Previous Next
Desátá léta v podobách kritiky podruhé RADEK TOUŠ Když autorský kolektiv pedagogů a studentů ze Slezské univerzity v Opavě představil roku 2013 publikaci Desátá...
Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty ONDŘEJ PODAVKA Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor...
Ta Věra vůbec nemluví MIROSLAV KOTÁSEK Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích...
Studie

Petr Komenda: Fragmentární poetika pozdního Halase (s. 151-171)

Studie o fragmentární Halasově poetice je textologickou sondou do pozdních básníkových textů, kdy pozornost je věnována nejen kanonickým textům, ale též náčrtům, fragmentům a záznamům, které se obvykle nacházejí na okraji čtenářského zájmu. Kladli jsme si otázku, zda jsou tyto fragmenty, torzovité náčrty a projekty (například Potopa, Hlad a jiné do sbírek a projektů nezařazené texty) periferní oblastí díla, nebo je v nich ukryta podstatná informace o pozdní poetice, která by nám mohla pomoci modelovat jiné generování textů, než jaké známe z básníkova meziválečného tvůrčího období. Námi kladená otázka se váže na textologickou problematiku tzv. aktu zveřejnění, skrze nějž odlišujeme kauzální a intencionální aspekty v procesu textace a také psychofyzický subjekt od subjektu díla. Za jistých okolností mohou fragmenty, náčrty a varianty překročit hranici oddělující genetickou (kauzální) a generativní (intencionální) řadu v aktu textace, takže se začnou podílet na utváření sémiotického konstruktu „osobnosti“. V průběhu textového procesu básník většinou usiluje dospět k výslednému invariantu, tj. pokud možno k nejdokonalejšímu tvaru textu, který posléze odsunuje všechny předchozí tvůrčí varianty jako méněcenné. Pouze výsledná podoba básně je určena k vydání. Jestliže generování textů v Halasově meziválečném období probíhalo ještě podle tohoto modelu, v průběhu čtyřicátých let se situace radikálně proměňuje. Skrze montážní a zejména kolážní postupy i skrze syntaktickou fragmentaci, důraz na metonymii a intertextové vztahy se básníkovi daří včlenit fragmenty do tvůrčího procesu, tvárné aspekty fragmentů přitom začleňuje i do centrálních skladeb sbírky A co? – jako jsou například texty Citáty, Dolores, Až bomba praskne, Přejme jim to, A co básník. Způsob generování pozdních textů je proto úzce spjat i se zdánlivě periferními pozdními fragmenty, které si Halas zapisoval do trhacích bloků. V tomto závěrečném období tvorby se tak pozornost postupně přesunula od aktu zveřejnění na samotný tvůrčí proces, akt zveřejnění ztratil rysy původního posvěcení, neboť daleko podstatnější bylo pro Halase „psát sám sebe“, bez ohledu na výsledek.

Petr Šámal: Jak se stát socialistickým realistou: přepracované vydání sebe sama (s. 172-195)

Mnozí čeští levicoví spisovatelé, kteří své první knihy vydávali v období první republiky (mezi lety 1918–1938), je po únoru 1948 pro nové vydání podstatně upravovali. Na příkladu knih Vaška Káni, T. Svatopluka a Gézy Včeličky (okrajově též Marie Majerové, Vítězslava Nezvala) studie ukazuje nejvýraznější typy změn a na jejich základě se snaží charakterizovat literární normu padesátých let. Přepracování starších románů autor nevykládá jako vynucenou reakci na změnu politických poměrů či jako doklad auto/cenzury motivované totalitním útlakem, ale jako specifickou autorskou strategii, s jejíž pomocí se spisovatelé snažili naplnit aktuální literární normu a prosadit se v soudobém literárním poli (metodologicky autor vychází ze sociologické teorie jednání Pierra Bourdiua). Studie ukazuje, že výraznými změnami procházel literární jazyk upravených knih, jenž byl v padesátých letech posouván směrem k spisovnosti (autor hovoří o „jazykovém purismu“, jenž zasazuje so širší kontextů soudobých teorií jazykové kultury). Dále byly upravovány charakteristiky postav, jež měly vyznívat jednoznačně - dělníci vyznívají kladně, kapitalisté naopak negativně. Třetí oblastí, jež byla ve všech sledovaných dílech upravována, bylo zobrazování lidské tělesnosti. Studie rekapituluje názory soudobé literární kritiky (A. A. Ždanov, Zdeněk Nejedlý, Ladislav Štoll, Jiří Taufer) a dospívá k závěru, že literární norma 50. let se vyznačovala prudérností. Tomu odpovídali i zásahy autorů do starších knih – v nových vydáních byly soustavně potlačovány sexuální motivy a příliš naturalistická líčení a naopak byly dopisovány pasáže o aktivitách dělnického hnutí a KSČ v období první republiky. Celkový výsledkem změn podle autora bylo to, že fikční svět přepracovaných románů získával jednoznačně teleologickou perspektivu, kterou předtím neměl. Vše, co se v jeho rámci událo, představovalo jeden z kroků na (zákonité) cestě k socialistické přítomnosti. Původní reportážní styl usilující o autentičnost byl v padesátých letech historizován (a tedy objektivizován) a uváděn do souladu s aktuálním oficiálním výkladem předválečných dějin. Základní posun, jenž popisované úpravy knihám přinesly, tak lze pojmenovat na rovině žánru: z reportážních próz se stávala ideologická varianta historického románu. Na otázku položenou v titulu studie („Jak se stát socialistickým realistou?“) nabízí autor následující odpověď: spisovatel musel opustit perspektivu (angažovaného) svědka a stát se vypravěčem příběhů, jejichž úkolem je legitimizovat přítomnost. Ta musí být vylíčena jako nutný výsledek celého dosavadního běhu dějin.

Texty

Geert Lernout Angloamerická textová kritika a případ H. W. Gablerovy edice Odyssea (s. 196-216)

Studie je k dispozici v pdf-formátu.

Michal Kosák & Jiří Flaišman Poznámka ke stati Geerta Lernouta  (s. 217-220)

Příspěvek rekapituluje reflexi zahraniční textologické literatury v českém literárněvědném kontextu.

Rozhledy

Michael Špirit: Textologie dnes? (s. 221-231)

Článek se zabývá českou vydavatelskou a ediční činností po roce 1989. Rozpad centralizovaného modelu vydavatelské činnosti na jedné straně otevřel prostor pro soukromé nakladatelské aktivity, ale omezením se stal nedostatek finančních prostředků. Jeho důsledkem byla častá nízká úroveň textologické práce, jež navíc neprocházela dostatečnou odbornou revizí. Pozitivní rys ediční praxe v 90. letech autor spatřuje v její rozrůzněnosti. Zejména již nebylo mechanicky uplatňováno pravidlo „vydání poslední ruky“, ale při volbě vydávaného textu byly zohledňovány i jiné okolnosti. V závěru autor zmiňuje nedokončené ediční projekty spisů F. X. Šaldy, V. Vančury, S. K. Neumanna, při jejichž dokončování by bylo lze nově rozvíjet ediční i literárněhistorické přístupy.

Zdeněk Smolka: Několik poznámek po deseti letech České knižnice (s. 232-243)

Článek je bilančním ohlédnutím za deseti lety ediční řady Česká knižnice. Sleduje ji z hlediska výběru vydávaných textů a různé kvality a podoby edičních poznámek a komentářů. Krátce si všímá též používaných edičních zásad. Dospívá k závěru, že ediční řadu spojuje spíše její vnější podoba, než vnitřní jednota.

Adéla Gemrothová: K edici Sebraných spisů Ladislava Klímy (s. 232-243)

Příspěvek podrobně charakterizuje projekt Sebraných spisů Ladislava Klímy, které připravila Erika Abrams. Recenze poukazuje velký osobní vklad editorky a upozorňuje na to, že nejsou zřejmá metodologická východiska její práce. Recenze poukazuje na to, že se Sebrané spisy Ladislava Klímy vymykají české ediční praxi.

Jan Malura: Nad edicí Kochemova Velikého života aneb Znovu k metodám vydávání raněnovověké literatury (s. 253-265)

Článek je kritickou úvahou nad edicí barokní prózy Martina z Kochemu Velký život Krista. Analyzuje literární charakter vydávaného textu a ve vztahu k němu adekvátnost editorských komentářů, transkripčních pravidel a interpretačních přístupů. S přihlédnutím k dalším edicím reflektuje obecné trendy a také nevyužité možnosti současného vydávání české literatury raného novověku.

Kritická hybridní edice (s. 266-275)

Příspěvek představuje projekt kritická hybridní edice díla Františka Gellnera a Karla Hlaváčka, na kterém v současné době pracuje ediční oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Edice přináší čtenářské vydání kriticky ověřeného textu (bez rozsáhlých doprovodných textů, komentářů a bibliografických přehledů) v knize a vědeckou edici v elektronické aplikaci na přiloženém DVD. Právě k využití těchto dvou prezentačních prostorů odkazuje označení „hybridní“ v názvu edice. Drhá část příspěvku objasňuje způsob zpracování rukopisů a záznam různočtení.

Recenze

Zuzana Urválková Máchovy Prózy v České knižnici

Karel Hynek Mácha: Prózy. Uspoř. Zdeněk Hrbata a Martin Procházka. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2008.  (s. 276-280)

Irena Kraitlová: Okouzlení divadlem: pátý svazek ediční řady Eseje, kritiky, analýzy

Václav Tille: Kouzelná moc divadla. Vybral, uspořádal, bibliografii a přehledy sestavil František Knopp. Praha, Divadelní ústav 2007. (s. 280-286)

Jakub Chrobák: Zpráva o stavu a schopnostech dnešní textologie a ediční praxe na příkladu Díla Jaroslava Seiferta

Souhrnná recenze ediční projektu nakladatelství Akropolis (s. 286-292)

Petr Hora: Dílo Bedřicha Fučíka

Souhrnná recenze (s. 292-296)

Karel Piorecký: Nad německých vydání sebraných spisů Vladimíra Holana

Vladimír Holan: Gesammelte Werke. Band 8. Epische Dichtungen III. Nacht mit Hamlet und andere Poeme. Edd. Urs Heftrich, Michael Špirit. Köln, mutabene 2003; Vladimír Holan: Gesammelte Werke. Band 1. Lyrik I (1932–1937). Edd. Urs Heftrich, Michael Špirit. Köln, mutabene 2005. 356 stran (s. 296-301)

Kronika a glosy

J. F. & M. K.:Inspirativní antologie (s. 301-302)

Alena M. Černá: Půlstoletí edičních aktivit v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR (s. 302-305)

Marek Janosik-Bielski: Zpráva o konferenci Slovesné baroko ve středoevropském prostoru v Českých Budějovicích (s. 305-307)

Michal Topor: Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století (26.-28- 2. 2009): zpráva o 29. ročníku tradičního sympozia (s. 307-310)

Informatorium (s. 311-314)

Autoři čísla (s. 315-316)