Previous Next
Avantgarda — marxismus — pozdní moderna ROMAN KANDA Problematizování kategorie chronologie není jen módním teoretickým přístupem, ale je také jedním z aspektů...
Slova od srdce Slova od srdce MARIE ŠKARPOVÁ Jeden z největších současných znalců české katolické kazatelské produkce 17. a 18. století...
Literatúra v dynamických konšteláciách IVANA TARANENKOVÁ Ťažisko obsiahlej antológie Texty v oběhu. Antologie z kulturně materialistického myšlení o literatuře...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

ROMAN KANDA

Problematizování kategorie chronologie není jen módním teoretickým přístupem, ale je také jedním z aspektů naší zkušenosti s recepcí překladové literatury — beletristické i odborné. Překládání jinojazyčných textů představuje součást „kulturní asynchronie“ coby průvodní rys kulturního transferu: překlady původních textů zvláště do menších jazyků bývají z různých důvodů opožděny až o desetiletí (příkladem může být Gadamerův epochální spis Pravda a metoda, jehož převedení do češtiny se zdrželo o celé půlstoletí od vzniku originálu); ovšem nezřídka bývají překlady vydávány i „napřeskáčku“, což jednak rozrušuje fikci organického kontextu a jednak může toto nečekané „přeorání“ časových vrstev vytvářet úrodnou půdu pro rozmanité konfrontace, ale i plodná nedorozumění.

Slova od srdce

MARIE ŠKARPOVÁ

Jeden z největších současných znalců české katolické kazatelské produkce 17. a 18. století Miloš Sládek se ve své poslední knize zaměřil na tzv. nedělní kázání, tj. duchovní promluvy vycházející z biblických úryvků (perikop), které se přednášely o nedělích ve více či méně bezprostřední vazbě na mešní liturgii. Sám žánr kázání je přitom pro literárního historika pracujícího primárně s literárními (tj. literami fixovanými) prameny nespornou výzvou, neboť je v křesťanské kultuře Písma výrazným příkladem sekundární orality: ač vychází z psaného biblického slova, kázání bylo a je přednostně určeno pro ústní přednes specifickým řečníkem (v katolické církvi dodnes platí, že kázat smí pouze muž s kněžským nebo jáhenským svěcením) v jasně vymezené situaci (např. nedělní kázání na evangelijní perikopy se ve Sládkem sledované době přednášela v neděli dopoledne mezi ranní a hrubou mší, nedělní kázání na úryvky z novozákonních epištol pak v nedělním odpoledni). Kázání tedy náleží k žánrům v evropské středověké i raněnovověké slovesnosti nejfrekventovanějším a nejrozšířenějším: jen v každém farním kostele zaznívalo minimálně každou neděli a svátek a určení celé farní komunitě s sebou pochopitelně neslo požadavek jazyka srozumitelného celému shromáždění. Spíše výjimečně byla kázání v podobě uceleného literárního projevu následně zveřejněna písmem či později tiskem: měla sloužit jednak jako tzv. modelová kázání, tj. vzory pro začínající kazatele, jednak také — zejména v době zvyšující se gramotnosti evropské společnosti a rozmachu všeobecného zájmu o náboženskou literaturu — laikům ke společnému předčítání či soukromé četbě, a to nejen těm, kdo se z různých důvodů kázání (a mše) nemohli účastnit osobně.

Mezinárodní konference Odkaz G. Lukácse, Budapešť 27.–28. dubna 2017.
Konferenci o intelektuálním odkazu jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších středoevropských myslitelů 20. století pořádal Lukácsův archiv v Budapešti a Mezinárodní společnost G. Lukácse spolu s Filozofickou fakultou Univerzity Eötvöse Loránda, Spolkem studentů Středoevropské univerzity a Katedrou historie téže instituce. Na její organizaci a propagaci se podílel také časopis pro moderní společnost a kulturu Logos. Účastnilo se jí více než osm desítek badatelek a badatelů z nejrůznějších zemí světa včetně Brazílie, USA, Číny nebo Japonska; Českou republiku zastupovali čtyři referující.

IVANA TARANENKOVÁ

Ťažisko obsiahlej antológie Texty v oběhu. Antologie z kulturně materialistického myšlení o literatuře tvoria iniciatívy, ktoré najmä v britskom a americkom akademickom prostredí od šesťdesiatych rokov 20. storočia viedli postupne k etablovaniu a inštitucionalizovaniu troch prístupov vo výskume literatúry a kultúry — kultúrnych štúdií, kultúrneho materializmu a nového historizmu. V širších súvislostiach tvorili tieto smery súčasť pluralitnej a všeobjímajúcej „kultúrnej teórie“, ktorá výrazne formuje podobu humanitných a spoločenskovedných odborov do dnešných dní.

JAKUB VANÍČEK

„Většina politických postojů, které […] motivují debatu, jež je obvykle považována za estetickou, jsou ve skutečnosti moralizující pozice, které se snaží dospět ke konečným soudům o fenoménu postmodernismu, ať už jej cejchují jako úpadkový či jej naopak vítají jako kulturně a esteticky prospěšnou a pozitivní formu inovace“ (s. 92). Na této formulaci by snad nebylo nic zarážejícího, nebýt samozřejmosti, s níž Jameson napíše, že diskuze o postmodernismu předpokládá určité politické stanovisko. Česká diskuze o postmodernismu až dosud taková stanoviska spíše přehlížela a vlastně tak budila dojem, že je především diskuzí o estetice, případně sociologickou analýzou prostředí, v němž postmoderní umělecké dílo vzniká. A ačkoli by se mohlo zdát, že Jamesonovy úvahy o postmodernismu se značně liší od těch, které byly v průběhu posledních desetiletí přijaty jako bezproblémově „estetické“, nic obě linie nespojuje pevněji než právě předpoklad politického postoje.