Previous Next
Zrození národa z řeči a krize MATOUŠ JALUŠKA Veršovaná Staročeská kronika z počátku 14. století tvoří základní kámen mnoha verzí dějin české literatury....
Kolik možností má editor JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA Dosavadní česká textologie je primárně zaměřena na umělecká díla. Disponuje dvěma příručkami,...
Brabec mimo řád a Brabec pro řád, Brabec vyprávějící a Brabec vyprávěný: Brabec 90 MARTIN C. PUTNA „A kdo to tedy je, ten váš Brabec, když říkáte, že je tak mimořádný?“Každý současný student, který už...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

MATOUŠ JALUŠKA

Veršovaná Staročeská kronika z počátku 14. století tvoří základní kámen mnoha verzí dějin české literatury. Právem. Jedná se o první kroniku sepsanou zde v „rodném“ jazyce a v rámci domácího středověkého písemnictví šlo o nesporný bestseler, jak o tom svědčí čtrnáct dochovaných rukopisů včetně zlomků. Lze ji tak srovnat např. s historickými „romány“ anglonormanského básníka Wace o historii Britů (Roman de Brut) a Normanů (Roman de Rou) z druhé poloviny 12. století, či s „lejchy“ (Lais) Marie de France z téže doby. Podobně jako Wace i Marie, i tento kronikář píše proto, aby poučil členy své komunity a s příslibem prospěchu, který jim z četby poplyne, je kamsi dovedl. Staročeská kronika má tak podle svého úvodu působit nejen na kognitivní mohutnosti čtenářů, ale rovněž na jejich emoce, a to pomocí co možná nejkompletnějšího vědění o jedné věci. „Jáz těch kněh dávno hledaji | a vezdy toho žádaji, | aby sě v to někdo múdrý uvázal | a vše české skutky v jedno svázal“, prohlašuje její neznámý autor, jemuž se ze zvyku dál říká Dalimil, a následně tento úkol bere na sebe. Způsob zachycení těchto „skutků“ jako projevů jednoho lidského společenství mezi jinými podobnými národy bývá tradičně vnímán jako nejpevnější bod, o který lze opřít interpretaci.

JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA

Dosavadní česká textologie je primárně zaměřena na umělecká díla. Disponuje dvěma příručkami, které poskytují návody, jak postupovat při přípravě vydání knihy. Starší z nich Editor a text. Úvod do praktické textologie (1971, druhé vydání připravili a opatřili doslovem roku 2006 M. Kosák a J. Flaišman) se stala, aniž tak byla zamýšlena, téměř normativním manuálem. Mladší Textologie. Teorie a ediční praxe Pavla Vašáka (1993) je recipovaná podstatně méně. Už vzhledem k době svého vzniku nemůže ani jedna z nich plně uspokojit současné potřeby.

JIŘÍ SUK

Kniha Český literární samizdat, připravená k vydání devítičlenným autorským kolektivem pod vedením renomovaného literárního historika Michala Přibáně, obsahuje knihy dvě. Rozsáhlá úvodní část je kvalitním náběhem na dějiny samizdatu, třebaže autoři skromně tvrdí, že to nebyl jejich záměr. Hlavní — encyklopedický — korpus knihy je impozantní rozsahem i obsahem. Autoři „archeologickými“ prostředky vydobyli terén plný překvapivých nálezů; odhalili a zakreslili území svébytné knižní kultury, o jehož rozsahu, struktuře a členitosti jsme měli nedostatečnou představu. Přestože se v širším slova smyslu jedná pouze o literární samizdat, nabízí se otázka, co tento objev říká o občanské a kulturní veřejnosti obecně a do jaké míry by bylo například možné ztotožnit jej s podhoubím demokratické revoluce 1989. Tyto přesahy zvyšují hodnotu knihy.
Poněkud borgesovská je existence tzv. skrytých hesel, která autoři podle zjištěných souvislostí zasunuli do 311 jádrových hesel. O celkovém rozsahu encyklopedických jednotek se dozvíme ze „Soupisu“ (s. 554–561) — je jich bezmála 700. Bohatství rozprostraněného a vrstevnatého materiálu je patrné z popisu jednotlivých edic, sborníků a periodik. Vedle základní charakteristiky vydavatelského počinu v něm najdeme jména vydavatelů a autorů, písařů a grafiků; na konci figurují orientační údaje o pramenech (zahrnující rozhovory a korespondenci s vydavateli) a literatuře (sledující produkci až do roviny absolventských prací). Většina zdrojů se nachází v proslulé knihovně samizdatů Libri prohibiti, jejímuž zakladateli a řediteli Jiřímu Gruntorádovi je encyklopedie po zásluze věnována. Vyzdvihnout musím také grafickou úpravu spočívající v dobré kombinaci textové a obrazové složky. Celkem 539 fotografií a obrázků dává encyklopedii sympatickou tvář a skýtá možnost učinit si bohatou vizuální představu o estetice samizdatu.

MARTIN C. PUTNA

„A kdo to tedy je, ten váš Brabec, když říkáte, že je tak mimořádný?“
Každý současný student, který už nezažil Jiřího Brabce při veřejném přednášení, má právo se tak ptát. Má právo znát to, čemu se konvenčně říká „život a dílo“. Jenomže jeho „život a dílo“ jsou mimořádné i v tom smyslu, že jsou mimořádně špatně popsatelné; že jsou „mimo řád“ současných akademických konvencí (a idiotských scientometrií, těchto ideologií naruby); přitom však spočívají právě v celoživotním úsilí o hledání řádu. Řádu ovšemže hlubšího, než jsou konvenční „pořádky“.

PETR ŠÁMAL

Na název samizdatové edice Československý přepisovatel, již v letech 1982 až 1989 vytvářel a mezi přáteli v Otrokovicích a v Gottwaldově distribuoval Karel Ševčík, dělník v továrně na pneumatiky Rudý říjen, neodkazujeme v titulu přítomné recenze náhodou. Výmluvně dokládá patrně nejpřekvapivější rys encyklopedie Český literární samizdat 1949–1989, totiž skutečnost, že opisování a utajené šíření literatury bylo podstatně rozšířenější aktivitou, než většina veřejnosti, a to i té odborné, dosud tušila.