Previous Next
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...
O díle a myšlení Egona Bondyho ROMAN KANDA Nakladatelství Filosofia vydalo v loňském roce monografii Myšlení a tvorba Egona Bondyho. V charakteristické...

JAN MALURA

Paměťová kulturní studia dnes zažívají svůj zjevný rozvoj, a to i v českých zemích. Svědčí o tom například program letošního kongresu světové literárněvědné bohemistiky, jehož podstatnou součástí se stala reflexe kultury vzpomínání na válečné události. Domácí společenskovědní badatelé, spíš mladších generací, začínají stále častěji využívat této perspektivy jako metodologického východiska svých prací. Postupně se k nám v překladech dostávají i klíčové teoretické práce. Celý koncept má nejrůznější výhody i nebezpečí. Dává možnosti pro interdisciplinární výzkum, zároveň může odrazovat složitým pojmovým aparátem. Z řady výzkumných oblastí se rýsují především tři výrazně produktivní okruhy — tedy studium paměťových reprezentací historických události, míst a v neposlední řadě významných osobností. Při husovském výročí se v tomto roce objevilo několik počinů (konferenčních přednášek, mediálních pořadů), které se inspirativně zabývaly druhým životem českého reformátora. Právě ten se jeví dnes jako velmi atraktivní téma, a to i proto, že vlastní život a dílo Husa jsou dnes již slušně zmapovány a nabízejí spíš jen upřesnění.

Srovnatelnou osobností, která fungovala a stále funguje v kolektivní paměti podobně intenzivně jako Hus, je nepochybně J. A. Komenský. Právě na něj se soustředí nedávno vydaná kniha Figurace paměti. J. A. Komenský v kulturách vzpomínání 19. a 20. století, která je dílem mezioborového týmu devíti autorů a autorek, historiků, kulturních antropologů, sociologů, historiků literatury i umění, jehož jádrem se stalo Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku (Filozofický ústav AV ČR). To je též kmenové pracoviště hlavní redaktorky, Lenky Řezníkové, literární badatelky uvažující v širších kulturních kontextech (čtenáři České literatury ji mohou znát jako autorku monografie Moderna a historismus [2004]). Těm, kteří dnes nedůvěřují pojmu kolektivní monografie (protože jej zdevalvoval systém hodnocení vědeckých výsledků), navrhuji alespoň nahlédnout do recenzovaného svazku. Máme v ruce ucelenou práci s delšími, strukturovanými kapitolami, s několika rejstříky a důkladným závěrem a hlavně knihu, kterou sceluje vyhraněné metodologické východisko. Autorskému kolektivu v ní nejde přednostně o zmíněný druhý život, který odráží hlavně proměny významů, jež se dané osobnosti připisují, ale o konkrétní kulturněantropologické mechanismy paměti a vzpomínání; jejich pozornost vzbuzuje fakt, že některé informace uvíznou „v sítu naší paměti“, zatímco jiné projdou bez povšimnutí, jsou vytěsněny a zapomenuty. Je nutné podtrhnout, že autoři pojímají procesy kulturního vzpomínání jako výrazně sociální jev, a navazují tak na práce Maurice Halbwachse, podle něhož je paměť produktem sociálních rámců a interakcí. Zdůraznění sociálního rozměru paměti je klíčové a přináší zároveň vymezení proti pojmu kolektivní paměť, který předpokládá jakousi obecně sdílenou sumu vědomostí a představ o minulosti. Podle našich autorů je kulturní vzpomínání nejednotné, vedle sebe existují různá „vzpomínková společenství“, která vytvářejí různé formy kulturní paměti. A právě Komenský představuje pěkný příklad „vícevrstevného kódování kulturní a historické paměti“ (s. 24).

Práce je rozvržena do tří částí, protože sleduje tři roviny problému, a to identitu, instituce a média. Vzhledem k vymezení badatelských fundamentů, tedy zdůraznění sociálního rozměru paměti, se stává výchozím bodem úvah identita („Část I. Paměť a identita“). S tímto odrazovým můstkem lze souhlasit, budování paměti je socializační proces, odráží se v něm vztah určité skupiny k minulosti. Komenský je tak „čten“ jako ikona moderního učitelstva, jako zosobnění Jednoty bratrské, jako průkopník ženské emancipace atd. Lucie Storchová ukazuje narůstání reflexe Komenského v souvislosti s rodícím se českým národním hnutím, Komenský tak opouští pole náboženské a učenecké praxe a stává se součástí národního příběhu a společně s Danielem Adamem z Veleslavína též autoritou národního jazyka. Zásadní význam v tomto procesu měla Palackého biografie Komenského, která ustanovila určitý okruh motivů, jež se později stereotypně tradovaly či byly aktualizovány. Komenského život začíná být reprezentován jako sled bojů, jeho texty se stávají „rezervoárem metafor pro kolektivní uchopení samotné figury Komenského (jeho život je popisován jako putování labyrintem)“ (s. 53). Jaroslav Ira analyzuje česko-německé spory o Komenského, ale i ambivalentní postoj Poláků k němu, jehož součástí je i tzv. černá legenda, podle ní byl Komenský zrádce, který zapříčinil vypálení Lešna. Připomíná i regionální či moravskou identitu, jen zmíněno je ovšem vztahování slovenské. Tady bychom očekávali větší pozornost, Komenský žil (na rozdíl od Husa) v kulturní paměti Slováků vždy dosti intenzivně, což dokazuje už jen prostý fakt, že jeho jméno nese klíčová slovenská univerzita. Jan Horský a Lenka Řezníková se zabývají postavením Komenského v konfesijním diskurzu, přesněji řečeno napětím mezí připomínáním jeho náboženského působení a zároveň marginalizováním těchto aspektů v souvislosti se sekularizačními tendencemi a liberalismem 19. století, kdy se nakonec dominantním klíčem ke Komenskému stává idea humanity. Autoři upozorňují také na intenzivní diskuze o Komenském mezi prvorepublikovými evangelíky, u nichž měla tato „komunikace o významné osobě“ zásadní význam, vymezovali se tak vůči katolickým praktikám „zištného“ uctívání světců. V době první republiky výrazně zesílil kult Komenského, a to v souvislosti s oficiální úctou k T. G. Masarykovi, přičemž u obou osobností byly hledány a nacházeny paralely. V této kapitole postrádám pohled na situaci po roce 1945, zejména na devadesátá léta 20. století, kdy byl Komenský často spojován s ekumenismem.

Michael Voříšek sleduje obraz Komenského v učebnicích dějin pedagogiky, v nichž se na přelomu 19. a 20. století ustálilo konstantní líčení života „učitele národů“ i jeho didaktické činnosti, vznikl „zásobník motivů, jejichž užití bylo v učebnicích posledních sto deseti let prakticky povinné“ (s. 160); zároveň byl Komenský právě zde násilně aktualizován a později politizován. Lucie Storchová vychází z teze, že kulturní paměť je fenomén ze své podstaty ambivalentní a že v průběhu 19. století se formovala v různých rámcích (profesních, regionálních, konfesijních) jakási konkurenční „protipaměť“. Přezkušuje pak tuto ideu na dvou modelových skupinách, ženském emancipačním hnutí a dělnictvu, a ukazuje, že aktualizace Komenského byla v těchto komunitách potlačována ve prospěch „nacionální valence kulturní paměti“, tj. ve prospěch včleňování do jednotného českého národního společenství.

Druhou část („Paměť a věda“) zahajuje kapitola zaměřená na fungování Komenského ve vědeckém diskurzu. Vladimír Urbánek klade otázku, jestli si vědecké komunity konstruují specifickou paměť a jak je právě ona ovlivňována kolektivní pamětí jiných společenství. A specializované tázání míří přímo ke komenologii, k mechanismům „konstrukce Komenského jako tématu bádání“ (s. 180), jak si je vytváří tato mezinárodní, institucionalizovaná disciplína. Osou výkladu jsou zde Komenského jubilea coby „motor“ kolektivního vzpomínání, ale Urbánek se užitečně věnuje také inscenaci osobnosti v muzejních expozicích a dalších významných institucionálních místech paměti, jakým je mauzoleum v nizozemském Naardenu, jež dokonale splňovalo „úlohu sekulární svatyně, kam ctitelé Komenského, komeniologové, intelektuálové a politici pořádali poutě“ (s. 217; Urbánek pohotově upozorňuje, že podobný kult ostatků a předmětů je doložen také v případě Galilea či Newtona). Zasloužená pozornost je věnována moderní, hravé a sémioticky nápadité expozici v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě (např. pohybující se dřevěné kolo velkého mandlu symbolizující vrtkavost Štěstěny i pohnuté osudy exulantů mám dodnes v živé paměti, což se mi, přiznávám, u muzejních výstav příliš často nestává…).

Stranou pozornosti nezůstává ani vytváření oborových kánonů a tady kniha poprvé výrazně vstupuje do literárněvědné oblasti. Urbánek líčí postupné formování katalogu kanonických, často citovaných Komenského spisů (Labyrint, Kšaft, Orbis, Janua, List Montanovi aj.). V případě literárněvědného diskurzu považuje za klíčové dílo Vlčkovy Dějiny české literatury, v nichž registruje i neotřelé „čtení“ Labyrintu. Trefné je upozornění na způsob kanonizace Komenského jako literáta u Arna Nováka, který ho vztahuje k literárnímu romantismu a realismu a exaltovaně konstruuje jeho až heroický individualismus a autenticitu autorského subjektu. V rámci literárněvědné debaty (F. X. Šalda, J. B. Čapek, A. Škarka, S. Souček) považuje Urbánek za velmi podstatnou otázku zařazení Komenského ke konkrétní epoše či směru (národní humanismus Veleslavínova okruhu × baroko) a připomíná nesamozřejmou pozici Komenského latinských spisů v domácích literárních dějinách. Stranou pozornosti zůstaly bohužel novodobé edice, které se snažily prezentovat Komenského jako autora beletrie, což se týkalo zejména Labyrintu, jenž byl z těchto důvodu občas i jazykově modernizován.

Vladimír Urbánek, historik s širokým rozhledem, celkově velmi dobře reflektuje nejrůznější posuny dynamického komeniologického bádání. Přesto může mít lecjaký čtenář-specialista pocit, že o některých významných vědeckých výkladech Komenského se pojednává příliš stručně. Ale o ně de facto nejde, recenzovaná kniha není prací o tom, jak funguje Komenský v odborných diskurzech, protože ty jsou jen jedním segmentem kultury vzpomínání, navíc segmentem, který většinou nepřekračuje úzký okruh specialistů. U této obecnější otázky se na chvíli zastavme, domnívám se, že některé reprezentace díky svým formám, žánrům a médiím vstupují do paměťové hry výrazněji, resp. zasahují širší společenství než mnohé jiné. Jako dlouholetý čtenář časopisu Studia Comeniana et historica mám ve své individuální paměti několik znamenitých historických či filozofických příspěvků ke Komenskému, ale chápu zcela, že dosah tohoto časopisu vzhledem k širší veřejnosti je naprosto minimální a že paměťová studia by měla mířit především ke kultuře vzpomínání širšího okruhu. Z vědeckých publikací se nabízí především syntézy, učebnice, slovníky, čtenářské edice, tj. práce, s nimiž je v kontaktu i laik. Zde příklad: leckdo z nás nefilozofů, tj. historiků či filologů, sáhl někdy po Sousedíkovu kompendiu Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím (1997) a nemohl si nevšimnout, že Komenský tu nemá samostatné pojednání (přestože nechybí samostatná kapitola např. o Jeronýmu Hirnhaimovi, který je autorem volných náboženských meditací, ne filozofických děl). Urbánek tento fakt eviduje a stručně komentuje (s. 245), ale podle našeho názoru by si zasloužil větší interpretační pozornost. Lecjaký nefilozof totiž zároveň sáhl po pracích nejvýznamnějšího českého filozofa Jana Patočky, který Komenskému věnoval množství studií (jsou sdruženy do tří svazků Patočkových spisů!) a který nám ukazuje Komenského filozofický hlas jako nezanedbatelnou alternativu k descartovskému myšlení. Domnívám se, že reflexe těchto rozporů a nesouladů by se měla stávat důležitou součástí paměťových studií, právě tyto disonance nám mohou odhalit určité mechanismy zvýznamňování či upozaďování. Podrobněji se Urbánek zastavuje u otazníků, které se vyskytly po českém vydání Obecné porady a které výrazně rezonovaly i v kulturní publicistice. Připomenuta je diskuze ve Tvaru v roce 1992, je možné dále doplnit i obsáhlou reakci filologa Alexandra Sticha z tehdy ještě masově čtených Literárních novin (1994, č. 2), která proti obvinění Komenského z antihumanismu a propagace totalitarismu staví úvahu nad žánrem utopie a utopickým postojem ke světu vůbec (poměrně frekventované úvahy o utopismu Komenského recenzovaná kniha nezaznamenává).

Mottem nejrozsáhlejší, třetí části knihy Paměť a média je dnes již slavné heslo Marshala McLuhanna „Médium je poselství“. Základní tezí je tudíž fakt, že „různá média organizují vědění odlišným způsobem“ (s. 251), zároveň je však zřejmé — právě na příkladu Komenského —, že mezi nimi dochází k výrazné interakci (Palackého biografie zřetelně ovlivnila vizuální reprezentace Komenského). Klíčovým médiem pro Komenského jsou samozřejmě texty, především na nich je závislá reflexe jeho osobnosti, Lenka Řezníková připomíná některé body ze starších dějin vydávání jeho děl, např. cenzurní zásahy. Fakt, že Komenský patřil k „perzekvovaným autorům“, mu zajišťoval značné sympatie vlastenecké společnosti vyhraňující se proti vídeňské vládě. Knihy se staly rovněž důležitým atributem Komenského biografií, včetně obrazu hořících knih v Lešně.

Při analýze literárních reprezentací Komenského využívá Lenka Řezníková zejména intertextuální přístupy, ukazuje, že texty o něm byly založeny na několika stabilních motivech, jež byly recyklovány, jednotlivá topoi přecházela z textu do textu. Pokud jde o beletristické zpracování, panovaly nad Komenským coby literárním hrdinou dlouhou dobu rozpaky, což platí o románu, stejně jako o dramatu (srov. kapitolu Kamila Činátla). Výraznými nástroji Komenského „literární inscenace“ se stávaly metafory (poutník, labyrint, světlonoš), mnohé z nich měly přímý vztah k jeho spisům (světlo v temnotách, hlubina bezpečnosti), byly používány v románech i v komeniánských biografiích. Významným schématem biografií se stávala, jak pěkně ukazuje Řezníková, též topografická matrice, líčení Komenského života i literární činnosti se odvíjelo podle chronologie míst jeho pobytů. Stať Řezníkové je zároveň genologickou úvahou nad žánrem biografie, nad jeho rozvolňováním, narušováním (např. Život Jana Amose M. V. Kratochvíla směřující k eseji). Dodejme, že zatím nevyužitým polem zůstává studium četných aluzí (souhlasných i polemických) na Komenského život i dílo, roztroušených v množství literárních děl zejména 20. století (namátkově zmiňme Holanovu báseň Hlubina nebezpečnosti).

Velmi trefné postřehy čteme rovněž v kapitole Paměť a obraz, v níž Kateřina Horníčková ukazuje, jak žánr portrétu vizuálně kanonizuje národního „velikána“, jak buduje image učence a tvůrce trvalých hodnot. Také zde, stejně jako v literárních textech, je stereotypní reprezentace postupně, někdy spíš nesměle aktualizována, právem se zdůrazňuje např. pojetí Františka Bílka, u něhož je Komenský spíše tragický prorok. Standardizovaný obraz Komenského za první republiky, šířený i státní propagandou, je pak narušován dnes vysoce ceněným Oskarem Kokoschkou, a to paradoxně v oficiálním portrétu Masaryka z roku 1935, jež obsahuje metaforickou, duchovně procítěnou postavu Komenského coby alter ega prezidenta (škoda, že právě tento obraz není reprodukován v jinak bohaté obrazové příloze knihy). Překvapivě jen v poznámce pod čarou je zmíněno Muchovo plátno ze slavné Slovanské epopeje, přestože tato vizuální reprezentace představuje velmi svéráznou, ale ne zcela ojedinělou podobu komeniánského tématu (veskrze tragickou — zhroucený, umírající učenec na břehu moře); Muchova malba navíc obsahuje zednářskou symboliku (malíř byl členem pražské zednářské lóže nesoucí Komenského jméno).

Proměny divadelního a filmového vzpomínání popisuje Kamil Činátl, který si programově všímá také performativních účinků těchto uměleckých reprezentací, zajímá ho ohled k publiku, afektové působení na diváka. Z tohoto hlediska se mu jeví dramata o Komenském jako nepříliš účinná, spíše schématická, konvenční a „papírová“. Podobně je, zejména na základě dobových reakcí, označována i hra Arnošta Dvořáka Bílá Hora, jejíž inscenaci ovšem Činátl zároveň charakterizuje jako expresionistickou, aniž by tento charakter blíže osvětlil (za expresionistickou poetikou si obvykle představujeme něco jiného než uplatnění běžného národně heroizačního klišé, ostatně Dvořákova hra byla chápána hlavně jako výraz autorova anarchismu a nihilismu). Proti tradici jdou často divadelní adaptace Komenského Labyrintu, které nejednou zahrnují i motivy z Komenského biografie. Hlavní pozornost věnuje Činátl populární cimrmanovské inscenaci České nebe, kterou výstižně charakterizuje, včetně faktu, že ironická hra s historickým věděním tady nesměřuje ke kritice, ale pomocí odstupu a humoru de facto reprodukuje konvenční a kanonické znalosti (s. 344). U známého filmu o Komenském (Vávrovo a Kratochvílovo Putování Jana Amose) upozorňuje na problematické přijetí publikem i kritikou. Trojdílný televizní film Via Lucis (1992) zůstal ku škodě věci stranou Činátlovy pozornosti, přestože zrcadlí dosti typickou disonanci v kulturním vzpomínání na Komenského. Komeniolog Boris Uher považoval tento snímek za ještě horší než Vávrův opus, je podle něj snahou zkreslit Komenského odkaz a představit tohoto aktivního humanistu jako pesimistického ubožáka a fňukajícího starce. Křesťansky orientovaný režisér Vladimír Suchánek ve své odpovědi Uhrovi deklaruje právo tvůrce vytvářet volné, imaginativní „obrazy ze života“ a akcentovat v nich bolest a patos tragédie, stejně jako Komenského neúspěchy, utopismus apod. (srov. materiál Františka Hýbla, Studia Comeniana et historica, 2000, č. 63–64).

Z hlediska metodologického lze za jednu z nejzajímavějších kapitol knihy považovat stať „Topografie paměti“ Jaroslava Iry. Osobně se domnívám, že zkoumání vztahu identity, prostoru a paměti, ukotvenosti a rozmístění kulturního vzpomínání v prostorových souřadnicích, je vůbec nejatraktivnějším tématem paměťových studií. Badateli běží o veškerá místa, kde byl či stále ještě je Komenský připomínán, tj. také o místa bez reálného vztahu ke Komenskému, ale zejména Jaroslava Iru zajímají konkrétní místa Komenského kultu, „města i kraje Komenského“, strategie vytváření místní identity a regionální propagace, zmiňuje, byť jen okrajově, také toponomastiku. Pozoruhodným závěrečným svorníkem knihy je kapitola Karla Šimy o slavnostech, mnohá již dříve zmíněná témata se tu vracejí v novém světle — nacionální soupeření o Komenského, jeho „čtení“ coby pokrokové osobnosti bojující proti sociálnímu zotročení lidu a topografické rozvržení paměti (důležité oslavy se odehrávaly v Brandýse nad Labem, který je z tohoto hlediska i dnes důležitým festivalovým a turistickým centrem). Společně s kapitolou M. Voříška je toto pojednání nejvíce dotaženo do nedávné minulosti, resp. přítomnosti, věnuje pozornost oslavám v roce 1992, v nichž se angažoval i prezident Václav Havel, který v jednom ze svých projevů výrazně aktualizoval odkaz Komenského, jako výzvu k novému „sebepochopení člověka“ a odpověď na kritickou situaci soudobého světa.

Překvapivě málo pozornosti se v knize věnuje školskému kánonu a roli různých edukačních materiálů, přitom není pochyb o tom, že škola, od nejnižších stupňů až po univerzitu, byla a je mocným šiřitelem paměti o významných osobnostech a učebnice se, hlavně v minulosti, stávaly důležitým médiem kultury vzpomínání (máme na mysli zejména středoškolské učebnice dějepisu a literatury). Jen výjimečně se na tuto oblast narazí, např. v poznámkách Kateřiny Horníčkové o působení emotivní kresby Felixe Jeneweina zobrazujícího Komenského při loučení s vlastí, která byla dlouho užívána ve školních pomůckách a vepsala se tak do paměti několika generací žáků (s. 300). Jistý problém vidím též v terminologii práce, která je vnímatelsky náročná a zčásti nejednotná, přičemž někteří autoři užívají opravdu velmi specifického slovníku (mnemotechnika, mnemonické figury, masternarativ, viktimizační duktus, komodifikace, dekulpace, exkulpace). Terminologie ovšem není v úvodu či jinde vysvětlena, počítá se tedy s tím, že čtenář se alespoň elementárně orientuje v paměťových studiích a že se daným názvoslovím dokáže samostatně prokousat. Pojmové novátorství vrcholí v sousloví Jaroslava Iry komenacionalizace prostoru, které, připouštím, může méně konzervativní recipient číst i jako půvabnou intelektuální slovní hříčku, odkazující na klíčové pojmy „komemorace, Komenský a nacionalizace“ (s. 379). Kniha má pečlivě zpracované rejstříky, schází v ní jen medailony jednotlivých autorů, které u díla výrazně mezioborového považuji za důležité.

Uvedené výhrady míří spíš k detailům, celkově lze konstatovat, že kniha naplňuje nelehký úkol, který si předsevzala — v široké interdisciplinární perspektivě úspěšně mapuje a reflektuje kulturní vzpomínání na J. A. Komenského. Ukazuje mimořádně bohatou paměťovou tradici, která je velmi různorodá, ale zároveň méně kontroverzní než v případě letos jubilujícího Jana Husa. Komenský vykrystalizoval do podoby „ideálního, moudrého, předvídavého státníka“ a stal se „alternativou k vyhroceným akčním typům Jana Žižky a Jana Husa“ (s. 429). Připomeňme ještě na úplný závěr, že autorům nešlo jen o samotného Komenského, do značné míry je zajímaly univerzální mechanismy kulturní či kolektivní paměti (selekce, vytváření schémat, manipulace, generalizace apod.). Kniha proto může podnítit mezioborový výzkum reprezentací dalších klíčových osobností, míst či událostí. Ten si v jednotlivostech vyžádá specifické způsoby pohledu, ale v základních fundamentech může tato práce posloužit jako inspirativní vzor.

Lenka Řezníková et al.: Figurace paměti. J. A. Komenský v kulturách vzpomínání 19. a 20. století. Praha, Scriptorium 2014. 504 strany.

Vyšlo v České literatuře 4/2015.