Previous Next
Kontexty Franze Kafky THOMAS ORT Vzhledem k tomu, že se jménem i podobiznou Franze Kafky se člověk v dnešní Praze setkává na každém kroku a...
Avantgarda — marxismus — pozdní moderna ROMAN KANDA Problematizování kategorie chronologie není jen módním teoretickým přístupem, ale je také jedním z aspektů...
Slova od srdce Slova od srdce MARIE ŠKARPOVÁ Jeden z největších současných znalců české katolické kazatelské produkce 17. a 18. století...

 ROMAN KANDA

Literární věda, alespoň její určitá část, stále systematičtěji zkoumá fenomény, problematizující hranici mezi vnitřním a vnějším. Polský literární teoretik Michał Głowiński už v polovině osmdesátých let upozornil na potřebnost překonání uvedené dichotomie, jež literární myšlení schizofrenicky zdvojuje a — vyhroceně vyjádřeno — rozděluje na dva tábory, které nenacházejí společnou řeč: na zastánce imanentních analýz textu a na stoupence sociologických (vnětextových) přístupů. Głowiński spatřoval východisko ve sledování díla zapuštěného do literárněkomunikační situace, v níž se rigidní dělení na vnější a vnitřní „rozpouští“, pozbývá (domnělé) pevnosti (česky in J. Trávníček [ed.]: Od poetiky k diskursu. Brno, Host 2002, s. 180–195).

Jedním z fenoménů, který přehledné uspořádání vnitřního a vnějšího povážlivě narušuje, je cenzura. Bylo by naivní předpokládat, že výzkum cenzury můžeme vydělit jako jasně definovanou plochu, aniž bychom museli pohnout celým obrazem dosavadního poznání. Dílčí se vepisuje do celku nesmazatelně a radikálně. Již v tematizaci cenzury, přesněji v těch způsobech tematizací, jež přiznávají cenzuře její komplexní povahu, je totiž obsaženo zpochybňování stávajících výkladů o literatuře (kultuře, společnosti) jakožto výzva k jejich přehodnocování. Ptáme‑li se po povaze cenzury, ptáme se současně po povaze literatury, kultury, společnosti, po principech jejich fungování. Není‑li cenzura vůči literatuře něčím vnějším, není‑li násilnou intervencí cizorodého „tělesa“ do kulturního „organismu“ (další rozpadající se domnělost), pak není ani nepatřičnou součástí literárněvědného výzkumu. Situace, kterou tu poněkud těžkopádnými formulacemi vyznačujeme, se zdá být v rozporu s naší intuicí. Jak je možné vnímat cenzuru — čili zákazy, regulace, institucionální zásahy a další podoby kulturního dohledu — jako integrální součást literární komunikace? Zdrojem tohoto údivu je kriticky nereflektovaný předpoklad, že literatura je autonomní oblast, jež je držena silou imanence a vůči níž stojí všechno takzvaně neliterární „vně“. Z tohoto tradičního pohledu je možná obtížné ubránit se negativizujícím charakteristikám cenzury, které jsou typické pro vědecký a publicistický diskurz devadesátých let (kupříkladu pro práce Karla Kaplana nebo Dušana Tomáška). Jiřina Šmejkalová v této souvislosti analyzovala „diskurzivní triky“ těchto reflexí cenzury (s uvedením konkrétních příkladů), jež byly charakterizovány manichejskou strukturou binárních protikladů „pro“ a „proti“, „dobrého“ autora a „zlé“ cenzury — strukturou příznačnou spíše pro diskurz ideologický než teoretický (srov. J. Šmejkalová: Kniha. K teorii a praxi knižní kultury. Brno, Host 2000, s. 94–106).Pavlíček - Píša - Wögerbauer (eds.): Nebezpečná literatura?Pavlíček - Píša - Wögerbauer (eds.): Nebezpečná literatura?

Pořadatelé antologie z myšlení o literární cenzuře, jak zní podtitul knihy Nebezpečná literatura?, se při výběru soustředili na texty, které přispěly k inovativnímu rozpohybování konceptuálních rámců. Tuto dynamiku postihuje zastřešující pojem nové cenzury (new censorship). Přitom jak upozorňuje v úvodu Michael Wögerbauer, uvedený pojem zůstává otevřený, mnohoznačný. Signuje jisté proměny v myšlení o cenzuře, jež sice dokážeme opsat souhrnnou charakteristikou, avšak nemůžeme je převést na společného jmenovatele jednotné metodologie. Co znamená myslet cenzuru „nově“? Zaprvé jde o překonání hodnotícího hlediska užitím neutrálního jazyka deskripce, analýzy a historické interpretace. Zadruhé, cenzura přestává být ztotožňována výlučně s fungováním konkrétních institucí, bere se v potaz působení cenzurních mechanismů v jejich „rozptylu“, tj. v tom, jak působí v rovině jazykové (diskurzivní) praxe — v některých koncepcích až na úrovni polarity vyslovitelného × nevyslovitelného či konstruování subjektu. A konečně zatřetí, znamená to nemyslet cenzuru jen jako restriktivní faktor omezující literární komunikaci, ale rovněž jako faktor produkující významy. Na dvojtvářnost, paradoxní povahu cenzury upozorňuje Michael Holquist, když říká, že cenzura nejen zakazuje a vyděluje, ale také začleňuje — určuje, co do literatury náleží (s. 104n). Annabel Pattersonová jde se svým vyjádřením ještě dál, když konstatuje, že právě cenzuře vděčíme za pojetí literatury jako diskurzu, který má svá pravidla. Bourdieu, jenž si všímá procesu (re)produkování odborných jazyků, posouvá cenzuru do roviny struktury pole, „v němž se diskurz rodí a pohybuje“ (s. 51).

Beata Müllerová, jedna z autorek, která je v knize zastoupena a která nezakrývá kritický postoj k přílišné extenzi pojmu cenzury (k relativizaci či „rozpouštění“ jeho hranic), uvádí pozoruhodnou paralelu mezi cenzurou a intertextualitou. Také pojem intertextuality časem doznal takového rozšíření, že se podle Müllerové stal „všezahrnujícím termínem“ (s. 228). Její argumentace však není spekulativní, má poměrně pragmatické zdůvodnění: „Analýza cenzury se nestane jednodušší, uvidíme‑li ji všude kolem sebe; pochybuji, že se po otevření stavidel začne úsilí více vyplácet“ (ibid.). Ke kritice rozšíření pojmu cenzury se ještě vrátíme nad studií Judith Butlerové. Přítomnost kritického příspěvku B. Müllerové prokazuje, že antologie nechce být souborem textů, jež spolu komunikují zcela harmonicky, nekonfliktně, aby vytvořily jakousi sebepotvrzující „kruhovou pevnost“. Kniha je naopak otevírána sousedstvím různých hlasů, což zakládá možnosti vyjednávání a obsažné teoretické diskuze.

Antologie je rozdělena do dvou částí, teoretické a historické. Kompoziční členění by mohlo působit mechanicky, snad až překvapivě konzervativně, kdyby obě části zůstaly chirurgicky přesně odděleny. Ve skutečnosti se příspěvky převážně teoretického zaměření nevzdávají historického zřetele, jak je patrné například hned ve vstupní studii Aleidy a Jana Assmannových „Kánon a cenzura jako kulturně‑sociologické kategorie“, v níž oba autoři sledují problematiku dalekých horizontů dlouhověkých tradic a korelativní souvztažnosti mezi pojmy kánonu a cenzury. Z druhé strany studie vycházející primárně ze studia historického materiálu nepostrádají teoretickou průbojnost. Tak text Richarda Burta „(Ne)cenzurování pod drobnohledem: fetiš cenzury v raném novověku a v současné postmoderní době“ narušuje předchůdnou (tedy vlastně „předsudečnou“) představu cenzury jako homogenního fenoménu, lokalizovatelného do konkrétní institucionální struktury. Burt ukazuje na „různost“ cenzury, na skutečnost, že raněnovověké texty vystupovaly v rozmanitých komunikačních kontextech a že cenzura byla rozptýlena mezi množství faktorů a praktik (Burt cenzuru dekonstruktivisticky určuje jako rozptyl a přesun). Dalšími příklady teoretické průbojnosti historicky zaměřených příspěvků může být studie polské badatelky Marty Fikové „Cenzor jako spoluautor“ nebo text Thomase Loué a Blaise Wilferta‑Portala o francouzských překladech D’Annunzia. Obě studie zpochybňují stereotypní představu cenzora jako někoho, jehož role je v literárněkomunikační situaci naprosto pevně dána; je naopak vymezena funkčně a relačně. Fiková si všímá diskrétních, utajených cenzurních zásahů, jež v dotčených textech nebyly nijak vyznačeny; docházelo tak ke ztotožnění anonymního cenzora s autorem — cenzor se de facto stává „spoluautorem“. V případě D’Annunziových děl na sebe přebírá roli neformálního cenzora jejich francouzský překladatel, který originál účelově upravuje pro francouzského čtenáře, ať už z důvodů ideologických, či estetických. (Bylo by z tohoto pohledu jistě zajímavé provést zevrubnou analýzu prvních překladů Kunderových románů do francouzštiny, zejména Žertu.)

Texty, jež jsou v antologii obsaženy, sice představují různé přístupy k problematice cenzury, tu se stýkající, onde se střetávající, jsou však spojeny vlákny vnitřních souvislostí, tematických návazností (podpořených navíc snahou editorů o jejich chronologické uspořádání) i vzájemného odkazování. R. Burt odkazuje na Bourdieuovo pojetí pole (s. 366), Bourdieu a Butlerová jsou polemicky zmíněni u již vzpomenuté B. Müllerové (s. 223–227), Roger Chartier („Vydavatel jako cenzor: Le Breton a Encyklopedie“) cituje Roberta Darntona (s. 365), který je v antologii zastoupen studií „Cenzura z komparativního pohledu: Francie 1789 — Východní Německo 1989“ a podobně. (Mimochodem, J. Šmejkalová upozornila na nevyrovnanost Darntonovy studie, vycházející „z metodologicky značně diskutabilního rámce“ [J. Šmejkalová, op. cit., s. 96]. Nabízí se tedy otázka, proč byla přesto do antologie zařazena.)

V druhé části recenze se pozastavme nad argumentační výstavbou a nad některými teoretickými stimuly textů Pierra Bourdieua „Cenzura a užití formy“ a Judith Butlerové „Zavrženo: jazyk cenzury“, které představují v rámci antologie zřejmě nejradikálnější polohy myšlení o cenzuře. Regulativní síla struktury pole vstupuje podle Bourdieaua do konfliktu se zájmem něco vyjádřit, jenž nakonec nutně vede ke kompromisu. „Cenzura“ se v kontextu Bourdieuovy koncepce stává spíše metaforou, zahrnující regulativní mechanismy ve struktuře pole, jež jsou tím účinnější, čím jsou méně viditelné (obdobný motiv se objevuje u Butlerové). Ony regulativní mechanismy určují užití formy vyjádření, a tím i jeho obsah. Můžeme tento postřeh francouzského sociologa parafrázovat asi tak, že forma není neviditelným oděvem viditelného obsahu, je naopak velmi viditelná a definující. To, co se jeví v Bourdieuově koncepci jako bezprostředně podnětné, je autorovo rozložení představy o autonomii vědeckého jazyka, který nutně využívá jazyka běžně dorozumívacího, a už proto se nemůže vyhnout „kontaminaci“. Vědecký jazyk však tuto heteronomii zakrývá tím, co Bourdieu nazývá rétorika klamného přeryvu. Heideggerův filozofický jazyk si vypůjčuje výrazy z běžného jazyka, ovšem tím, že jim vtiskuje formu, vyvolává zdání, že jsou tato slova plně definována svou pozicí v rámci autonomního filozofického systému: výraz je odstřižen od svého původního („běžného“) významu. Bourdieuovo odkrývání heteronomií umožňuje v autonomně se tvářícím filozofickém systému odhalit ideologické prvky či postupy, třebaže systém sugeruje distanci vůči všemožným ismům či politizujícím vulgarizacím. Tím Bourdieu odhaluje nepřekonatelnou dvojznačnost Heideggerova jazyka: „Heidegger se nám tedy na základě proklamování toho, co doopravdy dělá, snaží namluvit, že to ve skutečnosti nedělá, byť to dělá neustále“ (s. 64). — Bourdieův postup subtilní analýzy skrytých heteronomií vědeckého jazyka by mohl být podnětem pro šíře založený průzkum vědeckého diskurzu, a to i v dějinné retrospektivě. Rozvinutí by si kupříkladu zasloužilo upozornění na jisté institucionalizované zaslepení (Bourdieu mluví o nerozpoznání [s. 74]), jež zabraňuje identifikovat určitý diskurz jakožto ideologii. Zde se otevírá možná cesta k výzkumu, kterou se vydali již klasikové Kritické teorie, když hovořili o vědě jako společenském procesu.

Text Judith Butlerové se pokusme přečíst v poněkud kritičtější perspektivě. Butlerová, jak bylo uvedeno shora, sdílí Bourdieův postřeh, že cenzura je účinnější, pokud je neviditelná, je‑li brána jako samozřejmá, nereflektovaná součást komunikace. Autorka především problematizuje tendenci „analyticky oddělovat subjekt cenzurovaného a cenzurujícího“ (s. 83). Ptá se, zda vztah mezi oběma subjekty nemá hlubší předpoklady, jež je nutno hledat už na úrovni jazykových operací. Takzvaná implicitní cenzura, základní mechanismy omezování, jsou podle Butlerové nezbytnou podmínkou komunikace, v níž se neustále odděluje vyřčené od nevyřčeného (Butlerová v této souvislosti užívá pojmu forkluze, zavržení). Cenzura navíc nefunguje pouze restriktivně, nýbrž i produktivně (oba pojmy nejsou míněny jako hodnotící), podílí se na konstruování subjektu. Implicitní cenzura tedy není vázána na konkrétní mocenské instituce, ale nachází hlouběji, v základech komunikační či diskurzivní praxe, a nelze ji nikdy obejít.

Nicméně právě nastíněné pojetí implicitní cenzury vyvolává argumentační důsledky, k nimž je nutno připojit kritický komentář. Vyjděme z následujícího tvrzení: „Jestliže se subjektivita rodí přijetím určité normativity jazyka, pak to znamená, že v silném smyslu tato pravidla konstituci subjektu předcházejí a určují“ (s. 95–96). Butlerová si je sama vědoma, že tím, jak vymezila vztah cenzury a subjektu, dochází ke zpochybnění hranice mezi normativním a deskriptivním. „Sám popis řečového pole tak v žádném případě nepředchází problému jeho normativního fungování“ (s. 96). To by ovšem znamenalo, že ani text J. Butlerové nepředchází mechanismům výběru a potlačení. To je obnažené místo, které bychom mohli označit jako paradox sebereflexivního momentu. Jak popsat pravidla cenzury, když tato jsou přítomna v každé výpovědi, je jimi strukturován každý text? Je‑li normativnost všudypřítomná, pak ji nelze vydělit a reflektovat jakožto normativitu jazykem, který této normativitě nutně podléhá. Tento epistemologický paradox má zjevně ontologické příčiny: spočívá v postmoderním pojímání jsoucna jakožto spinozovské substance, v níž — řečeno žižekovsky — nejsou žádná „prázdná místa“. Postsuverénní subjekt, o němž hovoří Butlerová, sice nelze redukovat na výsledek působení implicitní cenzury, je činný, ovšem jeho činnost není výsledkem vůle, nýbrž efektem moci. Tím dochází k suspendování sféry politické praxe na pole determinované logikou moci a mechanismů implicitní cenzury, jakkoli ta může produkovat nezamýšlené důsledky. (Slavoj Žižek napadá takovéto dekonstruktivistické pojetí subjektu a přihlašuje se k pojetí karteziánskému. Neběží o prostý návrat k zavržené tradici cogito, nýbrž „o osvětlení jeho zapomenutého protějšku, neuznaného jádra cogita, které má daleko k útěšnému obrazu transparentního já“ [S. Žižek: Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie; přel. Michael Hauser. Chomutov, L. Marek 2007, s. 6]; Žižekova kritika Butlerové tvoří základ třetí kapitoly citované knihy, s. 261n.)

Antologie Nebezpečná literatura? přináší množství inspirativních témat a motivů, jež dosud nebyly živou, totiž diskutovanou (natož aplikovanou) součástí českého literárněvědného zkoumání. Seznamuje českého čtenáře s klíčovými texty, které mohou být rozšířeny další četbou. Za zmínku stojí především sborník Censorship and Silencing. Practises of Cultural Regulation (Los Angeles, Getty Research Institute for the History of Art and the Humanities 2008), z nějž pocházejí studie R. Burta a J. Butlerové a v němž lze nalézt další pozoruhodné texty, zvláště „Ontologii cenzury“ („The Ontology of Censorship“ [s. 147–168]) od Fredericka Schauera, která bohužel nebyla do recenzovaného titulu zahrnuta. Závěrečné výhrady je nutno vznést k českému znění studie A. Pattersonové. Překlad Ondřeje Hanuse je kostrbatý, nečte se dobře a objevují se v něm bizarní, nečesky působící slovní spojení či vazby (kupříkladu: „odporně přiměřený“ [s. 288]; „pozdější recepční historie Sejana“ [s. 303]; „zábrany pramenily z mecenášství“ [s. 324] apod.). Naproti tomu zvláštní ocenění si zaslouží závěrečný faktograficky bohatě nasycený přehled českého bádání o cenzuře. Na jedné straně ukazuje, že český výzkum na tomto poli má solidní tradici, na straně druhé se potvrzuje úvodní charakteristika autorů tohoto přehledu — Magdalény Pokorné, Petra Šámala a Pavla Janáčka —, že z valné části postrádá silnou teoretickou invenci. Doufejme, že antologie dodá potřebné impulzy mimojiné právě na teoretické úrovni a obohatí i historická tázání o nové světlo.

Tomáš Pavlíček — Petr Píša — Michael Wögerbauer (edd.): Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře. Brno, Host 2012. 552 strany.

Recenze vyšla v České literatuře 6/2013.