Previous Next
Neznámá slovanská avantgarda MARKÉTA KITTLOVÁ Ruský sborník Sraženija i svjazi v programmach i praktike slavjanskogo litěraturnogo avangarda si vytkl...
Far away, so close: estetická funkce a estetická zkušenost JOSEF ŠEBEK Kniha Davida Skalického Ozvláštnění — fikce — estetická zkušenost je zajímavým pokusem o promyšlení konceptů,...
Marxismus jako metoda a projekt MARTA EDITH HOLEČKOVÁ Ve dnech 16. a 17. října 2018 se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskutečnila mezinárodní...

MARTIN HRDINA

Druhý svazek edice Institutu pro studium literatury vyšel krátce po 100. výročí smrti Jaroslava Vrchlického a mapuje podstatnou část rozpravy o díle tohoto spisovatele. Pořadatel antologie Michal Topor se vymezené oblasti dotkl již na počátku roku 2011, když v jednom ze svých článků pojmenoval výjimečnou roli Vrchlického v českém prostředí. „Jeho tvůrčí, organizační, polemické a jiné aktivity působivě proťaly více než čtyřicet let českých (literárních) dějin — mohlo by tedy právě zevrubné studium vesmíru, scelovaného postavou, která nosila jméno »Jaroslav Vrchlický«, stát v centru oživených úvah o povaze epochy, jakoby osudově kmitající vstříc přízrakům »moderny«,“ napsal Topor, jenž dále rekapituloval související badatelskou aktivitu posledních let a uvažoval o potřebě nově koncipované kritické edice díla Vrchlického či „monografické konfrontace s komplexem zápletek a potíží, jež lze s výhledem k Vrchlickému i »jeho« éře tušit“. Již v předložené antologii se nepřímo rýsují problémové okruhy, jimž se budoucí badatelé o díle Vrchlického sotva vyhnou.

Ediční řada, do níž publikace náleží, je institutem určena především středoškolským a vysokoškolským studentům a klade si za cíl důkladnější obeznámení s vybranými autory a s různými interpretacemi, které se k jejich dílu vztahují. Pro takové účely představuje reflexe literární produkce Vrchlického velmi vhodný terén — umožňuje totiž pořadateli svazku představit čtenářům tok řeči v meandrech různých žánrů publicistického a odborného stylu pojednání o spisovateli či literatuře. Od provokativních zamyšlení nad literární tvorbou Vrchlického u příležitosti jeho padesátin a meditativních úvah z doby básníkovy smrti, přes neklidné víry, v nichž se nad spisovatelem nejsilněji střetaly názory Arne Nováka a F. X. Šaldy, až po přehodnocující soudy čeřící klidnou hladinu akademických úvah o Vrchlickém tak Toporova antologie za pomoci konfrontace různých druhů řeči o literatuře, užívajících rozličnou argumentaci, vede studenty k pochopení různorodých možností interpretace literárního díla. Čtenáři tu narazí na Novákovo neustávající zdůrazňování národnostní dimenze Vrchlického tvorby, Šalda je upozorní na materiální zajištění básníkovy existence, poznámky Pavla Fraenkla k sociologii básnického jazyka Vrchlického pak naznačí, jak k dílu může přistupovat literární vědec, a spolu s Kamilem Bednářem tu lze ve Vrchlickém hledat předobrazy moderní a avantgardní poezie.

Při rozmanitosti hlasů prezentovaných v antologii se nelze divit, že se tu schází velké množství protichůdných tvrzení o Vrchlickém jako člověku, o jeho díle a významu pro českou kulturu. Otokar Fischer tak v roce 1921 připomněl cestu Vrchlického od knihy Z hlubin přes trojí samotářský cyklus až k Damoklovu meči, a mistr „šťastných idyl, žalozpěvů nad mrtvou i pohanského orgiasmu“ mu tu byl důkazem, že „v nejhlubším smyslu lyrický duch i v nejhlučnějším okolí kráčí sám“. Vrchlický byl Fischerovi „samotářem, který s politikou a s veřejným životem může mít jen zcela nahodilý styk“. Šalda naproti tomu v následujícím roce o básníkově poměru k politice konstatoval: „Vrchlický byl prostě oficiální básník český — jednu dobu přímo staročeský.“ Podle Šaldy se žádnému z rakouských básníků, ani těch píšících německy, nedostalo úředních poct tak brzy jako Vrchlickému, nad nímž bděla politická prozřetelnost ztělesněná v osobách Františka Ladislava Riegra či Eduarda Alberta.

S vnímáním Vrchlického jako reprezentanta konzervativního měšťanstva souvisejí časté soudy o jeho přizpůsobivosti vkusu publika. Například Viktor Dyk ho roku 1903 nazval „advokátem českého měšťáctví“, Josef Svatopluk Machar pak v roce 1912 „člověkem koncesí“, S. K. Neumannovi byl v roce 1907 symbolem tolerance literární prostřednosti a korupce a v posledku i „hlavním sloupem našeho literárního reakcionářství“. Vrchlický byl již za svého života považován za „talent, avšak také tragický zjev sebeobětování ve prospěch dohánění Evropy“ (Dyk 1903), za člověka, jenž „talent promarnil vinou svojí i vinou českých poměrů“ (Neumann 1907). V roce 1917 v té věci hájil již zemřelého básníka Arne Novák, jenž naopak ocenil „výchovné“ působení Vrchlického a jeho důsledné vyvádění české poezie z „německého područí“. Připomeneme-li Dykovu úvahu o Vrchlickém coby autoru řady děl bez vnitřní spojitosti, jeví se jako opravný, vysvětlující též Novákův názor, podle nějž Vrchlický „odvedl naše básnictví jak od improvizace, tak od napodobení lidové písně k promyšlené práci slohové a formální“. Podle Nováka dodal Vrchlický české lyrice schopnost „užívati obrazu jako prvku dekoračního i symbolického“. Šalda, jenž nesouhlasil s Novákovým sklonem k traktování Vrchlického jako živého autora i v poválečné době, nahlížel později dekorativní působivost poezie Vrchlického značně kriticky. Básník byl podle něho „fasádou“ své doby, dekoratérem ve velkém stylu, ale současně i provizoriem, v jistém smyslu potěmkinovskou vesnicí. Jako provizorium ovšem Šalda nahlížel nejen Vrchlického, ale i „celý tehdejší český život duchovní a kulturní“, jejž podle kritika bylo nutno budovat nikoli dekoračně, ale „zvnitra navenek, tektonicky, ze základních cel života“.

Úvahy o poměru Vrchlického k „životu“ byly — domnívám se — rozhodujícím hodnotovým měřítkem většiny interpretací jeho díla. Připomeňme v té souvislosti znovu Dyka, podle něhož díla Vrchlického „nerostou ze života, ale z vrtochů dovedného virtuóza“, nebo Machara, podle jehož úvahy z roku 1912 cesty umění Vrchlického „šly mimo život“, autor se prý o život nezajímal a „myslil, že umění jest přímým protinožcem života“. Šalda se v tomtéž roce ptal: „Kdo četl renesanční a rokokový básnický sen Vrchlického? Kde byl život, aby se mu připodobnil a vrácenou ozvěnou položil se jako jistota a skutečnost pod jeho kroky? Nikde. Jen několik profesorů četlo jej se svými žáky, jedni proto, že básně ty soudili, byly jim dobrou pomůckou kulturně historickou, druzí, aby vykládali na nich poetické a stylistické formy.“ Arne Novák roku 1917 v zamyšlení nad básnickou metodou Vrchlického podotkl, že „mezi skutečnost a umělce zcela důsledně staví nějaké médium: někdy dějinnou kulisu, jindy literární, ustálenou konvenci, leckdy meditaci filosofovu, zhusta i symbol“. Otokar Fischer pak viděl Vrchlického kontrastně vůči typu „myslitele sociálního“ a „typu básníků, kteří tvrdě uchvacují drsnou realitu“, a Vojtěch Jirát, zastoupený v antologii vynikajícím přehledem duchovních proudů, z nichž Vrchlického dílo vycházelo, ve čtyřicátých letech soudil: „Vrchlický nebyl ani vnitřním uzpůsobením, ani uměleckým přesvědčením realistou nebo naturalistou. Nechtěl sloužit skutečnosti, a teprv už se necítil povinován přesně a nezkrášleně líčit vše, co viděl právě kolem sebe.“

Proti úvahám o odtržení Vrchlického od života, od reality se tu však výrazně vyjímá stylizace Vrchlického jako „civilizačního dělníka“, k níž dospěl Šalda v roce 1922. Podle Šaldy totiž byla poezie Vrchlického nutná proto, aby nadála liberálního měšťáka „věrou ve vnější svět a skutečnost smyslů“. Jindřich Vodák, jenž o deset let později podnícen úvahami Alfreda Jensena směroval pozornost badatelů k poznávání způsobu básnického nazírání Vrchlického na svět, dokonce připomněl, že Vrchlický „chtěl být a byl básníkem životním, básníkem dychtivého, hltavého, stále otevřeného zraku, který umí všecko postihovat a postřehovat“. Podle Vodáka pak Vrchlický vstupoval do literatury „s představou sytě hmotnou“ a „rozlil po svých knihách celou záplavu nazřené hmoty, kterou se snažil vidět a viděl se vší její živou vystouplostí a podmanivostí“, a všude na něm bylo znát „účinky hesel naturalistických a realistických“.

Na příkladu širokého rozpětí názorů na poměr Vrchlického k životu a ke skutečnosti lze dobře pozorovat, jak nesprávně soudili literární kritikové i historikové vždy, když nechali jednu, byť z určitého úhlu pohledu dominující fazetu Vrchlického díla zastřít pohled na jiné jeho součásti. Rozsáhlé dílo Vrchlického k takovému počínání vyloženě svádí. Již Machar o něm uvažoval jako o „úžasné mozaice, nedávající žádného obrazu“, viděl tu „jeden barevný kámen zasazen vedle druhého, mnohdy drahokam vzácné ceny a krásy“, jako celek však podle něho Vrchlického dílo nemělo „ani stylu, ani harmonie“. Podle Arnošta Procházky, polemizujícího téhož roku s Macharem, naopak dílu Vrchlického nechybí „jednoty v podstatě, ve všem bytostném a věčnostním“. Procházka od budoucí kritiky požadoval, aby ukázala „bezpečnou jednotu v zdánlivé rozptýlenosti a nekonzistentnosti“. Mýlil se, a bude mýlit každý, kdo by chtěl v literárních krajinách Vrchlického hledat cosi jednotného, nadto „bezpečně“ jednotného. Mýlil se například Vojtěch Jirát v citovaném výroku, že Vrchlický nechtěl sloužit skutečnosti. Báseň Dvojí svět, napsaná v srpnu 1872, když Vrchlický v Ovčárech čekal na vyřízení žádosti o přijetí do pražského arcibiskupského semináře, nezařazená do žádné z básnických knih Vrchlického a vydaná tiskem až v roce 1923, svědčí o něčem jiném. Básník tu opouští pomezí, zadumanou, zasněnou privátní krajinu lesů a hor, konfigurovanou fikčním světem Rukopisů či Hálkovy poezie, a přichází k zalidněnému středu vlasti, k Praze, světu přítomnosti a rázných činů — a dospívá přitom k rozhodnutí zapojit se vytrvalou prací do služby vlasti. Česká vlast přitom v sedmdesátých letech nebyla již chimérou prvních obrozenců, ale reálným faktem.

Nepatřičně zobecňující soudy zkreslily obraz Jaroslava Vrchlického nejvíce patrně tam, kde v úsilí o nalezení jednotícího hlediska traktovaly jeho dílo jako v zásadě optimistické — ne bez souvislosti s bagatelizováním či přímo přehlížením významné části autorovy počáteční tvorby. Mladý Vrchlický byl dvojí: zoufale pesimistický i zdravě optimistický. Pozorujme však, jak se v tom ohledu o něm vesměs uvažovalo: Viktor Dyk v kritickém jubilejním článku k padesátinám Vrchlického vzpomínal na „pýchu a energii“ mluvící z Vrchlického mladosti, a upozornil na „sebevědomí, které ani okamžik neváhá“. Arne Novák v době světové války doufal v nadcházející „věk konstruktivní touhy a působnosti“, a tázal se při tom: „Čí dílo obsahuje u nás více konstruktivní mohutnosti, více plodné vitality, více smyslu pro kladnou velikost života než právě dílo Jaroslava Vrchlického?“ V roce 1922 pak Novák dokonce uvažoval, že „ponurý a hořký pesimism“ byl poezii Vrchlického vnucen nepřízní osudu. Otokar Fischer pak hovořil o „jednom jediném tónu“, který „se vlévá do sta a tisíců slov“, o „jednolité písni Jaroslava Vrchlického“, jejíž obsah pojmenoval jako „touhu po zmnožení a oslavení života“. Za „citový prazáklad“ života a tvorby Vrchlického Fischer považoval „optimismus, zdůrazňovaný s jistou, až naivní svéhlavostí“. Teprve Pavel Fraenkl byl s to uvidět Vrchlického nejen jako „básníka plesání a jásotu“, ale s ohledem na jeho „životní vazby depresivní“ v jistém smyslu také jako „lyrika spíše hluboce melancholického“, „básníka, jemuž se rozevírají kalichy modrých květin z noci k světlu, nepřestávajíce trpěti“. Právě pesimismus Vrchlického a řady jeho uměleckých vrstevníků, pesimismus, nad nímž zavírala oči již soudobá literární kritika, byl přitom — domnívám se — přímo fundamentální charakteristikou epochy, jež — řečeno s Michalem Toporem — kmitala vstříc k přízrakům „moderny“. Bude-li této otázce v budoucnu věnována zevrubnější práce, pak pro ni klíčovým pramenem zřejmě bude literární tvorba a překladatelská aktivita mladého Vrchlického. Výběrová bibliografie literatury o Vrchlickém, zařazená do Toporovy antologie, ukazuje jasně, jak málo speciálních studií bylo na počátky Vrchlického dosud zaměřeno.

Michal Topor (ed.): Čtení o Jaroslavu Vrchlickém. Praha, Institut pro studium literatury 2013. 184 strany.

Vyšlo v České literatuře 1/2015.