Previous Next
Obhájené disertace 2018 TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární...
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...

RAJENDRA A. CHITNIS

Kniha Daniela Soukupa není, jak by se mohlo z názvu zdát, pouze poměrně očekávatelným přehledem nejpodstatnějších zobrazení „cikánských“ postav v české vesnické literatuře 19. století. Autor poctivě probírá definici literárního „cikánství“, načrtává jeho vývoj v evropské a české literatuře a uvádí hlavní literárněvědné přístupy k této figuře. Na každém kroku je však veden nikoli mechanickým popisem, ale jasnou argumentací, která spojuje téma se širšími otázkami o povaze vztahů k exotickým Druhým v evropské a v české národní kultuře, o multikulturalismu v literární vědě či o interpretaci české vesnické prózy 19. století. Sečtělý autor předkládá jemně vyjádřené, pečlivě sestavené, zato však odvážné názory, které budou muset další badatelé v těchto oblastech brát v úvahu.

Kniha je rozdělena do dvou částí, z nichž první se skládá ze dvou oddílů: úvodu, v němž autor sleduje historický a teoretický kontext, a potom očekávaného stručného přehledu, věnovaného chronologickému rozboru zobrazení „cikánských“ postav v díle Lindy, Máchy, Heyduka a Čecha. V druhé části knihy autor rozebírá zobrazení cikánství v specifických povídkách či románech Hálka, Světlé a Holečka, ale zde již v širším kontextu pojetí české vesnice v díle těchto autorů.

Soukup se tedy zabývá dvěma odlišnými přístupy. Otevřeně kritizuje sklon literární vědy „nahlížet na minulé obrazy marginalizovaných skupin především jako na příznaky dobové mentality, na něž je nutné aplikovat hermeneutiku podezření a odkrýt tak jejich pravou, kulturně imperialistickou povahu“ (s. 9–10). Méně souvisle a implicitně však poukazuje také na dlouhodobou tendenci české literární historie „vyřešit“ kanonickou českou prózu 19. století v rámci příběhu národa. Snaží se najít způsob, jak znovu vrátit nebo otevřít tuto literaturu „onomu fantomatickému stvoření, kterému se říkává »dnešní čtenář«“ (s. 8). Pokusem o celkovou interpretaci obrazu vesnice u tří zásadních vesnických autorů, který Soukup podniká v druhé části své knihy, se zobrazení cikánství lehce vytrácí do pozadí, k čemuž přispívá i skutečnost, že cikánské postavy bývají analyzovány na základě kratších či méně známých próz. Na konci knihy, kde se autor vrací k „multikulturnímu obratu“ v literární vědě, se čtenář ptá, zda rámec vymezený názvem a úvodem práce udrží rozsah autorových zájmů. Ale již sama tato otázka svědčí o autorových ambicích, nebývalých pro odbornou knihu o české literatuře.

Obě linie Soukupova argumentu spojuje jeho snaha upřednostnit „podrobné čtení“ konkrétního díla před analýzou v širším, v podstatě ideologickém kontextu. Ironickou parafrází Adorna tvrdí, že pro mnohé „psát po Osvětimi o minulých obrazech Romů a Židů z čistě estetického hlediska je barbarství“, neboť „holocaust se jim jeví jako fatální pointa, kterou tak či onak předznamenaly (a tím i spoluzpůsobily) veškeré předchozí případy útlaku a ostrakizace těchto skupin“, včetně jejich uměleckého ztvárňování (s. 9). Zde zároveň mohl vyzdvihnout pokušení zjednodušeně sledovat zobrazení „cikánů“ v české literatuře předminulého století prizmatem současných společenských stereotypů o českých Romech.

Terčem Soukupovy kritiky jsou „angažovaní imagologové“, kteří zkoumají literární obrazy proto, aby opakovaně pátrali po příkladech stereotypizace a požadovali jak po současných, tak i po dávno zemřelých autorech „autentičtější“ zobrazování. Podle autora je antropologicky naivní představa, že „odklidíme-li z kulturního prostoru zvetšelé stereotypy, uvolní se tím automaticky místo pro pravdivou sebeprezentaci marginalizovaných skupin“. „Angažovaní imagologové“ naopak spíš zvěčňují nejen stereotypizaci, ale také suverénní místo většinové společnosti, které by rádi překonali. Oproti tomuto přístupu Daniel Soukup konstatuje: „v literárních cikánech nevidím zkreslené obrazy reálných Romů, ale svébytné, byť mnohdy značně šablonovité kulturní výtvory“ (s. 7). Místo sledování vzájemných vazeb mezi literárními postavami a obecnými stereotypy chce tedy stopovat „osobitou hru literárních významů, kterou autoři v mezích obecného cikánského stereotypu rozvíjejí“ (s. 56). Postavy, které detailně rozebírá, jsou — s výjimkou Lindova Zatrána — přímo označeny jako cikáni, ne však kvůli jejich etnické příslušnosti, ale jako představitelé specifického typu Druhého.

Zde se zřetelně ukazuje inspirace dekonstruktivistickými principy, uplatňovanými například v postkoloniální literární vědě. Navzdory pochybám vůči „angažované imagologii“ nechce autor pokračovat v častém, jednoduchém odmítnutí „multikulturního obratu“, který je v české literární vědě i v širší společnosti vnímán jako něco cizího a pro český kontext neaktuálního. Recenzovanou knihu charakterizuje rozumná a smysluplná inspirace Orientalismem Edwarda Saida, podle autora (podobně jako u Saidova pojetí orientalismu) „právě pro svou významovou přetíženost zůstává výraz cikán zvláštním způsobem prázdný“ (s. 15). Zobrazování „cikánství“ v české a evropské kultuře tedy vypovídá mnohem víc o těchto kulturách než o konkrétním etniku: „pod maskou kolonizující suverenity, již evropský kulturní subjekt staví na odiv, skrývá svou křehkost, nejistotu a neuspokojenost, a proto všemi směry pátrá — byť třeba groteskně, kýčovitě, egocentricky — po alternativních sebepojetích […]. V literárním cikánství spatřuji jeden ze způsobů, jak evropský kulturní subjekt inscenuje povědomí o vlastní nedostačivosti“ (s. 43).

Tento postřeh má pro český kontext (nejen) 19. století zvláštní význam, protože česká kultura si není vždy jista, zda plnohodnotně patří do takové představy „evropského kulturního subjektu“. Soukup upozorňuje na to, jak jsou v literatuře osud a postavení českého národa někdy vlastně ztotožněny s cikánstvím, pochopeným v kontextu „ztracené vlasti, současného utrpení, příslibu budoucího zadostiučinění“ (s. 15). Autor dále ukazuje, jak tento dvojí vztah k cikánství odpovídá obecnějšímu vztahu české literatury tohoto období k venkovu, který může představovat jak „blízký exotismus“, tak i „autostereotyp plebejského národa“ (s. 17). S využitím postkoloniálních konceptů tedy lze sledovat, jak zobrazování Druhého u různých autorů vypovídá o jejich vlastní představě českého národa. Ten pak vystupuje buď jako součást suverénního evropského subjektu (tedy jako „kolonizátor“), nebo jako oběť „kolonizace“, jež je z evropského subjektu vyloučena.

Poslední větu jsem napsal po důkladné úvaze: Soukupova kniha totiž implicitně upozorňuje na výrazný rys bádání o české literatuře 19. století, totiž na tendenci shrnovat názory jednotlivých autorů do jednoho „národního diskurzu“, kterým se buď dokazuje kulturní a myšlenková soudržnost národa, anebo jeho obecné nedostatky (např. šovinismus či antisemitismus). Přestože autor probírá literární příklady chronologicky, nepíše o „vývoji“ cikánského stereotypu v české literatuře, ale spíše neustále srovnává různé „osobité hry“ s tímto stereotypem a zdůrazňuje právě odlišnost jeho zobrazení a „účelu“ u každého autora. Podrobným čtením, zvlášť v kapitolách věnovaných Hálkovi, Světlé a Holečkovi, ukazuje, jak zobrazení „cikánství“ zapadá do širší umělecké metody daného spisovatele a jeho celkové představy nejen o venkově, ale také o společnosti, tradicích a modernitě, o povaze lásky a štěstí a řádného života.

Soukup vychází ze zásadních rozborů díla těchto autorů (reflektuje starší práce Šaldovy, Mukařovského či Králíkovy i novější texty Vladimíra Macury, Dagmar Mocné, Dobravy Moldanové, Přemysla Blažíčka, Jaroslavy Janáčkové a dalších), ale nejednou upozorňuje na opomíjení nebo zjednodušování nesrovnalostí a protiřečení, které by komplikovaly celkovou analýzu. V případě románu Světlé Kantůrčice píše neobvykle ostře: „Literárněvědná interpretace by měla být s to odkrýt a usouvztažnit prvky, které soudržnost převládajících ideologických vzorců rozrušují“ (s. 141). Svou analýzou si Soukup tedy neklade za cíl vybrané spisovatele „vyřešit“, ale naopak poukazovat na vnitřní složitost či — bachtinovsky řečeno — dialogičnost i „nejmonologičtějšího“ prozaika, a tím ho znovu otevřít k dalším interpretacím.

Za snad největší přínos této práce považuji skutečnost, že autor s českou literaturou nakládá — bez sebemenší okázalosti — jako s „velkou literaturou“ 19. století. Česká literatura tohoto období se tu nejeví ani jako kuriozita či hračka pro teoretiky, ani jako hřbitov kamenných velikánů, jejichž důležitost spočívá v jejich někdejší službě národu. Díky rozboru, který bere detailně v úvahu celé dílo každého spisovatele, nevystupuje Hálek, Světlá či Holeček již jako bod v kánonu nebo ve vývoji národního vědomí, ale jako jednotlivec se svébytnými, rozvíjejícími se etickými a estetickými vizemi, které stále vyžadují pozornost. Odkazy na staré a nové české kritické studie jsou zároveň — bez jakéhokoli hierarchického úmyslu — umístěny vedle poznatků novějšího mezinárodního, především německého a anglojazyčného badání, věnovaného různým evropským, severoamerickým a postkoloniálním literaturám. Autor však dále rozevírá horizont své analýzy narážkami na přístupy nebo obrazy z antropologie, geologie či náboženství. Zvlášť důležitou pro vnímání postavy cikána u některých autorů se pak stává kategorie numinózno, převzatá z Posvátna Rudolfa Otta.

Místo toho, aby se představil jako přívrženec určité ideologie či teorie, mluvící jazykem dalších přívrženců, se autor „Cikánů“ a české vesnice umísťuje dynamicky do středu různých názorů a přístupů, čerpá z nich to, co pomáhá, a upozorňuje na to, co se mu nezdá. Výsledkem je překvapivě čtivá, mnohdy inspirativní odborná monografie o zdánlivě známé části české literatury, která však stojí za odborné znovuobjevení.

Daniel Soukup: „Cikáni“ a česká vesnice: Konstrukty cizosti v literatuře 19. století. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2013. 238 stran.

Vyšlo v České literatuře 1/2015.