Previous Next
Zrození národa z řeči a krize MATOUŠ JALUŠKA Veršovaná Staročeská kronika z počátku 14. století tvoří základní kámen mnoha verzí dějin české literatury....
Kolik možností má editor JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA Dosavadní česká textologie je primárně zaměřena na umělecká díla. Disponuje dvěma příručkami,...
Brabec mimo řád a Brabec pro řád, Brabec vyprávějící a Brabec vyprávěný: Brabec 90 MARTIN C. PUTNA „A kdo to tedy je, ten váš Brabec, když říkáte, že je tak mimořádný?“Každý současný student, který už...

JOANNA CZAPLIŃSKÁ

Vladimír Papoušek se k osobnosti Egona Hostovského vracel několikrát. Prvním setkáním (nehledě na doktorskou dizertaci) byla monografie Egon Hostovský. Člověk v uzavřeném prostoru (Jinočany, H & H 1996), koncipovaná jako klasický rozbor Hostovského díla jako celku nastíněného na pozadí spisovatelova životopisu. Českobudějovický badatel se v ní zaměřuje především na tři body, vymezující Hostovského dílo: expresionismus, existencialismus a hebrejskou tradici. Ukazuje vývoj jak životní filozofie spisovatele, tak její projekci do postav jeho literárních světů. Podruhé se osobnost Hostovského objevuje v knize Trojí samota ve velké zemi. Česká literatura v americkém exilu v letech 1938–1968 (Jinočany, H & H 2001), kde je postavena vedle Milady Součkové a Zdeňka Němečka a v níž Papoušek sledoval především proměny poetiky těchto tří autorů a pokusil se o komparaci jejich exilové tvorby. Přirozená byla přítomnost Egona Hostovského v další Papouškově monografii Existencialisté. Existenciální fenomény v české próze dvacátého století (Praha, Torst 2004), kde bylo o jeho tvorbě pojednáno v souvislosti s dalšími spisovateli, kteří jsou řazeni mezi existencialisty.

 

Poslední (snad ne konečné?) setkání Papouška s Hostovským je avizováno předmluvou, v níž badatel upozorňuje na nový pohled, doprovázející další zastávku nad Hostovského dílem. Ne náhodou se zde objevuje jméno Stephena Greenblatta a jeho teorie nového historismu jako interpretace textu v co nejširším kulturním kontextu, jako „rozmlouvání s mrtvým“ (ačkoli se tento pojem samotnému Papouškovi zdá strašidelný), v němž onen mrtvý promlouvá skrz nesčetné stopy ponechané sebou i dobou, v níž žil; na badateli pak je, aby tyto stopy vypátral a dal do souvislosti a tím přečetl tvorbu nikoli jako texty samy o sobě, ale jako výsledek sledu okolností jak vnějších, tak vnitřních, jež doprovázejí vznik textů i jejich recepci.Vladimír Papoušek: Žalmy z Petfieldu Vladimír Papoušek: Žalmy z Petfieldu

Žalmy z Petfieldu navazují na první monografii Papouška o Hostovském i na Trojí samotu ve velké zemi, autor se totiž zaměřil na osudy Hostovského — a jeho knih — od doby odchodu do prvního exilu a vydání Listů z vyhnanství a pokračoval chronologicky k posledním textům. Kniha se tak zdánlivě zdá být další, doplněnou verzí dřívějších studií. Ovšem kdo toto očekával, bude zklamán nebo spíše — příjemně překvapen. Studie je totiž jakousi „nadstavbou“ předešlých knih, tvoří sice doplněk, ale se zcela jiným těžištěm. Klíčovým slovem se pro Papouška stalo nepochopení, a to ve více významech. Jednak badatelovo původní missreading Hostovského textů, k čemuž se v úvodu otevřeně přiznává, jednak nepochopení dobovou kritikou a čtenáři. Autor se snaží přijít na kloub, proč se před válkou úspěšný spisovatel, patřící mezi dobovou elitu, po odchodu z vlasti stává nepochopený a nemůže najít své místo mezi českými exilovými ani mezi americkými autory. Proč se Hostovský neřadí mezi ikony české literatury ve světě, ačkoli jeho tvorba k tomu má veškeré předpoklady (jeho díla mimochodem nejsou známa ani v Polsku, i přes velký zájem o českou literaturu mezi polskými čtenáři)? A tak je obsahem knihy pátrání po příčinách onoho nepochopení, jež nepochybně zavinilo autorovo odcizení a osamocení — teoreticky úděl všech exulantů, avšak jen teoreticky, což dokazují četné příklady jiných úspěšných autorů. A proto, ačkoli Žalmy… lze bezpochyby pojmenovat jako literárněhistorickou studii, jejich četba přináší zážitky typické spíše pro napínavé příběhy. Papoušek sleduje osudy nejen knih, ale především člověka. Hrdinou tohoto příběhu je — jak uvádí samotný autor — „čtoucí a píšící subjekt v dějinách, jehož psaní a čtení nikoliv rekonstruuje, ale konstruuje jiný píšící a čtoucí subjekt, jenž si volí s jistou fatalitou právě tohoto autora“ (s. 14).

Kniha je rozdělena do tří kapitol, v nichž Papoušek sleduje tři období z života Hostovského: první, válečný exil, druhý exil po roce 1950 a pak konečné období, v němž se dovršila Hostovského životní i literární dráha. Nedílnou součástí jsou také dodatky, sloužící k lepšímu pochopení jak Hostovského životní situace, tak samotného člověka: rozhovor s Olgou Hostovskou, „prohlášení“ Hostovského z roku 1943 (kdy ještě plnil diplomatickou funkci), jež Papoušek objevil v Library of Congress a z nějž je patrné drama člověka, který se cítil být umělcem, ale byl považován za úředníka, od něhož se očekávala především loajalita vůči exilové vládě, jeden z pamfletů napsaný začátkem padesátých let pro stanici Svobodná Evropa („Manipulace ždanovské linie v Československu“), ve kterém spisovatel hodnotil tehdejší kulturní politiku, či studie „Židovští spisovatelé v novější české literatuře“.

Obsah kapitol, v nichž Papoušek pojednává o životě a tvorbě Hostovského v exilu, tvoří jistou sinusoidu, ve které je patrný pokles, vzestup a opětovný pokles nikoli literární hodnoty samotných děl, ale jejich recepce a postavení Hostovského jako spisovatele. První kapitola, „Nenadálá procházka“, zachycuje situaci spisovatele ještě jako zaměstnance konzulátu a největší paradox, s nímž se tehdy Hostovský potýkal: ačkoli nikdy neprojevoval větší zájem o politiku, byl do ní vtahován jak on, tak jeho texty. Půtky s dobovou exilovou kritikou, která vše četla skrz politické dění, doprovázející vydání Listů z vyhnanství a Sedmkrát v hlavní úloze, jsou vlastně popisem zápasu spisovatele o základní hodnotu — tvůrčí svobodu. Papoušek zde zdůrazňuje jev, který v exilu — i pozdějším — nebyl ojedinělý, totiž vkládání vlastních názorů, poznamenaných dobou četby, do kritiky literárního díla. „Hostovského texty jsou vtahovány do ideologických her doby a jsou tu používány jako nástroj v nejrůznějších strategiích“ (s. 33), poznamenává Papoušek. V této kapitole také přehodnocuje svou dřívější interpretaci novely Úkryt, která byla dobovou kritikou přijata vlídněji jako „vstřícnější“ a lépe odpovídající dobovému diskurzu, a provádí důkladný rozbor novely v kontextu dosavadní spisovatelovy tvorby a světových myšlenkových proudů.

V další kapitole, „Nezvěstný“, Papoušek líčí období Hostovského úspěchů jak v českém prostředí, kde byl po válce vydán román Cizinec hledá byt, který odpovídal tehdejšímu počínajícímu zájmu o existencialismus, tak v americkém, kde byly překlady Nezvěstného a dalších děl výborně přijaty kritikou. Cesta k „americkému“ snu se zdála být započatá, což měl potvrdit i prodej práv k zfilmování Dobročinného večírku a Půlnočního pacienta. Papoušek však nenechává čtenáře na pochybách — úspěch Hostovského byl jen krátkodobý, a to nejen kvůli absolutnímu fiasku nepodařeného Clouzotova filmu, což odradilo i další filmaře, ale i kvůli vnitřním pochybám spisovatele a jeho pocitu, že je osamocenější a odcizenější.

Třetí kapitola, „Amerika“, je obrazem pomalého pádu, života poznamenaného spisovatelovými nemocemi a stále úzkostnějším pocitem, že je „zavěšený ve vzduchoprázdnu“ — není už spisovatelem českým, ještě není — a nikdy nebude — spisovatelem americkým. K tomuto pádu se připojil i sled dalších nepříznivých okolností — nepodařená změna překladatele do angličtiny, která zapříčinila neúspěch Všeobecného spiknutí na anglosaském trhu, nedostatek sil, které by pomohly probojovat Hostovskému vydání novely Epidemie. V této části Papoušek věnuje hodně místa i Hostovského přátelství s Lewisem Mumfordem, jehož považoval za spřízněnou duši. Úryvky korespondence s tímto americkým filozofem se stávají i dalším reflektorem, osvětlujícím spisovatelovu osobnost.

Papouškova monografie je, jak jsem zmínila, příběhem člověka a jeho knih — všechna díla napsaná v exilu badatel podrobuje podrobným analýzám, jejichž účel není jen zařadit Hostovského tvorbu mezi jednotlivé literární a myšlenkové proudy. Stávají se ilustrací úzkého propojení světa fiktivního se světem skutečným, jejich vzájemného ovlivňování. Jsou také potvrzením stále aktuálních vysokých literárních hodnot Hostovského díla, a právě ve střetu s nepochopením, vyplývajícím ze sledu náhod, nepříznivých okolností, měnící se politické situace vyniká drama člověka‑spisovatele.

Papouškovo „rozmlouvání s mrtvým“ je mezi monografiemi věnovanými osobnostem spisovatelů knihou ojedinělou autorovou snahou nejen ukázat, ale především uchopit trojjedinou bytost — Hostovského‑spisovatele, Hostovského‑člověka a Hostovského dílo. Stává se i praktickou ukázkou hermeneutického kruhu, v němž opětovné návraty obohacují nejen interpretaci, ale i všechny subjekty zapojené do tohoto procesu.

Vladimír Papoušek: Žalmy z Petfieldu. Egon Hostovský, příběh spisovatele dvacátého století. Praha, Akropolis 2012. 229 stran.

Vyšlo v České literatuře 6/2013.