Previous Next
Poutavý bedekr po světech československých přepisovatelů PETR ŠÁMAL Na název samizdatové edice Československý přepisovatel, již v letech 1982 až 1989 vytvářel a mezi přáteli v...
Mlhoviny strukturalismů PIOTR GIEROWSKI Literárněvědný strukturalismus je příkladem jednoho z nejdůležitějších směrů 20. století, který zanechal...
Průvodce po cestách literárněvědného strukturalismu HERTA SCHMID Ondřej Sládek s kolektivem spoluautorů vypracoval rozsáhlý terminologický Slovník literárněvědného...

Ve prvním čísle letošního ročníku České literatury byl publikován článek Ivy Málkové „Nenaplněná příležitost“ komentující vydání Nezvalova díla v České knižnici (text ke stažení zde), v ČL 2/2015 na tento text reaguje Jiří Holý.

JIŘÍ HOLÝ

V České literatuře 2015/1 vyšla v rubrice Rozhledy obsáhlá recenze Ivy Málkové s názvem „Nenaplněná příležitost“, která se týká tří svazků Nezvalových básní vydaných v České knižnici. Reaguji na ni proto, že jako předseda správní i vědecké rady České knižnice jsem za tuto knižní řadu odpovědný. Předpokládám, že do provozu České knižnice vidí málokdo i z odborně erudovaných čtenářů České literatury, a proto je třeba některé věci vysvětlit.

Iva Málková se nejprve pozastavuje nad tím, že Nezvalovo básnické dílo vyšlo ve třech svazcích, neboť „tuto příležitost neobdržel téměř žádný z autorů utvářejících podobu české poezie, české literatury.“ Zdvojení „poezie“ a „literatury“ je ale nadbytečné, protože v další větě uvádí třináct autorů, kteří dostali „šanci jediného svazku“, a je tím myšleno jejich básnické dílo, protože tři z nich, Mácha, Neruda a Dyk, jsou v České knižnici zastoupeni ne jedním, ale dvěma svazky (plus jednou reedicí, letos vyjde další). Zůstaneme tedy u poezie. Srovnání tří svazků Nezvala s jedním svazkem ostatních významných básníků sugeruje, že Nezvala (a spolu s ním tedy i Sládka, který je také zastoupen třemi svazky básní) přeceňujeme. K tomu jedna poznámka obecná a jedna praktická. Nezval je velký básník, v moderní české poezii podle mého soudu srovnatelný jen s Halasem a Holanem. Věnovat mu tři svazky ve dvousetsvazkovém programu České knižnice není přehnaně mnoho. Kromě toho je autorem neobyčejně rozsáhlého díla, podobně jako Vrchlický, jehož poezii budeme také vydávat ve více svazcích. V reakcích na Nezvala v České knižnici jsem se dosud setkával s výtkou, že ta či ona významná básnická kniha (např. Menší růžová zahrada, Skleněný havelok) chybí, ne že by jich bylo přehnaně mnoho. Vrátím-li se k autorům, které Málková srovnává s Nezvalem, tak kromě zmíněného Vrchlického u pěti z nich (Toman, Mácha, Neruda, Michna, Zahradníček, Erben) jsme vydali všechny básnické knihy včetně Pohádek krve, které sám Toman do svého díla nezařadil. Zbývají Šrámek, Dyk (jenž je kromě svazku poezie zastoupen svazkem próz a dramat), Závada, Kainar, Hrubín a Machar. U dvou z nich byla editorkou sama Iva Málková. Ti tedy dostali „šanci jediného svazku“ a domnívám se, že oprávněně.

Kromě toho Česká knižnice není závod chrtů, kde by někdo šanci dostal a jiný ne. Už jsem mnohokrát psal a v rozhovorech pro média vysvětloval, že rádi neradi musíme brát v potaz několik hledisek. Jednak situaci na trhu, když nechceme duplikovat knihy, například spisy, které jsou k dispozici, jednak vyváženost každoročního programu, v němž se snažíme proporčně představit literární druhy a časová období (starší literatura, 19. století, 20. století). Dále bereme v úvahu možnou prodejnost knih (aby nakladatel nedoplácel na naši edici přespříliš) a v neposlední řadě ochotu editorů připravit tituly, které potřebujeme, a kvalitu dosavadních edic jednotlivých autorů (ta byla právě u Sládka a Nezvala velmi nízká, a proto jsme se rozhodli je vydat). Nejsme v situaci, v jaké byla Národní knihovna, která byla státem štědře dotována a jejíž edice obvykle vznikaly v rámci pracovních úvazků akademického ústavu. Na druhé straně jsme svobodní, o programu České knižnice rozhoduje odborně fundovaná vědecká rada, a ne nějaký stupidní funkcionář na ÚV KSČ.

Z této situace samozřejmě vyplývají četné problémy, s nimiž se Česká knižnice potýká. Jenom idealista si může představovat, že všechny edice a komentáře budou na tak vysoké úrovni, jako třeba v případě Škvoreckého Zbabělců (Michael Špirit) a básní Jana Zahradníčka (Jitka Bednářová a Mojmír Trávníček), které jsou vlastně samostatnými monografiemi. Z dosavadních osmdesáti svazků knižnice jsem v rukopise četl dobrou polovinu komentářů a nezbývá mi než přiznat, že kromě textů skvělých a standardních jsou mezi nimi i komentáře slabší a průměrné. A to přes všechnu péči, které jim lektoři, vědečtí redaktoři a odpovědní redaktoři věnují. Kvalita těchto textů totiž závisí na znalostech komentátorů a jejich dovednosti psát.

Kolegyně Málková se nyní ozvala s tvrdou kritikou, a to u svazků, které v rámci České knižnice patří, jak se domnívám, k solidnímu standardu. Přitom v případě Nezvalových básní byla výchozí situace mnohem obtížnější než třeba u Závady nebo Hrubína. Kromě časopiseckých a rukopisných verzí šlo o to, že Nezvalovo Dílo, na rozdíl od Básnických děl Hrubína i Závady, přineslo stovky autocenzurních zásahů. Nezvalova poezie se až na drobné výjimky nedočkala spolehlivých vydání a naše edice jádra básníkova díla, tedy devatenácti básnických knih, je prvním takovým činem. Tisíc pět set stran Nezvalových textů doprovází 200 stran komentáře Milana Blahynky tištěného petitem, tj. asi 260 normostran. Vzhledem k tomu, že jde o tzv. technický text, obsahující na každé straně množství dat, bibliografických a jiných údajů i citátů, jsou chybějící čárka a tři tiskové chyby, které Málková uvádí na s. 81, fakt, že zkratka Dí24 je uvedena i jako Dí 24 na s. 78, či to, že „ve druhém svazku najdeme dokonce odkazy psané římskými číslicemi“ (s. 79), opravdu marginální až směšné. Takovým chybám se neubrání ani sebepečlivější edice. Vždyť otevřeme-li Málkové vlastní edici Hrubína, najdeme stejný počet chyb např. na jediné straně 360.

Jde ale o vážnější věci. První dva svazky Nezvala byly podrobeny kritice z pera Michaela Špirita (portál Institutu pro studium literatury a Slovo a smysl 2013/19). Musím říct, že jsem se Špiritovou kritikou z velké části nesouhlasil, vnímal jsem ji jako zaujatou, ale přesto profesionální, otevřenou a férovou. V některých bodech jsem ji přijal. Například při výtce těžko srozumitelné soustavy zkratek a při konstatování, že komentář je občas čtenářsky „unfriendly“. Ve třetím svazku Nezvala a zejména v mé vlastní edici Biebla (2014) jsme se snažili psaní komentářů zprůhlednit a systemizovat. Spolu s redaktorkou Štěpánkou Paškovou jsme během práce na Bieblovi vytvořili normu psaní komentáře, různočtení a ediční poznámky, která bude pro Českou knižnici závazná.

Iva Málková nyní Špiritovy argumenty přejímá, aniž by ho uvedla. Jde například o neurčité vymezení třetího svazku, o definice básníkových děl pomocí sebecharakteristik a sebeprezentací, o nepřehlednost zkratek a malou srozumitelnost komentáře, opakování informací, chybějící novou literaturu k Nezvalovi. Buď Málková jeho kritiku nezná, což je neprofesionální, nebo ji zamlčuje, což je neetické. Pomíjí ovšem důsledně Špiritovy pozitivní zmínky („je nutné počin České knižnice jen přivítat, bez ohledu na to, kdo v něm figuruje jako vydavatel“; „I výběr jednotlivých titulů lze uvítat.“; „cenný materiál o textovém pohybu Nezvalových básní, který zná Blahynka jako nikdo jiný“; „právě pasáže o typu nezvalovské knihy patří v komentářích k nejzajímavějším“). Na celém třísvazkovém projektu nenachází patrně vůbec nic dobrého, aspoň se to z jejího článku nedozvíme.

Pravda je, že Málková v některých pasážích Špiritovu kritiku nejen epiguje, ale i rozšiřuje. Zastavím se ještě co možno stručně u těchto kritických připomínek, protože nechci čtenářky a čtenáře unavovat sáhodlouhou polemikou. Na s. 75 Iva Málková uvádí Blahynkovu formulaci z úvodu jeho komentáře k prvnímu svazku: „Básnický odkaz Vítězslava Nezvala (1900–1958) je mimořádně rozsáhlý a i víc než půl století po smrti svého tvůrce budí zájem. Souhlas i nesouhlas.“ Považuje ji za „nešťastnou“, neboť „básnický odkaz“ je zastarávající spojení a nelze s ním souhlasit či nesouhlasit, lze jej akceptovat, interpretovat atd. Uznávám, že formulace není ideální, ale není ani zavádějící. Podobné najdeme ve většině odborných textů, vždyť sama Málková ve své recenzi píše o Nezvalovi jako o „tvůrčí bytosti“ nebo na jiném místě o „informační změti, kterou můžeme zažehnat jen dalším studiem“. Vytrhneme-li tato slova z kontextu, vyzní stejně frázovitě jako Blahynkova formulace. Na s. 76 Málková uvádí, že i když soubor má představit všechna tři tvůrčí období, „edice nezahrnuje politicky angažované příležitostné verše ze čtyřicátých a padesátých let“ a tyto texty by měly být také komentovány. Není to přesné, protože je zařazena sbírka Křídla (1952), která verše příležitostné a „angažované“ zcela jistě zahrnuje. Měly být tedy ještě prezentovány a komentovány i knihy Veliký orloj, Stalin, Zpěv míru a Z domoviny? Ty by ovšem vytvořily další svazek i tak pro posuzovatelku rozsáhlého projektu. V duchu této logiky bychom například u Závady měli zařadit a komentovat Město světla a Polní kvítí, neboť také patří k textům „zplaněným“ a „příležitostným“, které autor jako „tvůrčí bytost napsal“. Ale nestalo se tak a nevzpomínám si, že by editorka Iva Málková proti tomu protestovala. Koneckonců to odporuje i jí proklamovanému cíli České knižnice, která má představovat „vrcholná, snad kanonická díla české literatury“. Další výtka zní, že dobovou recepci „Milan Blahynka jenom výběrově zachycuje a nenechává často v autentických citacích zaznít“ (s. 77). Snad to tak opravdu je, ale je třeba upozornit na to, že stejně jako rozsah autorských textů ani rozsah komentáře není nafukovací. Další připomínka na s. 79 vytýká, že běžně používaná zkratka v komentáři m. není vysvětlena. To je fakt, ale faktem také je, že tato zkratka není vysvětlena v žádném svazku České knižnice včetně zmíněných edic Ivy Málkové. Připomínku k ne důsledně uváděné výši nákladu jednotlivých knih lze akceptovat. Podobně i poznámku o přecenění adaptace Manon Lescaut. Totéž platí o doplnění souvislostí kontextu článku Miloše Dvořáka „Pásmo válečné lyriky“ na s. 82. Domnělý chaos v psaní jmen Fürth/Firt a Ehrenburg/Erenburg není nic než snaha o přesnost. Dobové uzuální psaní Ehrenburg jsme v citátu ponechali (stejně jako např. v edici korespondence Františka Langra v jeho spisech), Erenburg je psaní editorovo podle dnešního úzu. Požadovaná konkretizace rozdílu psaní Fürth a Firt by recenzentce přestala být záhadou, kdyby nahlédla do úvodu jeho pamětí. Jako mnozí jiní Češi i čeští Židé si prostě po nacistické okupaci upravil jméno. Nebylo by korektní toto psaní upravovat, jako neupravujeme předválečného Oberpfalzera na Jílka nebo Heidenreicha na Dolanského.

Poslední připomínka se týká Jiřího Koláře (s. 82–83). Iva Málková odsuzuje Kolářovo „osočení“, ba „denunciaci“. Ovšem pisatelem tohoto ostře negativního stanoviska k Nezvalovi, které měl ve chvíli jeho státního pohřbu vyslovit Jiří Kolář, není Blahynka, ale Jan Zábrana a Blahynka ho sice uvádí, ale také rektifikuje: „Jiří Kolář tento údajně svůj výrok kategoricky popřel v Televizi Nova 13. prosince 1995: Já jsem tohle nikdy o Nezvalovi neřek. Nezapomeňte, že já jsem měl na paměti, že ten Nezval přece jen obhájil toho Demla.“ A dále Blahynka uvádí, že se Nezval Koláře několikrát zastával. Pokud tedy jde o nějaké „osočení“, dopustil se ho Zábrana v soukromém deníku, za jeho života nepublikovaném. Podobná, ač o něco mírnější Kolářova slova, jak je traduje Zábrana, jsem četl v Hiršalových vzpomínkách. A na druhé straně si vybavuji pasáže z Kolářových Prometheových jater, kde autor obdivně kvituje Nezvalovo vystoupení v roce 1950 na obranu Halase i Koláře samého. Prostě Kolářův vztah k Nezvalovi nemohl být jiný než rozporný, což Blahynkův komentář demonstruje. Kde se tu vzala „denunciace“, opravdu nevím.

Nechci a nemůžu být advokátem Milana Blahynky, velmi dobře si uvědomuji limity jeho pojetí Vítězslava Nezvala. Přesto se domnívám, a činím tak na základě třicetileté zkušenosti s ediční prací v oboru české literatury 20. století, že v edici tří svazků Nezvalových básní, které přinesla Česká knižnice, bohatství prezentovaného materiálu a edičních komentářů převažuje nad lapsy a nedostatky. Budu rád, pokud naše výměna názorů vyvolá širší diskuzi nad Českou knižnicí i nad stavem ediční praxe.

Vyšlo v České literatuře 2/2015.