Previous Next
Obhájené disertace 2018 TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární...
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...

Česká literatura 2/2014 přináší studii P. Voita, v níž vyzývá k přehodnocení náhledu na humanistické písemnictví, pojednání M. Charypara o „národním soudu“ nad Karlem Sabinou, studii A. Hamana o českém parnasismu a hrabalovskou studii L. Doležela. Kromě toho číslo obsahuje diskuzi k pojmu národního humanismu, do níž přispěli Eduardo Fernández Couceiro, Jan Malura, Lucie Storchová a Tomáš Havelka, a dále recenze knih Pavla Janouška, Jitky Ludvové či Kamilly Elliottové.

 

 

Studie

Petr Voit

Česká knižní kultura doby Václava Hájka z Libočan. Na okraj jednoho badatelského vakua

Stať nahlíží literární terén vymezený koncem 15. století a rokem 1553 čili dobou, v níž žil a tvořil první skutečný český spisovatel Václav Hájek z Libočan, autor Kroniky české (1541), překladatel a adaptátor několika staročeských děl. K tomu však bylo zapotřebí jednak se vyrovnat s marxisticky motivovanými názory badatelů druhé poloviny 20. století a jednak se pokusit známé skutečnosti začlenit do vyššího celku nazvaného knižní kultura. Jedním z dobově podmíněných nebezpečí marxistické paleobohemistiky bylo hodnotit literární výtvory samy o sobě čili bez zájmu o specifika komunikačního procesu, uměleckou i řemeslnou stránku zveřejnění, distribuci a techniku četby. Jedním z parametrů knižní kultury je čtenářské přijímání textů, dovolující konstituovat a kultivovat čtenářskou obec. Knihtisk v Čechách a na Moravě pro tento proces sehrál mnohem menší úlohu, než jsme doposud předpokládali, neboť vrcholné církevní instituce, představitelé pražské univerzity a v důsledku toho i samotní tiskaři nepochopili společenský dosah knihtisku a nanejvýše ho zaznamenali jako další formu podnikání. Literární scéně tak chyběli spisovatelé a překladatelé a potenciálním čtenářům, jichž nejvíce přicházelo z emancipujícího se měšťanstva, se nedostávala kniha takových typografických kvalit, aby byl podpořen návyk k tiché četbě a aby se intenzivní způsob četby mohl pozvolna měnit v extenzivní. Domácí knihtisk byl silně determinován dovozem knižního zboží z Německa i silnou skriptografickou produkcí tuzemské inteligence. Pokud byla literární epocha mezi husitstvím a Bílou horou v minulosti označována za renesanční, šlo více o politickou než věcnou záležitost. Kontextualizace literární scény měřítkem celé knižní kultury ukazuje, že řadu známých skutečností bude třeba zasadit do nového interpretačního rámce. Ten však ohraničuje až příliš heterogenní a nedokonalé soustrojí, které nelze zjednodušeně nazvat renesančním organismem. Průnik renesance do většiny velkých národních literatur byl totiž připravován a podporován humanismem. Literární scénu Čech a Moravy však za velkou prohlásit nelze a ta její část, která našla spojení s tiskárnami, byla ještě menší. Mnoho zřetelně přetrvávajících stop po vědeckém a intelektuálním působení humanismu nenajdeme. Humanismus (a tím méně ani pouhý laicizační proces) nedosáhl do 20. let 16. století v obrozujícím se měšťanstvu zatím takové síly, aby z nehybnosti probudil, akceleroval a udržel nové umělecké a řemeslné činy, čtenářské návyky a tím spíše bibliofilství. Většina složek knižní kultury zůstala (pochopitelně s výjimkami) dlouho konzervativně středověká a díky přežívajícím národním genům se orientovala více reformačně než renesančně. Ještě na počátku 16. století tedy celá knižní kultura odrážela myšlenkovou uzavřenost jagellonských Čech a niterný náboženský svět utrakvistů a Jednoty bratrské. Světský akcent počal každodenní diskuse o eucharistii převyšovat až od 30. a 40. let, tedy v době, kterou rozhýbaly jak kulturotvorné záměry Ferdinanda I. Habsburského, tak protihabsburská opozice uvnitř stavovské společnosti. Ukazuje se tak, že pro knižní kulturu, jejíž nosnou páteř tvoří právě literární scéna, pasivní přejímání uměnovědných kategorií 19. století není nadále vhodné. Budoucí diskuse by měly ukázat, nakolik je vhodnější převzetí dynastické periodizace, jejíž vnitřní mezníky (1520, 1547) řídkou množinu renesančních a humanistických jevů knižní kultury pojmou bez problémů.

michal charypar

„Národ nezná odpuštění“: Expatriace Karla Sabiny v srpnu 1872

Studie sleduje detailním způsobem okolnosti tzv. „národního soudu“ nad Karlem Sabinou, který byl v létě 1872 odhalen jako konfident pražské policie a na základě toho přinucen českými vlastenecko-politickými kruhy k emigraci z Čech a k zastavení své oficiální činnosti jako spisovatele. Vychází částečně z edice policejních a soudních dokumentů pořízené Petrem Kovaříkem (2010), jež dokládají okolnosti vyšetřování Sabinova případu i jeho neúspěšné obhajoby před soudem, který nikdy nedospěl k hlavnímu přelíčení. Hlavním předmětem zájmu studie se však stávají četné články v českých a rakouských (především pražských a vídeňských) novinách, které ze Sabinovy aféry vytvořily politický skandál a rozpoutaly masivní kampaň, jejímž hlavním obžalovaným se stala česká proticísařská opozice, reprezentovaná zvláště Juliem Grégrem a Janem Stanislavem Skrejšovským. Studie konfrontuje úřední rovinu Sabinovy kauzy s veřejnou, komentuje četná vyjádření novin k této kauze a doplňuje dosavadní poznání o mnoho nových detailů, jako je např. ztráta Sabinova zaměstnání jako zodpovědného redaktora časopisu Slovan pouhý den po „národním soudu“, jeho odpykaný jednoměsíční trest žaláře v r. 1873 za tiskový delikt Slovana z doby Sabinovy redakce, atd. Nabízí také několik možných interpretací celého případu, který lze vnímat na rovině právní, morální, politické, kulturní, soukromé i jako nešťastnou souhru okolností..

aleš haman

Prolegomena k parnasismu

V české literatuře 19. století vznikla na sklonku sedmdesátých a osmdesátých let vývojová fáze, která bývala tradičně charakterizována jako etapa generace lumírovsko-ruchovské; týkala se převážně tvorby básnické reprezentované významnými autory, kteří byli hlavními přispěvateli literárních časopisů Ruch a Lumír,v nichž se od konce let šedesátých a od první poloviny let sedmdesátých soustředily hlavní osobnosti této generace: Sládek, Čech, Vrchlický, Zeyer. K novějšímu pohledu na tuto etapu otevřela cestu antologie moravského bohemisty Jaromíra Fryčera, která vyšla po titulem Neznámý Parnas (1988). Byla v ní analyzována tvorba francouzských básníků., kteří v druhé polovině šedesátých let vystoupili v časopise Současný Parnas a zaujali kritické stanovisko k romantickému básnictví; vadila jim jeho přílišná formální i myšlenková uvolněnost. Proti ní stavěli tvarový řád a myšlenkovou propracovanost uměleckých děl, jejich estetickou ukázněnost. V našich podmínkách zaujaly tyto stylové rysy pozornost některých mladších básníků i prozaiků, kteří počali ve své tvorbě klást důraz na momenty estetické, projevující se ve snaze o vytříbenost uměleckého tvaru a o myšlenkové prohloubení a rozšíření umělecké obraznosti. Jakkoliv se jejich tvorba lišila (například co do přístupu k tématice – odtud tradiční rozlišení „národovců“ a kosmopolitů“), dají se u nich nalézt společné rysy, které jsou pro ně příznačné (důraz na estetický přístup k látce a tvaru) a nabízejí možnost zahrnout je pod  společný pojem parnasismus. Z literárně historického hlediska označuje specifickou přechodovou etapu, která  otvírala cestu k nástupu  moderny – k symbolismu, dekadenci a secesi. Pojmu „parnasismus“ užíval v české dobové kritice zejména F.X..Šalda. Postupem doby se ztrátou smyslu pro specifické estetizující hledisko nabyl pejorativního významu; rozuměl se jím formálně umělkovaný stylový artismus, který se stal synonymem zastaralosti. Bývá neoprávněně ztotožňován s novoromantismem.

Lubomír doležel

Hra s ich-formou v díle Bohumila Hrabala

Studie je ke stažení zde.    

Diskuse

Národní humanismus v diskuzi

Programová studie Petra Voita, jež otevírá přítomné číslo České literatury, vyzývá k přehodnocení náhledu na humanistické písemnictví v českých zemích. Autor upozorňuje, jako i v dalších svých pracích z poslední doby, zejména na skutečnost, že dosavadní bádání dostatečně nezohledňovalo dobový sociální a kulturní kontext, pro nějž je příznačná mediální změna spojená s rozvojem knihtisku, a současně zdůrazňuje, že umělé oddělování latinské a českojazyčné humanistické literatury nadále limituje stávající výzkumy. Stať Eduarda Fernándeze Couceira „O národním humanismu, jeho domnělém zakladateli a takzvaném manifestu“ lze vnímat právě jako příspěvek k hledání nového přístupu k humanistickému písemnictví; autor soustředí pozornost k jednomu z klíčových pojmů, s nimiž literární historie doposud pracovala, totiž ke konceptu tzv. národního humanismu, a označuje jej za „umělý konstrukt nepodložený fakty“. Podnětné a současně i rozporuplné hlasy, jež nad textem vyslovili posuzovatelé v průběhu lektorského řízení, potvrdily aktuálnost tématu, zároveň ale poukázaly na v jistém smyslu ahistorický pohled na předchozí bádání. Redakce České literatury se domnívá, že diskuze, v níž zazněly závažné argumenty, by neměla zůstat skryta odborné veřejnosti — vyzvala proto zúčastněné odborníky k rozvedení a dopracování jejich stanovisek a spolu se výchozí statí je otiskuje v rámci rubriky Diskuze.

 

Eduardo Fernández Couceiro 

O národním humanismu, jeho domnělém zakladateli a takzvaném manifestu

Dodnes obecně platný pojem národní humanismus, chápaný jako vědomě utvořená skupina literátů s proklamovaným vůdcem, zakládacím manifestem a konkrétním literárním programem, je produkt dlouhotrvajícího mýtotvorného procesu, který počal v 19. století a vyvrcholil v české povalečné marxisticko-nacionalisticky laděné literární historiografii. V tomto legendárním narativu se tyčí postava Viktorina Kornela ze Všehrd, který je prezentován jako otec zakladatel, jenž ve své slavné předmluvě k překladu Jana Zlatoústého údajně zformuloval program tohoto nového literárního hnutí. Tento výklad ale nesnese kritické zkoumání. Slavný autor Viktorin Kornel nenapsal žádné původní literární dílo v českém jazyce ani nepřeložil žádný antický nebo humanistický spis. Ostatně nezaujaté čtení zmiňované předmluvy ukazuje, že se v ní nevyjadřuje žádný program ani žádná skupinová koncepce. Proto nastal čas, aby se historie recepce humanismu v česky psané literatuře vymanila z tohoto zkresleného výkladu a začala důkladněji zkoumat další aktéry, kteří byli velkolepou všehrdovskou legendou doposud odsunuti do pozadí.

Jan malura

O národním humanismu, jeho domnělém zakladateli a takzvaném manifestu

Článek vstupuje do diskuse o literárněhistorickém konceptu tzv. národního humanismu. Připomíná genezi této kategorie v 19. století a zdůrazňuje  zejména úlohu Josefa Truhláře, významného literárního historika a znalce humanistického písemnictví. Posuzuje pozici Viktorína Kornela ze Všehrd v současných  literárněhistorických příručkách  a uvažuje o významu Kornelova překladatelství (upozorňuje zároveň na širší kontext  překladů náboženské literatury v českém reformačním humanismu). V závěru  poukazuje na  další aktuální problémy výzkumu humanistické literární kultury.

Lucie Storchová 

Vědecké reprezentace renesančního humanismu a utváření kolektivních kulturních identit

Stať poukazuje na to, jak starší historické a literární bádání o renesančním humanismu souviselo s aktuálními politikami českého národního společenství. Tuto problematiku autorka analyzuje na příkladu historických imaginací spojených s vernakulární humanistickou literaturou po roce 1800 a v rámci jungmannovského narativu dějin českého jazyka a literatury. Dále se soustředí  na vědecké diskuse z konce 19. století, v nichž se latinská humanistická učenost a literatura reprezentovaly jako svébytná forma kulturního transferu.

Tomáš havelka

Všehrd, humanismus a literární historici

Příspěvek polemizuje s metodologickým pojetím studie E. F. Couceira, poukazuje na nezmíněné nebo zkreslené aspekty problematiky tzv. českého národního humanismu; zejména upozorňuje na nutnost vnímat literární interpretace na základě dobových determinací.

Recenze

Dicta de tempore Magistro Iohanni Hus attributa I–II, edidit Jana Zachová apographo and Bohumil Ryba (JINDŘICH MAREK)

Jitka Ludvová: Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845-1945 (BRIGITTE SCHUTZEOVÁ)

Pavel Janoušek: Černá kočka. Subjekt znalce v myšlení o literatuře a jeho komunikační strategie (IVANA TARANENKOVÁ)

Kamilla Elliott: Portraiture and British Gothic Fiction: The Rise of Picture Identification, 1764-1835 (MIROSLAV KOTÁSEK)

Anotace, kronika, glosy

Lubomír Machala: Olomoucká poezie a próza po roce 1989 (Stanislava Schupplerová)

Nad rukopisy období raného novověku (Kateřina Smyčková — Jan Pišna)

Konference Na okraj Kroniky české (Jan Pišna)

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory