Previous Next
Poutavý bedekr po světech československých přepisovatelů PETR ŠÁMAL Na název samizdatové edice Československý přepisovatel, již v letech 1982 až 1989 vytvářel a mezi přáteli v...
Mlhoviny strukturalismů PIOTR GIEROWSKI Literárněvědný strukturalismus je příkladem jednoho z nejdůležitějších směrů 20. století, který zanechal...
Průvodce po cestách literárněvědného strukturalismu HERTA SCHMID Ondřej Sládek s kolektivem spoluautorů vypracoval rozsáhlý terminologický Slovník literárněvědného...

ZDENĚK JEŽEK – BARBORA SVOBODOVÁ

Ve čtvrtek 8. ledna 2015 se v prostorech brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity uskutečnilo mezinárodní kolokvium s názvem Fikce Jaroslava Haška, které pořádal Brněnský naratologický kroužek ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR. Své příspěvky na setkání představilo osm badatelů, kteří se zaměřili na nejrůznější aspekty Haškova díla a kontexty, v nichž je možné o autorových pracích uvažovat.

Úvodního slova se ujal František A. Podhajský, který zhodnotil dějiny ohlasů Haškova díla od meziválečné doby až do současnosti. Výchozí bod představovala jen několik let stará úvaha psychiatra Petera Tyrera, zda je možné chování dobrého vojáka Švejka hodnotit jako racionální, nebo se v jeho případě jednalo o psychózu. Podobný způsob uvažování se v souvislosti s postavou Švejka objevuje pravidelně, už Ivan Olbracht v tomto kontextu používal pojem „geniálního idiotství“. Dílem Jaroslava Haška se nejvíce zabývala třetí generace strukturalistů, například František Daneš, který textologicky připravil Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války k vydání, ale i v pozůstalosti Jana Mukařovského se dochovaly dvě kratičké nedatované stránky věnované ústřední Haškově postavě, jež měly být pravděpodobně nárysem větší studie. V příspěvku Podhajského nakonec nebyli opomenuti ani současní badatelé zabývající se Haškem, jmenovitě Lubomír Doležel či Petr Steiner.

S druhým příspěvkem vystoupil Ondřej Sládek, jehož pozornost byla upřena na pojetí ironie v povídce Šťastný domov, kterou Hašek pod pseudonymem Antonín Kočka vydal v roce 1911. Povídka, v níž se stane hlavní hrdinka závislou na radách časopisu Šťastný domov, je podle Sládka založena na dialektickém používání ironie. To plyne z kontrastu popisu určité situace a jejího následného lakonického glosování vypravěčem, které je antitezí předchozího popisu. Ironie už v aristotelském pojetí znamenala určitou distanci, postava či vypravěč záměrně tvrdí něco jiného, než dělá. Vypravěči to umožňuje udržet si odstup od děje a z nesourodosti obou hledisek se rodí efekt groteskna a komična. Ironie má podle Sládka v Haškově povídce trojí roli. Jedná se o konstitutivní stylizační prostředek, dále slouží jako způsob hry s narativní linií a nakonec je možné ji vnímat jako estetickou kategorii, která je základem pro situační komiku.

První odpolední blok přinesl kromě dvou dalších příspěvků i mnohem hojnější účast publika. Jako první promluvil opět František A. Podhajský, který se tentokrát věnoval ediční historii Politických a sociálních dějin strany mírného pokroku v mezích zákona. Tento text, napsaný v letech 1911–1912, zůstal původně nevydaný a vycházet začal až na pokračování v Rudém právu od roku 1937. Poprvé soubor edičně zpracoval v padesátých letech mácholog Karel Janský, jehož rozdělení knihy na tři oddíly Podhajský považoval za příhodnější. První vydání z roku 1963 však z Janského nevycházelo a text rozdělilo do čtyř oddílů, podle Podhajského se ovšem z vydaných edic nejvíce blíží původnímu Haškovu záměru. Druhé vydání o čtrnáct let později bylo rozšířeno jen o jeden nově nalezený text, jehož konkrétní včlenění do souboru však Podhajský zpochybnil. Třetí vydání z roku 1982 však jeho editor Radko Pytlík značně pozměnil a zařadil do něj dvě desítky starších satirických textů, které do celého souboru Jaroslav Hašek rozhodně zařadit nemínil. Na základě toho by pak bylo podle referentova názoru vhodnější vrátit se k původní Janského úpravě Dějin.

Následující přípěvek, věnovaný Haškovým dramatickým textům, přednesl Pavel Janoušek. Haškovu dramatickou tvorbu představil jako marginální část celého díla, protože se jí spisovatel nikdy programově nevěnoval. Dochované doklady dramatických textů byly v roce 1976 vydány Radko Pytlíkem v souboru Větrný mlynář a jeho dcera, avšak podle Janouška je problém s určením míry autorského podílu Jaroslava Haška, neboť hry, inscenované ve vinohradském hostinci Kravín, vznikaly v autorském kolektivu, například ve spolupráci s Emilem A. Longenem, Egonem E. Kischem, či hlavním organizátorem posléze vzniklého kabaretu U bratří makabejských Eduardem Drobílkem. Nejisté autorství her je dáno i tím, že dle vzpomínek Františka Langra si každý herec psal vlastní promluvy a nebylo výjimkou, aby hra vznikla odpoledne a byla provedena ještě tentýž večer. Zásluhou Pytlíkovy edice se však podle Janouška stala Haškova v podstatě okrajová dramatická tvorba dalším potvrzením haškovského kultu.

Třetí konferenční blok byl zahájen příspěvkem Petra Steinera, který se zaměřil na Haškovy propagandistické články vznikající před rokem 1920, v době, kdy měl spisovatel jako příslušník Rudé armády na starosti šíření myšlenek marxismu-leninismu mezi válečnými zajatci i legionáři. Steiner nejprve definoval propagandu jako nástroj ideologické fikce, která je založena na efektních jazykových formulacích a ne na svém faktickém obsahu, poukázal také na šablonovitost propagandistických textů, již podle jeho slov Hašek kritizoval a snažil se ji inovovat. Místo klasických monologicky laděných sdělení vystavěných na opakujících se schématech o vítězství proletariátu jako historické nutnosti, Hašek ve svém článku „Kristus a popi“ a v elegii „Svatá krev“ spojuje marxisticko-leninské ideje s křesťanstvím a Ježíše Krista vnímá jako komunistického filozofa a prvního revolucionáře. O tom, že autorovo pojetí se ve své době nesetkalo s pochopením, svědčí i to, že dané texty nejsou součástí Haškových ruských sebraných spisů.

Ruské kapitoly spisovatelova životopisu se dotýkal také referát Bohumila Fořta věnovaný autorovu povídkovému cyklu Velitelem města Bugulmy. Přestože se v povídkách vyskytuje velké množství autentizačních a autobiografických faktorů, není možné je chápat jako záznam reálných událostí. Stejně jako v jiných spisovatelových pracích je i pro tyto texty charakteristická hyperboličnost, satira, ironie, mystifikace a absurdita, promítající se do dvou základních témat souboru, a to do zobrazení vztahu revoluce × anarchie a také do švejkovského tématu protikladu malého člověka a velkých odlidštěných dějin. Podle Fořtova mínění má tak celý cyklus podobně jako Haškovy Osudy i přes svou zdánlivou humornost také výrazný existenciální rozměr.

Na bytostné aspekty Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války poukázal také Václav Paris, jehož vystoupení otevřelo poslední konferenční sekci haškovského setkání. Jeho příspěvek se však primárně soustředil na problematiku žánrové klasifikace spisovatelova nejznámějšího díla. Paris odmítl text zjednodušeně chápat jako klasický román, zdůraznil naopak jeho sociální i historickou dimenzi a roli při formování národní identity. Což přednášejícího vedlo k tomu uvažovat o díle v souvislosti s klasickými žánry eposu a encyklopedie, jejichž postupy se v Osudech uplatňují, ale zároveň jsou v nich také parodovány. Haškovo dílo je tak už ze své podstaty hybridní, jak svou formou, tak svým žánrovým zařazením, což je dle tvrzení badatele jeden z aspektů, který zakládá jeho působivost.

Závěr celého dne pak patřil různým podobám adaptací Osudů dobrého vojáka Švejka. Jejich dramatizacemi se nejprve zabýval Aleš Merenus, který se postupně věnoval jednotlivým jevištním zpracováním Haškova díla vzniklým od dvacátých do padesátých let v českém prostředí i v zahraničí. Poukázal na problémy, jež musí dramatizátoři řešit při snaze adaptovat tak komplexní dílo, a nakonec představil také vlastní typologii švejkovských divadelních her. Příspěvek Radomíra D. Kokeše analyzující tři vybraná filmová zpracování Osudů poté haškovské setkání uzavřel. Nejvíce pozornosti se při tom dostalo němému snímku Karla Lamače z dvacátých let. Ten totiž podle Kokeše představuje svéráznou interpretaci, jež přizpůsobuje Haškovo rozbíhavé a mozaikovité dílo sevřenému narativu hollywoodského typu založenému na přísné kauzální propojenosti, což bylo v soudobém evropském kontextu filmové produkce poměrně neobvyklé.

Lednové kolokvium Fikce Jaroslava Haška představovalo první projekt tohoto typu, který Brněnský naratologický kroužek uspořádal. Zvukové záznamy jednotlivých příspěvků jsou dostupné na oficiálních webových stránkách BRNKu a v budoucnu bude také možné přečíst si je v tištěné podobě v plánované kolektivní monografii.

Vyjde v České literatuře 2/2015.