Previous Next
Neznámá slovanská avantgarda MARKÉTA KITTLOVÁ Ruský sborník Sraženija i svjazi v programmach i praktike slavjanskogo litěraturnogo avangarda si vytkl...
Far away, so close: estetická funkce a estetická zkušenost JOSEF ŠEBEK Kniha Davida Skalického Ozvláštnění — fikce — estetická zkušenost je zajímavým pokusem o promyšlení konceptů,...
Marxismus jako metoda a projekt MARTA EDITH HOLEČKOVÁ Ve dnech 16. a 17. října 2018 se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskutečnila mezinárodní...

MILOŠ SLÁDEK

Po turecky orientovaném výboru z Paprockého Diadochu nazvaném O válce turecké a jiné příběhy (Praha 1982) se prof. Eduard Petrů zřejmě už na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozhodl vydat v moderní edici spis Kronika nová o národu tureckém, dobový český překlad díla německého humanisty Johannese Löwenklaua. Vycházel přitom z tisku vydaného v tiskárně Daniela Adama z Veleslavína roku 1594, jehož příprava a uspořádání byla společným dílem Kocínovým a Veleslavínovým. Eduard Petrů edici bohužel nedokončil. Na základě rukopisu z jeho pozůstalosti připravily Löwenklauovo dílo k vydání bohemistky olomoucké univerzity Jana Kolářová a Tereza Kohoutová; k edici nechaly přetisknout i krátkou předmluvu prof. Petrů a částečně využily i jeho vysvětlivek a edičních zásad, byť je v některých případech doplnily či poopravily.

Zájem moderního středoevropského čtenáře o tureckou problematiku v raném novověku je zjevný, v Čechách jej dosvědčují jak mnohá vydání cestopisu Václava Vratislava z Mitrovic, tak třeba čtenářský úspěch mistrně napsané monografie o Evženu Savojském od Víta Vlnase, v Polsku tento zájem dokládá například neutuchající popularita vítěze nad Turky Jana Sobieského, v Rakousku řada slavností spjatých s výročími osvobození Vídně z tureckého obklíčení roku 1683, v Maďarsku jsou stopy turecké nadvlády nad větší částí území stále naprosto zjevné, návštěvy bývalých mešit patří k hlavním turistickým lákadlům některých měst. S dědictvím tureckých válek se Středoevropané běžně setkávají při cestách na Balkán, turečtí dobyvatelé jsou častými postavami dobových útvarů folklórních, raněnovověké předměty z Turecka či jejich napodobeniny představují běžnou součást přístupných zámeckých interiérů. Vydání Kroniky tak zapadá do širšího rámce zájmů české a středoevropské společnosti o raněnovověké Turecko. Z tohoto hlediska je jistě velká škoda, že editoři nezvolili formu čtenářské edice, ale dle údajů v tiráži připravili vydání jen pro odbornou veřejnost.

Editorky Jana Kolářová a Tereza Kohoutová měly mimořádně obtížnou úlohu. Navázat na rozsáhlou práci zemřelé osobnosti či kolegy je vždycky velmi náročné. Řada souvislostí byla nenávratně ztracena, člověk zprvu mnohdy netuší, kterou část práce by měl chápat jako hotovou a ukončenou — a které je naopak třeba ještě věnovat stovky hodin práce, kde je třeba provést jen dílčí revizi a kde je naopak zapotřebí vše důkladně a od základu předělat. Potíže mnohdy vyvolávají i způsoby řešení některých edičních problémů, před dvaceti lety ještě pociťované jako vcelku vhodné, nyní poněkud zastaralé apod.

Editorky se rozhodly vydat v případě prvních dvou dílů Kroniky nové text kompletní, tedy nezkracovat jej, jak to původně zamýšlel prof. Petrů. Oproti původnímu záměru editora je text též doplněn margináliemi, což je jistě rozhodnutí chvályhodné. Editorky marginálně uvádějí též čísla stran originálu, snad proto, že k edici textu připojily také původní rejstřík včetně odkazů na paginaci tisku z roku 1594. Základem prvního dílu Löwenklauova spisu byly původní turecké anály, které byly dle jeho tvrzení tajně získány a převezeny do Vídně. Ty autor proložil na místech, která pokládal za méně srozumitelná, vysvětlivkami tureckých reálií, ale i samostatnými kapitolami, v nichž konfrontoval údaje turecké předlohy s ostatními informacemi, případně vysvětlil a rozvedl některé události, které byly ve výchozím textu zmíněny jen okrajově. Löwenklau vždy rozlišoval předlohu a doplňovaný text odlišnými typy písma, a to dodržel jak Daniel Adam z Veleslavína, tak i editorky moderní edice. Turecké anály však končí rokem 1550 — a tak se v 2. dílu Löwenklau rozhodl připojit k předchozím údajům i tehdy nejaktuálnější informace o Turecku za léta 1550–1590. Tady se už nemohl opřít o souvisleji vyprávějící turecké prameny, ale pokusil se navázat na předchozí text alespoň formálně, zejména důsledným dodržením chronologické linie. Komentátor se tak stal vypravěčem, jeho občasné vysvětlivky už nejsou vydělovány z textu, ale stávají se jeho přímou součástí. Čtenář díla je svědkem politických dějů na nesmírně širokém území od Persie až po západní Středomoří. Hlavní pozornost je ovšem vedle Turecka věnována Balkánu a k němu přilehlým oblastem střední a východní Evropy, což pochopitelně vyhovovalo jak zájmům dobových, tak i dnešních středoevropských čtenářů.

V posledních letech vychází poměrně málo edic české raněnovověké literatury, a tak by měla být každá nová edice radostnou událostí a příjemným duchovním obohacením jak odborníků, tak zájemců o starší literaturu. O radosti v plném slova smyslu však v případě vydání Kroniky nové bohužel mluvit nemůžeme. Některé z důvodů jsem již uvedl. Editoři odmítli formu čtenářské edice, ale zároveň nezvolili takové ediční zásady, které by výsledný text zásadně přibližovaly požadavkům kladeným na edice vědecké. Výsledkem je jakýsi nepodařený ediční hybrid, který je pro laického čtenáře takřka nečitelný, ale zároveň je nepoužitelný jako výchozí pracovní materiál i pro odborníka. Literárnímu historikovi a historikovi budou jistě chybět komentáře k textu, ale i z nepochopitelných důvodů vynechaný Discursus aneb Zpráva o nynějším způsobu věcí tureckých, který je upravenou verzí Löwenklauovy předmluvy z německého vydání, tedy stručný text, ve kterém je v kostce vyjádřen autorův názor na smysl vydání celého díla, na soudobé vztahy TureckoEvropa a na srovnání dobových muslimských a křesťanských reálií. Pro jazykovědce pak bude přítomná edice obtížně použitelná kvůli nejasně uplatňovaným edičním zásadám. Nejzřetelněji je tato skutečnost patrná u interpunkce: editorky se snaží do ní na jedné straně nezasahovat, ale na druhé straně jsou občas donuceny upravit interpunkci vzhledem k jednoznačnějšímu pochopení smyslu věty. Tyto úpravy jsou však zcela nesoustavné, například přístavky jsou někdy nově odděleny čárkou jen z jedné strany. Otázka, za jakých okolností by věta ztrácela pro čtenáře bez upravené interpunkce smysl, je v edičních zásadách neřešená a hranice mezi nutně upravovaným a neupraveným tak zůstává zcela nejasná. Nešťastně je řešena i otázka hranice slov v písmu, velmi nesoustavně otázka velkých písmen, ať už v názvech míst a osob, či z hlediska majuskulí ve větě. Například v posledním odstavci na s. 445 je v jediném souvětí jednou za dvojtečkou užito majuskule, podruhé minuskule, i když se v ani jednom z případů nejedná o přímou řeč nebo citaci. Editoři namísto, aby čtenáři obsahově i formálně poměrně náročného textu (velmi rozsáhlé věty s množstvím neznámých slov, jmen a dalších údajů) pomáhali grafikou, kladou mu do cesty další a další překážky.

Za největší problém přítomné edice považuji vysvětlivky. Je zjevné, že řadu místních a vlastních tureckých jmen je dnes obtížné určit, nicméně čtenář by občas ocenil alespoň pokus o takové určení, byť uvedený slůvky „pravděpodobně“ nebo „snad“. Chybějí-li komentáře a není-li ve vysvětlivkách uveden ani sanziak/sandžak, chybí-li tam Ardel (= Sedmihradsko), Georgiáni (= Gruzínci), jsou-li sedmihradská města označována jako rumunská bez ohledu na historický vývoj území před rokem 1918, pak v přípravě i ve výsledné podobě vysvětlivek něco není zcela v pořádku. Přistoupí-li k tomu chyby při přepisu hlásek, byť poměrně vzácné, pak nezbývá než posmutnět nad poněkud promarněnou ediční příležitostí. Edici tohoto typu by jistě prospěla větší koordinace při přípravě textu s tureckými, balkánskými a případně maďarskými historiky. Taková spolupráce by pak umožnila otevřít i otázku věcné spolehlivost Löwenklauova textu (zejména ve druhém dílu), správnosti autorových vysvětlujících vsuvek a jeho tendenčnosti při práci s tureckými prameny. Znovu ovšem upozorňuji, že úloha editorek byla v dané situaci velmi obtížná a v mnohém nevděčná.

Johannes Löwenklau: Kronika nová o národu tureckém. Edd. Eduard Petrů, Jana Kolářová, Tereza Kohoutová. Olomouc, Univerzita Palackého 2013. 615 stran.

Vyšlo v České literatuře 1/2015.