Previous Next
Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty ONDŘEJ PODAVKA Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor...
Ta Věra vůbec nemluví MIROSLAV KOTÁSEK Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích...
Život je krátký, i když někdy trvá dlouho. Rozhovor s literárním kritikem a historikem prof. Milanem Suchomelem Právě dnes, 13. července 2020, slaví literární historik a kritik Milan Suchomel své 92. narozeniny. Při této přiležitosti...

Česká literatura 56, 2008/2

Studie

Jan Malura: K žánrové diferenciaci české poezie doby baroka
(s. 155-181)
Studie se metodologicky opírá především o teorii intertextuality a zdůrazňuje modelovost žánrů. Vychází z předpokladu, že kolem určitého úspěšného textového prototypu se postupně seskupují podobné výtvory; tím vzniká žánrová kategorie. Autor polemizuje s dosavadními klasifikacemi české poezie doby baroka a zpochybňuje oprávněnost základních kritérií, jakými jsou opozice světská a duchovní, resp. zpívaná a nezpívaná, lyrická a epická tvorba. Navrhuje důsledněji rozlišovat skutečné žánry od tzv. publikačních forem, k nimž patří např. kancionál nebo kramářská píseň. Výklad se soustředí zejména na produkci z českých katolických i evangelických kancionálů, která se vyznačuje až překvapivě bohatým žánrovým a subžánrovým spektrem. Z pojmosloví dobových poetik a rétorik lze odvodit především klasicko-humanistické žánrové termíny jako ekloga, óda, epicedium; dobové prameny odlišují rovněž dvě vyhraněné, do značné míry protikladné kategorie – hymnus a lament, které se v konkrétní básnické praxi realizují v různých typech (vánoční hymnus, velikonoční hymnus; exulantský lament, pašijový lament, lament o smrti). V případě kancionálové tvorby je zvláště důležité rozlišení – v naší odborné literatuře neuváděné, ale např. v německém prostředí běžné – na píseň kostelní (je úzce spjata s církevními svátky a funkčně s liturgickou praxí, primárně je určena pro kolektivní, sborovou zpěvní realizaci) a píseň duchovní (obrací se na kultivaci individuálního duchovního života v soukromí, vyjadřuje religiózní obsah nepřímo, využívá topiky soudobé nenáboženské poezie). K prvnímu typu patří např. svatodušní, eucharistické a mariánský hymny, k druhému písně privátní úzkosti, písňové meditace o marnosti a pomíjivosti, písně o lásce k Ježíši. Stať ukazuje, že v českém prostředí nechyběly, jak se dříve mínilo, mnohé žánry; byly pouze ukryty v tehdy zavedených publikačních formách.

Dušan Prokop: Lexikální opakování v Máchově Máji
(s. 182-200)
Lexikálním opakováním se ve studii rozumí jednoduché nebo vícenásobné opakování jednotlivých slov či skupiny slov. Nejfrekventovanější je první typ, opakování slov v různých místech verše, identické či pozměněné flexí apod., a to ve vzdálenosti do dvaceti veršů; nejčetnější je opakování do pěti, resp. deseti veršů. Druhý typ tvoří opakování ve figurách (ozdobách), např. v anafoře, epifoře, gradaci, slovní hře atd. Základní vzdálenost je zde jeden až dva verše, ale autor vyšetřuje jednak i větší vzdálenosti (například až 7-8 veršů), jednak i případy nepřesného opakování. Obojího je v Máji, zejména v anaforách a epiforách, nezvykle mnoho. Třetím typem šetření je opakování na větší až velkou vzdálenost, uvnitř částí nebo mezi částmi Máje, a většinou delších textů. Příkladem mohou být oxymóra (metafory) ve 3. a 4. zpěvu. Kromě opakování jde v nich často i o variace, zkrácení či rozšíření výchozího textu. Podíl opakujících se slov je v této básni takový, že je nutné to v ní pokládat za význačný a příznačný Máchův tvůrčí postup a prostředek (z celkového počtu 4 280 lexikálních slovních jednotek je zde skoro polovina opakujících se slov). Z velkého počtu případů autor vybírá reprezentativní příklady pro různé jevy opakování. V komentářích k nim a v celkových závěrech pak poukazuje k jejich tvárné i významové referenci.

Jan Matonoha: "Ženské psaní" jako inscenace limit textu
(s. 201-227)
Plná verze textu je dostupná v pdf-formátu.

Rozhledy

Sylvie Richterová: Jak je to dál. Věře Linhartové k narozeninám
(s. 228-235)
Esej zamýšlející na souvislostmi otázky „Jak je to dál?“ v rámci díla Věry Linhartové. Autorka navazuje na svou dřívější studii „Proměny subjektu v díle Věry Linhartové“ z roku 1975 a zkoumá povahu subjektu i v její pozdější umělecké tvorbě.

Dobromir Grigorov: „Roman Jakobson. Formalismus Forever“. Proč?
(s. 245-258)
Autor podrobně analyzuje způsob, jímž Roman Jakobson představil ruský formalismus v rámci svých přednášek konaných roku 1935 v Brně, a upozorňuje za výrazný podíl, který měl Jakobson na pozdějších interpretacích formalismu a Pražské školy (zejména na práci Victora Erlicha Russian Formalism, 1955).

Ioana Furnicová: Fikční svět jako mundus imaginalis. Vertikální a horizontální osa v Hrabalově novele Příliš hlučná samota
(s. 245-258)
Autorka v návaznosti na práci Andrei Pleşcu Despre îngeri (2003) analyzuje povahu fikčního světa v Hrabalově textu Příliš hlučná samota, když mnohými citáty dokládá paralelu mezi Hanťou a anděly.

Diskuse

Michaela Soleiman pour Hashemiová Ad „Fenomén“
(s. 259-268)
Odpověď autorky knihy Literární fenomén nepomucenské homiletiky (Brno, Tribun 2007) na recenzi Jana Linky "Fenomén" (ČL 2007/6).

Recenze

Aleš Haman Jiný pohled na avantgardu
Vladimír Papoušek: Gravitace avantgard. Praha, Akropolis 2007. 144 strany.
(s. 269-274)

Jaroslav Med: Cesty k nadosobnímu řádu
Jan Wiendl: Vizionáři a vyznavači. Praha, Dauphin 2007. 310 stran.
(s. 274-277)

Marcin Filipowicz Deformované Thomasovo České tělo
Alfred Thomas: The Bohemian Body. Gender and Sexuality in Modern Czech Culture. Wisconsin, The University of Wisconsin Press 2007. 250 stran.
(s. 277-282)

Ester Nováková: Tvůrčí psaní jako prostředek sebevzdělávání a sebereflexe
Zbyněk Fišer (ed.): Tvůrčí psaní – klíčová kompetence na vysoké škole. Brno, Doplněk 2005. 184 stran.
(s. 282-286)

Kronika a glosy

Zuzana Malá: České fikční světy ve světě
(s.287-289)

Michal Kosák: Reedice Spisů Františka Gellnera
(s.289-291)

Jiří Poláček: Knížka o Jaroslavu Havlíčkovi
(s.291-292)

Karel Piorecký: Kolokvium Vyprávění v kontextu
(s.292-295)

Informatorium
(s. 295-300)