Previous Next
Jaromír Šavrda demytizovaný PETRA LOUČOVÁ V roce 2018 uplynulo třicet let od nečekaného úmrtí ostravského novináře, básníka, prozaika a disidenta...
Na obranu fanfikce STEFAN SEGI Pojetí akademického psaní o populární kultuře jako obrany má dlouhou tradici, která často více než o populární...
Básně, věci a básně o věcech JIŘÍ JELÍNEK Ve dnech 30. 1. až 2. 2. 2019 se v prostorách Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze konala...

JIŘÍ TRÁVNÍČEK

Poznaňský sociolog Marcin Rychlewski má značně široké odborné portfolio: vztahy mezi literaturou a avantgardou, absurdity Polské lidové republiky, sémiotika rocku a mechanismy současného knižního trhu. Studie z poslední oblasti tvoří náplň jeho nejnovější knihy. Hned na úvod řekněme, že jde o něco více než o pouhý soubor článků na jakés takés společné téma, ale jde zároveň o něco méně než o završenou, tj. problémově i konceptuálně dopracovanou systematiku sociologie literatury či literární kultury. Na každý pád je příjemné, zejména v době sborníkové mánie, číst knihu, která není jen pouhým souborem studií na nějaké téma za určitý čas, jakkoli by bylo možná ještě příjemnější číst knihu, která je skutečně knihou — docelenou, prokomponovanou, strukturovanou, vnitřně soudržnou. Možná se však takové práce už dnes ani nerodí. Ve vědě, nejenom literární, vznikají totiž stále častěji knihy, jež jsou knihami pouze formálně. Knihy kariérní a grantové.

Než dojde na další, sluší se knihu představit. Produktivnější než jít po tématech se nám jeví předvést autorovy klíčové teze a názory: sociologie literatury by se měla chápat v rámci sociologie kultury, čímž je nutno, aby poněkud vystoupila i z literární vědy; spojení knih s filmem a internetem je stále těsnější; veškeré interpretaci předchází distribuce, což současně znamená, že jakékoli čtení jakéhokoli kusu textu je „médiotizováno“ prostřednictvím různých forem reprodukce slova, model „autor — dílo — čtenář“ je tedy potřeba rozšířit; je nutno revidovat pojetí čtenáře, konkrétně: s pojetím virtuálního (modelového) čtenáře už nelze vystačit; literární ceny plní i role tržní; opozice „arcidílo × bestseller“ by se měla opustit, třebaže se zdá být intelektuálně velmi atraktivní; vnější (materiálnězbožní) rys knihy se stává stále více dominantní; současná literární věda, i ta, jež hlásá poststrukturální teorie, je stále v zajetí modernistických standardů; Żółkiewského pojetí literárních oběhů, jak je promyslel na meziválečnou polskou literaturu, nelze přenést do naší doby; současný polský spisovatel, aby se cítil skutečným spisovatelem, se stále drží ambice vytvořit arcidílo, a ne prostě napsat knihu, i proto na tom je tato literatura tak literárně a čtenářsky bídně; profesní kritika ztratila pozici arbitra; předpovědi M. McLuhana o tom, že tištěné slovo bude upozaděno obrazem, se nenaplnily; polský knižní trh se nevyhne větší distribuční centralizaci.

Jak vidno, jde názorově o svět stejně tak značně široký, jako i dosti vyhraněný. Formulační riziko autor rozhodně nepostrádá. Řečeno fotbalově: hraje defenzivně. Navíc se v něm autor kromě reflexe některých problémů s postavením literatury v současné době nevyhýbá ani sebereflexi vlastního způsobu, tedy sociologie literatury — čím je, kam by měla napřímit svoje síly, jakými cestami je nutno se ubírat, co přehodnotit z předchozího vývoje.

Třebaže Robert Darnton není v knize vzpomenut ani jednou, Rychlewského pojetí literatury se vine víceméně z duchu postulátu, že do významotvorných operací je nutno zahrnout i okruhy knižní produkce a distribuce, tedy že literatura — toť oběh. Obecně bychom takovýto přístup mohli nazvat zknihovnění literatury. Vše, co se děje s textem, vstupuje do významu díla. Negativně řečeno: literatura není jenom schéma „autor — text — čtenář“, a už vůbec ne pouze text sám. Velkou významotvornou silou, ne-li silou rozhodující, se tak autorovi stává knižní trh. Není nemožné se zeptat: nezašlo se tady příliš daleko? Nemáme co činit s determinací přece jen poněkud robustní, a to i pro duchy ne zrovna delikátní? S odpovědí nespěchejme, snad se nám vyloupne nakonec.

Rychlewski možná propast mezi „vnitřním“ (texty) a „vnějším“ (oběhy) pojetím zasypává příliš rychle, přitom ji zasypává tak, že prvnímu pojetí se ani nijak věnovat nepotřebuje. Jeho přístup však ukazuje, že s touto dualitou a z ní vycházející dělbou práce již vystačit nelze. Měl s ní problémy i Michał Głowiński, který — sám svým založením spíše představitel prvních metod — v osmdesátých letech navrhoval integraci obou skupin, a to prostřednictvím teorie komunikace. Mělo to svou logiku a dávalo to i smysl. S odstupem času se však ukazuje, že ona komunikace byla povýtce pouze extenzí „vnitřních“ metod a že na čtenáře docházelo buď jen prostřednictvím obecných schémat, nebo s ohledem na čtenáře, ovšem takového, kterého si jsme schopni vyčíst z textu. Že se k tomu tu a tam přilepilo nějaké to konkretizační svědectví z literární kritiky či z deníku toho či onoho spisovatele, je jistě chvályhodné, ale je to stále jaksi málo. Fakta o tom, jak a co z literatury obíhalo, opřená mj. i o údaje z knižního trhu či knihoven, stejně jako třeba náklady knih, se chápaly jako sice možná zajímavý, ale přesto jen vnější přílepek k tomu, co má býti zváno literaturou. Kritikům této koncepce se popřávalo hlasu v rámci jakoby tolerovaných přihrádek „kulturního materialismu“, „sociologie literatury“ či „výzkumu literární kultury“…, ale vstup do literární vědy jim byl zakázán. Přiznávalo se, že se tu přichází na klíčové věci, ba že tato zkoumání jsou daleko objevnější než literární historie, ale je to jaksi „za ohradou“. Řešením je modelového čtenáře nahradit čtenářem empirickým. To lze samozřejmě lépe činit ve zkoumáních současných, hůře v těch, kde si to už sami nemůžeme zjistit. Leč i tam máme dost možností získávat evidenci o tom, co a jak obíhalo (náklady, výpůjčky, deníková a memoárová svědectví). Tedy: podle Rychlewského je potřeba zkoumat skutečnou recepci, „v opačném případě se totiž zanořujeme do jalového teoretizování“ (s. 53). Jde o pozici (důraz na empirická svědectví četby), jejíž potřebnost hájí i jiní, vesměs historikové kultury — namátkou již vzpomenutý Robert Darnton, Roger Char tier, Jonathan Rose, Ian Collinson, Peter Stein, Shaquad Towheed, Danielle Fullerová, Janusz Kostecki ad. To proto, že všichni ve svých zkoumáních našli mnoho důkazů, kdy si čtenář skutečný a čtenář modelový neodpovídají, resp. že závěry získané pouze na základě modelového čtenáře jsou často vel- mi zavádějící. Řečeno jinak: modelový (strukturní, virtuální) čtenář je pouze hypotézou, již je nutno neustále prověřovat konkrétním materiálem, tj. empirickými svědectvími. — Lze obě tyto kategorie nějak smířlivě přemostit? Najít takové pojetí, které by v sobě integrovalo jak čtenáře modelového, tak empirického? Jaussovo pojetí horizontu očekávání se takovým snažilo být, leč nebylo, neboť bylo jen prodlouženou projekcí díla, tj. hermeneuticky prodlouženou poetikou. Částečně se o to snažili autoři Birminghamské školy (cultural studies) s pojetím žánru, jenž měl být čímsi jako předběžná selekce čtenářských okruhů. To má své opodstatnění, protože, jak ukazují např. české výzkumy, knihy si vybíráme a čteme je skutečně především žánrově, ale čím více do historie bychom se nořili, tím méně by na dané kritérium bylo spolehnutí. Navíc Birminghamští vedle toho tvrdí, že každá recepce je zároveň podmíněna socio-kulturně; tedy že neexistuje např. žádný univerzální (globální) divák seriálu Dallas. Zkrátka: čtenáře z díla samého nevyčteme. Kromě díla samého ho totiž determinuje doba, kultura, nehledě na všechny subjektivní činitele.

Úvahy nás odstředivě zavedly od Rychlewského dosti daleko, ale snad ne nepřípadně. Zpět k polskému sociologovi. V jeho knize nacházím jeden ne úplně domyšlený paradox. Autor se všemi deseti staví za empirického čtenáře, ale současně příliš nedůvěřuje výsledkům čtenářských výzkumů, zejména pokud jde o preference; prý jde o situaci, kdy se respondent chce ukazovat spíše v dobrém světle, než aby skutečně přiznal barvu, ergo: daleko silnější vypovídající hodnotu má to, jaké knihy lidé kupují. Zde lze namítnout, že čtenářské preference lze zkoumat i jinak než pomocí statistických výzkumů, jak je každé dva roky uskutečňuje Institut knihy a čtenářství při varšavské Národní knihovně. Dále že dotaz na to, které knihy či kteří autoři jsou mí nejoblíbenější, není sice úplně neutrální jako třeba dotaz, který druh jogurtu si kupuji, ale současně anonymního respondenta nijak výrazně netlačí do kouta jako dotaz např. na politickou či sexuální orientaci, event. na finančně- materiální situaci. A z druhé strany platí, že kupovat knihy ještě tak úplně neznamená je číst, zejména v době současné hypernabídky. Autor, zdá se mi, příliš rychle podlehl své tezi o tom, že knižní trh jsou „»vizuální dostihy«, které se opírají o pravidla popkulturní makrosféry“ (s. 17), že tedy tato oblast jednoduše ztrácí svou autonomii a stává se pouze součástí trhu mediálního, čímž musí přijmout jeho pravidla. Tak zcela tomu není: ti, kdo knihy nakupují, zdaleka netvoří jednu skupinu ovládanou jednou vůdčí motivací, přičemž — jak víme z konkrétních zkoumání — ti, kdo knihy kupují, mají dost různorodé spektrum cílů a zájmů, přičemž z postojových proměnných hraje nejdůležitější roli vztah ke knihám (čtu, nebo nečtu?), ze socio-demografických pak gender/pohlaví a ekonomická situace.

Za opravdu zdařilé a inspirativní lze považovat autorovo překreslení Żółkiewského, tedy adaptaci jeho literárních oběhů na současnou situaci. M. Rychlewski jde jednak cestou jistého metodologického zúžení: nemluví o obězích literatury, ale o obězích vydavatelských. Jednak jde cestou jejich transformace na současnou situaci Polska po velkých politických změnách roku 1989. Vycházejí mu dvě skupiny: oběh hlavní (populárně-komerční) a oběhy s nižším dosahem; do nich patří oběh vědecko-odborný (nízké náklady, vysoká cena), oběh náboženský (v Polsku velmi důležitý, efekt Jana Pavla II.: po jeho smrti v roce 2006 se prodej jeho knih zvýšil velmi výrazně) a oběh literární (nejednorodý, nemá žádný specifický distribuční kanál). Zase platí, že tato typologie je silnější ve svém strategickém rozvržení, než že by byla „odpracovaná“ empiricky, nicméně zcela bez údajů a příkladů není.

Autor de facto rozpouští sociologii literatury v sociologii knihy a tu zase dává pod protektorát sociologie kultury. Z jiné strany: literatura žije v knize a kniha je pouze jedním z médií mezi všemi ostatními. Toto by zcela jistě potěšilo Sigfrieda Schmidta. A paralelně s tím polský sociolog čtenáře rozpouští v nabyvateli. Promyšlenější se nám jeví spíše první proces; v druhém je čtenář přece jenom přetažen přes příliš hrubý determinační rastr, takže se ztrácejí nejenom podstatné jednotlivosti a jeho autonomie, ale vypadává i značná část těch, kdo čtou, ale knihy si nekupují. V současné době jde spíše o starší lidi a ty méně movité…, ale čtoucí, a to ve značné míře. Vím, vnáším připomínku na základě české situace, ta polská je v mnohém odlišná (ve starším věku se čte nejméně), ale i na situaci polskou, zdá se mi, je Rychlewského rastr příliš hrubý. Buď jak buď, kniha je to rozhodně podnětná, invenční, provokující; a tím, že některé jevy prostě přehání, snad i poněkud riskantně, nutí k přemýšlení. Zejména pokud jde o současný stav čtenářství a knižní kultury. Čili: modelový čtenář je mrtev, ať žije čtenář empirický!

Marcin Rychlewski: Książka jako towar, książka jako znak. Studia z socjologii literatury. Gdańsk, Wydawnictwo Naukowe Katedra. 202 strany.

Vyšlo v České literatuře 2/2015.