Previous Next
Vladimír Svatoň (19. července 1931 — 26. prosince 2018) a jeho kontury kulturního vědomí TOMÁŠ GLANC Výjimečnost a přednosti Svatoňova díla na poli literární vědou jsou patrné víceméně na první pohled. Byl to...
Marshallův plán pro literaturu DAGMAR VOBECKÁ „Intelektuálové na Východě rozuměli intelektuálům na Západě, protože četli stejné knihy,“ napsal ve svém...
Mezi folkloristikou a dějinami literatury DALIBOR TUREČEK Monografie Pavla Šidáka je založena tematologicky a pohybuje se na rozhraní literární historie a slovesné...

Česká literatura 66, 2018/5

Studie / Studies

ALICE JEDLIČKOVÁ — JIŘÍ KOTEN [Ústav pro českou literaturu AV ČR; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

Řeč není jen k mluvení. Sondy do diachronní poetiky a teorie narativních způsobů

Materiál studie je výběrem z diachronního průzkumu narativních způsobů v české próze 19. století. Sondami do tří narativních poetik (Františka Pravdy, Karoliny Světlé, Terézy Novákové) ilustruje výklad proměny užití polopřímé řeči od poloviny 19. století. Současně prokazuje, že z diachronních analýz nezřídka plyne potřeba revidovat dosavadní konceptualizace vlastností vyprávění i teze o jejich vývoji. V první části jsou proto typické způsoby užití polopřímé řeči v Pravdových povídkách konfrontovány s Doleželovou teorií jejího vzniku. V té je polopřímá řeč vysvětlována v rámci modernistické transformace narativu jako jeden z projevů subjektivizace vyprávění, založený na pronikání řeči postav do pásma řeči vypravěče. Funkcí polopřímé řeči u Pravdy je spíše upevnění pozice vypravěče. Ve vyprávění Karoliny Světlé se polopřímá řeč vyjevuje v dvojí funkci: jako prostředek zobrazení individuální mysli naplňuje tezi o subjektivizaci vyprávění, jako jeden z prostředků utváření vztahu vypravěče ke světu příběhu může být i výrazem vypravěčova osvojení norem a zvyklostí tohoto světa, jejich sdílení s postavami, a ve výsledku tak opozici objektivní — subjektivní neutralizuje. Dílo Terézy Novákové ukazuje stále promyšlenější selektivní uplatnění polopřímé řeči, a to jak ve funkci subjektivační (tematicky omezené a tudíž zásadně významotvorné zobrazení procesů mysli postav), tak objektivační, a sice v zobrazení „veřejného mínění“. Tato transpozice „záznamu kolující řeči“ se osamostatňuje v diskurz, který do značné míry potlačuje zprostředkovanost vyprávění a směřuje tedy k jeho objektivaci. Polopřímou řeč lze proto sotva vysvětlovat jen jako jev spojený s modernistickou subjektivizací vyprávění. Diachronní sondy dokládající její využití na škále od rétorizace (Pravda) k objektivaci vyprávění (Nováková) naznačují, že je mnohem spíše výsledkem postupného prohlubování možností narativní transpozice řeči.

Speech is not just for speaking. Inquiries into diachronic poetics and the theory of narrative modes

The material for this study is a selection from diachronic research into narrative modes in 19th century Czech fiction. Inquiries into the narrative poetics of three authors (those of František Pravda, Karolina Světlá and Teréza Nováková) illustrate this exposition of the changing face of free indirect discourse usage from the mid- 19th century. At the same time it demonstrates that diachronic analyses often require us to review previous conceptualizations of narrative modes and theories of their development. Hence the first part comprises typical ways in which free indirect discourse is used in Pravda’s short stories in the light of Doležel’s theory on its emergence: Here free indirect discourse is explained within the framework of the Modernist transformation of narrative as one of the manifestations of the subjectivization of narrative, based on the integration of a character’s speech within narrative discourse. Nevertheless, the function of free indirect discourse in Pravda’s case is primarily to consolidate the position of the narrator. In Karolina Světlá’s narrative, free indirect discourse assumes a double function: as a device for portraying an individual’s mind it plays the role of subjectivizing narrative, while as one of the devices used to create the relationship between the narrator and the storyworld it can express the fact that the narrator has adopted the standards and conventions within that world and shares them with the characters, thus neutralizing the subjective-objective dichotomy. The work of Teréza Nováková shows an increasingly sophisticated selective application of free indirect discourse, both in its subjectivizing role (which is thematically limited and thus a fundamentally semanticizing representation of characters´ consciousness) and its objectivizing role, namely in its depiction of “public opinion”. The “record of talk in circulation” is transformed into an independent discourse, which to a large extent suppresses the mediated nature of the narrative and thus results in its objectivization. Free indirect discourse can thus hardly be explained merely as a phenomenon associated with the modernist subjectivization of narrative. Diachronic surveys documenting its use on a scale from rhetorization (Pravda) to the objectivization of narrative (Nováková) indicate that it is much more likely to be the result of the proliferating exploitation of linguistic possibilities of the narrative transposition of speech.

JAN STANĚK [Filozofická fakultu Jihočeské univerzity; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

Šalda a antiromantismus, zejména maurrasovský

Studie představuje Šaldův poměr k francouzskému antiromantickému myšlení, se zvláštním zřetelem k Charlesi Maurrasovi a jeho přívržencům, což je téma – i v rámci pojednávání o Šaldově hodnocení (novo)klasicistních tendencí v soudobé literatuře – dosud v podstatě opomíjené. Francouzští kritici romantismu jsou v Šaldově psaní nejviditelnější v letech před první světovou válkou, odkazy k antiromantickému hnutí ovšem nemizí ani v letech dvacátých a třicátých, kdy Šalda, podobně jako jiní čeští kritikové, rozšiřuje pole své působnosti a opakovaně se vyjadřuje k politickému směřování nového státu či sociálním poměrům, se snahou přímo je ovlivnit. Taková ambice je určující též pro francouzský antiromantismus s jeho příznačným propojením kritiky literární a sociálně-politické. Studie dokládá, že přes všechny výhrady se Šaldovi činnost představitelů francouzského tradicionalismu ještě v období Zápisníku jeví jako příklad sepětí mezi „tvůrcem a pospolitostí“, které může být v něčem inspirativní i pro domácí poměry.

Šalda and anti-Romanticism, particularly Maurrassian
This study presents Šalda’s attitude towards French anti-Romantic thinking, with particular reference to Charles Maurras and his followers, a topic that has hitherto been basically neglected even within the context of discussions over Šalda’s assessment of (neo-)Classicist trends in contemporary literature. French critics of Romanticism are most visible in Šalda’s writing during the years immediately preceding the First World War, though references to the anti-Romantic movement do not disappear during the 1920s and 1930s, when Šalda, like other Czech critics, was expanding his field of activity and repeatedly making statements on the political direction of the new state and the social conditions, in his endeavour to influence them. Ambitions of this kind are also characteristic of French anti-Romanticism, with its typical association of literary and social-political criticism. The study shows that even at the time of his Zápisník (Notebook) the activities of representatives of French traditionalism struck Šalda, despite all his reservations, as an example of the tension between „creator and community“, which could in some ways be inspiring even in local circumstances.

JANA PÁTKOVÁ [Filozofická fakulta Univerzity Karlovy; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

Dva varianty kolonizačního románu. Obraz popřevratového Slovenska v zapomenutých románech Levoča (1926) a Nová země (1927)

Two varieties of the colonization novel. The image of post-revolutionary Slovakia in the forgotten novels
Levoča (1926) and Nová země (A New Land, 1927)

The primary objective of the present study was to carry out a comparative analysis of the texts of two novels (Levoča and Nová země) set in Slovakia at the time of the emergence of the new Czechoslovak Republic. The comparative approach is interwoven here with the discourse of post-colonialism and the theory of imagology. In the second half of the 1920s, Ladislav Narcis Zvěřina and Jan Václav Rosůlek created two quite distinct images of post-1918 Slovakia. Both texts amount to colonization novels, each providing a different image of the chaotic socio-political situation following the arrival of Czechs in Slovakia during the first months of the existence of the new republic. Zvěřina’s version is closely aligned to the tradition of the Czech Slovakophiles who had gradually come to know Slovakia and took a more emotional approach to the issue of Czech-Slovak relations. However, the reality of those early days collapses under the weight of a love affair, which is intended, through the metaphor of the family, to consolidate the fraternal bond between Czechs and Slovaks. Rosůlek treats the Slovakophile tradition with irony and detachment, which enables him to gain experience and cognizance of Slovakia via the intellect. The conflict between intellect and emotion in the evolution of Czech-Slovak relations reaches far back into the nineteenth century. Despite the differences between the underlying concepts, both authors offer a similar model of the common enemy, having regard to numerous earlier literary stereotypes rooted in the national self-image that came to be exploited in the new time-space context of the First Republic to furnish an updating of Czech- Slovak reciprocity. The study analyses the different concepts of nation as subjected to presentation in literature. Although each of the authors operates with different narrative standpoints and methods, both tend towards a common objective: support for and defence of the rationale behind the emergence of the Czechoslovak Republic.

Rozhledy / Horizons

ALENA MACUROVÁ — JAROSLAVA JANÁČKOVÁ  [Filozofická fakulta Univerzity Karlovy; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

Na rozhraní žánrů. Karel Havlíček mezi literární tvorbou, epistolografií a publicistikou

Východiskem úvah o formě a funkcích tří dochovaných dopisů Karla Havlíčka z druhé poloviny roku 1854 (12.7., 23.11., 23./24.12.) určených s největší pravděpodobností Josefu Podlipskému je materiál připravené edice úplné korespondence Karla Havlíčka (GAČR 406/12/0691). S přihlédnutím k situaci (i k „situaci psaní“) Karla Havlíčka v r. 1854 (internace v Brixenu) je sledováno, do jak různých textových rolí (básník — epistolograf — publicista) pisatel dopisů (pro svého adresáta) vstupuje, jak různými prostředky a postupy jsou tyto textové role budovány a jak se, komplementárně k různým textovým rolím pisatele, vydělují různé funkce dopisu: Funkce interakční, žánru dopisu vlastní, dominuje v dopise z 23. 11. — v něm je, ve výrazném zaměření na adresáta a k podpoře pisatelova záměru, využito prostředků a postupů typických pro Havlíčkovu publicistiku, zvl. pokud jde o užití a zvýznamnění cizích textů. Funkce informační se jako dominantní přiřazuje dopisům z 12. 7. a 23. / 24. 12.: ty formou krátce uvozených nebo zcela neuvozených „citací“ podávají informace o Havlíčkových (v Brixenu psaných a napsaných) textech jiných žánrů. Tyto dva dopisy tak svým způsobem stojí za něco jiného, zastupují totiž akt zveřejnění dobově nezveřejnitelného — Havlíčkových textů uměleckých (12.7.: Král Lávra, Život věčný, Hrob) a textu publicistického, literární kritiky (23. / 24. 12: Upřímné mínění o almanachu Lada Nióla). Ve svém celku pak tři brixenské dopisy, ozřejmujíce Havlíčka jako tvůrce textů různých žánrů (poezie, dopisu, literární kritiky), dodávají (i pro něj samého) smysl brixenskému vyhnanství.

At the interface of genres. Karel Havlíček between literary output, epistolography and journalism

The basis for these deliberations over the form and functions of three surviving letters by Karel Havlíček from the latter half of 1854 (12.7., 23.11., 23./24.12.) most probably addressed to Josef Podlipský, is material from the forthcoming edition of the complete correspondence of Karel Havlíček (GAČR 406/12/0691). Taking into account Karel Havlíček’s situation (and „writing situation“) in 1854 (i.e. he was interned in Brixen), an enquiry is made into the way the letter writer assumed various text roles (poet, epistolograph, journalist) for his addressee, the way various devices and procedures are used for these textual roles and the way the various epistolary functions are separated to complement the writer’s various text roles: the interactive function, the letter genre itself, dominates the letter dated 23.11. — which uses the various devices and procedures typical of Havlíček’s journalism, i.e. a sharp focus on the addressee to support the writer’s objective, particularly with regard to the usage of emphasis on others’ texts. The informative function is assigned as dominant in the letters dated 12.7. and 23. / 24.12.: in the form of briefly quoted or entirely unquoted „citations“,these provide information on Havlíček’s texts of other genres, being written or having already been written in Brixen. Hence in their own way two letters stand for something else, i.e. they represent the act of publication of what was then unpublishable — Havlíček’s artistic texts (12.7.: King Lávra, Eternal Life, The Grave), and a journalistic text with literary criticism (23. / 24.12: Sincere opinion on the Lada Nióla Almanach). Hence a total of three Brixen letters, making it clear that Havlíček wrote texts of various genres (poetry, letters, literary criticism), gave further meaning to his Brixen exile (even for Havlíček himself).

 VERONIKA FAKTOROVÁ [Filozofická fakultu Jihočeské univerzity; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

Od textu k dílu, od svědectví k příběhu. Korespondence obrozenských spisovatelů v rukou současných editorů

Předmětem této studie je analýza edičních strategií, které byly uplatněny v případě souborného, kriticky ověřeného vydání korespondence dvou významných spisovatelů 19. století, Boženy Němcové a Karla Havlíčka Borovského (edice vznikly v nedávné době, první z nich mezi lety 2003-2007, z druhé je k dispozici prozatím první svazek z roku 2016). Soustředěný materiál podle soudu autorky připravil editorům velmi náročný úkol. Vyžádal si totiž nejen uplatnění specifických textologických postupů, ale postavil je též před otázku samotné koncepce ediční práce. Její podstatou bylo více či méně přiznané úsilí vyrovnat se s dvojí, zdánlivě protikladnou,možností prezentace soukromého dopisu, kdy je na jedné straně dopis pojímán jako cenný historický pramen přibližující různé kulturní, politické či společenské souvislosti doby a na straně druhé mu může být rozuměno jako literárnímu dílo svého druhu (zvláště je-li jeho autorem tvůrčí osobnost typu Němcové či Havlíčka).

From the text to the work — from the testimony to the story Correspondence between National Revival authors in the hands of present-day editors

This study analyses the editorial strategies deployed on the complete, critically verified edition of correspondence between two prominent 19th century writers, Božena Němcová and Karel Havlíček Borovský (the editions are recent: the first came about 2003–2007, while so far only the first volume for 2016 is available from the second one). In the opinion of the author the concentrated material provided the editors with a highly challenging task, as it required not only the application of specific textological procedures, but it also raised the issue of the overall conception of editorial work. Its basis was the more or less acknowledged effort to reconcile the twofold, apparently contradictory, options for presenting a private letter, when on the one hand the letter is conceived as a valuable historical source presenting various cultural, political and social contexts of the period and on the other hand it can be understood as a literary work of its kind (particularly if its author is a creative individual such as Němcová and Havlíček).

Recenze / Reviews

Pavel Šidák: Mokře chodí v suše. Vodník v české literatuře — DALIBOR TUREČEK

T G. Masaryk — Josef Svatopluk Machar: Korespondence. Svazek I. 1893–1895. Edd. Helena Kokešová, Petr Kotyk, Irena Kraitlová — KAROLINA ĆWIEK-ROGALSKÁ

Alfréd A. Reisch: Horké knihy ve studené válce — DAGMAR VOBECKÁ

Kronika / Chronicle

Jak se ctí vyváznu? K edici korespondence Jana Liera a Julia Zeyera — EDUARD BURGET

Slovníky modernistů a paradigmata moderny (zpráva z konference) — BARBORA DOLEŽALOVÁ

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory