Previous Next
Desátá léta v podobách kritiky podruhé RADEK TOUŠ Když autorský kolektiv pedagogů a studentů ze Slezské univerzity v Opavě představil roku 2013 publikaci Desátá...
Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty ONDŘEJ PODAVKA Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor...
Ta Věra vůbec nemluví MIROSLAV KOTÁSEK Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích...

Česká literatura 53, 2005/3

Studie

Miloš Sládek Ukotvenost a ukotvitelnost pojmu barok v českých literárních vodách
(309-323)
Pojem barok či barokní literatura není na bohemikálních literárních pramenech ujasněn, vymezen a všeobecně přijímán. Některé názory hovoří o zrodu či uplatnění barokní myšlenky v českém prostředí kolem roku 1550, často je přijímán pohled, že literární barok se v Čechách začíná uplatňovat krátce před bělohorskou bitvou, občas se objeví názory o počátcích barokní literatury v českém prostředí až v 80. letech 17. století. Pojem barokní literatura bývá v literárně-teoretických slovnících a příručkách běžně spojován s tematikou pomíjivosti života a všech pozemských věcí, s problematikou barvitě vykreslených čtyř posledních věcí člověka, zejména smrti. Když budeme tuto tematiku hledat v české literatuře, nalezneme ji nejčastěji v časovém rozmezí od třetí čtvrtiny 16. století do třetí čtvrtiny 17. století. Zvýšený zájem o smrt a pomíjivost je ale spjatý nejen s barokním myšlením, ale v minimálně stejné míře s myšlením pozdního humanismu. Právě tak záliba v divadelnosti, mnohokrát zmiňovaná v souvislostech s barokní literaturou, souvisí s humanistickou zálibou ve výrazně vykreslené kulisáži příběhu či výkladu a s pozdně humanistickým pojetím světa jako divadla a lidského osudu jako divadelní role. Jako další znak barokní literatury bývá zmiňována její dynamičnost, snaha umocnit dojem a výraz, veliké dramatické napětí a přepětí, užívání paradoxů apod. Budeme-li hledat dynamičnost, paradoxy apod. v české literatuře 20. - 70. let 17. století, nalezneme je – podobně jako v literatuře předbělohorské – poměrně okrajově. Mnohé se v literatuře období let 1600–1680 měnilo jen velice pomalu a postupně. Literární tvůrci zřejmě začali hledat nové zdroje inspirace, případně rozšiřovali okruhy autorů a děl, které vnímali jako autority. Vedle antiky a patristiky sehrávala v literární tvorbě druhé a třetí třetiny 17. století stále větší roli vrcholně středověká literární tradice. Stále důležitější inspiraci pro spisovatele představovalo i lidové prostředí. Také vztah literárního tvůrce k jazyku a k tištěnému písmu doznal jistých proměn. Na jedné straně byl jazyk vroucně propojen s již vzpomenutým vztahem k rodnému kraji, k rodné zemi a k tradiční katolicitě, na druhé straně byly možnosti jazyka postupně relativizovány: spisovatel si stále více uvědomoval, že zůstává mnohé, co je slovy nesdělitelné, dokonce se čas od času utíkal k prohlášením – mnohdy stylizovaným – o vlastní neschopnosti slovem obsáhnout danou problematiku. Pomalé proměny prvních tří čtvrtin 17. století vyvrcholily v posledních desetiletích tohoto století v literární tvorbě zásadními a zřetelnými změnami. Představitelé konceptuálního proudu, který do Čech postupně a velmi pomalu pronikal od 60. let 17. století, zdůrazňovali proti humanistickému pojetí nedostatečnost antických vzorů. Je příznačné pro rostoucí autorské sebevědomí i vzhledem k významu, který byl stále více přikládán originalitě a původnosti nápadů, že zmíněná nedostatečnost antických vzorů byla shledána zejména v otázkách spjatých s ostrovtipem, pointou, překvapivým nápadem. Základem nového myšlení literárního tvůrce byla hra s významem (koncept), vykládaná jako rozumový akt, který vyjadřuje korespondenci mezi dvěma předměty. Literární tvůrci ovlivnění novým myšlením začínali nečekaně a vtipně spojovat zdánlivě neslučitelné myšlenky, odhalovali skryté shody mezi zdánlivě nesourodými věcmi a výroky, kombinovali nestejnorodé obrazy, spojovali i ty nejvzdálenější vztahy a protivy, opakovali hesla a tvrzení v běžných a vzápětí v rafinovaně vykonstruovaných souvislostech, pracovali s kontrasty, tam, kde to bylo možné, využívali i mimoverbálních možností komunikace aj. Jak tedy časově vymezit barokní literární tvorbu? Pokud do ní budeme počítat pouze díla, která využívají konceptuální přístup, pak literární barok v Čechách začíná až někdy v 60. – 90. letech 17. století. Pokud pojem barok budeme chápat dostatečně široce a zahrneme pod něj – i když s jistými výhradami – také barokní humanismus, pak se barokní období v dějinách bohemikální literatury rozroste o první tři čtvrtiny 17. století s naprosto nezřetelným počátkem, tkvějícím hluboko v dějinách českého humanismu. Tím se sice přiblížíme k dnes již zažitému časovému vymezení českého literárního baroka, ale s tím rozdílem, že v podstatě nedokážeme vymezit jeho časovou hranici směrem k humanismu, a při vědomí, že se barok skládá ze dvou značně nestejnorodých proudů, které mají pramálo společného.

Karel Kolařík Poetika druhého básnického období Jiřího Karáska ze Lvovic
(s. 324-360)
Autor úvodem konstatuje nejprve petrarkovskou a pak (pro poslední dva zpěvy, vydané v edici z roku 1832) dantovskou inspiraci Kollárovy básně Slávy dcera a upozorňuje na nekompatibilnost těchto dvou vzorů. Kollárovu četbu Petrarcy a Danta, zprostředkovanou německými překlady, charakterizuje jako dílčí: slovenský básník využíval pouze selektovaných formálních a motivických prvků. Kollár nesporně neoceňoval oba italské básníky bez výhrad: na základě pasáží z popisu Kollárovy cesty do severní Itálie vykonané v roce 1841 autor dovozuje, že v distancovaném způsobu, jímž Kollár o svých vzorech hovoří, lze zaslechnout jejich kritiku z protestantských a panslavistických pozic. Kollár přesto dokázal svůj kontakt s Petrarcou a Dantem pozitivně zhodnotit: jestliže se z petrarkovského sonetu naučil koncíznímu a sémanticky bohatému výrazu, stylistická otevřenost dantovského “realismu” ho přivedla k formálnímu experimentu, realizovaném v heroikomickém žánrovém rámci.

Leszek Engelking Nový mýtus, starý rituál. O verši Josefa Kainara Stříhali dohola malého chlapečka
(s. 361-375)
Interpretace Kainarovy básně Stříhali dohola malého chlapečka na pozadí existencialistické filozofie a mytologie - v souvislosti s prastarým rituálem postřižin.

Anketa

Vymezení pojmu "baroko" v české literární historii (přispěli Jan Lehár, Eduard Petrů, Jan Malura, Hana Bočková)
(s. 376-393)

Rozhledy

Interpretace české literatury devadesátých let 20. století (informace o projektu)
(s. 394)

Pavlína Krupová: Daniela Hodrová - Théta
(s. 395-406)

Pavel Hruška: Kateřina Rudčenková - Ludvig
(s. 407-412)

Libor Vodička: Roman Sikora - Smetení Antigony
(s. 413-422)

Recenze

Pavel Janoušek Slovník divadla jako souboj metod
(Pavlovský, Petr (ed.): Základní pojmy divadla. Praha, Libri – Národní divadlo 2004. 352 strany.)

(s. 423-431)

Zdeněk Hrabata Literární vývoj z pohledu komparatistiky
(Vodička, Felix: Francouzské impulsy v české literatuře 19. století. Rané studie. Ed. Zuzana Dětáková. Acta Universitatis Carolinae, Philologica – Monographia CXLIII. Praha, Karolinum 2003 (vročení). 114 stran.)

(s. 431-437)

Jiří Trávníček: "Začnu (zdánlivě) zdaleka"
(Svatoň, Vladimír: Proměny dávných příběhů. O poetice ruské prózy. Praha, Univerzita Karlova – Filozofická fakulta, Ústav slavistických a východoevropských studií 2004. 343 strany.)

(s. 437-441)

Michal Topor: Poznámky ke dvěma svazkům Spisů T.G. Masaryka)
(Masaryk, T.G.: Z bojů o Rukopisy. 1886–1888. Spisy TGM, sv. 19, ed. Jana Svobodová. Praha, Masarykův ústav 2004; Masaryk, T.G.: Z počátků Athenaea. Texty z let 1883–1885. Spisy TGM, sv. 18, ed. Jiří Franěk. Praha, Masarykův ústav 2004.)

(s. 441-445)

Zdeněk Smolka: Fakta a interpretace
(Martinek, Libor: Polská literatura českého Těšínska po roce 1945. Soubor studií. Opava, Slezská univerzita v Opavě 2004. 204 strany.)

(s. 445-449)

Kronika a glosy

Jan Matonoha: O kolokviu Český strukturalismus po poststrukturalismu
(s.450-455)

Jan Matonoha: Český strukturalismus po poststrukturalismu. Poznámka ke kolokviu
(s. 455-458)

Alena Šporková: Sympozium Česká kultura a umění ve 20. století. Ideologie a imaginace
(s. 458-459)

Informatorium
(s. 459-464)