Previous Next
Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty ONDŘEJ PODAVKA Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor...
Ta Věra vůbec nemluví MIROSLAV KOTÁSEK Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích...
Život je krátký, i když někdy trvá dlouho. Rozhovor s literárním kritikem a historikem prof. Milanem Suchomelem Právě dnes, 13. července 2020, slaví literární historik a kritik Milan Suchomel své 92. narozeniny. Při této přiležitosti...

Úvodník

Petr Bubeníček

Adaptace jako výzva k dialogu

Text ke stažení v pdf-formátu zde.

Studie

Petr Bubeníček

Zásahy adaptace. Ke studiu literatury ve filmu

Příspěvek se zamýšlí nad tím, jak dnes můžeme lépe porozumět filmové adaptaci. V jeho úvodní části jsou načrtnuty proměny myšlení o intermediálních transpozicích mezi literaturou a pohyblivými obrazy. Reflektován není jen obrat v angloamerické oblasti započatý před přibližně dvaceti lety, ale také to, jak se k danému fenoménu stavěli ruští formalisté a jak do debat přispěli čeští badatelé. Pro další úvahy nad zfilmovanými knihami jsme si stanovili tři interpretační perspektivy, jež jsme dále rozvinuli: intertextuální, intermediální a kulturně-sociální. První dvě perspektivy daly zřetelně najevo, že posuny k materialistickému pohledu nezmenšily náš zájem o estetickou povahu adaptace, tvárnost nového textu. Předmětem našich interpretací se staly filmy Johna Hustona (The Dead, The Man Who Would Be King) a Jamese Ivoryho (The Remains of the Day). S imanentní analýzou textu a výkladem relací mezi knihou, scénářem a filmem si ovšem nevystačíme. Domníváme se, že podstatné impulsy k novému tázání získáme tehdy, přistoupíme-li k adaptaci z kulturologických, sociologických a ekonomických perspektiv. V závěrečné části článku jsme tedy obrátili pozornost k těm otázkám, které nás vedou od filmového plátna k okolnostem vzniku nového textu. Zkoumali jsme problematiku autorství filmového přepisu a pracovní hypotézy jsme opřeli o specifický případ, v němž najatý právník posuzoval autorský podíl při vzniku scénáře vzešlého z předního díla české literatury Markéty Lazarovy spisovatele Vladislava Vančury. Debaty v tvůrčí skupině, jež předcházely natáčení a ovlivňovaly proces vzniku, jsme dokreslili na příkladu Démantů noci Jana Němce. V samotném závěru jsme pak na příkladu Hustonovy Africké královny ukázali na specifické problémy při vzniku filmové adaptace. Studie netrvá na výlučnosti žádné z popsaných metod, všechny jsou nosné a přispívají k lepšímu porozumění vztahů mezi literaturou a pohyblivými obrazy. Zdůrazňujeme sice, že by se v době proměn humanitního bádání neměla z naší pozornosti vytratit uměnovědná tázání, přece však jsme si vědomi toho, že kulturní, sociologické a ekonomické přístupy mohou debatu o adaptacích zásadně obohatit. 

Petr Málek

Babička Boženy Němcové: od idyly k elegii. K některým aspektům adaptace klasické literatury

Předkládaná „případová“ studie sleduje, jak se filmové adaptace Babičky Boženy Němcové (F. Čáp /1940/ a A. Moskalyk /1971/) vyrovnaly především s „břemenem“ národně konotovaného žánru idyly, tak s bezsyžetovostí a klasičností adaptované látky. Pozornost se soustředí zejména k široce chápaným kontextům (kulturním, společenským, politickým), do nichž adaptace vstupují a současně jsou jimi podmíněny a ovlivněny. Analýza dospívá k závěru, že Čápova adaptace v kontextu ohrožení národa i jeho kultury v době okupace přejala idylické rysy adaptované látky, jež byla uchopena jako paradigmatická estetická realizace automodelu české národní kultury. Ve filmovém médiu je znovu-vytvářena idylická fikce, jež se sama modelovala jako harmonický „protisvět“ vůči disharmonické, nepřátelské společenské protektorátní realitě. Konstitutivním prvkem Čápova „přečtení“ v idylickém kódu je i znovu-oživený mýtus české obrozenecké kultury, mýtus prostého venkovského lidu jako „zdravého jádra“ národa, jehož ztělesněním je mytizovaná figura babičky. Naproti tomu Pavlíčkova-Moskalykova Babička tuto idylu zproblematizovala vyzdvižením a rozvinutím příběhu Viktorky, v jejíž milostné tragédii byl rozpoznán dramaticky nosný kontrapunkt k osudu babičky i předznamenání autorčina milostného trápení. Pavlíčkova-Moskalykova adaptace, jíž se podařilo Babičku představit jako „otevřené dílo“, je příkladem umělecké realizace-konkretizace, která klasické a národně reprezentativní dílo tvořivě vyvazuje ze zajetí konvenčních a ustrnulých konkretizací. Ve své době představovala výzvu i literární vědě a historii, jež samy svými výklady tyto konkretizace utvrzovaly, a o mnoho let předjala ty literárněhistorické výzkumy biedermeierovské idyly, které položily důraz na textové elementy akcentující rozpory, které se Němcová ve svém díle snažila potlačit, zahladit, urovnat či smířit.

Petr Mareš

Vedlejší postavy, vedlejší motivy. K filmovým adaptacím dvou románů Jana Otčenáška

Příspěvek pojednává o adaptaci jako intertextovém a komunikačním fenoménu. Úvodní část studie podává náčrt vztahů mezi adaptací, pretextem a subjekty komunikace. Adaptace vystupuje jako transpozice a reprezentace pretextu, někdy ale také jako jeho substituce či jako samostatná kreace. Analytická část studie se zaměřuje na jeden ze specifických typů adaptace, a to na takové transpozice pretextu, které využívají jeho vedlejší postavy, motivy a dějové linie (pracovně jsou označeny jako periferické adaptace). Předmětem analýzy jsou filmy natočené na základě dvou románů Jana Otčenáška. Jsou sledovány relace mezi románem Občan Brych (1955) a jeho dvěma adaptacemi, stejnojmenným filmem, který se opírá o román jako celek (1958), a filmem Jarní poětří (1961), jenž vybírá jen některé motivy románu a zasazuje je do nové struktury. Poté je probírán film Svatba bez prstýnku (1972), jehož východiskem je jedna z mnoha dějových linií románu Kulhavý Orfeus (1964). Ukazuje se, že podoba adaptací byla podstatně ovlivněna kulturními a politickými kontexty; filmy zahrnují ideologické poselství odpovídající době jejich vzniku.

Rozhovor

Podvratná adaptace. O kulturní praxi, narušené teorii a nových cestách  Rozhovor s Kamillou Elliottovou

Celý text rozhovoru v pdf formátu ke stažení zde.

Rozhledy

Thomas Leitch

Adaptační studia dnes a zítra

Článek ve zkratce shrnuje dosavadní postupy spojené s myšlením o adaptaci, popisuje současnou situaci této oblasti a zamýšlí se nad jejím dalším možným směřováním. Jako referenční bod autor využívá debaty nad svou studie „Dvanáct omylů v současné teorii adaptace“ („Twelve Fallacies in Contemporary Adaptation Theory“; Criticism XLV, č. 2, 2003) a vznik periodik Journal of Adaptation in Film and Performance a Adaptation. Ty jsou spojeny s novou převládající doktrínou studia adaptace, která se k možnostem reprezentace staví kriticky. Autor tuto negativně vymezenou doktrínu navrhuje obohatit jak o podněty spřízněných i vzdálenějších disciplín, od intermediálních studií po biologii a politologii, tak o znalosti produkce adaptací z tvůrčí praxe filmových scenáristů. 

Recenze

Monika Schmitz-Emans: Literatur-Comics. Adaptationen und Transformationen der Weltliteratur; Monika Schmitz-Emans (Hrgs.): Comics und Literatur: Konstellationen (PAVEL KOŘÍNEK)

Stanislava Fedrová — Alice Jedličková (edd.): Intermediální poetika příběhu (ONDŘEJ BLÁHA)

Markéta Lošťáková: Čtenáři filmu - diváci časopisu. České filmové publikum v letech 1918–1938 (MARKÉTA HOLANOVÁ)

Jaroslava Janáčková: Návraty. K české literatuře od K. J. Erbena po Ladislava Fukse (MICHAL CHARYPAR)

Ivana Taranenková, Michal Jareš (edd.): Bude, ako nebolo. Podoby utopického žánru (OLGA PAVLOVOVÁ)

Kronika a glosy

Zesnul Jaroslav Kolár (PETR ČORNEJ)

Olomoucké sympozium o cenzuře (ROMAN KANDA)

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory