Previous Next
Jaromír Šavrda demytizovaný PETRA LOUČOVÁ V roce 2018 uplynulo třicet let od nečekaného úmrtí ostravského novináře, básníka, prozaika a disidenta...
Na obranu fanfikce STEFAN SEGI Pojetí akademického psaní o populární kultuře jako obrany má dlouhou tradici, která často více než o populární...
Básně, věci a básně o věcech JIŘÍ JELÍNEK Ve dnech 30. 1. až 2. 2. 2019 se v prostorách Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze konala...

VÁCLAV SMYČKA

Vše začíná již na obalu knihy. Uprostřed prázdné bílé plochy je umístěn malý výřez rytiny. Ve spleti hustých čar rozeznáváme jen bohatě řasenou látku, snad jakýsi plášť, a náznaky prošedivělého plnovousu. Nelze spatřit ani tvář, ani žádnou jinou podstatnou část postavy, která by ji identifikovala. A přesto si je čtenář takřka jistý — shluk čar, ony matné kontury plnovousu a těžký plášť s kožešinovým lemováním jsou Jan Amos Komenský. Kde se bere ta jistota? Na základě čeho v labyrintu čar, několika pouze naznačených atributů raněnovověkého vzdělance, rozpoznáváme právě Komenského? A kdo je vlastně tím, koho zde označujeme „Komenským“? Nepředstavuje pro nás „Komenský“ spíše než skutečnou osobu právě tento soubor tradičních atributů raněnovověkého vzdělance, prošedivělý vous s těžkým, kožešinou lemovaným pláštěm, ony charakteristické tahy starých rytců?

Toto jsou otázky, které nás přivádějí rovnou k jádru tázání knihy Figurace paměti s podtitulem J. A. Komenský v kulturách vzpomínání 19. a 20. století, jejíž desky zdobí tento vhodně zvolený výřez rytiny. Publikace věnovaná formám vzpomínání na Jana Amose Komenského v domácí kultuře od 18. století do současnosti vyšla v loňském roce jako výsledek práce kolektivu autorů pod vedením Lenky Řezníkové a pod záštitou Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filozofického ústavu AV ČR. Vedle Lenky Řezníkové a dalších odborníků z komeniologického oddělení Akademie věd Vladimíra Urbánka, Lucie Storchové a Kateřiny Horníčkové spolupracovali na knize také historikové a sociologové Jan Horský, Jaroslav Ira, Karel Šima a Michael Voříšek z Fakulty humanitních studií a historik a literární vědec Kamil Činátl z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Publikace čítající přes 500 stran je proto výsledkem spolupráce odborníků hned z několika humanitních disciplín. Mnohost oborů, které se zde setkávají, však překlenuje jediné společné paradigma kulturněvědných paměťových studií, které organicky spájí celou práci do jednotného celku.

Václav Smyčka

V oblasti paměťových studií se u nás v poslední době začínají dávat věci do pohybu. Zatímco domácí pokusy o výzkum kolektivních forem vzpomínání dlouhou dobu zůstávaly poměrně izolované od soudobého vývoje a teoretických debat v zahraničí, a pokud přijímaly zahraniční impulzy, dělo se tak často velice výběrově a mechanicky, v poslední době se na pultech knihkupectví objevilo hned několik prací, které se vyrovnávají s celou šíří teoretických problémů kulturněvědného studia kolektivní paměti. Z publikací, které vyšly jen za uplynulý rok, uveďme knihu Kolektivní paměť, k teoretickým otázkám editovanou Nicolasem Masłowským a Jiřím Šubrtem, jež se zaměřila na teoretickou reflexi kanonických koncepcí paměťových studií, dále kolektivní monografii Uzel na kapesníku, která přinesla několik dílčích materiálově zaměřených studií, a především práci Kamila Činátla Naše české minulosti, jež vyniká aplikací paměťových studií na rozsáhlý materiál popkulturních reprezentací českých dějin. Právě poslední z těchto tří projektů se nejvíce blíží recenzované knize o formách vzpomínání na Komenského, a to svojí snahou o co nejužší propojení bohatého historického materiálu s náročnými teoretickými otázkami mediality a performativity mnemonických procesů.

V obou projektech se podrobná analýza neustále střídá s teoretickou reflexí, a dochází tak k oboustranné produktivní kontrole, která brání teoretickým úvahám, aby neupadly do sebeúčelné ornamentiky, a naopak historické analýze, aby neulpívala v neplodném hromadění typizovaných faktů bez zpětného vztažení k výchozím otázkám. Zatímco však Činátl ve své vlastní monografii sází více na nápaditou hru s jazykem a současně užívá svůj bohatý metaforický jazyk jako kognitivní nástroj, který sám komentuje a historizuje, zaměřují se autoři práce o Komenském více na tradiční, ověřené formy reflexe, tedy neustálé provazování dílčích analýz mnemonického materiálu s aktuálními diskuzemi paměťových studií. Tento přístup má na jednu stranu výraznou výhodu, že čtenář může přehledně sledovat každý krok autorů a jejich argumenty porovnávat s aktuálními diskuzemi a literaturou uvedenou v odkazech, jeho nevýhodou je však o poznání náročnější analytický jazyk, který ve srovnání s lehkostí Činátlovy monografie poněkud ztěžuje čtení práce o Komenském. Důmyslná hra s vizuální rétorikou na deskách knihy se proto v textu samotném proměňuje ve výklad možná až příliš solidní, který sice čtenáře vede k teoretickému promýšlení samotného textu, přenechává mu však jen málo místa pro spolupráci a imaginaci.

Jaké je tedy ono solidní teoretické zakotvení práce? Autoři vycházejí z kanonického konceptu paměťových studií, míst paměti Pierra Nory. S místy paměti však pracují jinak než většina šablonovitých aplikací, které se objevily v minulých letech a které užívaly pojmu spíše jako hesla než jako analytického nástroje. Autoři zasazují Norova místa paměti do širšího historického rámce antické mnemotechniky a prací Frances Yatesové. Současně nabízí také celou paletu jiných tradičních nástrojů, jako je druhý život či kolektivní paměť Maurice Halbwachse, vůči nimž se vymezují, či naopak vyzvedávají některé jejich produktivní rysy. Avšak i vůči samotným místům paměti, jak o nich hovořil Pierre Nora, mají autoři knihy o Komenském výrazné námitky.

Zatímco se totiž Nora soustředil na národní rámce vzpomínání a svá místa paměti chápal jako principiálně jednotné pro celý národ, snaží se komeniologický tým, vedený nedávným přehodnocením Norova konceptu v pracích Moritze Csákyho a Jacquese Le Ridera, toto národní rámcování rozbít, a otevřít se tak co nejvíce složité interakci mnohonásobného zvýznamňování místa paměti. Namísto jednotného a všemi sdíleného „obsahu“ proto podle autorů publikace lze „v Komenském identifikovat polysémantické centrum, které ukazuje k vícevrstvému kódování kulturní a historické paměti a k jejímu perspektivistickému charakteru“ (s. 24). Otevření se vícevrstevnatosti kódování a principiální interakci této plurality rámců přivádí autory práce také k dalším kanonickým autoritám paměťových studií. Jedná se jednak o manžele Aleidu a Jana Assmannovy, kteří kladou oproti Norovi mnohem větší důraz na procesualitu vzpomínání, jeho bytostnou rekonstruovanost a na roli mediality v mnemonických procesech, jednak o další německé literární vědce Astrid Erllovou a Ansgara Nünninga, kteří právě v otázce mediální podmíněnosti vzpomínání nejvíce navazují na manžele Assmannovy a dále jejich podněty rozvíjejí.

Pod vlivem těchto inspirací opouštějí autoři stále více původně příliš statický a monolitický přístup Pierra Nory a směřují k výrazně odlišnému pojetí míst paměti. Jejich práce se tolik nesoustředí „na odhalování tematických posunů, jež by vytvářely příběh recepce“, ale „sémantické posuny traktuje spíše jako průvodní znak proměňujících se kulturně paměťových praxí“ (s. 22). Právě důraz na „praxi“ vzpomínání, tedy na vzpomínání jako dynamický a mediálně inscenovaný proces, jenž má událostní povahu, představuje podle mého mínění vůbec největší teoretickou inovaci a přínos této práce domácím paměťovým studiím. Její přístup se již nesoustředí na vyčerpávající popis veškerých reprezentací Komenského v posledních několika staletích (byť i po této stránce přináší publikace neobyčejně bohatý materiál), ale zaměřuje se na způsoby, jakými byly v různých dobách různé aspekty Komenského činěny viditelnými, a naopak jiné v zájmu vytváření konsenzu vzpomínajících zapomínány. Autoři se zajímají mnohem více o mechanismy, jimiž byla vytvářena tato fikce sdílení, o mediální techniky, kterými lze vytvářet iluzi společenského konsenzu. Vedeni tímto postupem docházejí k zásadnímu závěru, že to „nebylo tedy nutně totožné vědění o Komenském, co pojilo jednotlivé členy společenství, nýbrž tato »sdílená fikce sdílení«, na jejímž základě členové společenství předpokládali, že mají o Komenském více či méně stejné představy jako ostatní“ (s. 426).

Za druhý úspěch Figurací paměti pak můžeme považovat skutečnost, že se jejich autorům podařilo tento teoreticky náročný přístup udržet v takřka všech částech knihy, takže přes velký počet autorů a široký historický záběr působí práce stále sevřeně a jednotně. Každá z částí knihy svým dílem přispívá k prozkoumávání ústřední teze o „sdílených fikcích sdílení“ v mnemonických procesech vzpomínání na Komenského. Kniha tuto tezi rozpracovává ve třech velkých blocích věnovaných konstruování identit vzpomínajících, roli vědeckého bádání o Komenském, tedy samotné komeniologii, a konečně vztahu mediality a vzpomínky. Všechny bloky jsou opatřeny krátkým úvodem, který pojednává o daném aspektu komemorace a shrnuje teoretické diskuze soudobých paměťových studií k tomuto tématu. Po úvodech následuje pokaždé řada blíže tematicky zaměřených kapitol, jimiž se prolínají obdobné motivy, například vztah strnulosti Komenského obrazu a dynamické proměny způsobů, kterými je dosahován konsenzus o jeho podobě. Závěr celé publikace shrnuje přehledně v krátkých bodech hlavní poznatky práce.

První blok otevírá kapitola Lucie Storchové věnovaná proměnám reprezentací Komenského na přelomu 18. a 19. století, tedy v době, kdy Komenský poprvé získává pevné místo mezi významnými postavami českých dějin. Lucie Storchová koncipuje tuto kapitolu jako přechod od živé praxe, kdy byly texty Komenského užívány do počátku 19. století jako dosud nekanonizované náboženské a vzdělávací pomůcky, k postupné narativizaci samotné osoby Komenského a jeho zařazení do velkého vyprávění národních dějin. Storchová ukazuje ambivalentní, ba takřka až odmítavý vztah osvícenských vzdělanců ke Komenskému jako náboženskému blouznivci, názorně dokládá jeho postupnou rehabilitaci a kanonizaci v myšlení prvních obrozenských generací těsně po roce 1800 a líčí důsledky vydání Palackého biografie, která na dlouhou dobu určila způsob, jakým bude Komenský tematizován. Jako hlavní zlom v procesu včleňování Komenského do národního příběhu vnímá Storchová objevení údajných mimořádných kvalit jeho jazyka v úvahách Jana Nejedlého a později Josefa Jungmanna, k němuž došlo v souvislosti s vytvářením představy o „národním humanismu“ jako zlaté éry národní kultury (dále též Česká literatura 2014/2). Materiál, který zde Storchová odkrývá, by se sice dal rozšířit o další zajímavá svědectví, například poněkud opomenutou roli autorů dějin vzdělanosti přelomu století, Herrmanna z Herrmannsdorfu a Johanna Petera Cerroniho, na jejích základních tezích by to však již nic nezměnilo.

Také druhá kapitola knihy od Jaroslava Iry se zaobírá vztahem známého obrazu Komenského k jiným alternativním pohledům, konkrétně se zaměřuje na transnacionální perspektivy tematizování Komenského. V duchu těch proudů paměťových studií, které ve stopách histoire croisée usilují o postižení vlivu kulturních transferů na vzpomínkové procesy (entangled memory), se pokouší Ira rekonstruovat složité interferenční vztahy mezi domácím pohledem na Komenského a zájmem o Komenského mezi zahraničními učenci, především v protestantských německy hovořících státech. Ira ukazuje, jak nadšená recepce Komenského u našich západních sousedů, již můžeme sledovat přinejmenším od slavných Listů na podporu humanity Johanna Gottfrieda Herdera, zpětně ovlivňovala zájem českých učenců o Komenského. Ira tak dokládá, že kulturní obsahy vznikají nejčastěji právě v důsledku kulturního překladu. Teprve vzájemné interference mezi českou a německou komeniologií vedly ke kompetitivnímu rozvoji obou národních tradic. I v tomto případě můžeme litovat jedině toho, že Ira tyto teze nerozpracovává v ještě podrobnějším měřítku, kde by bylo možné detailněji doložit, jakým způsobem jsou například Herderovy teze o Komenském recipovány domácími učenci a jaké reakce u nich vyvolávají, pro což by bylo možné nalézt bohatý materiál například opět u výše zmíněného historika vzdělanosti Herrmanna z Herrmannsdorfu na počátku 19. století.

Zbylé tři kapitoly bloku věnovaného vztahu paměti a identitám se zaměřují na tematizaci Komenského v úžeji vymezených kontextech: Jan Horský s Lenkou Řezníkovou se soustředí na prostředí katolické a protestantské, Michael Voříšek na diskurz odborné pedagogiky a Lucie Storchová na emancipační hnutí druhé poloviny 19. století. Zatímco Horský s Řezníkovou rozebírají mimořádně široké pole diskuzí uvnitř církevních společenství a nacházejí i některé nečekaně ambivalentní a rozporné hlasy v rámci evangelických církví, Michael Voříšek svůj rozbor omezuje pouze na jediný typ pramene, a sice učebnice dějin pedagogiky. Toto zúžení na jediný typ pramene, pro zbytek publikace jinak netypické, poněkud ochuzuje jeho závěry a působí místy příliš schematicky. Výsledkem toho je, že Voříšek chvílemi opouští inovativní důraz celé práce na událostní charakter vzpomínání a sklouzává k typizovanému řazení jednotlivých „obrazů Komenského“. Ačkoli i jeho zjištění, že „obrazy Komenského“ se v korpusu pedagogických textů „dojemně shodují“ (s. 160) má svoji hodnotu, ochuzuje se o možnost srovnat třeba vztah Komenského s jinými identifikačními autoritami pedagogiky (a tedy i celého osvícenského projektu), které mohly být vůči Komenskému v kontrapozici, např. se zakladateli pražské pedagogiky Karlem Heinrichem Seibtem, Aloisem Klaarem či Pestalozzim. O poznání překvapivější závěry přináší Lucie Storchová, která si všímá specifické funkce Komenského jako „nacionální valence“, která umožňuje emancipačním hnutím legitimizovat své postoje ve veřejném diskurzu. Tento legitimizační prostředek má však i svoji odvrácenou stranu, která limituje emancipační hnutí a paradoxně přispívá k jejich větší kontrole a k opětovnému potvrzení „symbolické jednoty“ společnosti. Právě na této dílčí studii se nejvýrazněji ukazuje potřeba vnímání mnohoznačnosti sdílené paměti a vzájemné interference jejích různých rámců.

Podobně jako první část knihy věnovaná roli Komenského při utváření kolektivních identit je také její poslední část, zaměřená na vztah médií a paměti, rozdělena na pět úžeji vytyčených kapitol. Její úvod nadepsaný parafrází slavného citátu Marshalla McLuhana „Médium je paměť“ otevírá téma mediální podmíněnosti jakýchkoli „obsahů“, a tedy i vzpomínání. Tak jako žádné médium není jen netečným „obalem“ (s. 249) informace, ale již předem určuje její formu a dosah, dává celá mediální konstalace podobu režimu, v němž společnost tematizuje svoji minulost. Médium samotné již předem určuje, jakým způsobem a na co lze vůbec vzpomínat.

V tomto duchu pak Lenka Řezíková rozvíjí úvahy nad vlivem textuality na způsob, jakým byl Komenský v průběhu dějin aktualizován. Základní osou jejího výkladu je přechod od specifické formy traktování v uzavřených, nábožensky definovaných komunitách k otevřenějším formám vzpomínání celé republiky vzdělanců a později i celé společnosti. Řezníková sleduje především proces, v rámci něhož byl postupně Komenský skrze vlivné biografické reprezentace promítnut do velkého vyprávění národních dějin, a proměněn takto rétorickými prostředky metafory a žánru v sémantickou strukturu, kterou bylo možné zapojit do národního příběhu. Součástí tohoto procesu je i proměna statusu Komenského děl, které jejich kanonizace petrifikovala a učinila z nich samostatné znaky, jakési metonymické indexy autora samotného.

Kateřina Horníčková se naopak zaměřila na roli obrazových reprezentací Komenského v jeho komemoracích. Také její kapitola sleduje postupnou sedimentaci a monumentalizaci obrazu Komenského. Podle Horníčkové je Komenský „nejen jednou z nejvíce zobrazovaných postav českých dějin, ale zřejmě i jednou z nejsnáze rozpoznatelných“. Právě tento fakt performativně předvádí již samotná obálka knihy, na niž jsme poukazovali na začátku recenze. Míru petrifikace Komenského nakonec dokládají i neúspěšné pokusy jeho obraz redefinovat a nově interpretovat, jak se o to pokusili například František Bílek nebo Oskar Kokoschka. Právě ztroskotání jejich pokusů o vymanění Komenského z jeho tradiční podoby ukazuje specifický mediální režim, od nějž nelze Komenského oddělit. Komenský zůstává zaklet v síti čar raněnovověkých mědirytů a jakýkoli pokus o jeho vysvobození nutně končí fiaskem.

Nezdary a ztroskotání pokusů o reprezentaci Komenského, tentokrát na prknech českých jevišť, hrají ústřední roli také v další kapitole od výše zmiňovaného Kamila Činátla. Činátl představuje dlouhou řadu ztvárnění Komenského na divadle a ve filmu, z nichž však takřka bez výjimky žádný nenaplnil velká očekávání svých diváků. Činátl proto dochází k závěru, že „spíše než Komenský byla tak inscenována jeho díla a spíše než jeho divadelní hry si tvůrci vybírali jeho texty nedivadelní“. Právě tato petrifikovaná a do bohaté sítě intertextuálních odkazů národních dějin vetkaná díla Komenského, původně nedramatické povahy, která se již od svého původního obsahu takřka osamostatnila a stala se zaměnitelnými znaky samotného Komenského, vykazují v ostrém kontrastu k jeho osobě mimořádnou živost a vhodnost pro dramatické inscenace. O to pozoruhodnější je mimořádný úspěch, kterého se dostalo postavě Komenského ve hře České nebe Divadla Járy Cimrmana. Jedině tento ludický přístup hry, která neukazuje vposledku samotného Komenského, ale inscenuje právě onu spleť intertextových vztahů, v nichž byl Komenský rozpuštěn, dokázal zhodnotit dlouhodobý proces mnemonické petrifikace Komenského.

Zatímco se divadlo a filmy, až na pravidlo potvrzující výjimku Českého nebe, nikdy nejevily jako vhodná média pro tematizaci Komenského, představuje samotný prostor a v něm inscenované veřejné slavnosti naopak mimořádně příhodné médium ke komemoraci Komenského. Sémantice prostoru jako matrice, do níž se zapisovala Komenského biografie, se v další kapitole věnuje Jaroslav Ira. Ira představuje jednotlivé lokality spojované s Komenským a ukazuje, jakým způsobem se sémantika Komenského otiskla do prostoru. Výraznou předností Irova příspěvku je skutečnost, že se neomezil na pouhé proměny míst spojovaných s Komenským, ale zachytil celý proces sémantizace tohoto prostoru, přičemž vylíčil i dynamické diskuze, v jejichž rámci docházelo k zvýznamňování těchto míst. Ira tak neprovádí jen tradiční výčet „míst paměti“, ale načrtává celou komplexní „topografii“ vzpomínání. Vhodně na něj pak navazuje Karel Šima, který jeho výklad doplňuje o prohloubenou analýzu komeniánských slavností. Také Šima si více než statického popisu programu slavností všímá jejich událostního charakteru a schopnosti inscenovat alespoň v krátkém okamžiku „sdílenou fikci sdílení“.

První a třetí blok knihy si vzájemně odpovídají a rozvíjejí základní tezi o bytostné pluralitě a vícevrstevnatosti vzpomínání, která se vždy skrývá pod povrchem namáhavě konstruované jednoty. Právě tímto přístupem a jeho teoretickým obnažením autoři výrazně obohacují dosavadní domácí paměťová studia. Jaké místo však má v publikaci její druhá část, kterou jsme dosud opominuli? Prostřední blok zaujímá v knize specifické místo hned z několika důvodů. Nejen že vybočuje z pravidelného uspořádání práce po pěti vnitřně členěných kapitolách různých autorů a je oproti zbylým dvěma částem napsán jediným autorem — vedoucím Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku FÚ AV ČR, v. v. i., Vladimírem Urbánkem —, ale odlišuje se především svým specifickým reflexivním vztahem ke zbytku práce, neboť jeho tématem je role samotné komeniologie v paměťových procesech.

V úvodní části se Urbánek nejdříve vyjadřuje k tradiční otázce vztahu historie a paměti. V krátkosti shrnuje jak stanovisko kladoucí paměť do protikladu k historii (Pierre Nora), tak i opačný názor, že institucionalizované bádání o minulosti tvoří pouze specifickou část kolektivního vzpomínání (Peter Burke, Astrid Erllová). Sám se pak přiklání k druhému z těchto stanovisek, čímž dělá zásadní krok pro svůj další výklad, neboť otevřeně deklaruje závislost specifické disciplíny, komeniologie, na obecných vzpomínkových mechanismech společnosti. Konsekventnost, s jakou Urbánek přistupuje k aplikaci paměťových studií na svoji vlastní badatelskou perspektivu, patří dle mého názoru k jednomu z nejvíce působivých míst knihy. Urbánek zde nevystupuje jako poučený strážce hranice mezi pamětí a historií, vědecky zaštítěnou pravdou a mýtem širokých vrstev, ale odvážně se staví přímo do proudu kontingentní dynamiky vzpomínání, jež je vždy vztaženo k aktuální situaci a potřebám. Komeniologie v jeho výkladu nehraje roli kritickou metodou posvěcené opatrovatelky Komenského odkazu a přísné korektorky nepoučené veřejnosti, ale naopak je zde ukázána v proměnách společenských potřeb jako zdroj hodnot a argumentů využívaných nejrůznějšími společenstvími pro hledání obecného konsenzu.

Jde o mimořádně odvážný krok, neboť jím Urbánek riskuje celý status své disciplíny, která byla vždy — snad více než kterákoli jiná — spojena s touto neustále aktualizovanou společenskou potřebou. V situaci, kdy postrádáme jiné akademické ústavy, které by se zabývaly dalšími, dosud vůbec či jen velice málo zpracovanými tématy (např. německou literaturou, kulturou a historií v Čechách), je přihlášení se k této kontingentní povaze komeniologie velice závažné. Cožpak spolu se svojí nezávislostí na bezprostředních společenských potřebách a představách neztrácí celá disciplína také status vědeckosti? Pokud je jednou překročena hranice autonomního světa opakovatelné argumentace (vědy) a kontingentního světa kolektivního vzpomínání (paměť), má ještě komeniologie nárok na svoji autoritu jako zdroje vědecky podloženého vědění? Nedává zde Vladimír Urbánek v šanc celou disciplínu tím, že ruší ostře střeženou hranici mezi pamětí a historií? Co potom ještě vyčleňuje tento akademický tým z kruhu jiných paměťových institucí?

Celý problém lze ale také uchopit z opačné strany a stejně tak dobře tvrdit, že teprve tímto obratem získává komeniologie jako věda reflexivní rozměr, jenž zakládá její vědeckost. Jinak řečeno, teprve přiznáním se ke mnemonickému charakteru disciplíny vychází komeniologie z temnot předkritického období, kdy nebyla schopna vnímat svoji vlastní pozici, z níž pohlížela na objekt svého zájmu. Teprve na poli paměťových studií by tak tato disciplína mohla nalézt pevný metodologický základ, který by jí dovolil stanout po boku jiných, samy sebe nahlížejících, a tedy i vůči svému okolí autonomních věd. Celé toto otevření se komeniologie studiu paměti by pak již neznamenalo sebedestruktivní hazard, ale naopak únik z obtížně obhajitelné pozice vědy, která společně s rozpadem národního vyprávění může ztrácet svoji legitimitu v hierarchii humanitních věd, do bezpečí kulturněvědného studia paměti.

V tom případě by Figurace paměti znamenaly zásadní krok nejen pro komeniologii, ale i pro další specifická výzkumná pole, která jsou dosud s národním metanarativem úzce spojena. Figurace paměti by tedy představovaly návod, jak se přenést přes ztrátu legitimity některých dosavadních humanitněvědných paradigmat a nalézt nové vědecké zakotvení. Je-li tomu tak, mohly by se Figurace paměti stát vzorem pro podobný obrat nejen domácí husitologie (zde ostatně již něco obdobného naznačují některé práce Petra Čorneje) a medievalistiky, ale třeba i barokologie, která je jako tradiční kontrapaměť národního metanarativu neméně postižena jeho rozpadem. Vždyť pokud dnešní student již nemá žádné ponětí o „temnu“ pobělohorské doby a „zlí jezuité“ v něm nevyvolávají pocity odporu a pohrdání, nedocení ani Vašicův „objev Bridela“ či subverzivnost prací Zdeňka Kalisty. Zda Figurace paměti znamenají konec komeniologie, nebo naopak její nový začátek v paradigmatu paměťových studií, nelze rozhodnout. Je však možné, že se tímto (nejistým) směrem vydají brzy také další tradiční humanitní disciplíny spojené s národním historickým vyprávěním.

Lenka Řezníková et al.: Figurace paměti. J. A. Komenský v kulturách vzpomínání 19. a 20. století. Praha, Scriptorium 2014. 504 strany.

Vyšlo v České literatuře 4/2015.