Previous Next
Vladimír Svatoň (19. července 1931 — 26. prosince 2018) a jeho kontury kulturního vědomí TOMÁŠ GLANC Výjimečnost a přednosti Svatoňova díla na poli literární vědou jsou patrné víceméně na první pohled. Byl to...
Marshallův plán pro literaturu DAGMAR VOBECKÁ „Intelektuálové na Východě rozuměli intelektuálům na Západě, protože četli stejné knihy,“ napsal ve svém...
Mezi folkloristikou a dějinami literatury DALIBOR TUREČEK Monografie Pavla Šidáka je založena tematologicky a pohybuje se na rozhraní literární historie a slovesné...
Editor čísla: Jiří Trávníček

Studie

Marek Nekula Kanonizace monolingvalismu. Kanonizace multilingvalismu?

Příspěvek se věnuje vzniku a podobám literárních kánonů se zřetelem k historiografii národních literatur a s obzvláštním zřetelem k historiografii literatury české. Funkce literární historiografie při ustavování homogenního literárního kánonu je v příspěvku doložena příklady vyřazování německy píšících autorů v českých historiografických pracích. Na tomto pozadí se článek zamýšlí nad možnostmi a limity kanonizace či kanonizací jinojazyčné české literatury a nad možnostmi integrace jinojazyčné české literatury do historiografie české literatury. Zvláštní pozornost se v této souvislosti věnuje německy psaným prózám Maxima Billera, který se v roce 1960 narodil a do roku 1970 žil v Praze.

Marie-Odile Thirouinová Postava „idiota“ ve středoevropském románu: Josef Švejk a Piotr Niewiadomski

Idiot je postavou obvyklou a jakoby „přirozenou“ v románu střední Evropy 20. století. Tuto přirozenost zčásti vysvětluje soudobé společenské uspořádání Evropy, kde vedle sebe sousedí velká městská centra s množstvím malých komunit : v těchto malých komunitách je idiot postavou familiérní. Toto vysvětlení sociologické povahy však nepřínáší dostatečnou odpověď na otázku, proč se stal idiot v tomto místě a v této době literární postavou, tzn. oblíbeným „kulturním produktem“. Podle lékařské definice z 19. století žijí tyto bytosti na rozhraní lidskosti a bestiality, vzpouzejí se jakémukoli pokusu o striktní zařazení do nějaké kategorie, stejně tak jako se vzpouzejí léčbě. Tato definice nabízí možnost, podle níž by literatura našla v idiotovi – postavě s nejistou identitou oscilující mezi dvěma světy a už povahou cizí samotné myšlence někam patřit – postavu „bez vlastností“ zosobňující odmítnutí či nemožnosti jakékoli neměnné identity. Jiné hypotézy se dotýkají etiky postavy a funkce, kterou jí autor v dějové osnově předurčil: idiot by tak představoval absolutní oběť katastrof 20. století, které postihly zvláště střední Evropu, kvůli své naprosté slabosti a nezaopatřenosti. Nabízí se ještě jedna opačná, ale zároveň i doplňující perspektiva, a sice idiot by v ní mohl díky své nevyhraněné totožnosti představovat poslední místo odporu vůči světu, který se stal šíleným. Jenomže je nejdříve nutné porozumět, proč tomu tak je. Srovnání postav vytvořených Jaroslavem Haškem a Józefem Wittlinem v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války (1921-1923) a v Sáze trpělivého pěšáka (1935) nám pomůže přesně stanovit limity těchto různých přístupů a určit to, co postava idiota přinesla literatuře střední Evropy.

Josef Švéda Individuální a kolektivní paměť ve dvou středoevropských románech (Kunderova Kniha smíchu a zapomnění a Spoluviník Györgyho Konráda)

Článek pojednává o fenoménu paměti ve dvou významných středoevropských románech. Prvním z nich je Kniha smíchu a zapomnění Milana Kundery, dalším pak román Spoluviník [A cinkos] maďarského spisovatele Györgyho Konráda. Tematicky navazuje na studii Richarda Esbenshada (1995), který se těmto románům věnoval, avšak zasadil je do širších historických souvislostí středoevropského regionu. Článek se snaží interpretačně uchopit fenomén kolektivní a individuální paměti, jenž je v obou románech zásadní. Odlišnými metodami se v nich dochází ke stejnému závěru: paměť individua i kolektivu je nespolehlivá, nestálá a manipulovatelná a navíc je ovlivňována i státními institucemi. Střední Evropa je prostorem, v němž byla paměť ve dvacátém století několikrát přepsána a tento proces samozřejmě neskončil ani rokem 1989. I proto stojí za to oba romány znovu přečíst a zauvažovat nad jejich aktuálností i dnes.

Texty

Jiří Trávníček Literatury ve střední Evropě, středoevropské literatury, středoevropská literatura...

Zoran Konstantinović Existuje dnes středoevropská literatura?

Rozhovor

Pojem střední Evropy ztratil svou osvobozující nevinnost (rozhovor dánským politologem a bohemistou Peterem Buggem)

Anketa

Pavlína Rychterová; Václav Petrbok, Ivana Taraněnková, , Joanna Czaplińská, Marcin Filipowicz, Jiří Holý, Aleksander Fiut, István Fried, Martin C. Putna, Dalibor Dobiáš, Márton Beke

Rozhledy

Peter Zajac Stredoeurópsky synkretizmus národného umenia devätnásteho storočia

Text studie ke staženi zde.

Recenze

Pavel Čech: Francouzsko-české vztahy v oblasti překladu (1945–1953) / Doubravka Olšáková

Zofia Tarajło-Lipowska: Historia literatury czeskiej. Zarys. / Zdeněk Smolka

Bohemia Jesuitica 1556–2006 / Jakub Ivánek, Jan Malura

Grygar, Mojmír: Skrytá svědectví v díle Karla Hynka Máchy / Michal Charypar

Miroslav Balaštík: Postgenerace / Karel Piorecký

Kronika a glosy

Informatorium