů Obzor a Kulturní zápisník, americká badatelka Ellen Langerová na konkrétním vydání Nerudových Povídek malostranských z roku 1941 prezentovala okolnosti doprovázející nejen toto vydání, ale též některá další Nerudova díla a věnovala se argumentům, které byly v těchto procesech využívány.

Smích a válka se staly tématem příspěvku Xaviera Galmiche, ve kterém sice naznačil některé polohy vnímání válečného stavu prizmatem humoristických a zábavných časopisů vycházejících v letech 1914 až 1918, ale jeho příspěvku scházel sumarizující zřetel. Petra Jamesová ve svém referátu analyzovala válečnou motiviku v prózách Jiřího Kratochvila a její zásadní význam pro autorovo dílo, Martin Pilař připomněl válečné motivy v poezii a próze Jáchyma Topola. Zajímavý byl zejména výklad o Topolově poezii, v níž se konfliktem a ohrožením stává nejen hra na vzpomínku na válku, ale také motivy indiánské, klukovské, ale také reálněsocialistické. Tématem referátu Katici Ivankovićové byl obraz války a jejích účastníků v díle současných českých spisovatelů, jako jsou např. Jiří Kratochvil či Michal Ajvaz.

Peter Zajac analyzoval ve svém příspěvku téma „války v hlavě“, tedy boje člověka proti němu samému, které demonstroval na příkladu novely Jána Johanidesa a románu Ivany Dobrakovové. Petra Kožušníková ve svém komparativně zaměřeném referátu představila tvorbu švýcarské prozaičky Eriky Pedrettiové (1930), kterou rozebíraka v kontextu českých próz tematizujících osud Němců v českém poválečném prostředí (K. Tučková, R. Denemarková, J. Katalpa). Příspěvek Suzany Kosové byl soustředěn na téma osudů žen za války, tak jak je zobrazován v dílech současných českých spisovatelek, např. v prózách Hany Andronikovy či Radky Denemarkové nebo Kateřiny Tučkové.

Slovenskou literaturu do programu konference vnesl příspěvek Lubomíra Machaly, jenž sledoval téma druhé světové války v próze Pavla Vilikovského Vlastný životopis zla. Název referátu „Špiclové v české literatuře“ Stephana-Immanuela Teichgräbera z vídeňské univerzity mohl vyvolávat očekávání dramatických odhalení a příběhů špionů a donašečů. Příspěvek se však zaměřil na známý případ Karla Sabiny a jeho posmrtný obraz a nedostalo se na původně avizovanou analýzu postavy špicla v české filozofii, zejména v díle Karla Kosíka.

Miroslava Slavíčková ve svém příspěvku připomněla tvorbu českého diplomata, grafika a spisovatele Vladimíra Vaňka. Polská badatelka Natalia Palichová představila podoby války a konfliktu v próze Pavla Haka, francouzského spisovatele českého původu. Prózu Oty Filipa zkoumala ve svém referátu Anna Gnotová, analyzovala postavu otce Bohumila, která patří v autorově tvorbě mezi nejvýraznější.

Ryze slovakistický materiál představili ve svých příspěvcích Ivan Jančovič a Kristína Krnová. Jančovič sledoval proměnu zpracování válečného tématu v závislosti na měnícím se mocenském a politickém tlaku v období od konce války do šedesátých let, Krnová tematizaci války v prózách Ladislava Ťažkého. Příspěvek Radoslava Passii se věnoval — v kontextu slovenských účastníků ojediněle — česko-slovenskému tématu. Případ Ladislava Grosmana, autora Obchodu na korze, je specifický od samého počátku, když Grosman, byť Slovák, začal publikovat v češtině. Passia detailně rekapituloval život a dílo tohoto autora „na pomezí“ a nastínil i možnosti, jak dílo takového autora nahlížet, totiž nikoli skrze národní, ale spíše areálovou (v tomto případě středoevropskou) perspektivu.