Previous Next
Obhájené disertace 2018 TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární...
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...

JIŘÍ TRÁVNÍČEK

Dvě autorky, z nichž jedna působí na Birmighamské univerzitě (D. Fullerová) a druhá na Univerzitě Severní Dakoty (D. Rehberg Sedová), stojí za objemnou publikací, navíc vydanou v prestižní edici Routledge Research in Cultural and Media Studies, publikací s obrovským heuristickým zázemím, stejně jako důkladnou konceptuální reflexí. Jde o práci svým založením empirickou, ale nejenom. Zkusme si ji na úvod představit podle nejfrekventovanějších hesel věcného rejstříku: čtení, sdílené čtení, komodifikace, média, knižní trh, ideologie, veřejnost, čtenářské komunity, výběr knih, vzdělání, fikce, čtenářský průmysl.

Ono „čtení mimo knihu“, jež sugeruje titul, je představou toho, jak žije čtení v situacích, kdy je sdíleno v rámci různých společenství, tedy v relaci čtenář — čtenář, resp. čtenáři v rámci různých skupin. Autorky razí termín sdíleného čtení, pro jejich práci naprosto klíčový. Jde „jak o sociální proces, tak o sociální formaci“ (s. 27); zacíleno je tedy na čtenářské komunity, konkrétně jak a čím drží pohromadě, co je utváří a jak fungují. Přitom se tak úplně necílí na zkoumání zdola, tedy toho, jak jednotlivé komunity či kluby fungují coby víceméně autonomní mikrostrukturní jednotky. Toto téma je v anglosaské oblasti ostatně dobře pokryto např. již klasickou publikací J. Radwayové Reading the Romance (1984) či ještě více knihou E. Longové Book Clubs: Women and the Uses of Reading in Everyday Life (2003). Zaměřují se spíše na čtenářský průmysl (s. 17; další jejich klíčový termín), což má být „způsob, jak pojmenovat různé sociální a ekonomické struktury, jež dohromady vytvářejí současné čtenářské kultury“ (s. 17). Daný způsob pak umožňuje zkoumat případy masového čtení (mass reading events), což je další klíčový termín publikace. Snahou je tedy

postihnout sociální aktivity organizované shora a cílící převážně na tzv. většinového čtenáře. Autorky tak vykračují mimo okruh kulturního katastrofismu toho druhu, že čtení končí, nikdo nečte, běda, běda a ještě jednou běda, lidé jsou plytcí a stále plytčejší, že Gutenbergova doba nenávratně končí atd., a hledají, co jednotlivé programy kolem propagace čtení a knih přinesly a — ještě spíše — na čem jsou postaveny. Přitom zkoumají případy ze tří zemí: Velké Británie, USA a Kanady. Zároveň však ani ve svých závěrech nepřinášejí optimistický obraz, že je tomu úplně jinak, než jak se všeobecně soudí. Ten, kdo poctivě (tj. neideologicky) zkoumá, je zákonitě nucen opustit černo-bílou optiku a zákonitě se pohybovat mimo plamenně křičící hesla o kulturním úpadku.

Značnou pozornost věnují autorky tomu, aby vymezily čtení, konkrétně aby ho vymanily z tradiční představy jakožto izolované aktivity, v níž jsme sami, bez jakékoli intervence okolí a zcela vypřaženi ze sociálních vazeb. Tvrdí, že „představa soukromého a osamoceného čtenáře je sama o sobě sociálním konstruktem“ a že „patří k ideologii, jež upřednostňuje a romantizuje tvorbu osamoceného jedince (autora nebo čtenáře)“ (s. 33). Jejich představa sdíleného čtení tak není budována jako opozice ke čtení soukromému. Soudí, že pole mezi soukromým a veřejným má mnoho podob a odstínů a že nevystačíme s jejich pojetím jako binární opozice. S tím souvisí i obhajoba reálného čtenáře, tj. potřeba vykročit z textového omezení na čtenáře modelového (strukturního či virtuálního). Autorky soudí, že termín odezva (ohlas) či volněji zaměření na (response, známý ze spojení reader-response criticism) by se měl nahradit termínem zkušenost (experience). V úhrnu: „čtení je sociálním a politickým aktem, který vykonávají konkrétní jedinci“ (s. 41), tj. „sociálně situovaným aktem“ (s. 43).

Osobně považuji za těžiště knihy — mj. i tím, že zde má čtenář možnost seznámit se s úplně jinak fungující kulturou — část věnovanou mediálním aktivitám zaměřeným na knihy. Patří sem velmi sledovaný program americké televize (Oprah’s Book Club), populární pořad televize britské (Richard & Judy Book Club), v němž se zdaleka neprojednávala jen literatura současná, rozhlasový pořad kanadský (Canada Reads) a několik lokálních programů — z Liverpoolu (Liverpool Reads), Bristolu (Great Reading Adventure) či Seattlu (One Book, One City). Autorky důkladně popisují, jak tyto pořady či programy vznikly, jak fungovaly. Zkoumají i jejich zázemí, zejména pak názory těch, kdo je uvedli v život. A dochází i na to, jak tyto akce byly vnímány jejich diváky, posluchači či účastníky. Pozice autorek se jeví jasně: je jim cizí snobská přezíravost, tedy názor, že tyto pořady de facto kultuře škodí a že skutečná literatura se odbývá někde jinde. V této části se ke slovu dostávají i politicko-ekonomická zkoumání. V recenzi M. Barkera (Participations X, 2013, č. 2) stojí, že právě v této kapitole autorky slučují Bourdieovo pojetí kulturního pole s metodami birminghamské školy cultural studies. Názor nikoli neopodstatněný. Autorky ukazují, že zejména televizní pořady měly opravdu významný vliv, konkrétně že např. kladný názor na knihu v britském pořadu zvedl náklad knihy až o 1 000 procent. To velmi rychle vycítili i nakladatelé, takže do redakce o překot posílali své tituly, nicméně v jenom pořadu se dostalo jen na pár z celkového počtu asi 700 zaslaných. Z těchto pořadů se podle autorek stali silní hráči současného čtenářského průmyslu. Podobný případ známe i z Německa, kde mezi lety 1988–2001 fungoval Literární kvartet s M. Reichem-Ranickým, a třebaže volba knih byla daleko vybranější než v pořadu britském a americkém, i u něj bylo cítit, jak už pouhá zmínka o tom, že se o něm v Literárním kvartetu mluvilo, dělala s prodejem divy. — Autorky ukazují i jisté napětí, které se u jednotlivých akcí ukazuje, konkrétně že lidé, kteří se jich účastní, tak činí spíše s ohledem na čtení a knížky než s ohledem na prostředí toho kterého média. Je to spíše mise ne-li partyzánská, tedy alespoň disidentská (vysoká symbolická prestiž × zábava). V případě pořadu Canada Reads mnozí pociťují i jisté znepokojení, zda tento pořad populární zábavy je schopen plnit svou misi týkající se knih a čtení. Stejně tak se někteří diváci britského pořadu Richard & Judy poněkud zdráhají přiznávat, že tento pořad sledují, nebo se za to i ospravedlňují. Kniha jako by stále byla pro mnohé něco, co se do masmediálního prostředí nehodí. Z toho vyplývá, že masmediální propagace knih a čtení je už sama předem u lidí zatížena jistou nedůvěrou. Současně však platí, že tato média dokážou být v propagaci čtení velmi účinná.

K metodě. Autorky kombinují pohled do mechanismů jednotlivých „případů masového čtení“ s empirickým zkoumáním jejich účastníků, jakož i těch, kdo se podílejí na chodu těchto akcí. Nad tím vším je vystaveno ještě jedno patro reflexe, kde dochází na ekonomicko-kulturní úvahy o tom, jak jsou jednotlivé země v této strategii rozdílné a zároveň v mnohém shodné kde se tato shoda/rozdílnost bere. V rámci těchto srovnání autorky např. zjišťují, že pořad Canada Reads je ze všech zde představených daleko nejvíc směřován k popularizaci domácí literatury, jakož i k pěstování národního kanadského kulturního povědomí. Pokud jde o finanční podporu, nacházejí autorky znatelný šev mezi Kanadou a Velkou Británií na jedné straně a Spojenými státy na straně druhé. První dvě země „ukazují silnější ideologický závazek k pojetí kultury jako veřejného dobra“, s dodatkem: „přinejmenším do poloviny 90. let“ (s. 131), americký model podpory je daleko roztříštěnější, tj. bez potřeby jedné ústřední agentury, která by na sebe brala klíčovou odpovědnost. Z jiné strany: v USA se více prosazuje model svobodného individua a občana, v Kanadě a Velké Británii dochází na model preferující akcent na osvětu a vzdělání i pevnější strukturaci programů.

Reading Beyond the Book je kniha velmi široká a důkladná (místy snad až poněkud rozbíhavá). Ve velké úctě je nutno mít její empirické založení (množství konkrétních pozorování), přičemž pro ty, kdo by chtěli nahlédnout do dalších detailů, existují webové stránky daného projektu. Velmi široká a důkladná je i teoreticko-metodologická výbava obou autorek. Zřejmě hlavním přínosem je zjištění, jak bohatou a vnitřně členitou činností čtení je, tedy že i přes globalizační válec, který můžeme sledovat v jednotlivých médiích, každá komunita lidí, kteří se spojili dohromady kvůli knihám, bude vždy vykazovat svou vlastní specifičnost. Dále že čtení sdílené není parazitem či oponentem čtení čistě individuálního a že čtení pro radost je velmi široká činnost mající mnoho podob i cílů. A ještě něco: přestože ideologie patří k jednomu z klíčových termínů knihy, svým založením, tj. hlavně důrazem na empirii, jde o knihu neideologickou. Zájem o problém a bohatá matérie rozpouštějí jakékoli apriorní teze a schémata.

Danielle Fuller — DeNel Rehberg Sedo: Reading Beyond the Book. The Social Practices of Contemporary Literary Culture. New York/London, Routledge/Taylor & Francis Group 2013. 349 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2015.