Previous Next
Desátá léta v podobách kritiky podruhé RADEK TOUŠ Když autorský kolektiv pedagogů a studentů ze Slezské univerzity v Opavě představil roku 2013 publikaci Desátá...
Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty ONDŘEJ PODAVKA Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor...
Ta Věra vůbec nemluví MIROSLAV KOTÁSEK Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích...

Česká literatura 56, 2008/1

Studie

Jakub Češka: Glorifikace autorského gesta
(s. 1-15)
Text v několika ohledech pojednává vypravěčské gesto v díle Milana Kundery. Vypravěčským gestem lze sjednotit a tematizovat jinak žánrově odlišné texty (poezie, divadelní hry, eseje, romány), takto lze číst texty Milana Kundery jako určitý rukopis, jako jistou reflexi řeči. Nejprve bylo poukázáno na Kunderovo pojetí básnické řeči, kterou Kundera představuje na básních Vítězslava Nezvala. Zde si Kundera všímá zejména antropomorfního tahu, neboť básně mají v jeho tehdejším pohledu proměnit odcizený svět fantómů na svět věcí, které nepostrádají lidský rozměr. Ozvuk demiurgického rázu básnického slova lze sledovat na Kunderově pojetí vyprávění, na jeho základním rozlišením mezi vypravěče a postavy. Z této perspektivy se zdá, že vypravěč okupuje nedobytný mocenský post. Ve studii o Vančurovi vyzdvihuje Kundera pojem zlyrizované prózy. Kunderovu představu o próze kontrastuji s tradicí nového románu (Robbe-Grillet) a francouzského strukturalismu (Barthes). Poté vyznačuji Kunderovu poetiku v napětí metaforického a metonymického období. V závěru je předložena teze, podle níž je Kunderova opozice mezi románem a lyrikou do značné míry nedržitelná, neboť románový svět Milana Kundery je lyrizován.

Karel Piorecký: Mladá spirituální poezie devadesátých let
(s. 16-47)
Studie se snaží popsat vnitřní diferenciaci a vývoj mladé spirituální poezie v devadesátých letech 20. Století. Z rozsáhlého materiálu byly vybrány k analýze a interpretaci texty Martin J. Stöhra, Miloše Doležala, Pavel Kolmačky, Pavla Petra, Petr Čichoně a Tomáše Reichla. První tři jmenovaní autoři jsou zde představeni jako zástupci přírodně-rustikálního typu spirituální poezie, který byl v devadesátých letech velmi produktivní. Tento typ lyriky je typický specifickým tradicionalismem, který má své základy ve venkovanské stylizaci lyrického subjektu a v klasické formě strofy. Druhý typ, který je v této studii nazván typem gestickým, je příznačný výraznou manifestací samotného tvůrčího gesta, umisťováním fikčních světů do větší vzdálenosti od světa aktuálního a také četnými odkazy k poetice dekadentní lyriky.

Lenka Jungmannová Naděje a beznaděj aneb Tematické paradoxy v díle Lenky Lagronové
(s. 48-60)
Studie nahlíží dílo současné dramatičky Lenky Lagronové prostředky feministické literární metodologie. Na základě tematické a lingvistické analýzy popisuje rysy „l´ecriture feminine“, jež se zde jeví jako paradoxní, protože je vedeno ženskou zkušeností a zároveň prostoupeno prvky křesťanské mytologie. V hrách Lagronové sledujeme konstrukci genderu skrze proces sebe-objevování ženské identity postav. Ženské tělo je tu ovšem opět chápáno rozporuplně - jako něco hrdinkám blízkého, leč nepříliš poznaného a traumatizujícího (tedy kontrastně Baudrillardovým tezím o vztahu svádění a ženy). První část článku proto rozebírá frustrující sociální zázemí hrdinek a jejich doslovné i metaforické mučednictví. Studie ukazuje, nakolik je tzv. estetika utrpení pro Lagronovou (křesťansky) příznačná, i když v gynokritickém myšlení zobrazení ženského utrpení není žádoucí. To podle Jungmannové implikuje též dvojí přístup dramatičky k mytologii ženy: demytizaci ženy jako objektu mužského zájmu a současně revizi feministické hrdinky jako sebevědomé ženy. Dvojznačnost spatřuje kritička i v motivice: zatímco například motiv krve u Lagronové znamená prolití Kristovy krve, motiv vody lze naopak interpretovat biblicky i biologicky (analogicky menstruačnímu cyklu). Druhá část studie se věnuje genderovému výkladu narativity. Autorka označuje hry Lagronové za nesyžetové, nedopověděné ženské historie, které jsou sice dramaticky statické, ale zato jim vládne mluvnost. Strategie vyprávění tak jako jediná konvenuje náboženské funkci her i ženskému psaní, neboť se tu zpřítomňuje tělo ženy a přitom se naplňuje biblická symbolika slova. Jungmannová to demonstruje na rozpadu a demiurgickém pohybu Lagronové jazyka, na kumulování a zmnožování lingvistických elementů, na popírání logu výpovědi, které se tu děje - ve shodě s teoriemi H. Cixous a J. Kristevy - skrze obrat k tělesnosti, čili rytmičnost a lyričnost jazyka. Dialog u Lagronové jde tedy podle kritičky proti logocentrické nadřazenosti jazyka v maskulinní literatuře, protože hrdinky ohledávají řeč, aby zachytily svůj pocit ve světě (ve shodě s předoidipovským vztahem matky a dítěte, jak jej popisují feministické lingvistky Irigaray a Cixous). Ačkoli se tedy diskurzy naděje a beznaděje navzájem vylučují, spatřuje Jungmannová v jejich nerozlišitelnosti a neoddělitelnosti originalitu poetiky Lenky Lagronové.

Rozhovor

„Vždycky jsem vyšel od nějakého konkrétního textu…“ S Jaroslavem Kolárem rozmlouval Jan Malura
(s. 61-74-814)

Rozhledy

Tomáš Jirsa: Dialog jako způsob existence v díle Richarda Weinera
(s. 75-102)

Tereza Riedlbauchová: Na okraj Červenkova přínosu k bádání o lumírovském verši
(s. 103-109)

Josef Vojvodík: „Tvar kruhu“ Citlivého města Daniely Hodrové
(s. 110-120)
Úvaha na knihou Daniely Hodrové Citlivé město (Praha, Akropolis 2006)

Jiří Pelán: Pražská mandala Daniely Hodrové
(s. 861-868)
Recenze knihy Daniely Hodrové Citlivé město (Praha, Akropolis 2006)

Recenze

Petr Čornej: Toulky staletími
(Jaroslav Kolár: Sondy. Marginálie k historickému myšlení o české literatuře. Atlantis, Brno 2007. 195 stran.)

(s. 123-128)

Jan Malura: Důmyslné interpretace středověkého divadla
(Jarmila Veltruská: Posvátné a světské. Osm studií o starém českém divadle. Přel. M. Bažil, E. Stehlíková, K. Kvízovou a I. Pulicarovou. Divadelní ústav, Praha 2006, 178 stran.)

(s. 128-134)

Klára Kudlová: Pohled na Mukařovského pracovní stůl
(Jan Mukařovský: Vančurův vypravěč. Ed. Bohumil Svozil, Praha, Akropolis 2006. 75 stran.)

(s. 134-138)

Stanislava Fedrová: Dvakrát o Skupině 42
(Leszek Engelking: Codzienność i mit. Poetyka, programy i historia Grupy 42 w kontekstach dwudziestowiecznej awangardy. Łódź, Wydawnictwo Uniwersytetu Łódzkiego 2005. 451 stran.
Izabela Mroczek: Dom, ulica, miasto w poezji czeskiej Grupy 42. Katowice–Warszawa, Śląsk 2005. 189 stran. )

(s. 138-143)

Kronika a glosy

Jiří Trávníček: Zdeněk Kožmín (28. 2. 1925 Hněvice – 12. 11. 2007 Brno)
(s.144-145)

Jiří Holý Páté symposium interfaces
(s.146-147)

Alice Jedličková: Sympozium Intermedialita: slovo – obraz – zvuk
(s.147-149)

Marijan Šabić: Chorvatská literatura a kultura v Mikovcově Lumíru
(s.149-151)

Informatorium
(s. 152-157)