Previous Next
Desátá léta v podobách kritiky podruhé RADEK TOUŠ Když autorský kolektiv pedagogů a studentů ze Slezské univerzity v Opavě představil roku 2013 publikaci Desátá...
Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty ONDŘEJ PODAVKA Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor...
Ta Věra vůbec nemluví MIROSLAV KOTÁSEK Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích...

Studie

Ondřej Koupil: Joannes Drachovius SJ jako teoretik české časoměrné poezie (147-167)

Studie je věnována teorii časoměrné poezie v latinsky psané gramatice češtiny českého jezuity Joanna Drachovia (1577--1644), vydané posmrtně v Olomouci roku 1660. Nejprve je bez nároku na úplnost představena tradice starší české časoměrné tvorby v 16. a 17. století (I). Další oddíl tvoří přehled dosavadního bádání o časomíře (II). Centrální partie tlumočí prozodická pravidla, jak je Drachovius, současník Comeniův, stanovil pro češtinu (III). "Závěr" přináší podněty, jak by se v bádání o starší české časoměrné poezii dalo pokračovat (IV). Autor nechce představit projekt časoměrné básnické tvoby jako bizarní slepou uličku v historii české literatury, nýbrž jako její integrální součást, učenou a exkluzivní formu staré poezie -- nebo aspoň jako její možnost, její projekt. Součástí studie je přehled časoměrných veršů a strof uváděných Drachoviem ("de generibus carminum") a jako příloha je uveřejněn český překlad Drachoviových zásad měření délky slabik pro metrické účely."

Vojtěch Malínek: Zdeněk Kalista jako literární kritik (168-196)

Zdeněk Kalista se začal literární kritice nesoustavně věnovat jako doplňku své původní literární tvorby již na počátku dvacátých let. Systematičtější literárněkritická aktivita je s jeho jménem spjata v polovině let dvacátých, kdy vede kulturní rubriku časopisu Demokratický střed (1925-1927) a zakládá časopis První svazek (1926-1927). Do obou těchto časopisů píše jako pendant svých programotvorných a kulturně publicistických textů též příspěvky literárněkritické, které podepisuje mj. Václav Hrbek. Definitivně se pak Kalistův literárněkritický typ vyhraňuje ve třicátých letech na stránkách časopisu Lumír, do jehož vedení se dostává po smrti Viktora Dyka v roce 1931 a kde se počíná systematicky věnovat referování o soudobé české básnické produkci. Kalistova kritická profilace byla zřetelně ovlivněna jeho profesí historika: básnické dílo se mu stávalo pramenem k analýze soudobé duchové atmosféry. V zásadě Kalista přistupuje k textu básnického díla z hermeneutických pozic bez výraznějších předem zformulovaných kritických měřítek. Básnické dílo se snaží uchopit prostřednictvím porozumějícího náhledu a kritická měřítka vyvozuje až při jeho recepci z něj samého. Není přitom kritikem ideologickým či stranickým, byť dominantní oblasti jeho kritického zájmu lze poměrně zřetelně uchopit (poezie „obnoveného baroka“, tj. verše Lazeckého, Renče a Kostohryze, Čarkova „poezie půdy“, zájem o mladé debutanty atp.). V svých kritických analýzách Kalista hojně pracuje s hlediskem komparativním a vývojovým. Osobitá je pak jeho kritická terminologie a metodika. Vedle důrazu na duchovní stránky skutečnosti, kterým zřetelně předjímá své pozdější teoretické koncepty z oboru jím postulovaných a propagovaných „dějin duchových“, pracuje především s pojmy organičnosti a ústrojnosti básnické tvorby. Zřetelně do Kalistových kritických textů pronikají též inspirace z ostatních oblastí jeho tvůrčího zájmu, především pak z jeho zájmu o kulturu a dějiny barokní epochy a o kulturu a umění vůbec. Pravidelnou pozornost Kalista věnoval též překladové poezii. V průběhu třicátých let představovala kritika dominantní oblast jeho literárních aktivit. Po zániku Lumíra roku 1940 se však již Zdeněk Kalista i pod tíhou vnějších okolností k soustavné literárněkritické činnosti nevrátil.

Sympozion

Na úvod

K sedmdesátému výročí narození Věry Linhartové uspořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. 8. dubna 2008 v rámci volného přednáškového cyklu Literárněvědné fórum debatní panel nad dílem Věry Linhartové se zaměřením k různým dimenzím jejích tvůrčích a odborných aktivit, sahajících od prózy přes poezii, drama a esejistiku po kunsthistorii. Diskusního setkání se různě koncipovanými příspěvky zúčastnili Miloslav Topinka, Stanislav Dvorský, Zuzana Stolz-Hladká, Marie Langerová, Lenka Jungmannová, Veronika Košnarová, Šárka Doležalová a Jakub Češka. Vybrané odevzdané texty z tohoto setkání přetiskujeme.

Jan Matonoha

Jakub Češka: K raným prózám Věry Linhartové

Plný text studie je dostupný v pdf-formátu zde.

Veronika Košnarová: Prostor básně (triptychy Dům daleko a Ianus tří tváří)

Článek se zabývá prostorovým uspořádáním básně Věry Linhartové. Na vizuální stránku básně je kladen velký důraz, proto také jsou autorčiny básně označeny jako básně architektonické. Autorka článku si všímá hlavních prostředků této básnické architektury: práce s písmem (velikost, grafické uspořádání), mezerami, interpunkčními znaménky. V druhé části článku je pozornost zaměřena na tematizovaný časoprostor fikčního světa básně. Autorka analyzuje a interpretuje vybrané motivy a obrazy: motiv zdi, obraz domu, přírodní motivy, obrazy nicoty a prázdnoty.

Lenka Jungmannová: Převod řeči do nemluvení a translace ticha do slov aneb Dramatická tvorba Věry Linhartové

Článek se zabývá rozhlasovými hrami Věry Linhartové a zmiňuje se i o jejich inscenacích. Autorka demonstruje, že hlavním prostředkem výpovědi obou dramat se stává jazyk, který spisovatelka vždy zkoumá ve vztahu k člověku. První část textu sleduje osobitou kritiku „logocentrismu“ v dramatu Překladatel (1969), kde je nastavena paralela mezi aktem překládání a existencí člověka v ontologickém smyslu. Druhá část textu interpretuje Linhartové hledání hranic racionální reprezentace. Drama Přesýpací hodina (1970) totiž zobrazuje lidské myšlení jako palimpsest, který bez možnosti řeči přichází o své metafyzické kvality. Stať dále rozebírá experimentální podstatu her, založenou na minimalistické dějové kompozici, konceptuálně formulovaných postavách a „abstraktním“ časoprostoru, a také spisovatelčin experiment s bytostností literárního díla určeného pro rozhlas, když v dramatech tematizuje problém performativnosti slovního vyjadřování.

Rozhledy

Jiří Flaišman & Michal Kosák: Poslední bezručovská publikace Drahomíra Šajtara

Článek se zabývá knihou v minulém roce zemřelého badatele Drahomíra Šajtara Tři kapitoly bezručovské (2009), která přináší dosud jen časopisecky publikované studie z let 1954–1960. Autoři rekapitulují výsledky Šajtarova celoživotního bezručovského studia, vsazují je do kontextu zkoumání dalších významných bezručovských badatelů a charakterizují změny mezi časopiseckými otisky studií a jejich zněním v knize.

Recenze

Václav Černý: Barokní divadlo v Evropě. Ed. Marek Janosik-Bielski. (Daniel Soukup)

Text recenze ke stažení zde.

Jan Lukavec: Fanatik, prorok, či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti (Jaroslav Med)

Pavel Jiráček: Význam a subjektivita v lyrice (Květa Sgallová & Robert Ibrahim)

Lisa Peschel (ed.): Divadelní texty z terezínského ghetta 1941–1945. Theatertexte aus dem Ghetto Theresienstadt 1941–1945 (Jiří Holý)

Xavier Galmiche: Vladimír Holan, le bibliothécaire de Dieu (Veronika Košnarová)

 

Kronika a glosy

Karel Kolařík Otázky současné ediční praxe

Květa Sgallová Lucylla Pszczołowská (9. 9. 1924 – 24. 2. 2010)

Informatorium