Previous Next
Obhájené disertace 2018 TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární...
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...

LUCIE ANTOŠÍKOVÁ

V edici Varia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vyšla na sklonku 2014 kniha s mnohoslibným názvem Uzel na kapesníku: Vzpomínka a narativní konstrukce dějin. Souvislost s notoricky známým — byť se všeobecným rozšířením papírových kapesníků dnes stále méně opravdu užívaným — kulturním jednáním není náhodná, autoři se dovolávají metafory zavázaného kapesníku jakožto spojujícího gesta jednotlivých textů. Užitý obraz dopodrobna vysvětluje Václav Smyčka a poprvé tak otevírá problematiku paměťových studií, do jejichž oblasti se kniha řadí. (Doporučuji úvodní text nepřeskočit, jeho zařazení na začátek knihy je více než funkční.) Otázku vztahu paměti, historie a narace, která člověku minulou zkušenost zprostředkovává, pojednávají autoři příspěvků vesměs z pozice historiků a Smyčkův vstupní exkurz do této problematiky — tedy především nastínění základních pozic zastánců paměťových studií a paradigmatu narativistické kritiky historie — nabízí čtenáři srozumitelné východisko, které je vzhledem k dalším příspěvkům více než žádoucí; nemluvě o nabídce titulů určených k dalšímu studiu v poznámkách pod čarou.

Úvodní text zároveň předznamenává kompozici a členění knihy samotné, charakterizuje jednotlivé příspěvky, vytváří kontext, který by je spojil ve smysluplný celek (stylovým a kvalitativním úskalím daným množstvím autorů se nevyhnul ani předkládaný svazek). Publikace je líčena těmito slovy: „První část tvoří kompozice tří vzájemně proti sobě postavených textů, které nasvěcují z kontrastních perspektiv vztah paměti a historické reprezentace. […] navazuje druhá část, v níž historik Jiří Růžička a politolog Ondřej Slačálek prozkoumávají právě možnosti krize jako onoho momentu dějin, v němž je možné usilovat o jejich epifanické překonání. […] V třetí části se však tento přístup k dějinám obrací a přichází ke slovu příspěvky, které rehabilitují dějiny jako produktivní nástroj emancipace“ (s. 11–12). V jistém smyslu zde Smyčka nabízí čtenáři kompas, aby se na následujících stránkách snáze orientoval.

Interdisciplinární pojetí problematiky představuje zároveň přednost i slabinu sborníku. Výhodu odborného mnohohlasí v diskuzi o paměti asi není potřeba příliš vysvětlovat, každý pohled za okraj vlastního písečku je v nějakém smyslu přínosný. Samotný fakt setkání filozofů, historiků, politologů a literárních vědců nad jedním tématem je inspirující — a díky představenému sborníku se ho čtenář může alespoň zprostředkovaně účastnit. Různé metodologie produkují různé úhly pohledu, díky nimž se rozšiřuje myšlenkové pole. V tom smyslu je představení autorů z jiných vědních oborů rozhodně plus — ještě by jej vylepšilo zahrnutí stručných medailonů. Slabinu interdisciplinárního přístupu vidím v tomto případě ve skutečnosti, že někteří autoři nedokázali překročit hranice svého oboru a víceméně automaticky předpokládají, že všichni čtenáři sdílejí jejich výchozí literaturu a terminologii. Texty jsou tím informačně přesycené, zasahují sice široké pole problematiky, ale zároveň v něm téměř neumožňují pohyb. Ve výsledku tak se čtenářem komunikují stejně jenom texty jeho vlastního oboru — po těch ostatních zůstane pouze vědomí existence jiného (myšlenkového) vesmíru.

Takový je třeba příspěvek Aleny Teskové v prvním oddílu knihy. Sledovat autorčinu argumentaci skrze spletitou houštinu děl autorit, jako jsou Aristotelés, Platón, Augustin, Henri Bergson nebo Walter Benjamin, ale nakonec i Paul Ricoeur a Marcel Proust, vyžaduje při četbě intenzivní soustředění. Její text je v pravém slova smyslu hutný, vystavěný jako velmi poučená, pečlivě (a argumentačně pevně) pospojovaná koláž. To, co mu však propůjčuje vzezření intelektuální pevnosti, funguje zároveň jako palisáda proti čtenáři. Další zpracování materiálu a především jeho podání vlastními slovy by možná ve výsledku nevypadalo tak vznešeně, zásadně by však zvýšilo šanci na myšlenkovou prostupnost problematiky a rozšířilo okruh možných oponentů. Zatímco je možné samo dělení textu spolu s představením struktury v úvodu hodnotit jako čtenářsky velmi přátelské, pro svou informační hodnotu a nesporný přínos k výzkumu paměti v českém prostředí by si text zasloužil i další krok směrem k větší přístupnosti.

Na začátku předkládá Tesková v kontrastu k vyprávění srozumitelný model pojetí paměti, který dále zpřesňuje úvahami o konstrukci vyprávění a vztahu k času. V tomto „úvodu“ také situuje rozcestník svého přemýšlení, v němž se další části logicky doplňují. Jejich terminologický potenciál už do sebe ovšem tak hladce nezapadá. Tak například ve třetí části se Tesková věnuje otázce reprezentace, vymezuje ji z pohledu Ricouera a Aristotela — definovat na tomto místě také vzpomínku a ukotvit ji do vztahu k rozebírané reprezentaci by bylo jistě více než přínosné. (Podobně autorka pracuje s termínem evokace, aniž by ho přiblížila nebo ideově usadila do okolního textu.) Vzhledem k tomu, že knize předcházelo pracovní setkání účastníků (Letní škola interdisciplinárních přístupů v roce 2011), bylo by také jistě možné zakomponovat alespoň okrajově poznatky ostatních. Právě k části věnované reprezentaci lze diskutovat ze sociologických pozic o významu nezáměrné fantazijní projekce do minulosti (viz dílo Haralda Welzera), podobně jako se jen o pár stran dál zabývá Jakub Češka vzpomínáním „na to […], co jsme nikdy nezažili(s. 55). Stejně problematické se mi u Teskové jeví argumentační začlenění Proustova románu, kdy autorka zcela bez reflexe ztotožňuje vypravěče s autorem a klade ho mezi ostatní myslitele; což možná není rozdíl ve filozofii, ale literární badatel plynulou záměnu autor — vypravěč přijme stěží.

Přistupuji-li tedy ke knize z pozice literární vědy, prvním skutečným zastavením je pro mě text Jakuba Češky (třetí příspěvek první části knihy). Ten upoutá (a tím spíš v kontrastu k předcházející Teskové) svojí uvolněnou esejističností, autor nezapře zběhlost v práci s textem a vrstvami jeho významů. Zároveň mezi řádky prosakuje cosi nanejvýš zneklidňujícího, něco, co celý text — nota bene s názvem „Inscenační mechanismus literatury“ — zpochybňuje. Musím přiznat, že si nejsem jistá, jedná-li se o sofistikovanou hru se čtenářem, nebo stylově neuměle (se sebezalíbením?) komponované pojednání. Formulace typu: „Přízrak autenticity probouzí literární gesto z marnivé a lelkující zahálčivosti, a proto jí také poskytuje alibi“; nebo: „V tomto interpretačním přístupu bychom setrvali na hladině literárního diskurzu, tedy také na povrchu literatury, ovšem, má literatura vůbec nějakou hloubku?“ (obojí s. 49), případně: „Místo očekávaného svědectví o životě v něm nalézáme svědectví o literatuře, která ráda přistrkuje panovnické křeslo“ (s. 55), navíc podpořeny deklarací v resumé („Navrhujeme tedy pojednávat literární dílo jako specifickou inscenaci smyslu. Proto klademe důraz na sdělení jakožto formu, s níž jsou spjaty specifické účinky“ [s. 56]) znějí v odborném diskurzu poněkud nezvykle, a bylo-li cílem autora demonstrovat nejistou hranici mezi fikčním a faktuálním textem, povedlo se mu to výborně. Češka zkoumá narativitu a její podíl na konstrukci smyslu na příkladech publicistických textů a beletrie, jeho vlastní výstup ovšem představuje materiál neméně atraktivní.

Radostné shledání pro mě představoval text Václava Petrboka, jenž se ve svém příspěvku (ve třetí části knihy) věnuje identitotvornému potenciálu tradovaných obrazů minulosti. Začíná poměrně brutální románovou citací z díla Anny Sedlmayerové a tempo, které tím text získá, pak udržuje až do poslední stránky. Nejedná se přitom o samoúčelnou skandálnost, zvolená ukázka je v celkovém kontextu funkční, autor sám se o kus dál vymezuje proti samonosné brutalitě v díle Denemarkové. Romány tematizující poválečné události pak Petrbok prochází nejen na české straně (uvádí příklady z Řezáčova Nástupu, Ptáčníkova Města na hranici, Durychovy Boží duhy nebo Denemarkové Peněz od Hitlera), ale doplňuje jejich pandánem německojazyčným (z díla Josefa Mühlbergera, Olgy Barényiové, Petera Härtlinga a Jörga Berniga). Právě toto rozkročení mezi dvěma literaturami brání zjednodušujícímu vidění a problematizuje rozdílné vzpomínky, jež se mezitím staly nedílnou součástí kolektivní paměti obou národů. Úspěšně je tím zpochybněna pravdivost vzpomínaného, podrývaná nejen charakterem fikčního textu, ale také stranou recepce. Že se jedná o Petrbokův záměr, je přitom více než zřejmé, z celého příspěvku je cítit jistá morální angažovanost autora a v závěru ji dokonce explicitně formuluje — aniž by to rušilo požitek z četby. Jako vysoce přínosné hodnotím dva momenty: jednak terminologické vymezení problému v obou jazycích (s. 134), jednak označení nedostatečně reflektovaných témat v rámci dané problematiky (s. 148). Chaotické užívání pojmů odsun/vyhnání/vysídlení/vystěhování/transfer v souvislosti s nuceným odchodem českých Němců po roce 1945 je častou slabinou české veřejné debaty a Petrbok svou sondou na druhou (německou) stranu nabízí jednoduché a elegantní řešení.

Skvěle napsaný — po stránce obsahové i stylem — je také příspěvek Ondřeje Slačálka „Poučení z minulosti: návod k použití“ (zde se už dostávám na interdisciplinární úroveň knihy, Slačálek je primárně politolog). Kompozice textu je vůči čtenáři vstřícná v nejlepším slova smyslu, autor své myšlenky jasně a čistě formuluje, neskrývá se za neprůchodnou houštinu logických vývodů a odkazů k autoritám. Střídmě užité citace autorit jsou zařazené účelně a prozrazují hlubokou orientaci v pojednávané problematice, dílčí návraty k předchozí vlastní práci nepůsobí nabubřele (neimplikují prezentaci ega), ale věcně doplňují/ilustrují nastolené téma. To je zároveň navýsost aktuální a přínosné i pro laického čtenáře. Žánr poučení z minulosti je zakomponován ve veřejném diskurzu jako jeho nedílná součást. Autor jej na konkrétním příkladu obrazu mnichovské zrady zkoumá v jeho podstatě, tedy z hlediska stavby a narativních vzorců, v nichž se pohybují; přibližuje svůj pohled ke známým analýzám pohádky Vladimira Jakovleviče Proppa. Ve zdánlivě jednoznačných replikách politického metajazyka, které pro ten účel systematizuje, odhaluje místy překvapivou hru konotací a skrytých významů — a umožňuje čtenáři, aby ho na této cestě doprovázel.

Čtivost a oborově nepodmíněnou srozumitelnost nelze upřít ani příspěvku Pavla Barši, sumarizující vhled do problematiky týkající se národní paměti zaujme bezpochyby každého. Text ovšem hodnotím jako náročný emocionálně. Pavel Barša se nezdráhá na první stránce čtenáři sdělit, že „většina zde předložených myšlenek byla již jinými slovy formulována v kapitole »Paměť a historie« mé knihy Paměť a genocida“ (s. 38). A kdyby to snad ještě mohlo být chápáno jako poctivé přiznání nešvaru vykrádání vlastního textu (nedisponuje-li právě myšlenkami novými), přidá autor plyn arogantnímu gestu citacemi sebe sama. Vzhledem k atraktivnosti tématu i jeho zpracování by snad v tomto konkrétním případě mohla být recyklace myšlenek ku prospěchu věci — jen by bylo lépe místo odkazů ke své dosavadní práci dílčí problematiku kompozičně začlenit/dovysvětlit nebo argumentovat jinou autoritou.

Na tomto místě se tak znova a zřetelně vrací otázka kladená celé knize — komu je určena? Pokud by cílovým adresátem bylo akademické/odborné publikum, jak se zdá při pohledu na příspěvek Teskové nebo Jiřího Růžičky (o něm dále), je snad destilát dříve publikovaných myšlenek zbytečný. Je-li ovšem předkládaná kniha myšlena skutečně interdisciplinárně, směrem k laickému čtenáři, je takový postup odůvodnitelný, ba vítaný. V tom případě se jako nevhodně řazený zdá příspěvek Jiřího Růžičky (v druhé části knihy), který srovnává historický materialismus v pojetí Györgyho Lukácse a Waltera Benjamina. Marxistické džungli ještě zahuštěné citacemi v němčině nepomůže ani autorství předního odborníka, ani — případná — aktuálnost myšlenek. Růžička také poněkud chaoticky avizuje cíl svého příspěvku, až se vtírá myšlenka, že spojení Lukácse a Benjamina je k tomuto konkrétnímu tématu účelové. Říkám však přímo, že to nemohu nijak doložit, jako čtenář jsem se ztratila v širokém poli, na němž se autor pohybuje. Konkrétněji definované téma a radikální zásah redaktora by byly jistě ku prospěchu věci.

Zbývající dva příspěvky mě nijak zvlášť nezaujaly. Ani jednomu není mnoho co vytknout — Jan Randák se věnuje paměti (v) prostoru, kdy na základě konkrétních textů analyzuje historické přivlastňování prostoru v jeho symbolické rovině. Volí pro to — s ohledem na program, v jehož rámci text vznikl (viz pozn. s. 111) — jednak příklad budování nové kolektivní paměti v období po roce 1948, jednak zpřítomňování husitské tradice, především v jihočeské krajině. Text je čtenářsky přístupný, jakožto analýza konkrétního materiálu dostatečně názorný, přehledně členěný. Zarazila mě až věta téměř na konci. Randákův příspěvek nese název „Paměť v prostoru a prostor v paměti“, a jak jsem předeslala, autor se věnuje dvěma příkladům uchopování prostoru. Když však hovoří o pražské lokalitě, o Husově pomníku, Hradčanech, Pražském hradě a jejich roli v paměti (společenství), zakončí svoji myšlenku slovy: „V případě Prahy lze tudíž hovořit o (pražském) prostoru v paměti a současně o paměti v (pražském) prostoru“ (s. 127). Je tím snad myšleno, že kromě Prahy tato dvojakost nefunguje? Tato nešťastná věta na konci podsouvá ostatnímu textu určitou teoretickou plochost, nedomyšlenost, nebo jinak — podezírá svého autora z aplikace zvoleného teoretického konceptu bez jeho hlubší reflexe.

V knize i zde poslední příspěvek představuje pečlivě komentovanou analýzu textu Harlana Lana o historii Neslyšících. Verzála v označení komunity zde sice není ospravedlnitelná principy českého pravopisu, z jakéhosi vnitřního pocitu — a s ohledem na úzus — se však její užívání jeví jako logické. Příspěvek zaujme sám o sobě (zdařilou snahou vyložit zvolené dílo a přiblížit ho v kontextu problematiky vyprávění/psaní historie) i pojednávanou knihou. Josef Fulka se tak čtenáři nabízí v roli průvodce po principu tvorby historie (existence v čase), jež každé společenství pro svoji další, budoucí existenci potřebuje.

Pokud bych měla shrnout základní rysy, kterými mě kniha Uzel na kapesníku oslovila, jako první bych jednoznačně uvedla poctivost. Ze všech textů (včetně úvodu a závěrečných slov editorů) je cítit poctivé zaujetí tématem a snaha odvést dobrou práci. Jakkoli u jednotlivých autorů kolísala schopnost vyjít vstříc čtenáři, neobeznámenému s konkrétním oborem, stabilní zůstávala snaha sdělit své myšlenky, komunikovat. Výzkum zaměřený na otázky paměti a jejího vztahu (nejen) k historii je v české vědě ve srovnání se Západem ještě stále v počátcích, publikace jakkoli dílčích výsledků poučeného přemýšlení napříč obory je proto dvojnásob záslužná — jen by snad bylo dobré už při jejich výběru určit cílové publikum.

Martina Poliaková — Jakub Raška — Václav Smyčka (edd.): Uzel na kapesníku. Vzpomínka a narativní konstrukce dějin. Praha, FF UK 2014. 176 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2015.