Previous Next
Vladimír Svatoň (19. července 1931 — 26. prosince 2018) a jeho kontury kulturního vědomí TOMÁŠ GLANC Výjimečnost a přednosti Svatoňova díla na poli literární vědou jsou patrné víceméně na první pohled. Byl to...
Marshallův plán pro literaturu DAGMAR VOBECKÁ „Intelektuálové na Východě rozuměli intelektuálům na Západě, protože četli stejné knihy,“ napsal ve svém...
Mezi folkloristikou a dějinami literatury DALIBOR TUREČEK Monografie Pavla Šidáka je založena tematologicky a pohybuje se na rozhraní literární historie a slovesné...

Studie

Jakub Ivánek: Svatováclavské písně v české barokní literatuře

Příspěvek podává obraz produkce svatováclavských písní z tisků od konce 16. stol. do přelomu 18./19. století, jež charakterizuje zejména z hlediska žánrového. Nejprve přibližuje „život“ staročeské svatováclavské písně „Svatý Václave, vévodo české země“, která zůstávala i v době barokní důležitým prvkem hymnografie a fungovala jako prototyp nově vznikajících prosebných hymnů, které nalezneme mezi svatováclavskými písněmi nejčastěji. V těchto textech je světec zpodoben jako patron a silný vládce, bojovník. Samozřejmou součástí písňového fondu jsou také písně s výpravnou složkou (písně vyprávěcí a oslavně-epické hymny), které často podávají odlišný obraz sv. Václava – představují jej jako asketu a někdy přistupují až k jeho feminizaci či sentimentálnímu zpodobení. Nejambicióznější vrstvu svatováclavské hymnografie tvoří písně rozjímavé, kterých však nalezneme pro sledované období jen velmi málo. Nejpozoruhodnější z nich – píseň „Kam pospícháš choti Krista?“ – je analyzována nejen ve své původní, rozjímavé podobě, ale také je poukázáno na její žánrový přechod v pozdějších amplifikovaných verzích.

 

Stanislava Fedrová – Alice Jedličková : Konec literárního špenátu aneb Popis v intermediální perspektivě

Záměrem studie je upozornit s použitím metod intermediální poetiky na evokační potenciál tradičního prozaického popisu a odhalit příčiny čtenářských i badatelských předsudků, které jsou s tímto slohovým postupem či textovým typem obvykle spojeny. Ukazuje se, že na těchto schematismech se do jisté míry spolupodílí moderní česká stylistika s literární historií, resp. historickou poetikou prózy. První z nich v úsilí o dokumentaci textových typů někdy tenduje k implicitní axiologii alternativních funkčních forem deskriptivity s jejich konkrétními historickými podobami; tento stav přetrvává i v nejnovějších stylistikách. V literárněhistorických a diachronních poetologických výkladech se až do 80. let minulého století setkáváme s generalizující opozicí realistického, tj. „objektivního a statického“ popisu vůči modernistickému, tj. „subjektivizovanému a dynamickému“. Jak je patrné z rozborů v druhé části studie, tuto opozici lze četnými příklady stejně dobře vyvrátit jako potvrdit. Vedle důsledného rozlišování deskriptivních postupů a deskriptivní funkce (jež čerpá mj. z podnětů F. Vodičky) a důsledně kontextové interpretace literárního popisu se jako východisko nabízí intermediální (resp. intermediálně-kognitivní) přístup k popisu jako „reprezentačnímu makromodu“, jak jej metodologicky funduje W. Wolf. Druhá část studie na tomto základě ukazuje vnitřní dynamiku realistických popisů (často spojených s nadřazenými epickými, zvláště kompozičními modely), spočívající např. nikoli „v evokaci krajiny“, nýbrž evokaci multisenzoriálního vnímání krajiny, v „rozpuštění“ popisu v toku vyprávění, ve „zčasování“ popisu krajiny napojením na její proměny vlivem ročního období; vyvrací se tak naratologická teze o „popisu jako zastavení“ vyprávění. Prostředky, jimiž některé realistické deskripce nabývají náladového charakteru, se v intermediální perspektivě zřetelně ukazují jako výsledek narativní aplikace tradiční ikonografie a piktoriálních modelů spojených s dobou tematizovanou v příběhu, jakož i vizuální evokace založené na intertextuálních vztazích. Z klíčové úlohy vnímání v těchto příkladech nutně vyplývá identifikace instance pozorovatele; ta je komplexně doložena v závěrečné případové studii, která ukazuje autonomizaci popisu jako „zprávy o vnímání“ v próze přecházející k literárnímu impresionismu.

Texty

Alice Jedličková - Stanislava Fedrová: Na rozhraní oborů a umění.

Úvod k překladu stati Wernera Wolfa - ke stažení zde.

Werner Wolf / Intermedialita: široké pole výzkumu a výzva literární vědě

Rozhledy

Zdeněk Smolka: Zdeněk Smolka / Od Machara k Seifertovi (O Zdeňku Pešatovi a poezii)

Esej o díle literárního historika a dlouholetého člena redakční rady České literatury Zdeňka Pešata. Ke stažení zde.

Recenze

Vidění svaté Brigity Švédské v překladu Tomáše ze Štítného. Ed. Pavlína Rychterová (Vendula Zajíčková)

Hana Bočková: Knihy nábožné a prosté (Marie Škarpová)

Irena Štěpánová: Teréza Nováková (Marcin Filipowicz)

Kateřina Bláhová: České dějepisectví v dialogu s Evropou (1890–1914) (Dobromir Grigorov)

Walter Koschmal: Der Dichternomade. Jiří Mordechai Langer – ein tschechisch-jüdischer Autor (Jiří Holý)

Urs Heftrich: Smutek na vedlejší koleji (Filip Tomáš)

Alice Jedličková: Zkušenost prostoru: vyprávění a vizuální paralely (Jan Tlustý)

Tomáš Kubíček: Felix Vodička – názor a metoda (Dalibor Tureček)

Anna Dymmel (ed.): Bestsellery – Literatura popularna – Odbiorcy (Jiří Trávníček)

Kronika a glosy

Lenka Vítová – Tereza Kynčlová – Petr Bubeníček – Michal Charypar – Robert

Ibrahim / Jiná česká literatura (?)

Text ke stažení zde.

Jiří Holý / Zemřel Vladimír Justl

Jiří Flaišman / Ad usum budoucích editorů Vančurových Obrazů

Informatorium