Previous Next
Jaromír Šavrda demytizovaný PETRA LOUČOVÁ V roce 2018 uplynulo třicet let od nečekaného úmrtí ostravského novináře, básníka, prozaika a disidenta...
Na obranu fanfikce STEFAN SEGI Pojetí akademického psaní o populární kultuře jako obrany má dlouhou tradici, která často více než o populární...
Básně, věci a básně o věcech JIŘÍ JELÍNEK Ve dnech 30. 1. až 2. 2. 2019 se v prostorách Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze konala...

INA PÍŠOVÁ

151. fučíkovská publikace, vydaná po jeho smrti v jeho vlasti, ve svém názvu záměrně nese paradox. Julius Fučík měl zůstat, navzdory popravě v nacistické věznici Plötzensee, věčně živý prostřednictvím svého odkazu a díla. Přesto — respektive právě pro fetišistický charakter snahy udržet jeho dílo v literárním kánonu — se jednou z podob odporu vůči překonanému socialistickému režimu po roce 1989 stalo kácení soch, pamětních desek a literárních pomníků nejslavnější tváře druhého odboje. V roce, kdy nakladatelství Academia ohlásilo vydání prvního dílu vybraných spisů Julia Fučíka Kritiky a eseje v péči brněnského bohemisty Františka A. Podhajského, stojí za připomenutí kolektivní monografie Julek Fučík věčně živý!, která si uložila za cíl vyprávět dál spletitý literárněvědný příběh Reportáže psané na oprátce a jejího autora.

 

Od svého prvního vydání v říjnu posledního roku války a až do roku 1989 představovala Reportáž stálici československých knihkupeckých pultů, na nichž se s železnou pravidelností zejména v padesátých a sedmdesátých le- tech objevovala téměř každý rok, k roku 1989 dosáhla čtyř desítek vydání a její překlady oběhly zeměkouli od Brazílie (1949) až po Mongolsko (1951). Již ono první vydání však poznamenaly redakční zásahy a nezkrácené původní znění, jak jej na podzim roku 1945 z manželových motáků přepsala Gusta Fučíková, na sebe nechalo čekat přesně půl století. Pochybnosti o pravosti textu Reportáž doprovázejí od samého zpočátku, od prvních svědectví o průbězích výslechů v Petschkově paláci a poměrech v pankrácké věznici. Vyjadřovali je zejména nekomunističtí intelektuálové mimo oficiální kruhy, ať už v exilu, nebo v domácí „šuplíkové“ tvorbě. Mezi nimi i Václav Černý, který opakovaně poukazoval na nepravděpodobnost jakékoli rozsáhlejší komunikace z Pankráce ven a který strategii Fučíkových výpovědí komisaři Josefu Böhmovi četl jako stalinské gesto zdánlivé spolupráce s cílem získat a pohltit, které se Fučíkovi, tragické oběti svého vzoru, vymklo z rukou. Stejně tak Ferdinand Peroutka sice dílu přiznával mimořádné literární kvality, nikdy o něm však nepřestal hovořit jako o zakázce politbyra a trvale zpochybňoval představu dozorce SS napomáhajícího pašování desítek motáků z vězení či Fučíkovo výsadní postavení v něm. Křivka zájmu o Fučíka kopírovala intenzitu představy literatury jako nástroje transformace socialistické společnosti, výrazně se tak propadá v šedesátých letech, zvedá po roce 1968 mimo jiné rozdmýchaná paměťmi „profesionální vdovy“ Život s Juliem Fučíkem (1971) a definitivně klesá s koncem osmdesátých let. Paralelně s porevoluční spontánní likvidací pomníků z veřejného prostoru (Mojmír Grygar hovoří v úvodní stati o „druhé popravě“) probíhá na počátku devadesátých let i odstraňování Julia Fučíka a jeho Reportáže z piedestalu literárního kánonu.

Průběžný spor o Reportáž se soustředil do dvou tematických okruhů, do otazníku nad genezí textu a jeho autenticitou a otazníku nad chováním jejího autora v nacistické věznici, tedy zda je Reportáž textem komunistického odbojáře vzniklým v pankrácké věznici v roce 1943 a jaký je vztah jmen, dat a událostí k historické realitě, neboli nakolik Fučík „mluvil“. Pochybnosti ohledně pravosti Reportáže osvětlila grafická expertiza Kriminalistického ústavu v roce 1990 potvrzující Fučíkovo autorství motáků, na niž navázalo první kritické vydání v edici Františka Janáčka a Aleny Hájkové (1995) uvádějící text v jeho úplnosti. Autenticita Reportáže byla potvrzena, kult jejího autora sémioticky demaskován Vladimírem Macurou v eseji z roku 1991 (knižně ve Šťastném věku 1992) a zájem o Fučíkovo dílo se postupně z literárního centra přesouvá do periodik blízkých komunistické straně a do tiskovin vydávaných péčí Společnosti Julia Fučíka, jejíž činnost nabývá spíše subkulturních rysů. Jeden z mála rozsáhlejší příspěvků k fučíkovskému bádání tak představuje monografie německého historika Stefana Zwickera Nationale Märtyrer. Albert Leo Schlageter und Julius Fučík. Heldenkult, Propaganda und Erinnerungskultur (2006) srovnávající Fučíkovu osobnost a druhý život příslušníka německých Freikorps (1894–1923) popraveného francouzskou armádou za špionáž, ikonizovaného během výmarské republiky a nacionálního socialismu.

Do tohoto fučíkovského poloprázdna vstoupila roku 2008 konference a o čtyři roky později navazující publikace Julek Fučík věčně živý!, která nezastírá, že je výstupem fučíkovského setkání, a neusiluje tak o tematickou úplnost. Věnuje se Fučíkovi především jako kritickému a novinářskému individuu příliš dlouho překrytému nánosem fetišizace, jeho druhému životu v odlišném ideologickém prostředí (exil, západní Evropa, zámoří) a zejména přináší čtenářské vydání vyšetřovacího protokolu z roku 1942.

Statě Mojmíra Grygara a Vladimíra Papouška se zabývají právě oním rozporuplným druhým životem „komunistické modly“. Grygar načrtává kontury bipolárního vnímání Fučíkova zjevu během posledního půlstoletí a poukazuje na Reportáž jako textualizaci autorova celoživotního směřování určovaného generačním přesvědčením, které ovšem mělo daleko blíže k víře nežli k politickému názoru. Papoušek se oproti tomu zaměřuje na jediného fučíkovského interpreta, Egona Hostovského, a na základě jeho exilového publicistického textu ukazuje, jak autor „sám vytváří ikonu, aby ji mohl svrhnout“ a symbolickým zúčtováním s Fučíkem se vymezil vůči jedné generaci. Mýtus masivní zámořské ozvěny Fučíkova díla dekonstruuje zmíněný Stefan Zwicker, jehož stať o recepci Reportáže mimo socialistickou Evropu značně oslabuje zvučnost oblíbeného faktu, že byla přeložena do devadesáti jazyků.

Doposud nejasným rozsahem a obsahem odbojové činností komunistického novináře se na základě dokumentů nacistických bezpečnostních složek zabývá stať Petra Koury. Na Fučíkovu občanskou integritu vrhla trvalý stín neautorizovaná výpověď Marie Zápotocké o jeho aktivní spolupráci s gestapem během vyšetřování, uzavřená až do roku 1989 v trezoru Památníku Terezín. Právě ta způsobila Fučíkův střemhlavý pád z piedestalu hrdiny do kategorie zrádce a stala se jedním ze spouštěcích mechanismů radikálního odstraňování Fučíka z veřejného prostoru. Ve světle Kourovy práce se ovšem poznání Fučíkovy odbojové činnosti jeví čím dál komplikovanější. Fučík je sice po svém zatčení považován za vysokého funkcionáře ilegální KSČ, je ovšem pozoruhodné, že se jeho údajná „vedoucí úloha“ v II. ilegálním ústředí strany nestává součástí ikonizace během padesátých let, spíše se zdá, že jeho skutečné odbojové činnosti se pozornost tehdejších historiků vyhýbala a zaměřovala se pouze na jeho působení v ilegálním tisku. Jak poznamenává Koura, v kartotéce archivu Bezpečnostních složek, sestavené právě v padesátých letech, se Fučíkovo jméno téměř nevyskytuje, což je vzhledem k existenci četných archivních materiálů doprovázejících Fučíkův případ vysvětlitelné pouze systémovým bráněním přístupu k informacím ve snaze ochránit dobovou ikonu.

Odpověď na otazník vznášející se nad jednou ze závěrečných pasáží Reportáže obsaženou poprvé až v edici Františka Janáčka z roku 1995 („Očekávali ode mě senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. »Mluvil« jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu“ [s. 90]), přináší čtenářská edice Fučíkova výslechového protokolu doprovázená studiemi Pavla Janáčka „Abych tu věc protáhl… K strategiím Fučíkova protokolu“ a „Druhá část Reportáže“. V nich si Janáček klade otázku, nakolik se tímto intertextovým odkazem oba texty recepčně propojují a nakolik jím do prostoru Reportáže vstupuje osmdesátisedmistránkový výslechový protokol sepsaný v němčině Josefem Böhmem a podepsaný Fučíkem v červnu roku 1942. Časově tak protokol předchází Reportáži, ta je ovšem textem nadřazeným, jenž do sebe protokol v určité chvíli nechává vstoupit. Toto vzájemné prostupování je však poměrně problematické, neboť texty se diametrálně liší jak svou pragmatickou a stylistickou dimenzí, tak nerovným autorstvím i jazykovým kódem. Vědom si značné vzdálenosti justičního diskurzu od diskurzu literárního, Janáček pouze „nabízí protokol k tomuto experimentálnímu čtení“ s ambicemi uměřenými textové analýze, která se nepokouší projít skrze text k historické realitě dál, než jak tomu činí komentář kritického vydání Reportáže (1995), který jej čte pouze jako narativní text.

Takovému čtení ostatně vychází vstříc i sám Fučík, jehož snaha textualizovat své jednání, tedy přeměnit fakta životní ve fakta literární (což Janáček mimo jiné vysvětluje i Fučíkovou zkušeností avantgardní estetiky), se projevuje mimo jiné i v nonverbální složce, kterou v omezené míře protokol zachycuje (gestům, intonačním změnám nezřídka až teatrálního charakteru věnoval vyšetřovatel Böhm ve svém záznamu rovněž pozornost). Vědom si kritérií vyšetřovacího procesu, Fučík se ve své výpovědi snaží literárními prostředky dosáhnout dojmu obsáhlosti, relevance a pravdivosti, přičemž obsáhlost nahrazuje kvantitou, detailním záběrem a epickou šíří, klíčová fakta obaluje do nejednoznačných formulací, odvádí pozornost k banalitám, opakovaně do svých výpovědí vnáší odkazy na své spoluvězně, jejichž vyšetřování se pokouší udržet v chodu ve snaze vyhnout se stannému právu. Věcně se Fučíkův protokol týká především kulturního odboje, každodenního běhu ilegální organizace, vlastní novinářské činnosti a práce v druhém ústředním vedení ilegální KSČ. Zejména v otázce sebeprezentace projevuje Fučík mi mořádné komunikační schopnosti, když se vykresluje jako řadový funkcionář bez zásadních pravomocí s nedostatečným ideologickým povědomím, káraný za organizační neschopnost ve věci výboru inteligence. Je nasnadě, že tento tanec na ostří nože musel mít důsledky pro Fučíkovy spoluvězně. Jak ovšem v závěru poukazuje Janáček, při této riskantní „vysoké hře“ Fučík prokázal výjimečnou schopnost předvídat fungování vyšetřovacích mechanismů a svými mimořádnými komunikačními a literárními dovednostmi jejich kola v omezené míře roztáčet žádoucím směrem.

Fučíkovu sklonu k sebeinscenování a avantgardní textualizaci života se věnuje i stať Jana Staňka uvažující nad Fučíkem jako umělcem života, tedy někým, kdo „formuje svůj život, aby mohl být dobře napsán“. Staněk poukazuje na Fučíkovu permanentní tendenci dramatizovat vlastní život, vstupovat do situací s ohledem na jejich budoucí literární zpracování a vysokou míru sebestylizace (Fučíkovy příslovečné dělnické haleny kontrastující s intelektuálním prostředím, ve kterém se povětšinu pohyboval). To, co bylo mnohými (Egon Hostovský, Robert Pynsent) čteno jak pozérství a narcismus, chápe Staněk jako vzácnou osobní celistvost ve smyslu jednoty života a díla ve snaze žít vlastní představu nového člověka. Jak si Fučík tohoto člověka typu Homo sovieticus představoval, ukazuje Lukáš Borovička na příkladu nedokončeného románu Pokolení před Petrem, jenž čte jako romanci, v níž se hrdina rodí do starého světa a zachraňuje jej svým radostným prožíváním a permanentně dětským stavem čisté mysli. Román Borovičkovi slouží k poznání Fučíkovy „osobní ideologie“, kterou neztotožňuje s marxismem, nýbrž ji pomocí pojmu světový názor hledá přímo v jeho textech. Ve své stati rekonstruuje Fučíkovy politické názory a rozmanitou škálu postojů vystihnutelných nejlépe pomocí pojmu totalitní demokracie, tedy utopického projektu lidské emancipace s nezbytnými totalitními aspekty, v němž je společný zájem nadřazený zájmu jedince.

Jednou ze čtenářsky nejpřitažlivějších částí sborníku je vedle edice výslechového protokolu dvojice statí Tomáše Glance a Ondřeje Sládka, jazykově kreativních a pojmově precizních, zachycujících kontury jedné z nejpestřejších částí Fučíkovy tvorby, sovětských reportáží. Ve stati o entuziasmu a extázi v textech o Sovětském svazu (V zemi, kde zítra znamená včera a reportáží z cest po Střední Asii) nahlíží Glanc na Fučíkovu výpravu na východ jako pro svou dobu nikterak výjimečný jev, neboť transformační potenciál sovětského projektu přitahoval v této době řadu intelektuálů evropského formátu (sám Fučík navštívil Sovětský svaz dvakrát, v letech 1930 a 1934, podruhé jako oficiální zpravodaj Rudého práva). Glanc zachycuje rysy Fučíkova „uchváceného a úchvatného způsobu psaní o sovětské skutečnosti“, jehož výrazným stylistickým rysem je mluvenost, rytmus, gradace a fragmentárnost. Entuziasmus dominuje Fučíkovu psaní natolik, že mu podřizuje počáteční ambici věcné reference o poměrech v Sovětském svazu. To, co Glanc příznačně nazývá géniem indoktrinace, umožňuje Fučíkovi vstup i do tematických okruhů, jež zcela jistě nepatřily mezi výstavní skříně Sovětského svazu. Kupříkladu vězeňský systém vnímá Fučík jako nápravný a ve výsledku plně integrovatelný do celospolečenského mechanismu proměny. I zážitek fronty u holiče nahlíží optikou fascinovaného pozorovatele naslouchajícího debatě o kolektivizaci mezi čekajícími a zkušenost z fronty na maso jako strategii předcházení přebytkům. Glanc čte Fučíkovu „teritoriální extázi“ v kontextu psychedelické poetiky příznačné pro západní návštěvníky Orientu, jejichž způsob vnímání posouvá navštívené destinace do roviny exotického fantazmatu. Geografická i ideologická vzdálenost Sovětského svazu a jeho principiální odlišnost ve všech aspektech života znemožňuje západnímu vnímateli této jiné zkušenosti porozumět. Jedinou cestou k pochopení se pro Fučíka stává splynutí, rozpuštění pozorovatele v pozorovaných jevech.

Ondřej Sládek Fučíkovu cestu „tam a zase zpátky“ ukotvuje ještě v jiném kontextu než v přitažlivosti místa, kde se zhmotňovala idea socialistické revoluce. Poukazuje na stále ještě v českém myšlení přítomné obrozenecké myšlenky o poutu slovanských národů v čele s největším z nich, jež se ve dvacátých letech aktualizovaly v očekávání světové socialistické revoluce. Motiv cesty „tam a zase zpátky“ zasazuje Sládek do syžetu středověkých rytířských románů s prvky iniciačního a výchovného románu. Dobrodružný a fatalistický rozměr reportážní misi vdechla rozšířená představa, že pravda o Sovětském svazu je oficiální československou propagandou utajená, a je tudíž potřeba ji osobně poznat a sdělit. Pro Fučíka má tedy cesta dvojí poslání, proměnu mysli, skrze niž je jedině možno pochopit sovětskou skutečnost, a předání tohoto poznání po návratu. Právě proces proměny (člověka, doby, politického zřízení, myšlení) představuje klíčovou kategorii Fučíkova publicistického psaní z hlediska ideového, prostorového a zejména časového, neboť čas Sovětského svazu Fučík prožívá jako čas budoucnosti, intenzivní a zrychlený, odlišný od času Československa. Společným jmenovatelem sovětských textů se Sládkovi stává utopično, které ovšem není chápáno jako principálně nerealizovatelná představa, nýbrž ohlášená příští zastávka stále akcelerujícího socialistického vlaku pohybujícího se po kolejišti nevyhnutelné transformace.

Knihu uzavírají statě Františka A. Podhajského a Petera Steinera. Podhajský nahlíží Fučíkovu literárněkritickou osobnost skrze Václava Černého, tedy kritickou osobnost zcela opačného pólu, kterou však s Fučíkem spojoval podobný generační osud zapojení do odboje a zkušenost nacistického vězení. Ačkoli oba vycházeli ze zcela odlišného myšlenkového zázemí, oba se svým způsobem vyrovnávali s podobným okruhem výzev. Dialog, který spolu tito dva protichůdci vyjma několika literárněkritických střetů nikdy nevedli, za ně vede Podhajský v otázkách hledání vztahu k socialismu a komunistické straně, modernímu umění a F. X. Šaldovi (po němž se Fučík stal redaktorem druhého ročníku Tvorby, zatímco Černý se považoval za Šaldova akademického nástupce). Další nečekanou fučíkovskou perspektivu představuje Steinerova stať zabývající se Fučíkovým nedokončeným esejem „Paměti Světozoru“ jako předjezdcem studia periodik nahlížející na noviny a časopisy jako komplexní kulturní jevy a komunikační kanály sui generis. Fučíkova volba Světozoru se jeví jako zcela logická, ve své době se pestrá revue profilovala jako ztělesnění montážní techniky, jako jakési „světové kukátko“ hybridního charakteru. Výsostně kolektivní periodikum ve své podstatě představovalo typ univerzálního rodinného čtení, tedy optimální platformu osvětové práce. Fučíkův soustředěný zájem o tento žurnál Steiner vysvětluje i skutečností, že velkoplošný ilustrovaný časopis představoval zřetelné propojení mezi hmotou a myšlenkou, tedy materiální základnou s ideologickou nadstavbou.

Součástí knihy je i Fučíkův nedokončený a doposud neuveřejněný literárněhistorický esej „Moderní česká literatura od let devadesátých“, dopisy a krátké vzkazy manželů Fučíkových doplněné rodinnými fotografiemi, jejichž svěží tón a jazyková kreativita je příznačnou ilustrací Fučíkovy osobnosti, a bibliografie Fučíkovy tvorby v letech 1919–1942 sestavená na základě soupisů jeho ženy.

Z čistě čtenářského hlediska je třeba ocenit hravost citací z Fučíkovy korespondence rozmístěných na deskách a v textu, zdánlivě ne vždy související s obsahem dané pasáže a vyzývající tím ke čtenářské hře. Obdobně mohou působit i ironické narážky v paratextech knihy, mluvící o „soudružských radách“ při redakci knihy a „pěkné tečce“ za jejím „vědeckým snažením“. F. A. Podhajský v závěru předmluvy doufá, že se publikace stane „podnětem k prohloubení fučíkovského bádání“, zdá se však, že hozenou rukavici zvedl především on sám, když oznámil přípravu Fučíkových vybraných spisů. Do té doby zůstává poslední tečkou za rozporuplným příběhem Reportáží poněkud příznačně její nedávný překlad do čínštiny Jiao xing jia xia de bao gao (2013).

František A. Podhajský (ed.): Julek Fučík věčně živý. Brno, Host 2010. 407 stran.