Previous Next
Posthistorie stržená dějinami VÁCLAV SMYČKA Studium paměti se etablovalo společně s dalšími „obraty“ kulturních věd v závěru minulého století, tedy v...
Pokus o teorii psaní   JOSEF HRDLIČKA V knize Událost psaní se Petr Komenda pokusil zapojit rukopisné prameny do interpretace díla...
Česká knižnice pro školy ROBERT KOLÁR Na sklonku loňského roku vyšel pilotní svazek nové edice pojmenované Seminář České knižnice, kterou vydává...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

VÁCLAV SMYČKA

Studium paměti se etablovalo společně s dalšími „obraty“ kulturních věd v závěru minulého století, tedy v době, kdy euforie z rozpadu bipolárního světa a postupující integrace Evropy mohla vést k představě o „konci dějin“, respektive jejich vyústění do liberální epochy, v níž se — řečeno s Kantem — budou samy od sebe vyrovnávat společenské protiklady „nedružné družnosti“. Zájem paměťových studií o transgenerační důsledky traumatických zkušeností druhé světové války a totalitních režimů pak přímo odrážel toto „posthistorické“ založení kontinentálních kulturněvědných studií. Co se však děje s těmito přístupy nyní, kdy se zdá, jako by historie znovu ožívala a nové — ať již skutečné, či jen domnělé — konflikty daly znovu do pohybu představu o rychlém spádu dějin? Dokážou tyto přístupy, etablované kolem přelomu tisíciletí, reagovat na současné politické a společenské proměny?

 

JOSEF HRDLIČKA

V knize Událost psaní se Petr Komenda pokusil zapojit rukopisné prameny do interpretace díla jakožto dovršeného textu a vytvořit teorii, která textologii propojuje s interpretací díla a míří na tomto základě k filozofii tvůrčího gesta. Podtitul naznačuje, že hlavním předmětem zájmu bude v obou ohledech psaní a dílo Františka Halase. V tomto směru kniha nabízí zajímavé a nosné téma, kterému se v českém prostředí nedostává soustavné pozornosti. Hned na začátku podotýkám, že výsledek je diskutabilní a kniha celkově vyvolává dojem náčrtu, který by bylo třeba kriticky domyslet a na mnoha místech zredukovat. Na druhé straně přináší některé objevné postřehy a momenty, které lze podržet a pracovat s nimi. Pokusím se stručně dotknout obojího.

MICHAL CHARYPAR

Soubor textů Hany Šmahelové Otevřená hra shrnuje autorčiny literárněvědné práce z let 2001 až 2015, tištěné dříve převážně ve sbornících z konferencí a v časopisech. Celkem osmnáct příspěvků se věnuje řadě oblastí literární vědy — obrození, starší české literatuře, folkloristice, hermeneutice či strukturalismu. Šmahelová tak v tomto svazku pokračuje zřejmě ve stopách své starší — a podle mého názoru dosud nejlepší — knihy Prolamování struktur (2002), prezentující její oborovou publikační činnost za roky 1970 až 2001. V mnoha tématech se však Otevřená hra vztahuje také k jediné autorčině monografii z poslední doby, nazvané V síti dějin literatury národního obrození (2011), jež představuje potřebný pokus o nové koncepční uchopení vývoje literatury v Čechách v první polovině 19. století, poznamenaný však poněkud nepřehledným uspořádáním textu i způsobem vedení argumentace a převahou úvahové složky nad faktografickou.

ROBERT KOLÁR

Na sklonku loňského roku vyšel pilotní svazek nové edice pojmenované Seminář České knižnice, kterou vydává ÚČL AV ČR.

IVO ŘÍHA

Badatelské zaměření na český literární realismus v případě Martina Hrdiny přirozeně vychází z předchozí fáze jeho vědecké kariéry. Dříve se soustavně zabýval problematikou romantismu, výsledkem byly časopisecké stati a kapitoly v kolektivních monografiích z let 2009–2012. Kniha Mezi ideálem a nahou pravdou ovšem rozhodně není výrazem nějaké náhlé změny badatelovy výzkumné intence, „přeladění“ ve směru od romantismu k realismu. Předcházelo jí několik dílčích studií (s ohledem na zde recenzovanou publikaci jde hlavně o stať „Realismus v české literatuře 19. století. Pohledy současníků, historické interpretace a badatelské perspektivy“, ČL 2014/3) a především: metodologicky, tematicky, prostorově se nacházíme v podstatě stále na témže hřišti, i když na časové ose jsme se posunuli o kus dále. — Budiž řečeno rovnou, že přirozený respekt k rozmanitosti souvislostí a k šíři relevantních kontextů (úvahy o „svém“ romantismu Martin Hrdina vpojuje i do analýz a interpretací fenoménů uměleckého realismu, resp. rozpravy o nich) jsou jedním z nejvýraznějších a nejsympatičtějších rysů autorova myšlení o literatuře.