Previous Next
Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty ONDŘEJ PODAVKA Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor...
Ta Věra vůbec nemluví MIROSLAV KOTÁSEK Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích...
Život je krátký, i když někdy trvá dlouho. Rozhovor s literárním kritikem a historikem prof. Milanem Suchomelem Právě dnes, 13. července 2020, slaví literární historik a kritik Milan Suchomel své 92. narozeniny. Při této přiležitosti...

Česká literatura 57, 2009/1

Studie

Lenka Kusáková: „Obraz“ (črta) v českém periodickém tisku první poloviny 19. století (příspěvek k poznání historické podoby žánru)
(s. 1-25)
Autorka upozorňuje na důležitou úlohu žánru publicistického "obrazu" (črty) ve vývoji narativní prózy v polovině 19. století: jeho formální a obsahové impulsy (akcent na deskripci prostředí, subjektivní vypravěč, životní realita) pomáhaly překonávat svazující vliv (sentimentalistního a romaneskního) syžetu. Studie vychází z autorčina dlouhodobého systematického průzkumu českých obrozenských časopisů z let 1786-1850 a snáší relevantní materiál k problematice typologie a vývojových proměn "obrazu" (črty). Konstatuje boom "obrazů" ve 30. a 40. letech 19. století a prestižní postavení žánru v dobovém genologickém povědomí (účast významných spisovatelů na jeho pěstování, publikace v náročněji koncipovaných časopisech a almanaších, zařazení žánru do okruhu umělecké literatury v Jungmannově Slovesnosti 1845). Značnou část české časopisecké produkce 30. a 40. let tvořily překlady zahraničních prací, zejm. francouzských, anglických, německých, polských a ruských (mj. Gozzi, Ch. Dickens, Murot, P. de Kock, J. Janin, Langerhanns, Bulgarin), souběžně se však rozvíjela tvorba původní, která na jedné straně přijímala základní atributy evropské podoby žánru (moralistní a satirický tón povahopisů, pozornost k sociálním projevům velkoměsta a ke zvláštnostem okrajových etnik), na druhé straně se však vyznačovala specifickými domácími rysy, zejm. uplatněním národně a proslovansky agitační funkce (tematizace české, resp. slovanské krajiny, historie a současného buditelského hnutí, idealizace českého venkovského společenství jako reprezentace národa, kritický a satirický pohled na projevy národního odrodilství či módního vlastenčení ad.). Studie naopak nezjistila významnější přítomnost vídeňského typu biedermeierské črty. Autorka představuje umělecky nejhodnotnější původní realizace žánru črty, jako jsou Čelakovského "povahopisy", Tylova pražská a kutnohorská fyziologická črta ovlivněná romantickou optikou a národně buditelskou tendencí, sociálně a národnostně kritická črta Havlíčkova či etnografická črta soustředěná k vylíčení českého a slovanského venkovského lidového prostředí z pera manželů K. V. Zapa a H. z Wiśniowskich Zapové, B. Němcové, D. Slobody, L. Ritterberka, Moserova satirická črta z roku 1848 ad.). Mimo téma příspěvku autorka upozorňuje na četný výskyt příbuzného žánru, tzv. "obrazu ze života" (Lebensbild), který - podobně jako črta - usiluje představit určité (většinou sociální) prostředí, významněji však využívá dějového syžetu a pásma postav (vrcholnou realizaci žánru představuje Babička B. Němcové).

Michal Charypar: Sabina – Sojka: Naši mužové (Poznámky k studii Alexandra Sticha Sabina – Němcová – Havlíček)
(s. 26-53)
Studie sleduje dva cíle. (1) Snaží se určit přesné hranice autorství v textu společné knihy Karla Sabiny a Jana Erazima Sojky Naši mužové (1862-63), souboru dvaceti životopisných medailonů slovanských spisovatelů. Nutně přitom vychází z nejdůležitějšího rozboru tohoto díla, monografie Alexandra Sticha Sabina – Němcová – Havlíček (1976), a proto též (2) funguje jako kritický komentář k této monografii. Stich detailně analyzoval jen dvě kapitoly Našich mužů (K. Havlíček, B. Němcová). Jeho poznámky o havlíčkovské stati jsou zde doplněny hlavně o informace o vzniku textu poukazem k důležitým materiálům, které Stich neznal nebo ignoroval: k původní Sojkově verzi stati v Zábavníku Lípy českomoravské, jež byla pro Naše muže zásadně revidována K. Sabinou, k Sabinově rukopisné kritice Havlíčkova životopisu z pera A. Waldaua a k jeho německé brožuře Die Bewegungen in Prag im März 1848. Přesněji se tak určuje Sabinův podstatný autorský podíl na textu; nevyvrací se Stichův argument, že citáty z Havlíčkových článků mohly být v Našich mužích cíleně upravovány. Studie dále reprodukuje Stichův rozbor stati o B. Němcové, polemizuje s některými jeho konkrétními vývody a zmiňuje nejnovější polemiky se Stichem z pozice metodologické (zvl. J. Šebek) a materiálové (J. Janáčková ke Stichovu podezření na textové falzifikace čtyř dopisů Němcové, jež známe jen z Našich mužů). Jmenovitě přitakává dílčímu Stichovu argumentu o možném interpolování literárních aluzí ve čtyřech dopisech a uvádí analogický příklad Sabinových úprav cizího listu (dopis Eduarda Hindla hostinskému Svobodovi v Sabinově Úvodu povahopisném z r. 1845). Závěr práce na základě stylistického rozboru a dalších textologických nástrojů uskutečňuje atribuci jednotlivých částí Našich mužů a zamýšlí se nad situací vzniku knihy. Nově se zjišťuje, že redaktorem svazku (v kontrastu k Stichovu názoru) byl J. E. Sojka, který však z největší části užíval materiálů zasílaných mu Sabinou; ty pak častěji ex post upravoval, zvláště v úvodu a/nebo závěru jednotlivých medailonů, obvykle věci na škodu. Celkově lze J. E. Sojkovi připsat asi jednu třetinu textu Našich mužů, většinovým autorem knihy byl K. Sabina. Faktem, že Sabina se nepodílel na finální podobě Našich mužů a že jeho autorská účast je anonymní, se zřejmě vyvrací Stichův názor, že touto knihou Sabina usiloval skrytě o zbudování vlastního kultu.

Vladimír Trpka: Postmoderní fikce a destabilizace metanarativu: Urmedvěd Jiřího Kratochvila
(s. 54-67)
Příspěvek zkoumá, jak se teze o pluralitní realitě projevuje ve fikčním světě projektovaném románem Urmedvěd Jiřího Kratochvila. Využívá při tom teoretický koncept postmoderní fikce jako projevu poetiky zvýrazňující ontologickou strukturu, vypracovaný Brianem McHalem, a model narativního univerza Marie-Laure Ryanové. Analýza těchto předpokladů postmoderní fikce se zaměřuje zejména na rekurzivní narativní strukturu románu, která umožňuje narušení ontologických hranic či přemostění narativních rovin s odlišným ontologickým statutem. Samotný teoretický koncept ontologické dominanty Briana McHala je vysvětlen s využitím Lyotardovy teze o nedůvěře vůči metanarativům. Protože metanarativy jsou založeny na předpokladu jediné dostupné reality, jednoho aktuálního světa, neznamená tato ztráta pouze ztrátu důvěry v ideologie, nýbrž způsobuje také narušení potřeby jednoho aktuálního světa. Navíc je pro nás tato potřeba antropologicky významná – projevuje se organizací diskontinuitních entit do koherentních celků (podobně jako v mýtu). Kratochvilův román Urmedvěd tak odhaluje ideologické zneužití potřeby jediné reality, přičemž tuto antropologickou nutnost současně podrývá. Postmoderní fikce tedy může destabilizovat metanarativ obnažením jeho konstruovanosti, která ve skutečnosti člena společnosti zaštítěné metanarativem od reality vzdaluje, avšak svým založením v potřebě jednoho aktuálního světa nám metanarativ zůstane blízkým.

Rozhledy

Aleš Haman: Poslední společné dílo bratří Čapků – Adam Stvořitel a jeho rukopis
(s. 68-77)
Příspěvek podrobně popisuje rukopis poslední společné práce bratří Čapků a usiluje o rozlišení podílu obou spoluautorů.

Rudolf Jílek: Obrazné a poziční ekvivalence Halasovy niterné lyriky
(s. 78-81)
Příspěvek analyzuje tři dominantní paradigmata (paradigma touhy, existence, smrti) vyskytující se – simultánně – v Halasově „niterné lyrice“. K těmto paradigmatům nachází Halasovy obrazné ekvivalence. Detailně pak popisuje i rozebírá dynamický a intenzivní charakter Halasova obrazného vyjádření, implikace sémantické i emocionální dosah; časté užití figury paralelismu, opakování… Konstatuje relaci vytčených znaků Halasovy lyričnosti vůči básnické tradici 19. století a také vůči staršímu žánru litanie.

Prameny

Zofia Tarajło-Lipowská: Dopisy Leonarda Żuka-Skarszewského Karlu Havlíčkovi Borovskému
(s. 82-94)
Edice korespondence s úvodní statí editorky.

Recenze

Jiří Holý: Robert Pynsent mýtoborný - mýtotvorný
Robert B. Pynsent: Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah o české literatuře. Ed. a přel. Jan Pospíšil. Praha, Karolinum 2008.
(s. 95-99)

Michal Topor: Příležitost k bilanci provokativního rukopisu
Robert B. Pynsent: Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah o české literatuře. Ed. a přel. Jan Pospíšil. Praha, Karolinum 2008.
(s. 99-108)

Miloš Sládek: Fascinující svědectví o zápasu světské a církevní moci v pobělohorských Čechách
Alessandro Catalano: Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách. Praha, Lidové noviny 2008.
(s. 108-111)

Jan Linka: Rozmluva napříč věky
Ondřej Koupil: Grammatykáři. Gramatografická a kulturní reflexe češtiny 1533–1672. Praha, Karolinum 2007.
(s. 111-115)

Jarosław Malicki: K dějinám nauky o českém jazyku
Jana Pleskalová – Marie Krčmová – Radoslav Večerka – Petr Karlík (edd.): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha, Academia 2007.
(s. 115-123)

Doubravka Olšáková: O socialistické renesanci v němém dialogu
Marlène Laruelle, Catherine Servant (edd.): D’une édification l’autre – Socialisme et nation dans l’espace (post-)communiste. Paris, Éditions Pétra 2008.
(s. 123-131)

Zuzana Malá: Příběh slovenské avantgardy
Milan Hamada (ed.): Nadrealizmus – Avantgarda 38. Kalligram, Ústav slovenskej literatúry SAV, 2006.
(s. 131-136)

Petr Mareš „Miluji také film…“
Petr Szczepanik, Jaroslav Anděl (edd.): Stále kinema. Antologie českého myšlení o filmu 1904–1950. Praha, Národní filmový archiv 2008.
(s. 136-142)

Kronika a glosy

Informatorium
(s. 143-147)