Previous Next
Obhájené disertace 2018 TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární...
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...

MARKÉTA MAGIDOVÁ

Téma deskripce je v literárněvědné teorii, té české zvláště, ve srovnání s naratologickými tématy méně dominantní. Výzkumný projekt Poetika deskripce, který na Ústavu české literatury AV ČR vede Alice Jedličková, se snaží tuto mezeru zaplnit. Alice Jedličková se spolu se Stanislavou Fedrovou problematice vztahu deskripce a narace věnují — v Česku poměrně osamoceně — již delší dobu (např. studie A. Jedličkové z roku 2008 „Jak Perseus osvobodil Andromedu nebo Osvobození Andromedy? K transmedialitě vyprávění ve slovesném a výtvarném umění“ nebo v témže roce publikovaný jejich společný text „Ekfráze — deskripce versus narace“). Jejich badatelské zájmy se také přibližují intermediálnímu rozměru deskriptivity (zejména ve studiích „Ekfráze — deskripce versus narace“; „Obraz v příběhu — ekfráze ve vyprávění. Předběžné návrhy k rozlišení popisnosti a vizuality“, „Konec literárního špenátu anebo Popis v intermediální perspektivě“ anebo publikované habilitační práci Alice Jedličkové Zkušenost prostoru. Vyprávění a vizuální paralely) a v rámci projektu Poetika deskripce badatelky přinášejí i aktuální diskurz zahraniční teorie vydáním překladu díla Wernera Wolfa Popis jako transmediální modus reprezentace (2013). Tato záslužná činnost však zároveň otevírá průhled do metodologické problematiky, již s sebou interdisciplinární přístup nese.

Publikace O popisu, jejíž editorkou je Alice Jedličková, představuje souhrn devíti příspěvků ze stejnojmenného kolokvia konaného na půdě ÚČL AV ČR v listopadu 2013. Ve své recenzi této publikace budu sledovat dvě výkladové osy: pojetí deskripce a mezioborové ukotvení příspěvků. V rámci každé osy lze dané studie seskupit do určitých — mnohdy však i překrývajících se — typů. Část autorů se zaměřila na otázky spojené se statusem a funkcí deskripce v realitě či na rozhraní reality a fikce. V druhém typu nahlíží deskripci především v její temporální rovině, díky čemuž se objevují plochy společné s narativitou i vůči ní odlišné. V posledním typu zkoumání popisnosti je badatelskou osou vizuální účinek popisu na čtenáře, stejně jako ideologické podloží stojící za konstrukcí takového účinku. V závěru se zaměřím na interdisciplinární přístup jak publikace, tak jednotlivých studií.

V rámci prvního typu zkoumání popisu se problematika deskripce odhaluje na škále realita — fikce. Jejím fungováním v realitě se zabývají především dva texty: „Nepřítomný popis: kompenzace jeho evokační a identifikační funkce“ od Jany Hoffmannové a „Sémantika určitých deskripcií a identifikácia“ od Mariána Zouhara; přechodem mezi popisem ve skutečném světě a popisem ve světě uměleckého díla pak text Petra Koťátka „Identifikační funkce popisu ve fikčním textu“, kořeny efkráze v rámci rétoriky a filozofického pojetí mimésis hledají Bernadette Banaszkiewiczová a Heidrun Führerová ve studii „Trajektorie starověké ekfráze“. Společným momentem studií Jany Hoffmannové a Petra Koťátka je vypořádání se s nedourčeností popisů. Hoffmannová, Koťátko, Banaszkiewiczová a Führerová také kladou akcent na dialogičnost popisu se zkušeností čtenáře (posluchače, mluvčího). Jana Hoffmannová na příkladech dialogů z běžného života ukazuje, že neúplnost verbálních popisů doplňují významy vytvářené účastníky dialogů mimojazykově: jejich nonverbální komunikace, sdílená předchozí zkušenost, kulturní kontext — v obecnější rovině se jedná o celkové předporozumění danému světu a systému vztahů (s. 14–16).

Petr Koťátko se také domnívá, že popisy v každodenní komunikaci jsou nedourčené, jelikož sférou, v níž je určeno to, co popisy nedourčují, je reálný svět (s. 31), a my máme možnost tento stav určenosti poznat (s. 32). Koťátko však posunuje tuto problematiku dále do fikčního textu s otázkou, jak je možné vyslovit hypotézu o úplném světě románu (díla), přestože popisované entity nemohou být nikdy — oproti možnosti světa reálného — popsány vyčerpávajícím způsobem? Řešení nachází v dialogu čtenářské zkušenosti reálného světa (bylo by možné ji nazvat předporozuměním) se světem díla v modu jako by. „Popisy, které v textu nacházíme, mají v tomto kontextu funkci neúplných popisů toho stavu reálného světa, který musíme předpokládat (v modu jako by), aby text plnil své literární funkce“ (s. 39). Petr Koťátko, vycházeje především z tradice analytické filozofie, zde vstupuje do myšlenkového pole velice blízkého filozofii kontinentální. V tomto ohledu nelze nevzpomenout zejména na teze Paula Ricoeura, na jeho koncepci mimésis Času a vyprávění, v níž vposledku dochází k rekonfiguraci světa díla a světa čtenáře (a to nejenom vkládáním zkušenosti čtenáře do světa díla, ale i opačným směrem — tj. účinkem díla na zkušenost čtenáře) či na referenci poetické metafory v modu jako by z knihy Živá metafora.

Základy pojmů spojených s deskripcí ve své rétorické až umělecké funkci zkoumají klasická filoložka Bernadette Banaszkiewiczová a intermediální teoretička Heidrun Führerová v textu „Trajektorie starověké ekfráze“. Těžištěm jejich výkladu se stává zejména vztah mimésis a ekfráze. Mentální aktivitu, která oživuje vizuální představivost a emoční účinek při recepci ekfráze, označují v souladu s antickou tradicí enargeia. Podobně jako Petr Koťátko kladou velký důraz na dialog záměrů autora textu s vědomostmi, kulturními kódy a emocemi čtenáře. Podrobněji se zastavují u vztahu ekfráze k realitě, a tedy u rozdílu stoického pojetí mimésis jako reprezentace skutečnosti a aristotelského pojetí mimésis jako uskutečnění možného. Stojí pochopitelně za povšimnutí, že tito autoři, stejně jako výše zmíněný Paul Ricoeur (a též svými závěry Petr Koťátko) se kloní k aristotelskému pojetí mimésis, a z něho plynoucím důsledkům pro současnou literární teorii.

Druhou klíčovou osou zkoumání deskripce je její temporální modalita, a v ní implikovaná snaha o určení specifik popisnosti oproti narativnosti. Tímto tématem se zabývají zejména Emma Tornborgová v textu „To podstatné je čas: temporální transformace v ekfrázi“ a Alice Jedličková ve své studii „Experiencialita: rozděluje, nebo spojuje popis a vyprávění?“. Obě se ohrazují proti naratologické tendenci vnímat deskriptivitu výlučně staticky, prostorově a jako místa v románu se sníženým napětím, namísto toho ukazují dynamizující rozměr deskripce. Emma Tornborgová rozděluje narativizaci popisů vizuálních reprezentací do čtyř kategorií — kombinuje možnosti dynamického × statického obrazu (například obraz tanečnice nebo krajinného výjevu) a časového × statického účinku, který verbální popis takového obrazu vyvolává (například víření v sále, překlenutí přítomnosti do budoucnosti nebo zamrzlý okamžik fotografie, věčné teď).

Alice Jedličková vychází z příbuzných předpokladů, avšak problematiku nahlíží šířeji v kontextu celku díla, žánrů a stylotvorných souvislostí. Klíčovým termínem její studie je experiencialita, který zahrnuje emočně-kognitivní jádro prožitku čtenáře z četby, na němž staví autoři při (nejen) románové výstavbě. Jedličková tvrdí, že způsob organizace popisů a jejich organického propojení s narativem je založen na temporální zkušenosti podobné té, kterou zažíváme v realitě — například vlastnosti nějaké osoby poznáváme postupně, v určitých situacích, jsou vždy ovlivněny naší náladou a perspektivou. Vizualizační účinek popisu, vyvolání mentálního stavu zakoušení daného prostoru či situace považuje autorka za důležitý, avšak nikoli — v případě realistického románu — za rozhodující. „To v důsledku znamená, že popis nabývá experienciální povahy: ovšem nikoli skrze smyslovost vnímání objektů, jejich kvalit a detailů či detail sám (jak zdůrazňuje Wolf), nýbrž skrze explicitní »zčasování « procesu atribuce, její napojení na zkušenost postav probíhající v čase“ (s. 153). Obě studie přinášejí důležité podněty a nástroje, jak přemýšlet o tématu temporality deskripce. Zároveň každému textu se nedostává toho, co obsahuje druhý — při doplnění strukturálního uvažování Emmy Tornborgové o kulturně-historický kontext a použití současnějšího literárního materiálu než Aloise Jiráska nebo Karla Václava Raise u Alice Jedličkové by se dané přístupy mohly rozvinout do aktuálnější a hlubší výpovědi o literárním světě.

Třetí perspektiva zkoumání popisu spočívá ve vizuálním rozměru deskriptivity. S ekfrází se neodlučitelně pojí i ideologický podtext toho, co nás autor románu nechá — jakožto čtenáře — očima dané postavy uvidět. Jako neméně zásadní se ukáže i účinek výstavby popisů vzhledem k čtenářově zkušenosti. Stanislava Fedrová zkoumá možnosti vlivu pozorovatele na způsob popisu a ukazuje i rozdílné stylové pojetí od vševidoucího vypravěče až po úkony románových osob spojené s percepčními akty (např. Hrabalovy Harlekýnovy miliony označuje jako román o pozorování [s. 105]). Zmiňuje také nemožnost zcela oddělit interpretaci od popisu v případě ekfráze, kdy — po vzoru Michaela Baxandalla — naznačuje, že v rámci výtvarných děl se jedná spíše o reprezentaci myšlení o obrazu než o objektivní možnosti jejich popisu. Z tohoto důvodu akcentuje roli pozorovatele a teprve od ní odvozuje smysl deskripce. Tvrdí, že „mezi ekfrází a interpretací nelze kreslit dělící čáru, protože i ekfráze mají, respektive mohou mít silně intepretativní charakter, vázaný na pohled zprostředkovatelské postavy, tedy toho, kdo vizuální dílo v textu popisuje“ (s. 104).

K podobným závěrům dospívá i Ivana Taranenková, která se ve svém textu zabývá deskriptivní složkou děl slovenského literárního realismu, zvláště prací Martina Kukučína a Svetozára Hurbana Vajanského. U druhého zmíněného Taranenková osvětluje nacionální rozměr jeho „realismu“, jenž podle ní protkává konstrukci díla od syžetu a kompozice, od typů postav až po jazyk. Na základě opozice naše × cizí staví Vajanský obě strany do záměrně zkresleného světla. Autorka cituje např. jeho popis židovského příbytku a ukazuje na něm schematičnost takového přístupu — detaily jsou konvenční, zároveň příliš symbolické a abstraktní, všechny uspořádané tak, aby odkazovaly k „vyššiemu »metaforicko-alegorickému« plánu textu, ktorý je v jeho fikčnom svete prítomný ako ideál (konkrétne ide o ideál regenerácie národného života)“ (s. 134).

U této rétorické funkce deskripce, mající ovlivňovat čtenáře (posluchače) určitým směrem, se zastavují i Führerová a Banaszkiewiczová. Komentují, že již v antice si řečníci byli vědomi emoční síly vizualizačního účinku jazyka, je-li správně použit (s. 57). Živého mentálního obrazu je podle Quintiliana možné dosáhnout pomocí dobré znalosti mechanismu fantazií — představ posluchače uložených v jeho vzpomínkách. Radil proto studentům rétoriky, že je třeba umět se řídit přirozeností. Účinost imaginace se odvíjí od zážitků světa, s nimiž čtenář vstupuje před řečníka/literaturu. Autorův um pak spočívá ve schopnosti ji vyvolat — případně manipulativně obrátit.

Interdisciplinární pojetí tématu popisu lze sledovat na úrovni skladby celé publikace stejně jako v míře užití interdisciplinárních metod v jednotlivých studiích. Úvod Alice Jedličkové k tématu i publikaci je však neobvykle stručný — bez citací z krásné literatury sotva zaplní jednu stránku (s. 7–8). Věřím, že čtenáři by ocenili širší kontextualizaci jak výzkumného zájmu autorů zde publikovaných textů, tak návaznost této debaty na zahraniční vývoj. Alice Jedličková — následujíc zaměření výzkumného projektu — také nastiňuje svůj záměr (s. 8) oslovit nejen odborníky z literární vědy, ale i z oblasti analytické filozofie, lingvistiky, klasické filologie či teorie intermediality. Způsob výběru účastníků by však možná zasloužil větší rozvedení — hned na začátku publikace se totiž nabízí otázka, zdali vybraní autoři byli těmi, kdo naplnili vnější podmínky (téma a čas kolokvia), anebo zdali součástí editorského rozhodnutí byla eliminace některých vědních disciplín. Domnívám se, že např. filmoví vědci, filozofové vycházející z kontinentální tradice nebo teoretici výtvarného umění by také mohli přinést řadu dalších podnětných perspektiv. Ve výzkumném projektu Poetika deskripce i publikaci O popisu však vidíme zřetelnou snahu přesáhnout prostor literární teorie a této snahy je třeba si v českém institucionálním prostředí vážit.

Temporální, vizuální i mimetická funkce popisu jsou nosnými tématy, která autoři sledují z různých metodologických perspektiv. Důkladný mezioborový postup zvolila badatelská dvojice Bernadette Banaszkiewiczová a Heidrun Führerová — kombinují klasickou filologii, rétoriku, historii filozofie a vizuální studia. Čerpají z bohatého odborného zázemí a díky jasně členěné a logicky vystavěné argumentační struktuře textu vytvářejí myšlenková spojení, jež by při monodisciplinárním přístupu vznikala daleko obtížněji (např. mechanismy vizuality jazyka, filozofické předpoklady rétoriky atd.). Z jejich metody pojmové archeologie také vysvítá důležité podloží současných teorií — autoři například na základě svého předchozího výkladu přisuzují stoické pojetí světa termínu efekt reálného, který dle Rolanda Barthese vyvolává deskriptivita v literatuře, anebo ukazují možnosti čtení literatury jako vhledu do historie v pojetí Garyho D. Starka.

Propojení literární teorie, vizuálních studií a teorií intermediality se objevuje i ve studiích Alice Jedličkové, Stanislavy Fedrové a Emmy Tornborgové, přičemž odborné zázemí z vizuálního pole by zasloužilo více pozornosti. Zatímco v oblasti literární vědy i teorií intermediality navazují tyto vědkyně na nedávné debaty, v oblasti vizuálních studií se odvolávají nejčastěji na Williama Mitchella nebo Michaela Baxandalla, přičemž například jenom tématem ideologie pohledu se zabývaly desítky dalších teoretiků vizuálních studií, kunsthistoriků a filozofů: např. John Berger, James Elkins, Hans Belting, Georges-Didi Huberman, Svetlana Alpersová, Umberto Eco, Ernst Gombrich, Laura Mulveyová, Michel Foucault, Jacques Ranciere, Richard Wollheim, Rosalind Kraussová, Hal Foster aj. Možná by jejich průnikem s literární vědou vznikla debata ještě zajímavější.

Zcela specifickou metodu a argumentační strukturu své statě zvolil Petr Koťátko. Do žánru akademické studie budované dle anglosaské logiky, vycházející především z tradičních analytických filozofů (Hilary Putnam, Willard Quine) a naratologicky a mediálně ukotvených teorií Marie-Laure Ryanová vstoupily také Koťátkovy literární kvality. Daly tak vzniknout intelektuálně nosnému a zároveň až platónsky dialogizovanému či dramatizovanému textu.

Několik autorů zůstalo v jistých vodách svých oborů — například lingvistická analýza mluvené řeči od Jany Hoffmannové nebo studie „Thespidova kára“ od Zdeňka Hrbaty — což je činí metodologicky čistými, avšak nabízí se otázka, zdali by interdisciplinární vliv nepřinesl půdu sice méně stabilní, avšak inovativnější. Literatura z oblasti vizuálních studií, výtvarného umění či filozofie reprezentace by možná mohla obohatit myšlenkovou linii studie Ivany Taranenkové čerpající především z literární vědy a historie zaměřené na (slovenský) literární realismus.

Stať Zdeňka Hrbaty se vyznačuje výbornou znalostí děl Théophila Gautiera a porozuměním jeho literárnímu světu. Konstrukce textu se noří do konkrétních reálií a symboliky daných děl, avšak odhalování metaforického i alegorického smyslu neústí v zobecňující závěry, jež by přesahovaly rozbor literárních postav a kulis, v nichž se děj odehrává. Téma popisu se zde často překrývá s odhalováním symbolického charakteru popisovaných míst a výjevů, a leckdy i motivací literárních postav. Tato hutná a vrstevnatá studie se však jakoby uzavírá do světa svého interpretovaného díla. Komunikace ať již se soudobou teorií, či intertextuálními nebo intermediálními tématy zde není příliš intenzivní. Zatímco sekundární literatury komentující tvorbu Théophila Gautiera Zdeněk Hrbata částečně využívá, teoretickou oporu pro ukotvení deskriptivity zde nachází pouze v dílech Jeana Genetta ze sedmdesátých a osmdesátých let a jedné současné studii od Christophe Ippolita. Tomuto přístupu k dialogu s dalšími odborníky ohledně daného tématu odpovídá i seznam literatury, který kromě děl Théophila Gautiera čítá jen šest dalších publikací, a to včetně jedné od Zdeňka Hrbaty. Namísto jasného závěru se navíc v poslední větě setkáváme s odkazem na kapitolu, jež se v této studii vůbec nevyskytuje, a text proto působí jako neupravovaný výňatek z většího celku: „— Kapitola »Co způsobil sníh« (a na ni navazující, jakoby autoreflexivní kapitola »Román odůvodňuje svůj název«) nabízí komponovaný celek sekvencí, které rozehrávají nebo několika symbolickými znaky a zápletkami význačně předjímají románové možnosti Kapitána Fracasse, potenciality žánrové, tematické, diskurzivní.“ Tímto postupem tak nechtěně vzbuzuje otázku důvodu jeho otištění v knize O popisu a implikuje hlubší systémovou problematiku nezbytnosti publikační činnosti ve vědecké sféře.

Bohužel otázka metodiky financování výzkumu, dnes v českém prostředí vysokých škol a humanitních věd na AV ČR z velké části závislá na RIV a RUV výstupech, k takovým postupům značně vybízí a ani tato publikace není výjimkou — v rámci stávající situace však jiným způsobem pracovat příliš nelze. Jen zde, v kolektivní monografii publikované v rámci výzkumného projektu GA ČR Poetika deskripce: Průzkum reprezentačního potenciálu v intermediální perspektivě, jsou pod touž hlavičkou uvedeny studie Alice Jedličkové a Stanislavy Fedrové, a další tři texty se prezentují jako součásti jiných výzkumných projektů, někdy k tématu popisu vážících se spíše volněji: Slovník literárněvědného strukturalismu, Jazyk a determinácia významu v komunikaci a Diskurzivita literatury 19. století v česko-slovenském kontextu. Namísto soustředěného vědeckého zájmu jsou tak výzkumná témata distribuována do antologií, kolektivních monografií a sborníků alespoň podobného zaměření — děje se to však často za cenu ztráty intenzity zkoumané problematiky. Nezbývá než jen si přát, aby takto důležité téma, kterým deskriptivita ve své intermediální i interdisciplinární šíři je, bylo dále rozvíjeno. Doufám také, že tato publikace neskončí pouze v příslušných poličkách národních knihoven a grantových agentur, ale i v rukou čtenářů a dostane se jí zájmu odborné a laické veřejnosti.

Alice Jedličková (ed.): O popisu. Praha, Akropolis 2014. 176 stran.

Vyšlo v České literatuře 2/2015.