Previous Next
Proč dnes číst Krolopa? MIREK NĚMEC Výbor z textů českoněmeckého literárního historika Kurta Krolopa (1930–2016), jenž nedávno vyšel v českém...
Endre Bojtár (1940–2018) TAMÁS BERKES Uzavřela se životní dráha jednoho mimořádně významného maďarského vědce, bohemisty, slavisty a baltisty, jenž...
Mezinárodní vědecká konference Jak psát transkulturní literární dějiny? VÁCLAV MAIDL Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v pořádajícím Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala vědecká...

JAKUB JARINA

České bádání o fantastice je dosud poznamenáno jistým vnějším rozpolcením. Pozornost literárních vědců se zpravidla upíná k literatuře fantaskní, zatímco žánry jako sci-fi a fantasy bývají přehlíženy jako cosi triviálního, efemérního a nepodstatného. Jejich reflexe tak zůstává v rukou fanoušků sdružených pod hlavičkou fandomu, kterým ovšem schází hlubší odborné zázemí a mnohdy i dostatek kritičnosti a literárního rozhledu. Důsledkem je, že fantastická literatura bývá málokdy pojednána v celém svém rozsahu a její nemalá část není soustavně reflektována.

Jako projev snahy tento stav věcí zvrátit lze vnímat mezinárodní konferenci Dnešní svět zítřejšíma očima, která proběhla ve dnech 16. a 17. dubna pod záštitou Ústavu pro českou literaturu a knihovnictví FF MU. V prostorách univerzitního kina Scala promluvilo čtyřiatřicet přednášejících z osmi zemí o fantastice v nejrůznějších podobách — science fiction, fantasy a hororem počínaje, utopiemi a postmoderní prózou konče.

Jednotliví vystupující nabídli pestrou škálu možných přístupů k fantastické literatuře. Zejména mezi zahraničními účastníky převládal přístup spadající pod široce vymezenou oblast culture studies. V tomto duchu se nesl i úvodní příspěvek Dalea Knickerbockera, který se zaměřil na kulturní význam současné, tzv. mileniální reprezentace fenoménu zombie. V současné populární kultuře zombie vystupují jako genetickými experimenty vytvoření postlidé, hrozící nahradit člověka v pozici dominantního druhu na zemi, a jako takové je Knickerbocker spojoval s myšlenkami kritického posthumanismu.

Téma posthumanismu se vracelo v průběhu celé konference. Jak současná sci-fi zpracovává téma vzniku postčlověka a s tím spojené filozofické a etické otázky, sledovali Mariusz Marszalski a Jarosław Woźniak. Pro Miroslava Kotáska se pak posthumánnost stala jedním z aspektů, jimiž charakterizoval současnou společenskou situaci — těmi dalšími byly postapokalyptičnost a postnarativnost.

Chápání monstra jako reprezentace kulturních úzkostí rozvíjela Agnieszka Nieracká, která zkoumala význam postavy zrůdy v americké populární kultuře. Alexandra Leonziniová na příkladu Podivuhodného případu doktora Jekylla a pana Hyda ukázala, jak se autoři gotických fikcí období fin de siecle vymezovali vůči převládajícím optimistickým představám o společenském a morálním vývoji člověka.

Problematika genderu se stala východiskem pro Dorotu Surdyovou a Joannu Czaplińskou. Zatímco první jmenovaná se srovnáním pohádek bratří Grimmů s jejich moderními převyprávěními pokusila postihnout proměny obrazu muže a ženy, Czaplińská pátrala po přítomnosti feministických témat a tzv. écriture feminine v textech českých autorek science fiction.

Klasičtěji pojaté příspěvky se soustředily na rozbor konkrétních témat a motivů. Řadu společensky „nepohodlných“ témat v díle Terryho Pratcheta nalezla Anna Gemrová. Sama se zaměřila na smrt a umírání a ukázala, že Pratchettův pohled na tato témata se výrazně odlišuje od postojů a hodnot současné hedonistické společnosti. Jakub Souček prozkoumal prvky iracionality v povídkách E. A. Poa. Prožitky mimotělní zkušenosti v románech Halyny Pahutiakové a Susanny Clarkové rozebrala Dariya Khokhelová. Některé fantastické motivy v české a polské literatuře 20. století pak představila Hana Voisine-Jechová.

Do historie ruské science fiction nahlédli Ivo Pospíšil a Natalia Chumarová. Pospíšil připomněl průkopnickou roli vědecko-fantastické tvorby Fadděje Venědiktoviče Bulgarina z první poloviny 19. století a ozřejmil, proč byl význam těchto textů až donedávna bagatelizován. Chumarová přiblížila význam románu Ivana Efremova Mlhovina v Andromedě, který stál na počátku nové, kritičtěji naladěné vlny sovětské science fiction. Odklon od konvencí „budovatelské“ fantastiky by se přitom mohl zdát zanedbatelný — Efremov neumístil vysněnou komunistickou utopii do blízké budoucnosti, jak žádalo dobové pravidlo, ale do budoucnosti vzdálené celých tisíc let.

Dva příspěvky se dotkly také historie české fantastiky. V prvním z nich zmapoval Michal Fránek fantaskní motivy v české próze 2. poloviny 19. století a funkce, jež v různých textech plnily. V tom druhém pak proměny snové poetiky Jana Weisse na vybraných dílech přiblížil Daniel Jakubíček.

Současná česká fantastika byla krom ženské sci-fi zastoupena především literaturou pro děti a mládež a postmoderní literaturou. Proměňujícím se obrazem města v pohádkové trilogii Pavla Šruta Lichožrouti se zabývala Martina Salhiová. Zevrubný rozbor a interpretaci knihy Havrane z kamene Tomáše Pěkného pak nabídla Ester Nováková. Povídkový soubor Mrtvý holky Miloše Urbana z hlediska todorovovské kategorie fantastična rozebral Matěj Antoš. A z Todorova vyšel také Zdeněk Ježek, který z tohoto hlediska podrobně rozebral tvorbu Michala Ajvaze. Literární postmoderně, tentokrát polské, se do třetice věnovala i Anna Gnotová. Zaměřila se na román Anna In v hrobech světa Olgy Tokarczukové a způsob, jakým variuje původní sumerský mýtus.

Několik přednášejících se nechalo inspirovat mimoliterárními teoriemi. Taktiky nenásilného boje, popsané politologem Gene Sharpem, hledal v trilogii Pán prstenů Krzysztof Jański. Texty kognitivního vědce Douglase Hofstadtera a matematika Henriho Poincarého vedly Ondřeje Pomahače k úvaze nad analogickým základem imaginace. Analogii vyložil jako základní princip výstavby imaginárních světů Morovy Utopie a Abbottovy Ploché země. Jak se odráží spor příroda × výchova v negativních utopiích, pak sledoval Jakub Jarina. Ukázal, že jeho řešení zakládá dvě různé narativní strategie — zatímco jedna využívá konstrukt lidské přirozenosti ke zdůraznění záporného charakteru fikčního světa, druhá koncept přirozenosti reflektuje a problematizuje.

Z příspěvků věnujících se teorii fantastiky zaujala především Tereza Dědinová, která představila vlastní koncepci vnitřního členění fantastiky. Na základě zapojení a funkce fantastického prvku rozlišila texty dvojího druhu. Takzvaná čistá fantastika se zaměřuje na fantastický prvek jako takový, jeho rozpracování a logicky věrohodné zapojení do celku fikčního světa. Fantastika jako prostředek vyjádření na druhé straně využívá fantastický prvek jako prostředek k rozvíjení příběhu, případně k vytvoření alegorických a symbolických významů. Oba typy přitom netvoří jasně oddělené skupiny, ale spíše neostré množiny, v jejichž rámci lze jednotlivé texty umístit blíže ke středu či k okraji a v některých případech i na rozhraní obou množin.

Rozvíjení teorie fantastiky v německé literární vědě přiblížila Helena Ulbrechtová. Jiří Jelínek se zabýval imaginárními jazyky, jejich historií i funkční rozmanitostí. V závěru svého příspěvku argumentoval ve prospěch chápání imaginárních jazyků v posttolkienovské fantastice ne jako epigonství či manýry, ale jako žánrového znaku odpovídajícího vnitřní logice fantastiky jako takové. Fenomén sdílených světů, tedy fikčních univerz se stálými reáliemi, postavami i zákonitostmi, do nichž různí autoři zasazují vlastní příběhy, představila Hana Málková.

Jediný příspěvek zaměřený na sociologické aspekty fantastické literatury přednesl Stanisław Krawczyk. Zaměřil se v něm na periferní postavení polského fanouškovského hnutí a vliv, který měl na jeho utváření severoamerický fandom.

Otázka, nakolik je možné změnit vyprávění, aniž by ztratilo svou identitu, stála v pozadí vystoupení Marka Oziewicze. Ten se zaměřil na nedávno uzavřenou filmovou trilogii Hobit, která se svým důrazem na vizuální spektákl a CGI výrazně míjí s náplní románové předlohy — s poukazem na groteskní slapstick splatterovou estetiku raných filmů režiséra Petera Jacksona hovořil Oziewicz o zombifikaci a frankensteinizaci předlohy.

Podobnou archeologií příběhu byl i příspěvek Zbigniewa Wełaszewského, věnovaný spletité historii filmu Metropolis. Původní verze byla krátce po premiéře upravena tak, aby více vyhovovala vkusu amerického publika, a právě tento sestřih se v pozdějších letech stal východiskem pro rekonstruované verze filmu. Navzdory původní autorské vizi tak Metropolis vstoupilo do širšího povědomí jako vědeckofantastický snímek o budoucnosti a technologii. Různá zpracování téhož příběhu byla i tématem Jany Cindlerové, která se zabývala inscenačními možnostmi fantastických her Karla Čapka.

Volněji se k tématu vztáhl Antonín Dolák, který rozvíjel paralelu mezi konstrukcí fantastického příběhu a jáství — obojí vyložil jako konfabulativní naraci mozku. Podobně se Lenka Naldonicová zaměřila spíše na obecnou roli fantazie ve společnosti. Představila názory a pedagogické techniky Gianni Rodariho, který kladl důraz na rozvíjení kreativní fantazie. Tu Rodari chápal jako protiklad společenského utilitarismu zaměřeného pouze na produktivitu a zisk.

Konference probíhala v přátelské atmosféře a těšila se nemalému zájmu: první den ji navštívilo přes 170 posluchačů, druhý den pak přes 90. Zájemce o fantastiku může potěšit, že se počítá s vydáním kolektivní monografie s příspěvky z konference, stejně jako slova hlavní organizátorky Terezy Dědinové, podle níž bychom se dalších podobných akcí mohli dočkat i v příštích letech.

Vyšlo v České literatuře 4/2015.