Previous Next
Zpráva o konferenci Svatá Ludmila — Ženy v christianizaci střední Evropy Další pokračování nesmrtelného sporu o dataci Kristiánovy legendy VENDULA REJZLOVÁ 26. a 27. května 2021 proběhla...
Studentská literárněvědná konference 2021 TEREZA ROHÁČOVÁ Ve dnech 27.−29. dubna 2021 se uskutečnil devatenáctý ročník Studentské literárněvědné konference (dále...
Poctivý a potřebný návrat k Hálkovi IVO ŘÍHA Poctivý, tj. po „technické stránce“ precizně vyhotovený (jak je ostatně v České knižnici zvykem), jen v některých...

JAN MALURA

V rámci ediční řady Trivium Univerzity Karlovy vychází soubor jedenácti literárněvědných statí s metaforickým názvem vypůjčeným z obrozeneckého básníka J. P. Koubka Klubko Ariadnino. Společným jmenovatelem otištěných příspěvků jsou některá badatelská východiska a kategorie, k nimž patří především respekt k literárněhistorické heuristice a zároveň snaha o detailní studium vlastního textu literárního díla; všechny tedy mají co do činění s filologickým základem oboru.

Filologickou stopu v myšlení o literatuře reflektuje hned úvodní stať Daniela Vojtěcha („My filologové?“). Připomíná postupné vymezování literární historie jako specifického oboru a určuje některé uzlové body tohoto procesu. Zmiňuje Gebauerovo filologické pojetí literární vědy, jemuž dominovalo čtení staré literatury pro starý jazyk, ne z důvodů estetických či obsahových. Důležitým úkolem filologického bádání v poslední třetině 19. století bylo kriticky revidovat prameny emancipující se národní společnosti, ale zároveň se v této generaci zásadním způsobem vyhraňovaly jednotlivé badatelské oblasti, filologie se začala štěpit na menší pole. Vojtěch užitečně připomíná také neustálou potřebu literární vědy obrozovat se a vztahovat literárněhistorické poznání k aktuální současnosti. O „filologickém gruntu“ a faktu, že literatura se dělá z jazyka, píše v úvodním bloku Jiří Opelík („Učitelé filologie“), a to ve spojení s dvěma vynikajícími olomouckými badateli, kteří se stali jeho učiteli a inspirujícími vzory. U Oldřicha Králíka zdůrazňuje primární zření k textu, který je „cílovou páskou“ veškerého usilování, přičemž v centru jeho pozornosti byly vždy texty umělecky výjimečné („Králíkovými konečnými autoritami byli velcí básníci“ [s. 29]). U Pavla Trosta je oceněna schopnost shrnout odborný diskurz k problému, vzít při interpretaci v úvahu veškerou podstatnou sekundární literaturu a vyvozovat i z detailní textové sondy postřehy k obecné povaze díla.

V další části knihy lze číst několik interpretačních studií, mj. k autorům, jimiž se Jiří Opelík soustavně zabýval či dosud zabývá. K takovým patří Karel Čapek i Vladimír Holan. V čapkovské bagatele („Šlépěj/e“) ukazuje Petr Málek, že Čapek preferuje typ díla, které musí být teprve dotvořeno v procesu recepce, proto také využívá model detektivní povídky. Čapkovy rané detektivky jsou de facto moderní alegorie, metafyzické příběhy se záhadami, které se vymykají racionálnímu řádu, resp. s ním záměrně polemizují, ovšem činí tak pomocí láskyplné epické ironie. K metafyzickým otázkám se vztahuje holanovská úvaha „Zlí bohové“ Urse Heftricha. Vychází z teze, že hrůzné dějiny 20. století, kupící hromady mrtvol, staví obhájce milosrdného, křesťanského Boha před neřešitelné etické rozpory. Holan klade ve své tvorbě naléhavé otázky, které míří právě k této „teologii zlomyslnosti“. Heftrich tak kráčí ve stopách Jiřího Opelíka, který pojímá Vladimíra Holana jako předního existencialistického básníka. Existencialismu se mnohokrát dotýká také Annalisa Cosentinová („Kainové bezradní“) ve studii o Hrabalově Legendě o Kainovi a dalších variantách tohoto námětu, dnes tolik oblíbeného v hrabalovských interpretačních studiích (srov. Martin Charvát, ČL 2012, č. 6). Cosentinová srovnává jednotlivé textové verze, přičemž ji zajímá nejen Hrabalovo stylistické variování, ale též hledání ideové, v jehož rámci nachází paralely s myšlenkami existencionalistického filozofa Karla Jasperse.

V krátké stati K textologii Oldřich Králíka upozorňuje Michal Kosák na blízkost Králíkových metod k tzv. francouzské genetické kritice, a to zejména v zaměření na genezi textu, v níž postupně badatel odkrývá logický systém, přičemž suma variant je mu především materiálem pro interpretaci, ne nutnou součástí edice v podobě různočtení. Textologických otázek, ale nejen jich se dotýká i Michael Špirit („Číst i rozeznávat“), který zároveň obhajuje Králíkovy pracovní postupy, v proměnlivosti jeho názorů totiž nespatřuje vnitřní rozpornost, ale dynamickou otevřenost, ochotu neustále dotvářet a upravovat své postoje. Podobné rysy Špirit vidí také v díle Růženy Grebeníčkové, s níž má Králík společné nejen zaměření na literárnějazykový detail, ale také dar citu a intuice pro umělecký text.

Materiálově velmi bohatou prací je stať Luboše Merhauta („Dějepis literatury naučný“), která zkoumá, jak zasáhly reprezentativní české encyklopedie druhé poloviny 19. století a počátku století 20. do vývoje literárněhistorického myšlení. Tuto stať lze číst též jako obhajobu pracné a časově náročné lexikografické práce, která je v dnešních hodnoceních vědeckých výstupů podceňována. Právě ona ovšem může být příkladem literárněhistorického řemesla v nejlepším slova smyslu. Merhaut připomíná dnes již klasický výrok Jiřího Opelíka, podle něhož se „stav oboru neměří jen metodologickými výboji, nýbrž i úrovní jeho rutiny“ (s. 176). Jako vzorová ukázka tohoto řemesla jsou pak otištěna Opelíkova hesla bratří Čapků z Lexikonu české literatury. Knihu završuje bibliografie Jiřího Opelíka z let 2000–2013, která doplňuje starší soupis uveřejněný v knize Milované řemeslo (2000).

Daniel Vojtěch (ed.): Klubko Ariadnino. Podoby filologického podnětu literární vědě — pocta Jiřímu Opelíkovi. Praha, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2014. 267 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2015.