Previous Next
Obhájené disertace 2018 TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární...
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...

JIŘÍ POLÁČEK

Pražské nakladatelství Akropolis zdárně pokračuje ve vydávání edice nazvané Skrytá moderna, jejímiž patrony jsou Petr A. Bílek, Vladimír Papoušek a Filip Tomáš. Dosud vyšlo sedm svazků (například antologie Veroniky Broučkové Srdce a smrt, představující osobnosti a tvorbu brněnské Literární skupiny, reprint Revolučního sborníku Devětsil, monografie Dany Nývltové o Marii Majerové s názvem Femme fatale české avantgardy nebo antologie Michala Bauera Automatická madona, přibližující Skupinu Ra), přičemž o některých z nich referovala i Česká literatura. Osmý svazek řečené edice tvoří Almanach na rok 1914, vydaný — s vročením 2014 — ve spolupráci nakladatelství Akropolis a Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí Erik Gilk, editor této publikace a autor obsáhlé doplňující studie.

Almanach na rok 1914 poprvé vyšel počátkem října 1913 nákladem pražského tiskového družstva Přehled v grafické úpravě Vratislava Huga Brunnera. Byl manifestem nového, leč dosti nesourodého uměleckého seskupení, jež se negativně vymezovalo proti moderně devadesátých let 19. století, vyrovnávalo se s novými uměleckými směry a akcentovalo příklon k soudobému životu, jakož i spojení literatury s výtvarným uměním, hudbou a dalšími druhy umění.

První stránky Almanachu na rok 1914 vyplňuje kalendárium proložené čtyřmi kresbami Václava Špály, reflektujícími jednotlivá roční období. Texty se tu prezentuje jedenáct autorů. S. K. Neumann zde otiskl tři básně pojmenované „Dub“, „Střevlíci“ a „Cirkus“: druhou z nich přetiskl v Knize lesů, vod a strání (1914), první a třetí začlenil do Nových zpěvů (1918). Je pozoruhodné, jak v básních „Dub“ a „Cirkus“ tematicky i poetikou anticipoval poetismus nezvalovské ražby.

Další básníci naopak spíše navazují na poezii symbolistů a dekadentů. Platí to o básních Stanislava Hanuše „Shledání“ a „Půlnoc“, o básních Otokara Fischera „Noc“ a „Z hlubin“ (obě implikují zřetelné březinovské aluze, tvořené zejména scenériemi vesmíru, noci a veršem o „nepoznatelných dálkách“), o básni Karla Čapka „Ve věku mladého života“ i o básni Josefa Kodíčka „Ode dne proměny“. Předchozí umělecké směry asociují též básně Otakara Theera „Zázraku života! (Fragment)“, „Vzpomínka na mrtvou“ a „Na kříži“, přetištěné v Theerově poslední sbírce Všemu navzdory (1916), báseň Jana z Wojkowicz „Hudba sfér“ usilující o „velký souzvuk“ i Fischerova báseň „Na pomezí“, kterou autor přetiskl — spolu s dvěma uvedenými básněmi — ve sbírce Ozářená okna (1916). Některé znaky těchto směrů má i Hanušovo „Poledne v říjnu“, zachycující chvíli, kdy „postává čas“.

Ze zbylých čtyř přispěvatelů Josef Čapek otiskl soubor nazvaný „Tři prózy“, tradičně chápaný jako aplikace kubismu v literatuře. Zahrnuje „Procházku“, „Událost“ a „Vodní krajinu“, která je svými barvami a obrazy výtvarně nejvýraznější. Celý soubor je dnes dostupný také v edici Dvojí osud (1980), obsahující především korespondenci Josefa Čapka s pozdější manželkou Jarmilou Pospíšilovou, a v prvním svazku Spisů Josefa Čapka (2011).

Další dva příspěvky mají odborný, byť povýtce esejistický ráz. Prvním z nich je stať Vlastislava Hofmana „Duch přeměny v umění výtvarném“, jež v německém překladu vyšla v berlínském časopisu Der Sturm na konci roku 1913. Hofman v ní usoudil, že nové umění by se mělo ubírat „cestou krásy a vzrušení“ a přeměnit svět „ve stav ideality, v úhrn autonomních forem“, přičemž forma by měla být sama věcí. Toto umění by se mělo vyznačovat citovostí i „racionální logikou“, ale též úsilím nahradit „přírodu umělostí“, aniž by bylo únikem z reálného světa.

Druhou statí je pojednání Václava Štěpána „Včerejšek a dnešek hudební formy“, představující ohlédnutí za dřívějšími hudebními formami a postulaci ideálu nové dynamické hudby. Posledním příspěvkem je „smyšlený rozhovor“ „Příchod jižního jara“ z pera Arna Nováka. Rozmlouvá v něm Karel IV. s Petrarkou, a to v Mantově roku 1354. Jeho aktéři mimo jiné hovoří o Vergiliovi, polaritě severu a jihu, o „pýše smutku“.

Editor Erik Gilk svou studii nazval „Obtížná cesta k avantgardě“ a uvedl ji trefným citátem z knihy Floriana Illiese 1913. Léto jednoho století (2013). Nejprve v ní nastiňuje dobový kulturní kontext: zmiňuje hlavní osobnosti, jejich díla a názory obsažené v publicistických projevech, tehdejší umělecké směry (fauvismus, kubismus, expresionismus), periodika (Umělecký měsíčník, Volné směry, Styl, Scéna, Přehled) a výstavy, ale i soudobé diskuze a polemiky týkající se například novoklasicismu nebo generačních diferencí.

V druhé části své studie osvětluje genezi Almanachu na rok 1914 a seskupení jeho autorů (právem v něm vidí „příležitostné sdružení“, navíc tvořené dvěma skupinami), avšak poukazuje i na jeho spojitost s dobovými debatami o volném verši. Všímá si rovněž různorodosti příspěvků, brzkých rozkolů v autorském okruhu (konkrétně jde o S. K. Neumanna a Otakara Theera) a distancí (Jan z Wojkowicz).

Třetí část jeho studie je zaměřena na recepci Almanachu na rok 1914. Gilk cituje převážně negativní kritické soudy Viktora Dyka, Antonína Sovy, F. V. Krejčího, Jindřicha Vodáka, Bohumila Polana, Antonína Veselého, Bohumila Mathesia či Jana Thona a náležitě je hodnotí. Správně se přitom soustřeďuje na opakované výtky, které se týkaly disparátnosti textů i přispěvatelů a také skutečnosti, že navzdory odmítání generace symbolistů a dekadentů se mnohé básně z almanachu k této generaci implicite hlásí.

V poslední části studie Gilk glosuje reflexi Almanachu na rok 1914 v různých monografiích, literárněhistorických kompendiích, slovnících i speciálních pracích, jakými jsou třeba kniha Evy Strohsové Zrození moderny (1963), soubor studií Jarmily Mourkové Buřiči a občané (1988) nebo Červenkovy Dějiny českého volného verše (2001). Nové vydání — nikoli reprint — tohoto svébytného manifestu poprávu zdůvodňuje jeho malou dostupností, stým výročím jeho zrodu i zvýšeným zájmem literární vědy o dané období (viz například kolektivní Dějiny nové moderny [2010]).

Celek hodnocené publikace doplňuje soupis použité literatury, pečlivá ediční poznámka, v níž jsou mimo jiné komentovány textové rozdíly u básní otištěných v almanachu a pak přetištěných ve sbírkách, a anglické resumé. Úhrnem běží o záslužný ediční čin, který vrací Almanach na rok 1914 do širšího kulturního povědomí. Editorova studie syntetizuje příslušnou odbornou literaturu, dotváří obraz naší tehdejší kultury a ukazuje složitou cestu od moderny k meziválečné avantgardě. Je škoda, že její autor více nepřiblížil dnes již méně známé osobnosti a že pominul interpretaci textů všech přispěvatelů almanachu: nevyužil tak možnost dokreslit jejich tvůrčí vývoj a obecnější vývojové souvislosti v české literatuře před první světovou válkou.

Vyšlo v České literatuře 4/2015.